Možná psaní není pro mě, jako spíš je pro ty s těžšími srdci, krásnějšími myšlenkami a grandióznějšími životy.
Možná melancholie k umění nestačí.
Přesto se to však zdá být tím jediným, co mám, a používám často, častěji, než je zdrávo pro zlepšení mého života.

A tak píšu něčím, co se snad dá nazývat krví mé duše.

***

Nevidí temnotu, tedy já se začínám bát.

30. září 2016 v 23:09 | -DarkSoul |  In dark mind
Znám kluka druhý den, znát je přitom relativní slovo, když se jedná o konverzaci na sociálních sítích. "Co kdybych tě někam vytáhl?" ptá se a já jdu.
Spontánní rozhodnutí, takové proti jakým jsem se vždy bránila a kritizovala jsem za to ostatní. Tak se příští dopoledne procházíme po cestě vedle řeky, konverzace přerušována krátkým tichem. Zmatené pocity; chci kamaráda, nechci nikoho. Strach z přílišné otevřenosti cizinci.

***

Do pokoje přijde přítel jedné z mých spolubydlících, připraven se vydat na cigaretu o půl desáté, poslední před spánkem. "Jdeš taky?" opravdu mi navrhne a dvě spolubydlící se přidají, že bych měla.
Vycházím s nimi do příjemného večera a společně si rozestavíme okolo rohu plotu, pod svitem pouliční lampy zvýrazňující naše stíny. Mluvíme, smějeme se, dva lidé ze čtyř u úst cigaretu. Ona mi nabídne potáhnutí, bez nějakého váhání trochu vtahuji. Děkuji pěkně, skoro žádný kouř v ústech, vše v pořádku. Druhá spolubydlící zůstává opomíjena; slušná holka nemluví ani sprostě natož aby se nadechla kouře.
Zapaluje se druhá cigareta, potáhnutí z ní je mi znovu nabídnuto. Chci. Hluboce vtahuji a polykám kouř. Zakašlu, utrousím další poznámku, všichni se nadále uvolněně smějeme a míříme zpět do budovy.

***

Sedím v lavici se sluchátky v uších, podivná nálada, kdy se nechci zapojovat do konverzací ostatních. Někdo mi zběžně projede vlasy a ve flirtu pozvedne obočí. Vzhlédnu ke spolužačce, pohled jí oplatím a přejedu jí dlaní po hřbetu ruky. Toto sarkastické flirtování se stalo naším zvykem a stále se těžko věří tomu, že jsem se vážně opustila mou pozici zamlklé, děsivé holky kvůli vztahům ve třídě podobným tomuto. Jsem zpět u používání sarkasmu, výbuchů smíchu, přehrávání mého nadšení v tělocviku a ironicky myšlených laškovných hlášek a gest. Říkají, že mě vtipnou a sarkastickou mají raději, v úplném začátku prý mysleli, že se mnou nebude řeč díky mým vražedným pohledům. Nedivím se, že mě mají takto raději, avšak spíše tomu, že mě takto částečně přijali mezi sebe. Je lepší dělat sama ze sebe objekt smíchu; raději ať se smějí tomu, co mělo sloužit jako vtip, než mě samotné v mé vážnosti.

***
***

Můj život je teď zmatený. Pohybuji se na rozhraní vážnosti a směšnosti, samoty a společenskosti, deprese a spokojenosti. Řekli mi, že má snaha o to, si tak najednou získat přátele, je poněkud zoufalá. A to mě nutí k pochybnostem - zdá se totiž, že je to pravda, že? Moc snahy zapadnout, moc snahy nebýt ignorována a zesměšňována, moc starosti o názory ostatních. Celou dobu jsem se snažila jen získat nějaký respekt, jistou ostražitost ze strany ostatních, aby se nedozvěděli, jak slabá a stydlivá naivka jsem. Nyní se obávám, že lidé tuto mou stránku přestanou vidět. Ani neuvěří, že vážně myslím nad vraždou, když učitelka na biologii popisuje orgány nekryté hrudníkem (jen nůž do spodního břicha a žádné kosti, krev, krev, vyhřezlé vnitřnosti), začnou trousit urážlivé poznámky, protože jsou si vědomi, že jim za to nenachystám odplatu.
K pláči hloupý člověk to ve mně přebývá.


 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama