Možná psaní není pro mě, jako spíš je pro ty s těžšími srdci, krásnějšími myšlenkami a grandióznějšími životy.
Možná melancholie k umění nestačí.
Přesto se to však zdá být tím jediným, co mám, a používám často, častěji, než je zdrávo pro zlepšení mého života.

A tak píšu něčím, co se snad dá nazývat krví mé duše.

***

Z prázdných dnů melancholika pt.2

4. září 2016 v 23:22 | -DarkSoul |  In dark mind
Od páté hodiny podvečerní jsem promluvila jen třikrát a to při strohém pozdravu vrátného internátu, nenuceného "ahoj" proneseného k mé spolubydlící, která přišla o hodinu později, a zvořilého optání, zda-li je otevřena kuchyňka, kam jsem si potřebovala uložit své věci. Od této chvíle mlčíme, s člověkem, kterého znám jeden den, sedíme na svých postelích a jsme zabrané do své činnosti. Přesto nemůžu říct, že toto ticho je jakkoli trapné či rozptylující, řekla bych, že narozdíl od mých zážitků z minulého roku, je toto ticho spíše dílem dvou introvertů, kteří jsou moc zahleděni do samoty, než aby vyhledávali větší komfort ve slovech. Kdybychom se znaly lépe, mohlo by být toto ticho dokonce příjemné, kdo ví, třeba na to dojde, v těch chvílích, kdy nebude přítomen třetí můj nový člověk, spolubydlící extrovertní, společenská a hlasitá, což dodává našemu pokoji jakési rovnováhy. Alespoň tedy prozatím.

Dočetla jsem dnes posledních 200 stran knihy (Tajná Historie - Donna Tartt), která posiluje melancholika ve mně - skončila tragicky, přesto ne až tak tragicky, možná spíše realisticky, jak jen to je možné u knihy tak moc propletené s řeckou kulturou.

Tedy s tímto pochmurným pocitem, který setrvává od přečtení posledního dokononale stylisticky napsaného řádku této knihy, hledím chvíli z okna a pozoruji větve stromů zmítající se v teplém, ale silném, letním větru, cítím za sebou přítomnost spící osoby (kdo vůbec jsi, a přineseš mi něco nového do mého nicotného života?), a nakonec uléhám do postele s pocitem jakéhosi podivného klidu a prázdnoty, která není nepříjemnou, avšak ani nijak skvostnou.

Přemýšlím, kam mě život zanese. Jestli pro mě někdo má připraveného něco neobyčejného nebo svůj život prožiji nepovšimnuta, neuznávána ani sama sebou. (Jak smutné by to bylo?) Nevím, blábolím z otupělosti. Ztrácím se, blednu a chci být viděna; má nenávist se slučuje s mými touhami; můj život není žit. Plýtvám, plýtvám časem, který mám. Zachraňte mě někdo. Je tu něco, co by mělo smysl, je tu něco, co prožít, abych mohla být šťastná?

mercury: “ from weheartit ”
 


Komentáře

1 in-theclouds in-theclouds | Web | 4. září 2016 v 23:45 | Reagovat

Hm, zaujímavo napísané. Určite sa so spolubývajúcou spoznáte, chce to čas. A obdivujem ťa, že si prečítala 200 strán za deň, ja som schopná prečítať 200 strán za mesiac :D Možno ani to nie.
Neexistuje návod, ako byť šťastná. Proste, teš sa z maličkostí, aj keď, asi je to zbytočné to písať. Namaľuj nejaký veselý obraz napríklad :D Možno ti to zlepší náladu :)

2 Ginger White Ginger White | Web | 9. září 2016 v 15:15 | Reagovat

To je skvělý článek. Líbí se mi tvůj styl psaní, člověk (nebo tedy alespoň já) se s tím při čtení dokáže sžít.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama