Možná psaní není pro mě, jako spíš je pro ty s těžšími srdci, krásnějšími myšlenkami a grandióznějšími životy.
Možná melancholie k umění nestačí.
Přesto se to však zdá být tím jediným, co mám, a používám často, častěji, než je zdrávo pro zlepšení mého života.

A tak píšu něčím, co se snad dá nazývat krví mé duše.

***

Srpen 2016

Mouth full of poetry ~4~

31. srpna 2016 v 19:13 | -DarkSoul |  Poems



Constantly torn between violent bleeding
and camping with friends;
screaming of rock singers
and writing poems right on your face;
I'm into decadence, rebels,
and Rome.
I am not one person, I'm ten, thousand
and four.




Počátek mne.

25. srpna 2016 v 23:36 | -DarkSoul |  In dark mind
Přesná hranice, kdy se z léta stává podzim, je tak rozmazaná, že není ani možné ji přesně určit. Je to doba, kdy kousneme do sladkého jablka utrhnutého přímo ze stromu; kdy se zbarví první list na červeno; kdy se rozfouká vítr nebo kdy děti na posekaném kukuřičném poli pouští draky? Možná právě ta nejistota dělá to období tak podmanivě upoutávajícím; tajemný podzim; když se to vysloví, vybavím si skákání do hromad listí, jablečné přesnídávky, velké a pohodlné svetry, sklánění se nad novotou vonící učebnicí; dlouhé večery naplněné vůní černého čaje s citronem a tlustou knihu na dekou přikrytém klíně. Celý ten čas je propletený silným větrem střídajícím se s již nechtěnými přívaly teplého počasí, únavou, avšak ve stejné chvíli také plnou bdělostí a snad i jakýmsi očekáváním něčeho zázračného. Podzim jako by byl stvořen pro magii, jakoby snad sám byl magií.
Nenapadá mě proč, ale máte prostě chuť sednout si s něčím teplým k otevřenému oknu a dozvídat se o tajemstvích historie, číst o bozích antického Řecka, sledovat horory o satanistických rituálech a zírat bezduše na zamračenou oblohu. Myslím, že se to děje po celý rok, avšak především v tuto dobu máte nutkání propadat melancholii a chmurné poezii, nutí to každou buňku ve vašem těle přijímat svůj osud; chcete nějakou svojí částí uniknout z toho začarovaného kruhu rutiny, odjet z města, ztratit se každému koho znáte, možná trochu toužíte po zapomění, ale přitom se cítíte neskutečně živí.


Přesně když tedy projedeme přes mlhu té rozmazané hranice léta a podzimu, dostaneme se do bodu, kdy jsem se narodila. Nefalšovaný, sluncem nerušený, sychravý podzim. První počátek mého života, krátká doba mezi ne-bytím a smrtí, pouhý okamžik, ve kterém se musí člověk pokusit najít svou podstatu, charakter, se kterým poté vkročí do náruče smrtce. Peklo, nebe, nicota, ať je po tomto životě cokoli, vejdete tam přetvořeni vaším bytím zde.
A já můžu říct, že můj charakter, moje vystupování, mou vlastní osobu, z velké části vytvořilo to, do čeho jsem se narodila. V mé části světa relativně poklidný svět, podzim a znamení Štíra na noční obloze.
Tedy jsem snad osudem určený melancholik, autor bdělých přání vysněných při pohledu do prázdna, zmatená duše plná zoufalé naděje, pesimista přetvořený vlastní lží o své dokonalé imaginární existenci... člověk v obrovském světě postrádající ambice potřebné k bohémskému či naopak zámožnému životu; vrah očekávající zimu, myslí přetrvávající ve zkomolenině léta, jehož krev má na svých rukou.

vagabondbohemia: “ Leonardo DiCaprio as Arthur Rimbaud in Total Eclipse, which is a 1995 film directed by Agnieszka Holland, based on a 1967 play by Christopher Hampton, who also wrote the screenplay. ”

Proč Vám o tom vyprávím? Snad abych pomocí několika mála slov shrnula mou jednoduchou existenci, přiblížila, kdo jsem, pomohla sama sobě vidět své nitro - neodvážím se říct podstatu; budu překvapena, pokud nastane den, kdy něco tak nedosažitelného uvidím.
Nevyprávím tu o své první vzpomínce, kterou si pamatuji až z mnoha let poté, vyprávím o dni, který bych správně měla mít zafixovaný v paměti. Nikdo v ten den nevypouštěl ohňostroje, tisíce lidí neprovolávali mi slávu, slunce mi nesvítilo do novorozenecké tváře. To zdravotní sestra si spíš svlékala krvní pokryté gumové rukavice, déšť bubnoval na okna nemocničního pokoje a mraky se převratnou rychlostí hnaly po obloze; chaos venkovního světa byl smíšený s napětím a klidem vnitřku budov. Přesto však cítím, že zde bylo také pár usmívajících se tváří, pevné ruce starostlivé matky, pyšný otec tyčící se nad postelí...a city.

Proto jsem taková, jaká jsem. Jsem vytvořena tím, co mi bylo v prvních chvílích mého života dáno. Vzala jsem si od každého co nejvíc, snad jsem i ukradla něco z ostýchavosti sestry stojící opodál. Někde v hloubi jsem tím vším, čím je podzim, vším čím je slátanina pocitů kontrolovaně vypouštěných z mých blízkých; jsem nedosněný sen se špetkou zklamání, špetkou vlastní vůle a sebeúctou období nechápaného většinou bytostí, které vždy ustoupí či propadne oblíbenějšímu létu a zimě.

Ale jsem, jsem, jsem, jsem. A i zaujatá smrtí nechci nebýt.


Mouth full of poetry~3~

25. srpna 2016 v 22:04 | -DarkSoul |  Poems
From this cage I have no view,
imprisoned by society;
so I have one more question for you
and that is "how to be free?"

***

by Michael Schauer

Music Therapy [Albums]

23. srpna 2016 v 18:25 | -DarkSoul |  Music Therapy

1. All Our Gods Have Abandoned Us // Architects


- Nevím čím to je, že jsem si toto album tak oblíbila. Ta melodie se vám prostě nadere do uší; je v tom něco neotřelého a upoutávajícího.

2. The Black // Asking Alexandria


- Co k tomu dodat, Denis tomu prostě znovu dodal život. A přidal život i mně, protože zrovna tohle album poslouchám v poslední době nejčastěji.

3. Sempiternal // Bring Me The Horizon


- Sempiternal je pro mě už klasika, ke které jsem se dostala hned při začátcích mého zájmu o tento žánr hudby. Nedokážu ani spočítat, kolikrát jsem toto album už poslouchala, ale pořád si myslím, že je to jejich nejlepší období. Tenhle styl jim prostě sedne nejvíc - i když musím přiznat, že "There Is a Hell, Believe Me I've Seen It. There Is a Heaven, Let's Keep It a Secret" je taky sick as fuck.

4. Songs of Solitude // Dream on dreamer


- Ani neuvěříte, jak moc podceňovaná je tato skupina! Osobně si myslím, že každé její album je nějakou písničkou naprosto vyjímečné: například album Loveless je prostě něco. Stejně jsou pro hardcorovou komunitu téměř neviditelní, což je strašná škoda, protože jejich hudba je vážně kvalitní - a to pozná i naprostý lajk.

5. Dissonants // Hands Like Houses


- Tohle album neposlouchám tak často, jako ostatní, přesto vždycky, když se k němu dostanu, nejsem schopná vymazat ani jednu písničku, protože se prostě nějak drží v mé hlavě - ne, že bych si stěžovala, je to skvělá hudba.

6. Integral // Forevermore


- Tak tohle je pro mě teď horká novinka - jak album, tak celá skupina. Objevila jsem je náhodou při mém honu na novou písničku od Fit For a King a upřímně na první poslech mě to nijak hluboce neoslovilo. Ale když jsem si pak uvědomila, jaký význam tohle album má: že každá skladba něco znamená, každá má barvu z určitého důvodu apd., šokovalo mě to. Sakra, vždyť oni dokonce vytvořili stránku, aby vysvětlili význam tohoto alba!

7. Bad Omens // Bad Omens


- Cítíte trochu Sempiternal vibes? Jo, já taky a miluju to! Na youtube jsou samozřejmě diskuze o tom, jak je kopírují atd., ale já jsem popravdě za tohle album neskutečně vděčná. Myslím, že z Bad Omens by mohla být další velká věc, a já osobně je začínám mít strašně ráda. Víc zdrojů také uvádí, že živě zpívají stejně dobře jako na streamu (na rozdíl například od BMTH, kteří jsou naživo horší), a živý vystoupení vlastně ukazuje reálný schopnosti skupiny, takže na nich musí něco být, ne?

8. Oak Island // Our Last Night




- Our Last Night je jedna z těch skupin, co vypadají úplně nevinně, možná až moc popově, ale když je poznáte blíž, jsou něco úplně jiného. Punk-rock v každé části jejich existence. A proto je tak zbožňuju. Dělají skvělou hudbu, vzhledově jim to ladí, jsou to opravdoví přátelé, jsou vtipní a každou chvíli hodí nějaký ten cover nebo jiné video na youtube, aby o nich jejich fanoušci pořád věděli. Je to jedna ze skupin, kterým fakt věřím, že milují to, co dělají, a jsou u toho šťastní. To je vidět na všech jejich albech, Age of Ignorance nebo Younger Dreams nejsou o nich slabší než toto.


9. To Those Left Behind // Blessthefall




- Toto album patří jedné z těch skupin, kterou poslouchám hodně, ale ani si to neuvědomuji. Mám od nich tolik písniček, ale nijak mě nenapadlo se blíže podívat na jejich životy nebo dokonce ani jména členů. Sakra, a když se tady tak na to dívám, budu to muset napravit, protože damn, neříkejte, že nejsou dobří.

10. Disgusting // Beartooth


- Při správné náladě je tohle prostě neskutečně boží album, jedno z těch, kdy skoro ani nevnímáte pomlky mezi songy a už je hodina pryč. Tohle album mám především k nějaké manuální práci, protože jako by právě k tomu bylo stvořeno. Přiznám se, že jinak moc tuhle skupinu neposlouchám, a také o ní nic moc nevím (zase asi docela škoda), ale pamatuji si na kvalitu jejich videoklipů. Tenhle žánr v podstatě hraničí s tím, co bych si ještě poslechla a co už bych považovala za moc trash, stejně je to však můj oblíbenec.

( BONUS: Atlas: Space 1 // Sleeping At Last)


- Nepochybně skok do jiného vesmíru, já vím. Tohle je moje další stránka osobnosti. Stále platí, že tohle není "normální" hudba, jak by ji nazvali milovníci rapu a popu (a to je bohužel většina populace), což je možná jeden z důvodů, proč se mi líbí - není obyčejná, stejně jako není obyčejný metalcore. Každopádně je úžasné si hudbu od SAL pouštět při čtení. (Zkuste si poslechnout všechny části této "série", jako třeba Atlas: Oceans nebo Atlas: Space 2)

*//Nestojí za název//*

21. srpna 2016 v 16:15 | -DarkSoul |  Poems
kdo jiný vlastně
v mém životě ještě existuje
ptám se sama sebe,
když upadám do melancholie.

Postrádám okolí, přátele, život
proplouvám prázdnými dny,
které zachraňují jen naivní sny,
protiřečím každé mé touze.

Prožiju někdy přesladkou euforii
při pohledu na to, jak žiju,
nebo zachytím jen otravnou agonii
a líh do očí si vliju?

Myslím, že nežiju, ale umírám.


Daydreaming

18. srpna 2016 v 16:42 | -DarkSoul |  Poems
Pustit si písničky
a jen tak ležet si na zemi,
přemýšlet o věcech,
které se vůbec nestaly.

Že já se nestydím
fantazírovat o nemožných chvilkách štěstí.
Že já nemám dost
snění s otevřenýma očima a imaginárních pěstí;

mlátí mě, týrají;
tyhle myšlenky, které však miluji.
Přináší pocit
reálnosti, jak tu ten sen zhluboka šlukuji.

Nemůžu se nabažit
zakázaných myšlenek na volnost a doteky;
štiplavý kouř ze sna
šimrá mě v břiše; hřeje mě u srdce bezděky.

Rimbaude, přiměj mě
věřit, že láska vskutku není věcí reálnou
a já tedy chci
jen nepravý cit, emoci samozápalnou.

"Tais-toi!"
křič mi do ucha.



//Sakra, co se z toho zas stalo? První dvě sloky uznávám jako svůj očekávaný výtvor, ale proč je zas ze zbytku ta neustále opakovaná, láskou zkažená slátanina? Nevím, neptejte se mě. Dnes jsem na slovo "láska" ani nepomyslela, ale přesto se mi pořád krade do poezie; tenhle zloděj slov, tahle kdo-ví-jestli-pravá emoce.

Opilý koráb - Arthur Rimbaud [rozbor]

17. srpna 2016 v 12:55 | -DarkSoul |  Rozbory povinné četby

OPILÝ KORÁB

Arthur Rimbaud
Celek B
1. AUTOR
- 1854 - 1891 (zemřel na rakovinu v pravém koleni)
- Francouz
- prokletý básník
- celá tvorba v 15 - 19 letech
- utekl z domova od matky žít bohémský život v Paříži
- milostný vztah s Paulem Verlainem
- díla základem moderní poezie
- Témata vyskytující se v dílech: subjektivní prožitky, odpor k měšťákům a náboženství, obdiv k revoluci
- Současníci: Paul Verlaine, Jules Verne, Victor Hugo
- Další autorova díla: Iluminace, Sezóna v Pekle

2. OBECNÉ INFORMACE O DÍLE
- lyrická snová báseň
- spontánní a fantastická
- rozmezí tradiční a moderní poezie

3. JAZYKOVÁ STRÁNKA DÍLA
- ich-forma (autor se vydává za koráb)
- subjektivní lyrika
- střídavý rým
- 25 čtyřverší
- metafory (samotný koráb je metaforou autora, který s jeho pomocí vytváří obraz svého života jako putování po moři)
- působí na smysly
- metonymie, personifikace, obrazotvornost, autobiografické rysy

4. CHARAKTERISTIKA HLAVNÍCH POSTAV
- Autor se vydává za koráb, který putuje po moři

5. DĚJ
- Báseň nemá děj jako takový. Autor zde symbolicky zobrazuje svůj život jako putování po moři v podobě korábu. Považuje zde svůj život za bezcenný; nikdo mu už nemůže pomoci. Nejprve se mu však cesta líbí, protože obnáší nebezpečí a vzrušení, později nostalgicky přemýšlí nad svou rodnou zemí a dětstvím. V posledním čtyřverší se objevuje rezignace a touha po smrti, když si uvědomí, že jeho život nemá smysl.

6. TÉMA A MYŠLENKA DÍLA
- Téma: touha po dobrodružství a vzrušení z nebezpečí následované nostalgií a touhou zemřít, kvůli pohledu na své místo ve světě jako bezcenné, nesmyslné.
- Myšlenka: pokus o zachycení podstaty symbolismu; svým popisem života chtěl čtenáře přimět pocítit zamyšlení o životě.

7. VLASTNÍ NÁZOR

- Tohoto básníka jsem měla vždycky v oblibě, dá se říct, že mě přiměl nahlédnout do světa poezie, proto jsem o této básni věděla už dříve. Rimbaud dokáže udělat se slovy něco, co tehdy změnilo vzhled moderní poezie a dnes to samé "něco" mění můj názor na poezii. O mém zaujetí tímto autorem také vypovídá to, že jsem přečetla už asi 3 jeho životopisy, takže ano, jeho díla se mi líbí, stejně jako samotný jeho pohled na život, se kterým sice nesouhlasím plně, ale dokážu se s ním ztotožnit.



Mými slovy, jenž nic neznamenají, o slovech, které tvoří svět.

15. srpna 2016 v 23:33 | -DarkSoul |  In dark mind
Pravda je, že nejsem básník, nejsem spisovatel, nejsem dokonce ani autor mého vlastního života, který mi musel darovat někdo jiný. Tento příběh mého života není zajímavý, liší se od ostatních snad jen tím o kolik je nudnější. Někdy mi přijde, že cítím slova; jak mi vibrují v mozku a hřejí mě u srdce, jak mi slova dávají sílu poznat další kus světa. Ale já se nesnažím dost poslouchat, nedívám se na strany tak často, aby mě naprosto, dokonale ovládly a pomohly mi změnit můj vlastní svět, kterým se obklopuji.
Přeji si však, aby to tak bylo, proto mám svou vizi, ve níž se více obklopuji slovy, i kdyby na úkor každé jiné mé vášně. Slova vám prý dají něco, co nic jiného. Je v nich schované úplně všechno, alespoň tak to říkají ti, co jim propadli.

Má četba je závislá na pro mě zajímavých tématech a mém nadšení, se kterým tyto témata studuji, a které je upřímně moc slabé na to, abych vážně pochopila význam čehokoli skrytého mezi řádky.
Jistá část mě opovrhuje tím, co nás učí ve škole, v ekonomickém oboru jsem si potvrdila svou nenávist k číslům, kterou budu muset trpět ještě poměrně dlouho, a ať chci nebo nechci, budu s nimi muset žít celý můj život; zjistila jsem, že jsem průměrným studentem a mé nutkání vzdávat se před začátkem, aby mi selhání neublížilo, se začalo projevovat v mé aktivitě. Touha po vědění - lenost - prokrastinace - stávka --- a pak jen představa mě, člověka, který by mohl kašlat na studium. Tato představa mě často láká, často jí také opovrhuji, ale nejsem si jistá, v jakém poměru se tyto dvě možnosti nachází.


Proč o tomto píšu, když si již nepřeji, aby mě lidé viděli jako toho člověka, kterým jsem byla, a jehož součástí byla potřeba všechny své problémy svěřovat internetu?

Protože tohle nemá být stížnost, lítost ani nic podobného. Tuto fázi překonávám ve své hlavě, jako to dělá v nějakém bodě života asi každý.

Snad jsem jen chtěla říct, že přestože nejsem nijak vášnivě obsesivní vůči vzdělání a literatuře, je jasné, že bych chtěla být. Ne pro ostatní, ale sama pro sebe, protože mysl potřebuje knihy jako meč brus; jak napsal spisovatel George R. R. Martin. Chtěla bych znát, protože to je to jediné, co bych kdy mohla dokázat. Znát věci pro sebe, dovolit slovům, aby mě pohltila a změnila mou realitu. Číst knihy, které by mi později dovolovaly žít jako člověk, kterým jsem uvnitř mé hlavy. Tento člověk není nijak dobrý, člověk, kterým jsem (tedy alespoň si sama sebe tak představuji když myslím na svůj pravý charakter) je vášnivý, ale rezervovaný nedůvěrou; sarkastický, ale využívající velkou slovní zásobu; v normách rebelizující (může mít vůbec vzbouřenec proti společnosti normy?), toužící po volnosti, nesvázanosti, ale také po něčem jako je pouto se stejně smýšlející osobou. Znát věci, o kterých říkám, že mě baví... a znalostí myslím opravdové porozumění těmto věcem.


A když toto mohu chtít já, co chcete vy?

Neovlivňuji nikoho, nejsem kouzelník se slovy, jako někteří lidé, o kterých vím jen z jejich knih. Jen se snažím přimět lidi (a hlavě sebe) změnit názor na slova. Ta silná, mocná slova, která používal Cicero, aby zničil své nepřátele u soudu, ta stejná slova, která pronášeli vojevůdci, když hnali své vojáky do bitev; každé "Kostky jsou vrženy" a každé "Vím, že nic nevím".
Když o tom píšu mám chuť se jim podvolit, protože tak toužím pochopit, jaké to je - vědět. Možná by pak moje existence nebyla tak prázdná, kdybych si alespoň v hlavě nosila slova, poezii a příběhy. Nic by to pro ostatní neznamenalo, ale pro mě by to znamenalo mnoho.


Možná měním názor jen sobě, možná si lžu a ani slova mě nezachrání přede mnou, možná jen toužím být něčím, i když vždy budu ničím. Alespoň píšu pro svůj dobrý pocit, píšu, i když bezcenná slova, alespoň ale o slovech, která jsou cenná.

Přemýšlím, co jsem se tímto vším snažila říct. Že chci rebelizovat a číst, znát a odmítat studium, cítit se volná a pracovat nudné směny v knihovně, cítit dekadenci v mém srdci a přitom neporušovat své kodexy o zákazu návyku na cokoli a kohokoli. Být sama pro sebe Rimbaud moderní doby... s podstatně menší kuráží.
Možná jsem beznadějná. Asi, pravděpodobně, znovu jsem se sem asi nakonec vrátila: k nepodstatnému vypisování myšlenek. Myslím si, že mě to konečně k něčemu dožene. Překvapuje mě, že tomu sama pořád věřím, po tolika zklamáních, kterých jsem se sama před svýma očima dopustila.


Mouth full of poetry ~2~

15. srpna 2016 v 10:05 | -DarkSoul |  Poems

i am not poet;
nor writer
just an existence crawling between the lost and found
i am not good;
nor evil
just speaking to gods with a sarcastic smile

***


Music Favourites [Part Four]

13. srpna 2016 v 16:11 | -DarkSoul |  Music Therapy
Už uběhl nějaký ten měsíc od přípravy tohoto článku, proto si buďte jistí, že jsem mezitím narazila na mnoho hudby, která se mi zalíbila ještě víc; nějaké skupiny z tohoto výběru poslouchám už jen zřídka (a.k.a Of Mice and Men), což jen povrzuje můj hudebně přelétavý charakter. Takže bych to brala s rezervou - spíš připomínka toho, co jsem v minulosti ráda poslouchala. To je vlastně i podstata této rubriky (kromě takového trochu naivního snu poznat lidi se stejným vkusem. Ale tak naivita musí být a je mi někdy i prospěšná, protože se mi už v tomto případě vyplatila...)

1. They Don't Need to Understand [Black Veil Brides]



2. Throne [Bring me the Horizon]



3. Vice Grip [Parkway Drive]



4. Walking Dead man [Black Tide]



5. We still Believe [Stick to Your Guns]



6. The War is on [Coldrain]



7. Weight of the World [Young Guns]



8. A world Divided [Our Last Night]



9. You're not Alone [Of Mice and Man]




10. Battle Cry [Imagine Dragons]


Mouth full of poetry ~1~

12. srpna 2016 v 23:59 | -DarkSoul

I have too violent brain
and too cold heart
for a poet;
& I know for sure I'm too detached
to live properly;
but I think I am able
to feel poetry:
shadow words
& miracles.

***


// Já nevím, na mysl mi přilétávají slova, v jazyce, který není mým rodným, a já to uctívám, protože to je pro mě něco pokrokového. Možná to i dává smysl, nevím. Ostatně to říkám pořád - jen cítím a nechávám se unášet svou myslí.
/ Název můžete brát jako titul básnické sbírky, kterou nikdy nenapíšu, protože moje slova, která patří do jiné země, jsou čistě dílem amatérské poblouzněnosti osoby, kterou jsem já.


Byla jsem ta, co je teď

12. srpna 2016 v 19:23 | -DarkSoul |  In dark mind
Byla jsem vždycky ta zvláštní;
byla jsem ta, co mlčela, když ostatní mluvili, a nemluvila o svých vášních, protože ostatní by nerozuměli.
Byla jsem ta, která proplouvala životem, jaký jí ostatní určili a tvrdě se snažila nevybočovat z davu - s nezdarem, protože jsem se ve stejnou chvíli děsila být jako ostatní.
Byla jsem ta, která se urputně snažila najít svůj talent, aby nebyla tak bezvýznamná, ale jediné co se mi podařilo, bylo objevení komfortu slov, kterých jsem si začala vážit, jako žádného jiného lidského projevu.
Byla jsem ta limitovaně otevřená sama k sobě a jen úzkou škvírou povolující ostatním pozorovat moje pravé já.
Byla jsem ta, co se smála, téměř nikdy neplakala, naučila se mluvu společnosti a začala ji přijímat.
Byla jsem ta, která si říkala, proč pláče tak krátce a často jen ze svého vlastního donucení; byla jsem ta, která za to byla ráda, ale také se frustrovaně dívala na své já jako na něco nepřirozeného, protože jsem přitom byla napěchovaná emocemi.

Avšak to nebylo celé mé já.

Byla jsem ta, co mluvila o francouzském básníkovi, zatímco ostatní přednášeli o oblíbených sportech a zvířatech, byla jsem ta, co se oblékla do černé; snad aby vyjádřila hloubku duše, kterou má někde schovanou.
Byla jsem ta, co skrývala svou oblíbenou hudbu před vrstevníky, protože by jim tím dala další důvod poznat ji, ale byla jsem taky ta, která ji pak odhalila v jakési tužbě, požadavku, nároku, aby ostatní pochopili, že ona není svou celkovou osobností jedna z nich, avšak přijme k sobě blíže ty, kteří budou mít zájem se sblížit.
Byla jsem ta, co nikdy sama před sebou nezakrývala své slabosti; byla jsem ta, co si vždy přiznávala, že není zcela čistá a dobrá.
Byla jsem ta, jejíž jedna část se utápěla ve strachu a druhá vnímala zlo jako něco částečně nutně obdivuhodného.
Byla jsem ta, co váhala při sdělování vlastního názoru, ale dostávala se do stádií, kdy její činy ještě předčily myšlenky a ona sklouzla k špatnosti - krutému, chladnému používání slov.
Byla jsem ta, co si špinila mysl imaginární krví ostatních, ale téměř nikdy se nedostala do útoku v realitě.
Byla jsem ta, která si byla jistá, že by to však šlo, kdyby jí nezáleželo na vztazích, které měla s lidmi, protože se děsila a v tu samou dobu toužila po samotě.
Byla jsem ta, jež nenáviděla lidi ve svém srdci, ale přitom si nemohla pomoci a milovala svět i přes jeho zkaženost a někdy, někdy i právě pro ni.
Byla jsem ta, která si byla vždy naprosto jistá tím, co by mohla udělat, ale zřídkakdy to udělala.
Byla jsem ta, která zároveň toužila po vzdělání, ale bytostně ho nenáviděla, proto skončila ve fázi přerušované prokrastinace.

Byla jsem rebel v myšlenkách, klečící otrok ve společnosti.

Byla jsem ta,...
Byla jsem ta, co je teď.
Protože stále jsem, co jsem byla, ale také ještě něco navíc.
Protože teď vím, co jsem byla.
A i když nevím, co budu, cítím, jak se ve mě míchá povinnost se svobodou.


Touha po dekadenci sloučená s krásou života, který se často objevuje v mých snech.


Něco spí. // Probuď to.

11. srpna 2016 v 15:43 | -DarkSoul |  Poems
Vysmívám se tobě,
Vysmívám se sobě,
Vysmívám se světu
a v podstatě vlastně úplně všemu.

Kdo jsme, kde jsme, proč jsme.
Mají ztracené existence právo žít?

Jsme,
nic víc dělat nemůžeme.
Žijeme,
ta síla nám pod kůží vře.

Cítíš to?
Probuď to.
Nestyď se
a zapal ho:
ten plamen
ať povstane,
ten řev
se rozlehne.


Hvězdy

11. srpna 2016 v 2:46 | -DarkSoul |  Poems
Hvězdy:
zapomenutí králové temnot,
seslali hněv z milosti
žiju; slyším jejich šepot.

Nemůžou být Bohy
ubohé existence
rozpadající se ve větru:
chřadnou, padají.

(zapomeň, ignoruj)

Bohové odpouští
ale jen z rozmaru
jinak zabíjí duše
krutě a pomalu

Jsou co jsou
vrahové,
zabijáci zdravého úsudku;
vyhnanci,
hvězdy zářící v soumraku

A s nimi já dnes spím.


// Nepředpokládám, že Vám to bude dávat smysl. Teprve poznávám hloubku slov. Možná o to snažím až moc usilovně, slova někdy prokrastinují.
Každopádně jsem si zvykla dívat se v noci z okna; někdy toužebně, jindy prázdně. A toto je výsledek.

Z prázdných dnů melancholika pt.1

9. srpna 2016 v 0:21 | -DarkSoul |  In dark mind
"When it rains, I feel better. When it rains, I feel better. And when I start to feel better -
I wait to get worse"

Pohled z okna.
Pouliční lampy nefungují.
Tma.
Déšť.

Slyším kapky narážející do věcí, tak husté, že by snad zasáhly i mé myšlenky, kdybych je nahustila do koule a hodila ji z okna.
Někdy bych si přála to udělat, rozpustit je, pryč s nimi.
Ale kým bych pak byla?

Nakláním se přes rám a snažím se rukou zachytit alespoň jednu, jednu slzu noční oblohy. Nezdar.

Jen se dívám. Dívám se a přemýšlím, to je ostatně to, co by měl dělat každý v případě nočního deště, ne? Zdá se to tak přirozené.

Je teplo, ale nárazové závany větru do mého obličeje mi připomínají, proč tam stojím; neschopná vidět. Jen cítím a slyším.

A pak.
Auto.
Ale ne ten otravný typ auta, který vám naruší klid a myšlenky.

Už zdálky vidím jeho světla a pomalu mi dochází, co to znamená - můj zrak se vrátí. A i přesto, že se v tu chvíli zdálo, že ho nepotřebuji, toužila jsem spatřit déšť.

Záře odhaluje úsek silnice před autem, kapky natěsnaně dopadají na silnici a ničí tak dojem temné, nepropustné země. Je to jedna z dalších krásných věcí, které jsem viděla.

A tak čekám dál.
Ještě jednou to musím vidět, říkám si.
Ještě jednou.
Ještě.

Později:

Voda plní silnici. Blesk.
Může mi to ublížit.
Možná proto mě to tak fascinuje.



Mohla bych nenávidět

7. srpna 2016 v 21:50 | -DarkSoul |  Poems
Mohla bych nenávidět
všechno a všechny
Mohla bych se zvráceně smát
všemu zlu na světě
Mohla bych sama držet nůž
v krvavých, prokřehlých prstech
Mohla bych strávit svůj čas žitím
dekadentním životem bez zábran
Mohla bych chodit po městě
s "nepřibližuj-se" arogantním úsměvem
Mohla bych budit strach
Mohla
Mohla
Mohla

Možná budu
Ale na co to je teď
když se jen
pouze
snažím žít


**Znovu ne báseň, spíš jen slova... asi bych měla udělat novou rubriku

S c L i O t V ů A

4. srpna 2016 v 0:04 | -DarkSoul |  Poems
Ale ne, ne - mírně se usmívám.

Pochopili jste mě úplně špatně.
Vidíte mě, to ano. Cítíte mě, jistě, jak jinak. Slyšíte mě, samozřejmě, o tom nepochybuje. Ale na co vám všechny ty smysly byly?
Když vidíte nadváhu, cítíte naivnost, slyšíte nervózní nádechy - jste si jistí, že vážně chápete mou existenci?
Ale, ne, ne - úsměv se mění ve výsměch.

Nemám vesmír uvnitř mé hlavy.
Nedokážu zničit svět ani ho vytvořit.
Avšak to co mám, není jen to, co vidíte; obraz jaký jste si vytvořili o mně ve svých hlavách - je vážně tak dokonale výstižný?
Je pravda, co si myslíte?

Já.
Já nejsem. Já jsem. Já přebíhám.
Já.

Uvědomuji si, že není proč mít zájem.
Proč by ano?
Kvůli tomu, že jsem jiná? Ne jako ostatní?
Ha, jsem já.
A v mnoha věcech jsem jako ostatní.
Jsem sama sebou smyšlená a realitou zničená postava v příběhu, který se vůbec neubírá správným směrem.

Žádný důvod, žádná tragédie.
Touha. Touha.
Zklamání.
A dobro? Zlo?
Pojmy jako tyhle splývají.

Končím ztracené, bez snahy zachraňovat.
Myslím na úsměv, rozzařující srdce, který jsem měsíce neviděla.

Lítost...
Ano, ne, možná.

Tma.
Mrzí mě to.
Štve.
Užírá.
Necítím to, co bych měla.

Omlouvám se. Omlouvám se. Omlouvám se.
Nikdy nesmím nenávidět minulost.


**Ne tak úplně báseň, vůbec ne báseň. Ale ne próza. Prostě slova. Nechte to být. Dýchám slova.

***Jsem teď závislá na krásných slovech. Má nejsou krásná. Ještě ne - ani v tragickém, ani v oslavném smyslu. Nic krásného, nikoliv. Ale počkejte. Učím se. Časem.

****Nadpis číst v pořadí: 1) Velká písmena 2) malá písmena
//Jak rádoby umělecké..//