Možná psaní není pro mě, jako spíš je pro ty s těžšími srdci, krásnějšími myšlenkami a grandióznějšími životy.
Možná melancholie k umění nestačí.
Přesto se to však zdá být tím jediným, co mám, a používám často, častěji, než je zdrávo pro zlepšení mého života.

A tak píšu něčím, co se snad dá nazývat krví mé duše.

***

19. Okamžik || Povídka na téma

28. června 2016 v 23:26 | -DarkSoul |  Stories
Viděla jsem něco, někoho. Prošel kolem mě, sebevědomý jako sama bouře, jako lidská podoba vzteku a odporu. Mezi rty měl ležérně uchycenou cigaretu a u ucha držel dlaní s klouby ovázanými černou páskou mobil. "Já jsem kurva v pohodě..." zaslechla jsem jeho drsný hlas, když někomu sarkasticky odpovídal.
Ten krátký okamžik mě popravdě omámil. Jeho vzhled a kousek toho, co jsem si vyvodila o jeho chování, mě zavedl do světa fantazie, protože on byl přesně jako literární postava, kluk vypadající starší než doopravdy je, krutý víc než doopravdy je.
Moje mysl od toho okamžiku pracovala naplno. Spřádala příběhy, jaké se k němu vážou a katastrofy, jaké vytvořil s úsměvem na tenkých rtech. Ten okamžik by mě klidně dokázal připravit na celou knihu, která by byla jen o tomto charakteru. Tohle je první, co mě napadlo, když jsem se na pár sekund střetla se zdánlivou fikcí:



On nikdy nebyl ten typ člověka, kterého byste mohli jen tak potkat na ulici, potloukajícího se ve volných kraťasech a světlou košilí s jemným modrým tečkováním. Už vůbec byste ho nepřistihli kupovat si v obchodě džus s rodinným balením brambůrek, a bavit se s přáteli v jedné z mnoha místních kaváren. Ne, to zcela určitě nebyla jeho povaha.
Přesto máte určitou naději zahlédnout někoho jako on, možná i jeho samotného. S největší pravděpodobností je to ten stín, který procházel o půlnoci prostředkem vyprázdněné hlavní silnice s cigaretou v ústech a zamyšleným výrazem. Či možná tamten muž opřený ležérně o strom, arogantní a nechutně sebevědomý, navzdory tomu však jakoby vrostlý do kmene, lidi ho nevidí a s větší pravděpodobností ho raději odmítají vidět nebo si jakkoli připustit jeho přítomnost.

On byl však ve skutečnosti dnešního dne velmi aktivní. Jeho noční pochůzky nebyly tak náročné, aby musel celý den prospat, takže se vypravil do ulic. Ve skutečnosti pětadvacetiletý mladík, ale ve všech jiných ohledech více připomínající něco o mnoho méně reálného, zajatce vlastní síly s úsměvem, který přivolává destrukci. Kráčel po chodníku plném děr, okolo staré, sotva fungující budovy soudu s rezavými mřížemi na oknech. Na nohách kanady, oblečený do výhradně černé barvy- volné kalhoty a nadměrně velká černá bunda, připomínající uniformu bodyguarda. Na zápěstí měl několik kožených náramků, levé ucho propíchnuté ozdobnou černou náušnicí ve tvaru kuličky. Na vyholené hlavě nebylo vidět ani jedinou nedokonalost a všichni si museli být jisti, že oči, které ukrýval za temně zabarvenými brýlemi, musí být ve všech ohledech dokonalé stejně jako nebezpečné.

Dnes je venku, protože v podstatě nedostal jinou možnost, ubližoval a trýznil v noci, a nyní byl čas na schůzku s jeho jediným pravým přítelem.
Když byl mladší, často se potloukal s těmi klasickými záškoláky, kteří si mysleli, kdovíjací nejsou rebelové, popíjel s nimi pivo a opíral se o zrezavělé zábradlí před školou. Na školu však nikdy nekašlal tak, jako oni. Ne, že by mu připadala nějak důležitá, jen nehodlal skončit pod mostem, kam to pravděpodobně dopracují ostatní. Ne, on bude někdo. Takže úspěšně dodělal školu, s reputací násilníka, i když nikdy nebyl viděn, jak někoho šikanuje, a byl přijat do prestižní firmy jako bogyguard, takže mohl nakrátko na to skončit se svou brigádou v autoopravně, která ho nijak nenaplňovala. Lidi, které chránil, byli většinou staří, zámožní podnikatelé, náladoví stejně jako perfekcionističtí. Avšak našlo se pár výjimek, u kterých si práci užíval - především jeden mladý, úspěšný investor, se kterým si po nějaké době vytvořil silné pouto, které až začalo hraničit s nezdravou obsesí, posedlostí nejvyššího možného dosahu. Oba skončili s prací a z úspor trávili tři roky na cestách po světě. Viděli, slyšeli a zažili víc věcí, než by snad sami chtěli. Jejich životní styl se skládal z poznávání, nočních jízd otlučeným jeepem, levných motelů a jídel v malých hospodách vedle cest.

Do reality se vrátili, když bývalému investorovi umřela rodina při letadlovém neštěstí. Přátelé, nyní automaticky všemi, včetně jich samých, považováni za bratry svázanými něčím víc, než krví, se navrátili do rodného státu a každý se přestěhoval zpět do svého bývalého bytu.
Rebel noci, anděl s arogantním úsměvem, který by mohl přivádět na smrt, se právě lenivě toulal ulicí na cestě za nepokrevním bratrem, protože pro něj byl v této době tím jediným, co dávalo smysl. Jeho přítel se posunul zpět, začal znovu investovat a později podnikat, ale oba si byli jistí, že neskončí jako starý, seschlý a mrzutí starci. Ne, stále se potloukali nočními ulicemi, honili dobrodružství. Žár byl v jejich těle a nikdo je nebyl schopný uhasit, žádný záznam v rejstříku, žádný právník, žádná stížnost je nemohla přinutit vychladnout. Byli duchem stvořeni pro ničení všeho, kromě sebe navzájem. Raději by zničili svět, než jejich pouto.

On si po celou dobu nechal vlasy kraťounce sestřižené, jen pichlavé jehličky, které bodaly stejně jako celá jeho osobnost. Svůj striktní cynismus protkával nitkami perlivého sarkasmu, morbidní představy, které se mu zrodily v hlavě, ihned přednášel komukoli, kdo byl ochotný naslouchat a při deštivých večerech, kdy ho přemohla nostalgie, se vydal do ulic a zapisoval své myšlenky na stěny zastávek a budov.

Byl volný, volný jako nikdy nechycená puma, nikdy se mu nikdo nevysmíval, nikdy se ho nesnažili přivázat, protože se na něj stačilo podívat a bylo jasné, že celý život byl založen na tom, nenechat se chytit. Rozdrásal by vás, je, sebe, jen aby nebyl otrokem.

Pamatoval si na chvíli, kdy zabil, a nikdy se necítil volněji. Bylo to při výkonu povolání, takže by ho nestihl trest, ani kdyby po tom toužili. A on se cítil vděčný za tu zkušenost, protože sledování umírajícího člověka ho přinutilo k myšlence na to, že nechce zemřít starý, nechce zemřít ani teď, vlastně nechce zemřít nikdy, ne klidnou smrtí.
On je typ člověka, kterému bude proudit adrenalin v žilách až do úplného konce. Možná bude ležet někde na ulici, postřelen dávným nepřítelem, možná do sebe kvůli bratrovi napálí kulku sám.
Nevzdá se života, ale do smrti chce vejít se ctí.

Teď však projde posledním, sluncem osvětleným blokem, vejde do bytu, který mu je známý téměř jako by byl jeho vlastní, sedne si na židli a společně s jednou určitou osobou budou sledovat televizi, napijí se piva, zasmějí se, a pak stráví celou noc kouřením cigaret a procházením temných ulic města, které jako by se před nimi klanělo. Jejich města. Protože oni budou tu noc jediní doopravdy šťastní, svobodní tak, jak jen to v dnešní společnosti jde.


Ticho, je to strašně zvláštní, pravděpodobně to nedává smysl, já vím... radši to po sobě ani nebudu nijak zkoumat, protože bych si přivodila autorskou depresi, protože ani sama nevím, co jsem tím vším myslela. Jen jsem chtěla znovu cítit klávesy pod svými prsty, cítit, že realita mizí, nezapomenout na cizince, který okolo mě jednou prošel.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama