Možná psaní není pro mě, jako spíš je pro ty s těžšími srdci, krásnějšími myšlenkami a grandióznějšími životy.
Možná melancholie k umění nestačí.
Přesto se to však zdá být tím jediným, co mám, a používám často, častěji, než je zdrávo pro zlepšení mého života.

A tak píšu něčím, co se snad dá nazývat krví mé duše.

***

Červen 2016

19. Okamžik || Povídka na téma

28. června 2016 v 23:26 | -DarkSoul |  Stories
Viděla jsem něco, někoho. Prošel kolem mě, sebevědomý jako sama bouře, jako lidská podoba vzteku a odporu. Mezi rty měl ležérně uchycenou cigaretu a u ucha držel dlaní s klouby ovázanými černou páskou mobil. "Já jsem kurva v pohodě..." zaslechla jsem jeho drsný hlas, když někomu sarkasticky odpovídal.
Ten krátký okamžik mě popravdě omámil. Jeho vzhled a kousek toho, co jsem si vyvodila o jeho chování, mě zavedl do světa fantazie, protože on byl přesně jako literární postava, kluk vypadající starší než doopravdy je, krutý víc než doopravdy je.
Moje mysl od toho okamžiku pracovala naplno. Spřádala příběhy, jaké se k němu vážou a katastrofy, jaké vytvořil s úsměvem na tenkých rtech. Ten okamžik by mě klidně dokázal připravit na celou knihu, která by byla jen o tomto charakteru. Tohle je první, co mě napadlo, když jsem se na pár sekund střetla se zdánlivou fikcí:



On nikdy nebyl ten typ člověka, kterého byste mohli jen tak potkat na ulici, potloukajícího se ve volných kraťasech a světlou košilí s jemným modrým tečkováním. Už vůbec byste ho nepřistihli kupovat si v obchodě džus s rodinným balením brambůrek, a bavit se s přáteli v jedné z mnoha místních kaváren. Ne, to zcela určitě nebyla jeho povaha.
Přesto máte určitou naději zahlédnout někoho jako on, možná i jeho samotného. S největší pravděpodobností je to ten stín, který procházel o půlnoci prostředkem vyprázdněné hlavní silnice s cigaretou v ústech a zamyšleným výrazem. Či možná tamten muž opřený ležérně o strom, arogantní a nechutně sebevědomý, navzdory tomu však jakoby vrostlý do kmene, lidi ho nevidí a s větší pravděpodobností ho raději odmítají vidět nebo si jakkoli připustit jeho přítomnost.

On byl však ve skutečnosti dnešního dne velmi aktivní. Jeho noční pochůzky nebyly tak náročné, aby musel celý den prospat, takže se vypravil do ulic. Ve skutečnosti pětadvacetiletý mladík, ale ve všech jiných ohledech více připomínající něco o mnoho méně reálného, zajatce vlastní síly s úsměvem, který přivolává destrukci. Kráčel po chodníku plném děr, okolo staré, sotva fungující budovy soudu s rezavými mřížemi na oknech. Na nohách kanady, oblečený do výhradně černé barvy- volné kalhoty a nadměrně velká černá bunda, připomínající uniformu bodyguarda. Na zápěstí měl několik kožených náramků, levé ucho propíchnuté ozdobnou černou náušnicí ve tvaru kuličky. Na vyholené hlavě nebylo vidět ani jedinou nedokonalost a všichni si museli být jisti, že oči, které ukrýval za temně zabarvenými brýlemi, musí být ve všech ohledech dokonalé stejně jako nebezpečné.

Dnes je venku, protože v podstatě nedostal jinou možnost, ubližoval a trýznil v noci, a nyní byl čas na schůzku s jeho jediným pravým přítelem.
Když byl mladší, často se potloukal s těmi klasickými záškoláky, kteří si mysleli, kdovíjací nejsou rebelové, popíjel s nimi pivo a opíral se o zrezavělé zábradlí před školou. Na školu však nikdy nekašlal tak, jako oni. Ne, že by mu připadala nějak důležitá, jen nehodlal skončit pod mostem, kam to pravděpodobně dopracují ostatní. Ne, on bude někdo. Takže úspěšně dodělal školu, s reputací násilníka, i když nikdy nebyl viděn, jak někoho šikanuje, a byl přijat do prestižní firmy jako bogyguard, takže mohl nakrátko na to skončit se svou brigádou v autoopravně, která ho nijak nenaplňovala. Lidi, které chránil, byli většinou staří, zámožní podnikatelé, náladoví stejně jako perfekcionističtí. Avšak našlo se pár výjimek, u kterých si práci užíval - především jeden mladý, úspěšný investor, se kterým si po nějaké době vytvořil silné pouto, které až začalo hraničit s nezdravou obsesí, posedlostí nejvyššího možného dosahu. Oba skončili s prací a z úspor trávili tři roky na cestách po světě. Viděli, slyšeli a zažili víc věcí, než by snad sami chtěli. Jejich životní styl se skládal z poznávání, nočních jízd otlučeným jeepem, levných motelů a jídel v malých hospodách vedle cest.

Do reality se vrátili, když bývalému investorovi umřela rodina při letadlovém neštěstí. Přátelé, nyní automaticky všemi, včetně jich samých, považováni za bratry svázanými něčím víc, než krví, se navrátili do rodného státu a každý se přestěhoval zpět do svého bývalého bytu.
Rebel noci, anděl s arogantním úsměvem, který by mohl přivádět na smrt, se právě lenivě toulal ulicí na cestě za nepokrevním bratrem, protože pro něj byl v této době tím jediným, co dávalo smysl. Jeho přítel se posunul zpět, začal znovu investovat a později podnikat, ale oba si byli jistí, že neskončí jako starý, seschlý a mrzutí starci. Ne, stále se potloukali nočními ulicemi, honili dobrodružství. Žár byl v jejich těle a nikdo je nebyl schopný uhasit, žádný záznam v rejstříku, žádný právník, žádná stížnost je nemohla přinutit vychladnout. Byli duchem stvořeni pro ničení všeho, kromě sebe navzájem. Raději by zničili svět, než jejich pouto.

On si po celou dobu nechal vlasy kraťounce sestřižené, jen pichlavé jehličky, které bodaly stejně jako celá jeho osobnost. Svůj striktní cynismus protkával nitkami perlivého sarkasmu, morbidní představy, které se mu zrodily v hlavě, ihned přednášel komukoli, kdo byl ochotný naslouchat a při deštivých večerech, kdy ho přemohla nostalgie, se vydal do ulic a zapisoval své myšlenky na stěny zastávek a budov.

Byl volný, volný jako nikdy nechycená puma, nikdy se mu nikdo nevysmíval, nikdy se ho nesnažili přivázat, protože se na něj stačilo podívat a bylo jasné, že celý život byl založen na tom, nenechat se chytit. Rozdrásal by vás, je, sebe, jen aby nebyl otrokem.

Pamatoval si na chvíli, kdy zabil, a nikdy se necítil volněji. Bylo to při výkonu povolání, takže by ho nestihl trest, ani kdyby po tom toužili. A on se cítil vděčný za tu zkušenost, protože sledování umírajícího člověka ho přinutilo k myšlence na to, že nechce zemřít starý, nechce zemřít ani teď, vlastně nechce zemřít nikdy, ne klidnou smrtí.
On je typ člověka, kterému bude proudit adrenalin v žilách až do úplného konce. Možná bude ležet někde na ulici, postřelen dávným nepřítelem, možná do sebe kvůli bratrovi napálí kulku sám.
Nevzdá se života, ale do smrti chce vejít se ctí.

Teď však projde posledním, sluncem osvětleným blokem, vejde do bytu, který mu je známý téměř jako by byl jeho vlastní, sedne si na židli a společně s jednou určitou osobou budou sledovat televizi, napijí se piva, zasmějí se, a pak stráví celou noc kouřením cigaret a procházením temných ulic města, které jako by se před nimi klanělo. Jejich města. Protože oni budou tu noc jediní doopravdy šťastní, svobodní tak, jak jen to v dnešní společnosti jde.


Ticho, je to strašně zvláštní, pravděpodobně to nedává smysl, já vím... radši to po sobě ani nebudu nijak zkoumat, protože bych si přivodila autorskou depresi, protože ani sama nevím, co jsem tím vším myslela. Jen jsem chtěla znovu cítit klávesy pod svými prsty, cítit, že realita mizí, nezapomenout na cizince, který okolo mě jednou prošel.

Hudební terapie | Questions

21. června 2016 v 23:33 | -DarkSoul |  Music Therapy
Tak jsem se opět nudila a nenapadlo mě nic lepšího než rozšířit do světa podrobnosti o mé oblíbené hudbě. Našla jsem a vymyslela pár běžných otázek a nějak to splácala do kupy. Pokud vás otázky zaujaly, můžete je použít do vlastního článku (uveďte zdroj, zachovejte název 'Hudební terapie' a můžete mi hodit do komentářů odkaz).

1. Jaké hudební styly jsi poslouchala v minulosti a jaké posloucháš teď?
Zezačátku jsem se velmi striktně držela davu a poslouchala to, co jsem slyšela okolo mě. Když začala éra Hanny Montany, poslouchala jsem ji, Jonas Brothers, Eva Farná, Eminem, několik let jsem byla posedlá One Direction. Takže vlastně velké popové období, kterému se teď obloukem vyhýbám.

Od druhého stupně jsem se začala stávat více samostatnou, a přeskočila jsem na post-hardcore, kde měl zpěvák většinou takový ten hodně vysoký hlas (skupiny jako Crown the Empire, Sleeping with Sirens, Pierce the Veil nebo Simple Plan). Pár kousků od těchto skupin ještě poslouchám, ale převážně jsem se už posunula dál.

V poslední době jsem se ustálila na žánrech jako je post-hardcore, hard rock, metal, punk rock a pop punk. Je to strašně hodně skupin (Black Veil Brides, Architects, Bring me the Horizon, PVRIS, A Day to Remember, Hundredth,…). Překvapivě se ale někdy obracím na indie a takové ty zvláštní interprety jako je Hozier, Moose Blood, Sleeping At Last a podobně.

2. Jaké skupiny máš aktuálně nejvíc v oblibě?
Architects, Bring me the Horizon, Black Veil Brides, Dream on dreamer, Asking Alexandria, Our Last Night, Ice Nine Kills, Hands Like Houses. Je strašně těžké vybrat méně, protože všechny jsou prakticky v určitém období mé srdcovky.

3. Kdo je tvůj nejoblíbenější interpret?
- Andy Black ze skupiny Black Veil Brides, který však vydal své vlastní sólové album.

4. Máš nějaká oblíbená alba?
The Black od Asking Alexandria, Sempiternal od Bring me the Horizon nebo třeba All Our Gods Have Abandoned Us od Architects

5. Jaký song se ti líbí už hodně dlouhou dobu a pořád tě neomrzel?
Can You Feel my Heart od Bring me the Horizon poslouchám už více než 3 roky a nemůžu říct, že by se mi líbila o něco méně.


6. Jak často posloucháš hudbu?
Neumím si bez ní představit jediný den!

7. Jaké songy tě teď uchvacují?
Stále se vracím k Here I am od Asking Alexandria, Hear me out od Dream on Dreamer a Match Made in Heaven od Architects, ale spíš si teď dost dávám na náhodné přehrávání všech písní nebo oblíbená alba.


8. Kupuješ si hudbu? Pokud ano, v jaké podobě (CD, vinyl, iTunes,...)
Docela mě to mrzí, ale nekupuji. Nejsem moc finančně zaopatřená, ale v budoucnu bych to chtěla změnit, se správným přístupem bych si chtěla i pořídit gramofon na přehrávání vinylů.

9. Byl/a jsi někdy na nějakém koncertě?
Byla jsem jen na Majálesu kousek od mého rodného města, byla to taková nevelká událost, ale viděla jsem tam The Paranoid a poznala jsem skupiny Glad For Today a John Wolfhooker, kteří se ihned stali mými českými favority.

10. Kterého interpreta bys chtěl/a vidět naživo?
Určitě Asking Alexandria (jejich nové album a nový zpěvák mě naladili zpět na jejich hudbu). Láká mě i Ice Nine Kills, Andy Black a podobně. Byl by sen se někdy dostat na Warped Tour!

11. Ví tvé okolí do podrobností o tvém hudebním stylu? Pouštíš známým své oblíbené písně?
Poslední dobou se přestávám se svou hudbou skrývat, takže pokud jí někdo uslyší, tak ví, ale nikomu ji nechci vnucovat, protože si na rozdíl od jiných uvědomuji, že každý má jiný vkus.

12. Jaká je tvůj oblíbený soundtrack z filmu?
Líbí se mi hodně krátkých instrumentálních skladeb z Game of Thrones. Například Winterfell Ramina Djawadiho je skvělá.


13. Cituj text z písně, který se tě vážně dotknul v určité fázi tvého života.
I've realized that the end isn't suicide. I was born to live until I die. - Hear me out od Dream on Dreamer.
Už hodně dlouhou dobu mi tato slova leží v hlavě a jsem ráda, že tam jsou, protože když jsem je slyšela, začala jsem mít naději.

14. Jaký máš názor na svůj hudební styl?
Je to jedna z věcí, kterou mám na sobě vážně ráda. Hudba mi nějakým způsobem dost pomáhá a jsem ráda, že je to zrovna tento typ hudby.
Snažím se ale přitom neodsuzovat hudbu ostatních a například mě trochu mrzí, že ať se snažím jak chci, nemůžu moc přjít na chuť Twenty One Pilots nebo 5 seconds of Summer - mrzí mě to především proto, že členové těchto skupin jsou mi sympatičtí, někdy dokonce projíždím fotky těchto skupin a baví mě dívat se na jejich vtipné zážitky apod. Takže..ugh, jo, vím toho o nich dost, ale jejich hudbu neposlouchám, což je docela divné. Na druhou stranu myslím, že mi stačí těch 100 skupin, které poslouchám...

Girl named rebirth.

19. června 2016 v 19:52 | -DarkSoul |  Stories
Oh hey, look outside,
What a time to be alive!
So horrible, so pure
What a disgusting symphony!

Jejím jménem bylo znovuzrození.
Někdy chtěla nechat zemřít svou duši, jen aby se pak mohla obnovit ve své čisté formě, protože si připadala tak nechutná a pošpiněná; zavraždit všechno co cítí, vhodit to do nejhlubší propasti a pak se tam spustit sama - a letět, vznášet se nad svými chybami a cítit, jak její výčitky mizí z její hlavy, protože už tam nemají žádné místo, její hříchy pomalu klesají do hlubin a ona je pobízí, aby padaly rychleji, rychleji, co nejrychleji, aby mohla konečně cítit čistotu, svobodu.

Jejím jménem bylo znovuzrození.
Byla stejně čistá a stejně pošpiněná z předchozího života. Byla jako bouře, nekonečný hurikán. Naháněla lidem strach, ale čím pro ni byli lidé: prázdné schránky bez kousku svobody. Ona nebyla uzavřená v té iluzi o dokonalosti života ovládaného někým jiným, nechodila do práce, neseděla za stolem a nešpinila si ruce pro vyšší cíl, jehož následky nikdy ani nepocítí. Nesnažila se těšit ostatní, nebyla oddaná nikomu a ničemu. Lidem, věcem, ideálům, emocím a někdy jí připadalo, že ani sobě. Někdy byla jen prázdno, ale tak překrásné prázdno, ze kterého se vytvoří svoboda, která potrvá navždy.

Jejím jménem bylo znovuzrození,
protože jste se nikdy necítili poškozeněji a sami sebou zhnuseni víc, než když jste stáli vedle její čistoty. Z toho zoufalství a ponížení se sami vrhnete tam, kam ona poslala své hříchy, snažíte se vykoupit se nebo se jednoduše jen obětovat, protože věříte, jakkoli jste sebestřední, že nemáte právo chodit po světě po boku takového symbolu všeho, čím nejste. Ale jste vytaženi, protože ona vidí něco z toho dobra, co je ve vás, poezii vašeho srdce, které bije pod vrstvami černého hnisu. Vezme vás do náruče, jako byste byli lehcí, přestože jste zatíženi zlem a zákony, položí vás na trávu, odhrne vám vlasy z obličeje a otře pot z čela. Řekne vám, že je štěstím, že jste přežili, ale vy si pomyslíte jen Štěstí? Muka. A ona to slyší a zamračí se a vy to chcete odvolat, protože ona by se neměla mračit. Takže ne muka, ne muka. Pak začnete myslet na to, jestli je možné se také znovuzrodit, abyste mohli kráčet po zemi, i když víte, že tam někde chodí také ona.


Jejím jménem bylo znovuzrození.
A klíčovým je tu slovo bylo. Protože nikdo nevydrží znovuzrozen navždy. Nikdo není napořád čistý, a možná je to dobře, protože čistí by nemohli nikdy zachránit všechny ostatní, kteří by nedokázali žít s vinou jejich hříchů v přítomnosti tolika čistoty. Takže čistota vymizela z její duše, začala jí prýštit z žil, dokud v nich zase nezačala proudit jen krev. Jak se to stalo? Někdo se jí zeptal, jak se cítí a ona byla prázdná. Nevěděla, jak se cítí. Nezajímala se. Necítila štěstí, a když ho pak uviděla, nic nechtěla více. Žárlivost. To pošpinilo její čistotu. A když jí pak řekli, že je příšerná, poděkovala jim, protože věděla, že konečně může cítit.

dailycelebs: “ I don’t get much studio stuff. I’m usually on location, and I know that some people think that acting is so glamorous, but believe me, it’s not! ”

35. Schizofrenie || Povídka na téma

6. června 2016 v 22:40 | -DarkSoul |  Stories
Nevím, co budu psát. Nevím, jak začít, pokračovat ani skončit. Vše se zakládá na pár malých větách, které mi vykvetly v hlavě, a já se je pokusím sesmolit dohromady. Proč? Protože to je dobrá výmluva proč se neučit na pololetní test z francouzštiny. Proč se chci vymlouvat a neučit se? Kdoví, moje osobnost, lenost, naprostá vyčerpanost ze školního života a bledých rutinních dnů stále se opakujících jako gramofonové elpíčko. Tak jdu psát.



Cítila jsem, že je to uvnitř mě. Roste to tam a svíjí se to. Probouzí se to k životu. Přináší to s sebou všechny ty pocity, které jsem dříve nikdy necítila. Byla jsem neskutečně naštvaná na svět, protože mi tyto pocity tak dlouho odepíral. Tak dlouho mě nechal v nejistotě, jestli něco takového vůbec existuje, jestli všechny příběhy nejsou nakonec jenom čistou fikcí. Proplouvala jsem životem, tvrdila, že vím přesně, co se děje a co by znamenalo být zasažená hlubokými city. Svět mě nechal věřit, že zamilovat se by byla jedna z nejhorších věcí, co by se mi mohla stát. A kdoví, možná má svět pravdu. Možná to jsem teď zase jenom já, omámená pocitem sounáležitosti, štěstím, a zaskočená příjemným pocitem v mém srdci. Kdo by si to kdy jen pomyslel.


Láska, taková slabost.

Nechávala jsem prostor svým myšlenkám, dovolovala jsem jim zatoulat se kamkoli se jim zlíbilo, protože i kdybych jim bránila, ony by si nakonec probily cestu, tak k čemu ta námaha. Připozdívalo se, takže jako každý večer mě ovládly mé filozofické pochody a melancholie pociťovaná k věcem, které se nikdy nestaly. Cítila jsem lítost, že jsem opustila lidi, které jsem nikdy nepotkala, a opustila místa, která jsem v první řadě nikdy nenavštívila.

Pokračovalo by to tak i dál, kdybych byla sama. Ale já nebyla. Poprvé ve svém životě byla hluboká noc, já sledovala hvězdy a nebyla jsem sama, ani fyzicky ani duševně. Moje srdce bylo plné stejně jako místo na lavičce vedle mě. Na chvíli jsem spustila oči z oblohy, jen abych jí mohla sledovat. Její profil, mírně rozmazanou řasenku, pramen vlasů nedržící ve volném culíku oříškově hnědých, velmi jemně zvlněných vlasů protkaných několika fialovými melíry; mírný úsměv, který nosila na tváři, když byla v mé přítomnosti. Byla mým ideálem dokonalosti.
A byla moje.
Mohla jsem jí právě teď chytnout za ruku a nikdo by mi v tom nemohl zabránit. Tak jsem to udělala. Jemně jsem se špičkami prstů dotkla její dlaně, kterou měla položenou v klíně a ona, aniž by spustila oči z oblohy, se pousmála ještě o malinko víc, a nechala mě jemně jí zajet prsty do dlaně a sevřít ji. Přisunula se trochu blíž ke mně a stisk mi opětovala. Uvědomila jsem si, že se usmívám stejně jako ona. Zdálo se to tak přirozené, tohle všechno - úsměv, její ruka v mojí, hvězdy a dotek našich ramen. Studovala jsem jí a všímala si věcí, kterých by si neměl všimnout nikdo jiný, protože byly tak její, tak neskutečně vystihující její osobnost, a já jsem nechtěla, aby jí někdo znal. Ne tak jako já.

Sesunula svůj pohled z oblohy a podívala se na mě stejně jako já na ni. Jako na někoho, kdo patří k ní. Tak jednoduché to bylo.
Vymanila jsem svou ruku z její a přitom setrvala v našem pohledu z očí do očí. Dívala bych se do jejích očí klidně věky. A krásné na tom bylo, že se za to nemusím stydět. Žádné "nedívej se moc dlouho, bude to pro všechny nepříjemné", ne. Jen emoce a zelené, zelené překrásně hluboce zelené oči. Svou uvolněnou rukou jsem jí zastrčila pramen vlasů za ucho a ona se ke mně instinktivně naklonila. Byly jsme ústy pár milimetrů od sebe. Srdce mi začalo tlouct, jako by to bylo poprvé, co se tohle děje. S ní to je vždy jako poprvé.
Naše rty se letmo dotkly a pak se znovu vzdálili o několik milimetrů. Ani jedna to pak už déle nevydržela a naše rty se znovu setkaly v hlubším polibku.

Bože, jak já ji miluju.

V naprosté synchronizaci jsme se postavily a ona sepjala své ruce za mým krkem, zatímco já jsem jí své položila kolem pasu.


"Víš," zašeptala první slova po velmi dlouhé době ticha, když se naše rty rozpojily "když jsem s tebou, ani si nejsem jistá, kdo vlastně jsem."
"Já cítím, kdo jsi," řekla jsem jí s jistotou v hlase "a jsi nádherná."
Ona se rozesmála a já se přidala. Někdy jsme to tak dělávaly: smály se věcem, které neměly být vtipné. Ale byly. Byly, protože je tak neuvěřitelné, že to, co se právě dělo, je pravdivé.


…je to pravdivé, že?


O Bože, řekni, že ano!

Srdce se mi najednou zastavilo. Polila mě vlna studeného potu a já popadla z kapsy svůj mobil. Ona se na mě nejdříve zmateně dívala a pak zklamaným hlasem pronesla: "Proč bys tohle dělala?"
Zapnula jsem na mobilu aplikaci fotoaparátu, trochu od ní odstoupila a zmáčkla spoušť. Již před pohlédnutím na obrazovku jsem věděla, co tam uvidím.

Shlédla jsem - nic.

Upustila jsem mobil do trávy a chytila se oběma rukama za hlavu.

"O Bože, proč, proč, proč, proč?"

Už tak dlouho se to nestalo. Tak…dlouho.
Podívala jsem se před sebe a ona tam stále ještě byla, jako ona, moje hlava, doufala, že jí ještě uvěřím. "Nejsi tady."
"Proč jsi to musela zkazit?" zeptala se mě a tato věta se pak rozšířila všude kolem mě. Slyšela jsem její hlas tisíckrát, milionkrát, šeptat i křičet: "Proč jsi to musela zkazit?"

Není to reálné, snažila jsem se to ignorovat. Pokud si to budu říkat dostatečně dlouho, odejde. Vím to.
Už se to stalo. Už mi to zlomilo srdce.
Otočila jsem se a odcházela pryč z místa, kde pořád stála, na stejném místě jako socha bohyně, dívala se na mě vyčítavým výrazem.


NENÍ REÁLNÁ.

A pak všechno utichlo. A ona zmizela. A já se přistihla, jak brečím.


Když jsem přišla domů, matka se mě jen zeptala: "Stalo se to znovu, žejo?" A když jsem přikývla, podala mi prášky od mého psychiatra.


A já věděla, že jestli ji budu muset milovat ještě jednou, pokud ji budu muset opustit ještě jednou, tak ztratím všechnu svou sílu.

Věděla jsem, a věděli to všichni, že až se toto stane příště, nebudu už mít sílu na to, poslat ji pryč. Jestli…až se tohle stane znovu, zůstanu s ní v tom fiktivním světě.


**Hej, já vím že takhle schizofrenie neprobíhá. Berte to prostě jako fikci, kterou to je.
***Uhm, je z toho děsivý throwback do roku 2014, kdy jsem byla posedlá nápadem lásky a nečekaného zvratu. Mému 13 letému já odpovídá i spisovatelský styl, takže to radši ignorujte...ale já vážně nechtěla studovat na tu francouzštinu...