Možná psaní není pro mě, jako spíš je pro ty s těžšími srdci, krásnějšími myšlenkami a grandióznějšími životy.
Možná melancholie k umění nestačí.
Přesto se to však zdá být tím jediným, co mám, a používám často, častěji, než je zdrávo pro zlepšení mého života.

A tak píšu něčím, co se snad dá nazývat krví mé duše.

***

Mými slovy, jenž nic neznamenají, o slovech, které tvoří svět.

15. srpna 2016 v 23:33 | -DarkSoul |  In dark mind
Pravda je, že nejsem básník, nejsem spisovatel, nejsem dokonce ani autor mého vlastního života, který mi musel darovat někdo jiný. Tento příběh mého života není zajímavý, liší se od ostatních snad jen tím o kolik je nudnější. Někdy mi přijde, že cítím slova; jak mi vibrují v mozku a hřejí mě u srdce, jak mi slova dávají sílu poznat další kus světa. Ale já se nesnažím dost poslouchat, nedívám se na strany tak často, aby mě naprosto, dokonale ovládly a pomohly mi změnit můj vlastní svět, kterým se obklopuji.
Přeji si však, aby to tak bylo, proto mám svou vizi, ve níž se více obklopuji slovy, i kdyby na úkor každé jiné mé vášně. Slova vám prý dají něco, co nic jiného. Je v nich schované úplně všechno, alespoň tak to říkají ti, co jim propadli.

Má četba je závislá na pro mě zajímavých tématech a mém nadšení, se kterým tyto témata studuji, a které je upřímně moc slabé na to, abych vážně pochopila význam čehokoli skrytého mezi řádky.
Jistá část mě opovrhuje tím, co nás učí ve škole, v ekonomickém oboru jsem si potvrdila svou nenávist k číslům, kterou budu muset trpět ještě poměrně dlouho, a ať chci nebo nechci, budu s nimi muset žít celý můj život; zjistila jsem, že jsem průměrným studentem a mé nutkání vzdávat se před začátkem, aby mi selhání neublížilo, se začalo projevovat v mé aktivitě. Touha po vědění - lenost - prokrastinace - stávka --- a pak jen představa mě, člověka, který by mohl kašlat na studium. Tato představa mě často láká, často jí také opovrhuji, ale nejsem si jistá, v jakém poměru se tyto dvě možnosti nachází.


Proč o tomto píšu, když si již nepřeji, aby mě lidé viděli jako toho člověka, kterým jsem byla, a jehož součástí byla potřeba všechny své problémy svěřovat internetu?

Protože tohle nemá být stížnost, lítost ani nic podobného. Tuto fázi překonávám ve své hlavě, jako to dělá v nějakém bodě života asi každý.

Snad jsem jen chtěla říct, že přestože nejsem nijak vášnivě obsesivní vůči vzdělání a literatuře, je jasné, že bych chtěla být. Ne pro ostatní, ale sama pro sebe, protože mysl potřebuje knihy jako meč brus; jak napsal spisovatel George R. R. Martin. Chtěla bych znát, protože to je to jediné, co bych kdy mohla dokázat. Znát věci pro sebe, dovolit slovům, aby mě pohltila a změnila mou realitu. Číst knihy, které by mi později dovolovaly žít jako člověk, kterým jsem uvnitř mé hlavy. Tento člověk není nijak dobrý, člověk, kterým jsem (tedy alespoň si sama sebe tak představuji když myslím na svůj pravý charakter) je vášnivý, ale rezervovaný nedůvěrou; sarkastický, ale využívající velkou slovní zásobu; v normách rebelizující (může mít vůbec vzbouřenec proti společnosti normy?), toužící po volnosti, nesvázanosti, ale také po něčem jako je pouto se stejně smýšlející osobou. Znát věci, o kterých říkám, že mě baví... a znalostí myslím opravdové porozumění těmto věcem.


A když toto mohu chtít já, co chcete vy?

Neovlivňuji nikoho, nejsem kouzelník se slovy, jako někteří lidé, o kterých vím jen z jejich knih. Jen se snažím přimět lidi (a hlavě sebe) změnit názor na slova. Ta silná, mocná slova, která používal Cicero, aby zničil své nepřátele u soudu, ta stejná slova, která pronášeli vojevůdci, když hnali své vojáky do bitev; každé "Kostky jsou vrženy" a každé "Vím, že nic nevím".
Když o tom píšu mám chuť se jim podvolit, protože tak toužím pochopit, jaké to je - vědět. Možná by pak moje existence nebyla tak prázdná, kdybych si alespoň v hlavě nosila slova, poezii a příběhy. Nic by to pro ostatní neznamenalo, ale pro mě by to znamenalo mnoho.


Možná měním názor jen sobě, možná si lžu a ani slova mě nezachrání přede mnou, možná jen toužím být něčím, i když vždy budu ničím. Alespoň píšu pro svůj dobrý pocit, píšu, i když bezcenná slova, alespoň ale o slovech, která jsou cenná.

Přemýšlím, co jsem se tímto vším snažila říct. Že chci rebelizovat a číst, znát a odmítat studium, cítit se volná a pracovat nudné směny v knihovně, cítit dekadenci v mém srdci a přitom neporušovat své kodexy o zákazu návyku na cokoli a kohokoli. Být sama pro sebe Rimbaud moderní doby... s podstatně menší kuráží.
Možná jsem beznadějná. Asi, pravděpodobně, znovu jsem se sem asi nakonec vrátila: k nepodstatnému vypisování myšlenek. Myslím si, že mě to konečně k něčemu dožene. Překvapuje mě, že tomu sama pořád věřím, po tolika zklamáních, kterých jsem se sama před svýma očima dopustila.

 


Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 16. srpna 2016 v 0:34 | Reagovat

Autor je jako exekutor na slovech. Až mu žádná nezbudou, půjde krást o dům dál. :)

2 Lone Howler Lone Howler | E-mail | Web | 16. srpna 2016 v 16:17 | Reagovat

Co na to říct.
Je to pravda. Super.
Myslela jsem už, že jsi u rubriku dočista smazala...

3 -DarkSoul -DarkSoul | E-mail | Web | 16. srpna 2016 v 16:51 | Reagovat

[1]: Až vědci dojdou nápady, až politikovi dojdou proslovy, co je tvá pointa? Člověk ztratí naději, až všem spisovatelům dojdou slova, až všem malířům dojde inspirace a hudebníkům tóny. Umění je součástí naší civilizace, v Antice bylo dokonce umění tak propleteno se vším ostatním, že se ani nemůžeš pořádně naučit jejich jazyk, aniž bys nemusela pochopit jejich kulturu - jejich sochy, knihy a umění. Takže ne, důležití autoři nejsou exekutoři na slovech, Rowlingová napsala nejpopulárnější knihu moderní doby, a ta v podstatě změnila i nespočítaně věcí postavených mimo  literární svět. Umělci mění svět stejně jako revolucionáři. Autoři jsou revolucionáři se slovy.

[2]: Ha, ne ještě ne. Asi si nemůžu pomoct.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama