Možná psaní není pro mě, jako spíš je pro ty s těžšími srdci, krásnějšími myšlenkami a grandióznějšími životy.
Možná melancholie k umění nestačí.
Přesto se to však zdá být tím jediným, co mám, a používám často, častěji, než je zdrávo pro zlepšení mého života.

A tak píšu něčím, co se snad dá nazývat krví mé duše.

***

Červenec 2016

Sweet, sweet madness.

30. července 2016 v 18:41 | -DarkSoul |  Poems

Zdravím, starý příteli,
zdá se mi to?
Změnil ses?

Kde je tvá temnota,
peklo,
vztek,
nářek;
vidím jen smutek,
klid
a strnulost tváře.

Při posledním setkání
já byla jen hloupá,
teď však znovu přicházím
tep srdce - prudce stoupá.

Někdy si přeji být šílená:
ztratit mysl a morálku -
to bych však ale musela
kráčet vlastní špínou pozpátku.

Tak cítím tmu,
prodírám se vpřed -
nebudu stejná,
ale neproměním se v led.

Jen koukej,
jím hvězdy z oblohy;
jen zpívej
plitké potěšení pro bohy.

Vidíš mě, jak stále stojím?
Cítíš mě, jak přežívám?
Nečekáš to - tvoje smůla!
Vnitřnosti ti roztrhám.

Ó, můj sladký příteli,
moje sladká temnoto,
nacházím se v hloubi světa,
nyní dokonale,
perfektně sama.

Moje oči vidí tmu
až nebezpečně dobře
možná proto se snad stávám
postrachem i lovce..

(Slyš
řvát!)

***

Možná už jsem šílená.
Víc,
než jsem čekala.

imaturanda: “ ✔️ ”

:: Jo, tak trochu se teď vyžívám v rádoby uměleckých básních. Ale ono to přichází tak nějak samo. Až si říkám, kdo to je v mé hlavě. Ale jsem to jen já. Já. Já. Já.

Music Therapy (session 1)

29. července 2016 v 21:18 | -DarkSoul |  Music Therapy

The Color Morale

Walls


i feel at home with shadows from ghosts of the living
i dance along to melodies as silent choirs sing
i'm sick of always giving when there's nothing left to lose
that place we're in is breaking
it's try to break me too

Aby bylo jasno - tohle není o tom, abych vám říkala o tom, že rytmus bubeníka seděl dokonale, ale vokály byly někdo o půltón mimo. V tomhle já se nevyznám a nebudu ani předstírat, že ano. Jen beru to, co se mi dostane do srdce, a dělím se zde s vámi o to.

Od TCM mám i několik jiných písniček, samozřejmě včetně "Saviorself" nebo "Learned Behavior", ale jinak jsem je moc neposlouchala. "Walls" je však něco úplně jiného. Je to skladba, která mě zaujala především refrénem, který mě jak slovy i tím, jak byla zazpívaná, dokonale dostal.

i built these walls to keep the outside world from me
and i'll fight to stay in the hell of my own mind
it's safer on the inside
underneath where you can't ever get to me
and i'll fight to stay in the hell of my own mind
it's safer on the inside (built these walls)

Videoklip byl klasicky vytvořen ze záběrů na kapelu a k tomu ještě příběh. Mohla bych od něj chtít asi víc, málo který videoklip odpovídá přesně tomu, co si u toho posluchač vybavuje, ale ty masky byly vystihující a celkově mi to vše dávalo smysl, i když bych to nedokázala vysvětlit.

chaos reigns
inside of all of us
all this pain
it's not where i belong
it's not my fate
you're a hypocrite
you're the dying proof of it
now i know

Možná mi to teď připadá tak krásné, protože poslední dobou myslím na mé zdi, které mě oddělují od světa: jak jsou silné, jestli je správné, že tam jsou, nebo ne, proč jsem tak posedlá nutností nějaké mít.

broken people just like you can be so dangerous
knowing you'll survive by feeding off the rest of us.

***

(Napište váš názor na tuhle skladbu, její význam a slova. Koho zaujala? Koho pobouřila?)

So this is goodbye // I'm alone.

29. července 2016 v 20:33 | -DarkSoul |  Poems


Tvrdila jsem to předtím
a teď to tvrdím zas:
jsem sama;
sama;
sama.

A už nikdy nebudu jako dřív,
svět se změnil,
a měla bych vůbec chtít:
vrátit se zpět?

Post-hardcore screamuje mi do uší,
já dívám se tupě na prázdnou stránku;
ale necítím to, co bych měla
nebo snad ano...

Otupění,
sladké snění,
žádné slzy
co to je?

Možná mi to nedochází;
jsem ve fázi popření.
HALÓ;
mysli,
kde sakra jsi -

Přichází už smíření?

(nebolí to)
(aspoň myslím)
(fuck you)
(stále stojím)

magic-spelldust: “ Jupiter II by Melania Brescia ”

**jo, takhle teď budu vypisovat asi všechny svoje pocity. žádná další deníčková próza - při troše štěstí.

Povídky - rozcestník

29. července 2016 v 17:08 | -DarkSoul

Challenge

Lyrická próza

Vícedílné







✓ - dokončené
✗- nedokončené (jsem proslulý prokrastinátor, tak se nedivte)

Klekni, vlku. // Jsi psem.

24. července 2016 v 23:26 | -DarkSoul |  Poems
Chtěla jsem být vlkem:
nekonečné lesy mým domovem;
kilometry zeleně a sněhu;
svobodu, přírodu prostou všeho hněvu.
Dýchat kyslík
a svořit si rodinu bez krve;;
dotýkat se hvězd -
(hvězdy, hvězdy rozumíte tomu, co cítím?)
i uprostřed měst.

Křičet, smát se,
plakat bez souzení.
Není to opravdové -
proč to tak bolí?

(křičím do pouští, které mi nepatří)

Bohové však já nejsem vlkem:
jsem prázdný čin se snem v hlavě.
Neletím, nepadám,
stojím přihlouple na místě

(hni se! hni se!)

jak se máš ty - v té mučírně?


Jsem psem
- podlézám pánům, světu;
nejsem volná osoba ne,
klečím,
straním se,
chřadnu.

(drahý nepříteli)
(vrahu, jsi tam?)
(zabij psa -- probuď vlka)


:: Vážně se mi to všechno promítalo v hlavě v angličtině, ale hádám, že nejsem ještě dost sebevědomá, abych to tak i vážně napsala.

Music Favourites [Part Three]

7. července 2016 v 10:05 | -DarkSoul |  Music Therapy
1. Join the Club [Bring me the Horizon]

2. Learn to Live [Architects]


3. The Lines [Beartooth]


4. Learned Behavior [The Color Morale]


5. Loveless [Dream on, dreamer]


6. Murder Mitter (Phases) [I See Stars]


7. Promised Ones [Blessthefall]


8. Same old War [Our Last Night]


9. Sleepwalking [Bring me the Horizon]


10. Sunrise [Our Last Night]


3. Smrt || Povídka na téma

2. července 2016 v 23:26 | -DarkSoul |  Stories
Jsem mrtvá.
Jsem mrtvá už tak dlouho, že už ani netoužím být naživu, tak dlouho, že bych snad ani neuměla žít. A po celou tu dlouhou dobu, kterou už ani nepokládám za věčnost, protože je ještě delší, jsem byla jen já, mé oči, které nešly otevřít, a pach. Ten zprvu odporný pach hniloby, trouchnivějícího dřeva, mé vlastní rozpadající se mrtvoly. Po době, která mi nyní připadá jako minuta, všechna má kůže zmizela a maso se rozpadlo, takže už zbyla jen já, mé kosti a stále zatuchlý pach, na který jsem si dokonale zvykla.
Nikdy jsem si však nezvykla na to, že stále jsem. Jak je možné, že tu stále jsem? Nic jsem neviděla, ale byla jsem si jistá, že jsem. Ne, že bych existovala, pouze jsem. Zprvu to bylo nesmyslné, ale pak to najednou dávalo smysl, takový divoký, bouřlivý smysl, až jsem nad tím musela přestat přemýšlet.
A tak tedy po těch miléniích, kdy umíraly galaxie, a já stále byla, jsem se smířila s temnotou a trávila jsem čas přemýšlením nebo měněním se v nicotu - to mě bavilo. Půda byla mým domovem, kde jsem ulehla, usnula a smířila se s tím, že jsem a nejsem zároveň, a že to dává perfektní smysl. Nikdy jsem nepomyslela na to, že by mohlo být něco víc, protože jsem nikdy v nic víc nevěřila. Víra sama o sobě pro mě vždy byla velmi nebezpečnou věcí.

Ale jak jsem tam tak byla, najednou jsem zmizela, nezměnila jsem se v nicotu, ne, prostě jsem tam už nebyla, puf, a všechno, co bylo, nadále není. A tak jsem si (nevím jak, když už jsem nebyla) říkala, že tohle je možná konec, možná jsem tu tak dlouho, že Země se rozpadla, galaxie vybuchla, vesmír se scvrknul zpět do svého počátku a zmizel tak náhle, jako se objevil.
Tak to však nebylo.
Protože jsem se zase zjevila. Měla jsem tělo a já byla v něm. Moje duše plápolala nejistým plamínkem nad srdcem, které bušilo velmi nepravidelným tempem. První, co mě napadlo, byla otázka pro mě tak nepřirozená, že jsem ji i v duchu řekla nevěřícným tónem: "Jsem v pekle nebo v nebi?"
Nedalo se to nijak spolehlivě poznat - stála jsem na louce, kde snad neexistovala žádná rozmanitost. Byla to jen zelená tráva sahající mi až po kolena, v dáli matné obrysy stromů a hlavně mlha. Tolik mlhy, že jsem si nebyla jistá, jestli náhodou není pevného skupenství.
Podívala jsem se na sebe a nepoznávala se, sáhla jsem do svých vzpomínek a nic nenašla, ale přitom jsem to, čím jsem na té louce byla, dokonale znala. Jako film, který jste si přehrávali stále dokola tak dlouho, že jste poznali každý hercův výraz, každou emoci, všechna slova, co budou vyřčena a proč.
Znala jsem se a byla jsem ztracena.

Pak jsem slyšela hudbu, nic zařaditelného, jen děsivou a uklidňující instrumentální skladbu. Poznala jsem, že půjdu do pekla a bylo mi trapně, že si dříve nebyla tímto faktem jistá.
Ale co bylo nejvíc překvapivé? Zvedla jsem koutky a usmála se tomu, protože mi to nevadilo. Vždy jsem byla ten typ člověka, který když něco obdivoval, bylo to něco temného, šíleného a neobyčejného - věci vytvořené ze světla a dobra jsou nezáživné. Když jsem ve své ateistické hlavě přemýšlela o Bohu a nadpřirozenu, bylo to vždy jen teoreticky, vlastně ani to ne, bylo to jako příběh, fantasy fikce, ale vždy jsem byla více nakloněná k opuštěnému synovi, než k všemohoucímu otci.

Tak tu stojím, žádná kovaná brána, žádná bolest - zatím. Možná si totiž bolest zasloužím, i když jsem neudělala nic ohavně, trestuhodně zlého ve svém životě, cítila jsem, že nejsem dobrý člověk. Tady je mé potvrzení.

A ne všechny temné věci jsou špatné, že?


Ne všichni démoni mě sežerou za živa.



Peklo, kteréžto jsi čekalo na můj příchod, jsem tu.

so-goth: “ ✝ GOTHIC BLOG ✝ ”