Možná psaní není pro mě, jako spíš je pro ty s těžšími srdci, krásnějšími myšlenkami a grandióznějšími životy.
Možná melancholie k umění nestačí.
Přesto se to však zdá být tím jediným, co mám, a používám často, častěji, než je zdrávo pro zlepšení mého života.

A tak píšu něčím, co se snad dá nazývat krví mé duše.

***

Září 2016

Nevidí temnotu, tedy já se začínám bát.

30. září 2016 v 23:09 | -DarkSoul |  In dark mind
Znám kluka druhý den, znát je přitom relativní slovo, když se jedná o konverzaci na sociálních sítích. "Co kdybych tě někam vytáhl?" ptá se a já jdu.
Spontánní rozhodnutí, takové proti jakým jsem se vždy bránila a kritizovala jsem za to ostatní. Tak se příští dopoledne procházíme po cestě vedle řeky, konverzace přerušována krátkým tichem. Zmatené pocity; chci kamaráda, nechci nikoho. Strach z přílišné otevřenosti cizinci.

***

Do pokoje přijde přítel jedné z mých spolubydlících, připraven se vydat na cigaretu o půl desáté, poslední před spánkem. "Jdeš taky?" opravdu mi navrhne a dvě spolubydlící se přidají, že bych měla.
Vycházím s nimi do příjemného večera a společně si rozestavíme okolo rohu plotu, pod svitem pouliční lampy zvýrazňující naše stíny. Mluvíme, smějeme se, dva lidé ze čtyř u úst cigaretu. Ona mi nabídne potáhnutí, bez nějakého váhání trochu vtahuji. Děkuji pěkně, skoro žádný kouř v ústech, vše v pořádku. Druhá spolubydlící zůstává opomíjena; slušná holka nemluví ani sprostě natož aby se nadechla kouře.
Zapaluje se druhá cigareta, potáhnutí z ní je mi znovu nabídnuto. Chci. Hluboce vtahuji a polykám kouř. Zakašlu, utrousím další poznámku, všichni se nadále uvolněně smějeme a míříme zpět do budovy.

***

Sedím v lavici se sluchátky v uších, podivná nálada, kdy se nechci zapojovat do konverzací ostatních. Někdo mi zběžně projede vlasy a ve flirtu pozvedne obočí. Vzhlédnu ke spolužačce, pohled jí oplatím a přejedu jí dlaní po hřbetu ruky. Toto sarkastické flirtování se stalo naším zvykem a stále se těžko věří tomu, že jsem se vážně opustila mou pozici zamlklé, děsivé holky kvůli vztahům ve třídě podobným tomuto. Jsem zpět u používání sarkasmu, výbuchů smíchu, přehrávání mého nadšení v tělocviku a ironicky myšlených laškovných hlášek a gest. Říkají, že mě vtipnou a sarkastickou mají raději, v úplném začátku prý mysleli, že se mnou nebude řeč díky mým vražedným pohledům. Nedivím se, že mě mají takto raději, avšak spíše tomu, že mě takto částečně přijali mezi sebe. Je lepší dělat sama ze sebe objekt smíchu; raději ať se smějí tomu, co mělo sloužit jako vtip, než mě samotné v mé vážnosti.

***
***

Můj život je teď zmatený. Pohybuji se na rozhraní vážnosti a směšnosti, samoty a společenskosti, deprese a spokojenosti. Řekli mi, že má snaha o to, si tak najednou získat přátele, je poněkud zoufalá. A to mě nutí k pochybnostem - zdá se totiž, že je to pravda, že? Moc snahy zapadnout, moc snahy nebýt ignorována a zesměšňována, moc starosti o názory ostatních. Celou dobu jsem se snažila jen získat nějaký respekt, jistou ostražitost ze strany ostatních, aby se nedozvěděli, jak slabá a stydlivá naivka jsem. Nyní se obávám, že lidé tuto mou stránku přestanou vidět. Ani neuvěří, že vážně myslím nad vraždou, když učitelka na biologii popisuje orgány nekryté hrudníkem (jen nůž do spodního břicha a žádné kosti, krev, krev, vyhřezlé vnitřnosti), začnou trousit urážlivé poznámky, protože jsou si vědomi, že jim za to nenachystám odplatu.
K pláči hloupý člověk to ve mně přebývá.



I appear quite dark, even when sun's shining, right?

18. září 2016 v 23:07 | -DarkSoul |  Poems


"My brain has no heart, and my heart has no brain. That's why when I speak my mind I appear heartless and when I do what's in my heart I seem thoughtless."

i.
Někdy mě napadne
jít do lesů a vrhat nože na skály jako na neporazitelné nepřátele; sekat do stromů a omlátit je pěstmi do zkrvavených kloubů. Chodit bosa po mechu, pak si rozřezat chodidla o kameny; jíst lesní plody dokud nenarazím na rostlinu, co mě otráví svými bobulemi. Křičet velká slova, která nebudou vyslyšena nikým, než záplavou hmyzu. Rozložit se - tam mezi ničím a vším, podpořit růst zeleně... a rozlít potoky z koryt.

ii.
Někdy mě napadne
zabít.
Zavraždit, zneschopnit, zastřelit // udusit, upálit, utopit.
Ve světě, kde by zákony nebyly realitou, ale jen snem těch, jež jsou zneschopněni jejich neexistencí, bych alespoň obhájila svůj život sebráním životů jiných. Šla bych jako posel smrti, dívala se do tváře obětí a usmívala se skrz obraz krvácejících srdcí. Rudo by bylo všude, rudá by byla moje zbraň a moje ruce. Rudá by byla má existence. Přes rudo bych neviděla Slunce.

iii.
Někdy mě napadne
odejít od života, od sebe a svých myšlenek, být součástí toho pocitu zvaného svoboda, jehož podstatu nemohou lidé najít, avšak ani zničit. Svo-bo-da. Přát si nebo nepřát si vůbec ji znát? Jako člověk je nutno, abych byla omezována. Čeká se, že já budu omezovat druhé. Svážu uzle na poutech z provazů a ovážu je dobrovolně kolem mých zápěstí - ty, TY, persono z minulosti, uvaž je, tak aby ani tak nebolely jako spíš hřály. Spal mě. Protože já nemůžu přetvořit sama sebe; nejsem fénixem.

iv.
Někdy mě napadne
být šťastná. Ale v jakém snu, v čí noční můře, by to mohla být pravda?


Z prázdných dnů melancholika pt.2

4. září 2016 v 23:22 | -DarkSoul |  In dark mind
Od páté hodiny podvečerní jsem promluvila jen třikrát a to při strohém pozdravu vrátného internátu, nenuceného "ahoj" proneseného k mé spolubydlící, která přišla o hodinu později, a zvořilého optání, zda-li je otevřena kuchyňka, kam jsem si potřebovala uložit své věci. Od této chvíle mlčíme, s člověkem, kterého znám jeden den, sedíme na svých postelích a jsme zabrané do své činnosti. Přesto nemůžu říct, že toto ticho je jakkoli trapné či rozptylující, řekla bych, že narozdíl od mých zážitků z minulého roku, je toto ticho spíše dílem dvou introvertů, kteří jsou moc zahleděni do samoty, než aby vyhledávali větší komfort ve slovech. Kdybychom se znaly lépe, mohlo by být toto ticho dokonce příjemné, kdo ví, třeba na to dojde, v těch chvílích, kdy nebude přítomen třetí můj nový člověk, spolubydlící extrovertní, společenská a hlasitá, což dodává našemu pokoji jakési rovnováhy. Alespoň tedy prozatím.

Dočetla jsem dnes posledních 200 stran knihy (Tajná Historie - Donna Tartt), která posiluje melancholika ve mně - skončila tragicky, přesto ne až tak tragicky, možná spíše realisticky, jak jen to je možné u knihy tak moc propletené s řeckou kulturou.

Tedy s tímto pochmurným pocitem, který setrvává od přečtení posledního dokononale stylisticky napsaného řádku této knihy, hledím chvíli z okna a pozoruji větve stromů zmítající se v teplém, ale silném, letním větru, cítím za sebou přítomnost spící osoby (kdo vůbec jsi, a přineseš mi něco nového do mého nicotného života?), a nakonec uléhám do postele s pocitem jakéhosi podivného klidu a prázdnoty, která není nepříjemnou, avšak ani nijak skvostnou.

Přemýšlím, kam mě život zanese. Jestli pro mě někdo má připraveného něco neobyčejného nebo svůj život prožiji nepovšimnuta, neuznávána ani sama sebou. (Jak smutné by to bylo?) Nevím, blábolím z otupělosti. Ztrácím se, blednu a chci být viděna; má nenávist se slučuje s mými touhami; můj život není žit. Plýtvám, plýtvám časem, který mám. Zachraňte mě někdo. Je tu něco, co by mělo smysl, je tu něco, co prožít, abych mohla být šťastná?

mercury: “ from weheartit ”

Imaginární zlo.

3. září 2016 v 14:11 | -DarkSoul |  Poems

Nůž proniká do kůže smrtelníka,
krev teče proudem vášnivým,
rudá barva zbavuje mě příčetnosti -
já stávám se člověkem strašlivým.
Já peklu rozuměla vždy víc než nebi,
zlo v mém srdci se tam přetváří do činů,
stála bych po boku samotnému Satanovi,
pohrdala bych vlastnostmi všech hrdinů.


Jen tak střípek čehosi, co jsem vytvořila při volné chvilce ve škole. Je to víc fikce, než skutečné pocity.

Krvavý klid.

1. září 2016 v 21:28 | -DarkSoul |  Poems
Zpět, zpět v tom předpeklí pomalu žhnoucím
vyhasíná znovu duše snícího poetika.
Zpět, zpět v tom náručí jisté bezmoci -

Pomozte najít radost slovního notorika.

Co zpívá mi v hlavě při pohledu na shluk školních lavic?
Co objeví se mi za představu - tak najednou?
"Klid, teď klidně mohla bych je všechny zabít."

To jediné udržuje mě příčetnou.

Zdá se to nemorální, zlé a odporné,
proč bych klid získávala něčím takovým,
myšlenky tak nečisté, tak rozporné:

krev v mém srdci, slova však zářící čistotou.

Má duše touží být vyplněna krásnými slovy
až po okraj aby přetékala větami géniů,
má mysl nestává se otrokem morální výchovy

koupe se v násilí, estetické potravě pro bohy.

theaterforthepoor: “ “The Talented Mr. Ripley” (1999) dir. Anthony Minghella ”