Možná psaní není pro mě, jako spíš je pro ty s těžšími srdci, krásnějšími myšlenkami a grandióznějšími životy.
Možná melancholie k umění nestačí.
Přesto se to však zdá být tím jediným, co mám, a používám často, častěji, než je zdrávo pro zlepšení mého života.

A tak píšu něčím, co se snad dá nazývat krví mé duše.

***

35. Schizofrenie || Povídka na téma

6. června 2016 v 22:40 | -DarkSoul |  Stories
Nevím, co budu psát. Nevím, jak začít, pokračovat ani skončit. Vše se zakládá na pár malých větách, které mi vykvetly v hlavě, a já se je pokusím sesmolit dohromady. Proč? Protože to je dobrá výmluva proč se neučit na pololetní test z francouzštiny. Proč se chci vymlouvat a neučit se? Kdoví, moje osobnost, lenost, naprostá vyčerpanost ze školního života a bledých rutinních dnů stále se opakujících jako gramofonové elpíčko. Tak jdu psát.



Cítila jsem, že je to uvnitř mě. Roste to tam a svíjí se to. Probouzí se to k životu. Přináší to s sebou všechny ty pocity, které jsem dříve nikdy necítila. Byla jsem neskutečně naštvaná na svět, protože mi tyto pocity tak dlouho odepíral. Tak dlouho mě nechal v nejistotě, jestli něco takového vůbec existuje, jestli všechny příběhy nejsou nakonec jenom čistou fikcí. Proplouvala jsem životem, tvrdila, že vím přesně, co se děje a co by znamenalo být zasažená hlubokými city. Svět mě nechal věřit, že zamilovat se by byla jedna z nejhorších věcí, co by se mi mohla stát. A kdoví, možná má svět pravdu. Možná to jsem teď zase jenom já, omámená pocitem sounáležitosti, štěstím, a zaskočená příjemným pocitem v mém srdci. Kdo by si to kdy jen pomyslel.


Láska, taková slabost.

Nechávala jsem prostor svým myšlenkám, dovolovala jsem jim zatoulat se kamkoli se jim zlíbilo, protože i kdybych jim bránila, ony by si nakonec probily cestu, tak k čemu ta námaha. Připozdívalo se, takže jako každý večer mě ovládly mé filozofické pochody a melancholie pociťovaná k věcem, které se nikdy nestaly. Cítila jsem lítost, že jsem opustila lidi, které jsem nikdy nepotkala, a opustila místa, která jsem v první řadě nikdy nenavštívila.

Pokračovalo by to tak i dál, kdybych byla sama. Ale já nebyla. Poprvé ve svém životě byla hluboká noc, já sledovala hvězdy a nebyla jsem sama, ani fyzicky ani duševně. Moje srdce bylo plné stejně jako místo na lavičce vedle mě. Na chvíli jsem spustila oči z oblohy, jen abych jí mohla sledovat. Její profil, mírně rozmazanou řasenku, pramen vlasů nedržící ve volném culíku oříškově hnědých, velmi jemně zvlněných vlasů protkaných několika fialovými melíry; mírný úsměv, který nosila na tváři, když byla v mé přítomnosti. Byla mým ideálem dokonalosti.
A byla moje.
Mohla jsem jí právě teď chytnout za ruku a nikdo by mi v tom nemohl zabránit. Tak jsem to udělala. Jemně jsem se špičkami prstů dotkla její dlaně, kterou měla položenou v klíně a ona, aniž by spustila oči z oblohy, se pousmála ještě o malinko víc, a nechala mě jemně jí zajet prsty do dlaně a sevřít ji. Přisunula se trochu blíž ke mně a stisk mi opětovala. Uvědomila jsem si, že se usmívám stejně jako ona. Zdálo se to tak přirozené, tohle všechno - úsměv, její ruka v mojí, hvězdy a dotek našich ramen. Studovala jsem jí a všímala si věcí, kterých by si neměl všimnout nikdo jiný, protože byly tak její, tak neskutečně vystihující její osobnost, a já jsem nechtěla, aby jí někdo znal. Ne tak jako já.

Sesunula svůj pohled z oblohy a podívala se na mě stejně jako já na ni. Jako na někoho, kdo patří k ní. Tak jednoduché to bylo.
Vymanila jsem svou ruku z její a přitom setrvala v našem pohledu z očí do očí. Dívala bych se do jejích očí klidně věky. A krásné na tom bylo, že se za to nemusím stydět. Žádné "nedívej se moc dlouho, bude to pro všechny nepříjemné", ne. Jen emoce a zelené, zelené překrásně hluboce zelené oči. Svou uvolněnou rukou jsem jí zastrčila pramen vlasů za ucho a ona se ke mně instinktivně naklonila. Byly jsme ústy pár milimetrů od sebe. Srdce mi začalo tlouct, jako by to bylo poprvé, co se tohle děje. S ní to je vždy jako poprvé.
Naše rty se letmo dotkly a pak se znovu vzdálili o několik milimetrů. Ani jedna to pak už déle nevydržela a naše rty se znovu setkaly v hlubším polibku.

Bože, jak já ji miluju.

V naprosté synchronizaci jsme se postavily a ona sepjala své ruce za mým krkem, zatímco já jsem jí své položila kolem pasu.


"Víš," zašeptala první slova po velmi dlouhé době ticha, když se naše rty rozpojily "když jsem s tebou, ani si nejsem jistá, kdo vlastně jsem."
"Já cítím, kdo jsi," řekla jsem jí s jistotou v hlase "a jsi nádherná."
Ona se rozesmála a já se přidala. Někdy jsme to tak dělávaly: smály se věcem, které neměly být vtipné. Ale byly. Byly, protože je tak neuvěřitelné, že to, co se právě dělo, je pravdivé.


…je to pravdivé, že?


O Bože, řekni, že ano!

Srdce se mi najednou zastavilo. Polila mě vlna studeného potu a já popadla z kapsy svůj mobil. Ona se na mě nejdříve zmateně dívala a pak zklamaným hlasem pronesla: "Proč bys tohle dělala?"
Zapnula jsem na mobilu aplikaci fotoaparátu, trochu od ní odstoupila a zmáčkla spoušť. Již před pohlédnutím na obrazovku jsem věděla, co tam uvidím.

Shlédla jsem - nic.

Upustila jsem mobil do trávy a chytila se oběma rukama za hlavu.

"O Bože, proč, proč, proč, proč?"

Už tak dlouho se to nestalo. Tak…dlouho.
Podívala jsem se před sebe a ona tam stále ještě byla, jako ona, moje hlava, doufala, že jí ještě uvěřím. "Nejsi tady."
"Proč jsi to musela zkazit?" zeptala se mě a tato věta se pak rozšířila všude kolem mě. Slyšela jsem její hlas tisíckrát, milionkrát, šeptat i křičet: "Proč jsi to musela zkazit?"

Není to reálné, snažila jsem se to ignorovat. Pokud si to budu říkat dostatečně dlouho, odejde. Vím to.
Už se to stalo. Už mi to zlomilo srdce.
Otočila jsem se a odcházela pryč z místa, kde pořád stála, na stejném místě jako socha bohyně, dívala se na mě vyčítavým výrazem.


NENÍ REÁLNÁ.

A pak všechno utichlo. A ona zmizela. A já se přistihla, jak brečím.


Když jsem přišla domů, matka se mě jen zeptala: "Stalo se to znovu, žejo?" A když jsem přikývla, podala mi prášky od mého psychiatra.


A já věděla, že jestli ji budu muset milovat ještě jednou, pokud ji budu muset opustit ještě jednou, tak ztratím všechnu svou sílu.

Věděla jsem, a věděli to všichni, že až se toto stane příště, nebudu už mít sílu na to, poslat ji pryč. Jestli…až se tohle stane znovu, zůstanu s ní v tom fiktivním světě.


**Hej, já vím že takhle schizofrenie neprobíhá. Berte to prostě jako fikci, kterou to je.
***Uhm, je z toho děsivý throwback do roku 2014, kdy jsem byla posedlá nápadem lásky a nečekaného zvratu. Mému 13 letému já odpovídá i spisovatelský styl, takže to radši ignorujte...ale já vážně nechtěla studovat na tu francouzštinu...
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama