Možná psaní není pro mě, jako spíš je pro ty s těžšími srdci, krásnějšími myšlenkami a grandióznějšími životy.
Možná melancholie k umění nestačí.
Přesto se to však zdá být tím jediným, co mám, a používám často, častěji, než je zdrávo pro zlepšení mého života.

A tak píšu něčím, co se snad dá nazývat krví mé duše.

***

I appear quite dark, even when sun's shining, right?

18. září 2016 v 23:07 | -DarkSoul |  Poems


"My brain has no heart, and my heart has no brain. That's why when I speak my mind I appear heartless and when I do what's in my heart I seem thoughtless."

i.
Někdy mě napadne
jít do lesů a vrhat nože na skály jako na neporazitelné nepřátele; sekat do stromů a omlátit je pěstmi do zkrvavených kloubů. Chodit bosa po mechu, pak si rozřezat chodidla o kameny; jíst lesní plody dokud nenarazím na rostlinu, co mě otráví svými bobulemi. Křičet velká slova, která nebudou vyslyšena nikým, než záplavou hmyzu. Rozložit se - tam mezi ničím a vším, podpořit růst zeleně... a rozlít potoky z koryt.

ii.
Někdy mě napadne
zabít.
Zavraždit, zneschopnit, zastřelit // udusit, upálit, utopit.
Ve světě, kde by zákony nebyly realitou, ale jen snem těch, jež jsou zneschopněni jejich neexistencí, bych alespoň obhájila svůj život sebráním životů jiných. Šla bych jako posel smrti, dívala se do tváře obětí a usmívala se skrz obraz krvácejících srdcí. Rudo by bylo všude, rudá by byla moje zbraň a moje ruce. Rudá by byla má existence. Přes rudo bych neviděla Slunce.

iii.
Někdy mě napadne
odejít od života, od sebe a svých myšlenek, být součástí toho pocitu zvaného svoboda, jehož podstatu nemohou lidé najít, avšak ani zničit. Svo-bo-da. Přát si nebo nepřát si vůbec ji znát? Jako člověk je nutno, abych byla omezována. Čeká se, že já budu omezovat druhé. Svážu uzle na poutech z provazů a ovážu je dobrovolně kolem mých zápěstí - ty, TY, persono z minulosti, uvaž je, tak aby ani tak nebolely jako spíš hřály. Spal mě. Protože já nemůžu přetvořit sama sebe; nejsem fénixem.

iv.
Někdy mě napadne
být šťastná. Ale v jakém snu, v čí noční můře, by to mohla být pravda?

 


Komentáře

1 Baryn Baryn | Web | 23. září 2016 v 17:17 | Reagovat

Tohle je ... děsivé a jemně elegantní jako zpověď psychopata ... který vlastně chce být šťastný, ale zažil a udělal toho příliš, aby tomu věřil. Krásné.

Popravdě ta první část ve mě vyvolávala vzpomínky na různé knížky ... Třeba Dona Quijota a boj s větrnými mlýny, když jsi psala o vrhání nožů na skály, nebo Malou mořskou vílu, která s každým krokem trpěla, jako by měla rozřezaná chodidla ...

2 -DarkSoul -DarkSoul | E-mail | Web | 23. září 2016 v 17:57 | Reagovat

[1]: "děsivé a jemně elegantní" je popravdě to nejdokonalejší, co by na to někdo mohl napsat, abych byla potěšena a přitom věděla, že tomu čtenář opravdu rozuměl.
Popravdě jsem, pokud vím, nečerpala inspiraci z ničeho podstatnějšího než z mé mysli, ale zdánlivá podobnost s jinými díly jen dokazuje, že my, jako lidé, dokážeme řezat písmeny. A ještě k tomu tak, aby to lidé ocenili.

3 artist-raven artist-raven | Web | 23. září 2016 v 20:10 | Reagovat

To je brilantní. Připomíná mi to samu sebe. Krutá upřímná realita, která mi je bližší než cokoliv na světě, napsaná tímto způsobem mě přímo uchvátila. I já musím přiznat, že jsem se v textu našla.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama