Možná psaní není pro mě, jako spíš je pro ty s těžšími srdci, krásnějšími myšlenkami a grandióznějšími životy.
Možná melancholie k umění nestačí.
Přesto se to však zdá být tím jediným, co mám, a používám často, častěji, než je zdrávo pro zlepšení mého života.

A tak píšu něčím, co se snad dá nazývat krví mé duše.

***

Počátek mne.

25. srpna 2016 v 23:36 | -DarkSoul |  In dark mind
Přesná hranice, kdy se z léta stává podzim, je tak rozmazaná, že není ani možné ji přesně určit. Je to doba, kdy kousneme do sladkého jablka utrhnutého přímo ze stromu; kdy se zbarví první list na červeno; kdy se rozfouká vítr nebo kdy děti na posekaném kukuřičném poli pouští draky? Možná právě ta nejistota dělá to období tak podmanivě upoutávajícím; tajemný podzim; když se to vysloví, vybavím si skákání do hromad listí, jablečné přesnídávky, velké a pohodlné svetry, sklánění se nad novotou vonící učebnicí; dlouhé večery naplněné vůní černého čaje s citronem a tlustou knihu na dekou přikrytém klíně. Celý ten čas je propletený silným větrem střídajícím se s již nechtěnými přívaly teplého počasí, únavou, avšak ve stejné chvíli také plnou bdělostí a snad i jakýmsi očekáváním něčeho zázračného. Podzim jako by byl stvořen pro magii, jakoby snad sám byl magií.
Nenapadá mě proč, ale máte prostě chuť sednout si s něčím teplým k otevřenému oknu a dozvídat se o tajemstvích historie, číst o bozích antického Řecka, sledovat horory o satanistických rituálech a zírat bezduše na zamračenou oblohu. Myslím, že se to děje po celý rok, avšak především v tuto dobu máte nutkání propadat melancholii a chmurné poezii, nutí to každou buňku ve vašem těle přijímat svůj osud; chcete nějakou svojí částí uniknout z toho začarovaného kruhu rutiny, odjet z města, ztratit se každému koho znáte, možná trochu toužíte po zapomění, ale přitom se cítíte neskutečně živí.


Přesně když tedy projedeme přes mlhu té rozmazané hranice léta a podzimu, dostaneme se do bodu, kdy jsem se narodila. Nefalšovaný, sluncem nerušený, sychravý podzim. První počátek mého života, krátká doba mezi ne-bytím a smrtí, pouhý okamžik, ve kterém se musí člověk pokusit najít svou podstatu, charakter, se kterým poté vkročí do náruče smrtce. Peklo, nebe, nicota, ať je po tomto životě cokoli, vejdete tam přetvořeni vaším bytím zde.
A já můžu říct, že můj charakter, moje vystupování, mou vlastní osobu, z velké části vytvořilo to, do čeho jsem se narodila. V mé části světa relativně poklidný svět, podzim a znamení Štíra na noční obloze.
Tedy jsem snad osudem určený melancholik, autor bdělých přání vysněných při pohledu do prázdna, zmatená duše plná zoufalé naděje, pesimista přetvořený vlastní lží o své dokonalé imaginární existenci... člověk v obrovském světě postrádající ambice potřebné k bohémskému či naopak zámožnému životu; vrah očekávající zimu, myslí přetrvávající ve zkomolenině léta, jehož krev má na svých rukou.

vagabondbohemia: “ Leonardo DiCaprio as Arthur Rimbaud in Total Eclipse, which is a 1995 film directed by Agnieszka Holland, based on a 1967 play by Christopher Hampton, who also wrote the screenplay. ”

Proč Vám o tom vyprávím? Snad abych pomocí několika mála slov shrnula mou jednoduchou existenci, přiblížila, kdo jsem, pomohla sama sobě vidět své nitro - neodvážím se říct podstatu; budu překvapena, pokud nastane den, kdy něco tak nedosažitelného uvidím.
Nevyprávím tu o své první vzpomínce, kterou si pamatuji až z mnoha let poté, vyprávím o dni, který bych správně měla mít zafixovaný v paměti. Nikdo v ten den nevypouštěl ohňostroje, tisíce lidí neprovolávali mi slávu, slunce mi nesvítilo do novorozenecké tváře. To zdravotní sestra si spíš svlékala krvní pokryté gumové rukavice, déšť bubnoval na okna nemocničního pokoje a mraky se převratnou rychlostí hnaly po obloze; chaos venkovního světa byl smíšený s napětím a klidem vnitřku budov. Přesto však cítím, že zde bylo také pár usmívajících se tváří, pevné ruce starostlivé matky, pyšný otec tyčící se nad postelí...a city.

Proto jsem taková, jaká jsem. Jsem vytvořena tím, co mi bylo v prvních chvílích mého života dáno. Vzala jsem si od každého co nejvíc, snad jsem i ukradla něco z ostýchavosti sestry stojící opodál. Někde v hloubi jsem tím vším, čím je podzim, vším čím je slátanina pocitů kontrolovaně vypouštěných z mých blízkých; jsem nedosněný sen se špetkou zklamání, špetkou vlastní vůle a sebeúctou období nechápaného většinou bytostí, které vždy ustoupí či propadne oblíbenějšímu létu a zimě.

Ale jsem, jsem, jsem, jsem. A i zaujatá smrtí nechci nebýt.

 


Komentáře

1 crazyjull crazyjull | Web | 28. srpna 2016 v 17:47 | Reagovat

Ahoj. :)
Napsala jsi to naprosto úžasně! Přidávám tvůj článek do výběru týdne, který bude přidán v pondělí. :)
-crazyjull

2 -DarkSoul -DarkSoul | Web | 28. srpna 2016 v 19:13 | Reagovat

[1]: Páni, díky moc. Nedokážu popsat, jak mě to potěšilo. Tohle je mé "poprvé" co se týče něčeho takového, takže si toho vážím.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama