Možná psaní není pro mě, jako spíš je pro ty s těžšími srdci, krásnějšími myšlenkami a grandióznějšími životy.
Možná melancholie k umění nestačí.
Přesto se to však zdá být tím jediným, co mám, a používám často, častěji, než je zdrávo pro zlepšení mého života.

A tak píšu něčím, co se snad dá nazývat krví mé duše.

***

Duben 2016

Aliance [Veronica Roth] úryvky

13. dubna 2016 v 21:45 | -DarkSoul |  Citáty z knih

"Dusím se vlastním strachem.

Ano, rád druhé biju - mám rád tu sílu a energii zkoncentrovanou do jediného okamžiku, ten pocit, že jsem nedotknutelný, protože umím lidem působit bolest. Ale právě to na sobě nesnáším, protože vím, že tam mám největší slabinu.

Tady veškeré rozdíly mizí. Máme jen jeden druhého.


Někdy mám pocit, že jsme úplně stejní, ale jindy, jako třeba teď, se mi zdá, že nás odděluje zeď.

Pomalu, zhluboka se nadechuju a nedokážu se pohnout. Jen zírám na krajinu pod sebou a napadá mě, že tohle je, jestli nic jiného, přesvědčivý důkaz o tom, že Bůh existuje, jak tomu věřili mí rodiče. Že náš svět je tak neskutečně obrovský, že se zcela vymyká naší kontrole. Že nejsme ani zdaleka tak velcí, jak si myslíme. Téměř zanedbatelní. Je to zvláštní, ale něco na té myšlence mi přináší pocit… svobody.

"Ty ses bál někoho zastřelit?" podiví se.
"Ne. Bál jsem se toho, že to dokážu tak lehce."

Kolik lidí se bojí, že se v nich ukrývá monstrum? Lidé se mají bát druhých, ne sebe.


Můj otec má schopnost na lidi zapůsobit, přestože postrádá jakýkoli šarm. Nikdy jsem to nechápal. Předkládá své názory jako holá fakta a jeho naprostá sebedůvěra dělá na posluchače dojem. A právě to mě na něm děsí, protože vím, co mi řekl - že jsem troska, že jsem budižkničemu, že nic, ale vůbec nic neznamenám. Čemu všemu jsem kvůli němu uvěřil?

Takhle se tedy rodí vzpoura Aliance, kterou jsem očekával od samého vzniku skupiny. Přestože jsem sám neviděl jinou cestu než cestu odporu vůči samozvané vládě, udělá se mi nevolno. Jako by povstání a rebelie tvořily nevyhnutelnou součást života - ve městě, v areálu, všude. Mezi nimi zůstává prostor jen pro několik krátkých nadechnutí a my jim pošetile říkáme "mír".

Jako by se ve mně rozpoutalo tornádo, které mě hodlá roztrhat.

Nevím, jaký je to pocit nenávidět svou vlastní minulost a současně toužit být milován lidmi, kteří jí vtiskli její podobu.

Všiml jsem si, že všichni přeběhlíci procházejí obdobnou proměnou osobnosti. Sečtělí, ze kterých se stanou Neohrožení, bývají krutí a násilní, z Upřímných se stávají bouřliváci závislí na adrenalinu, kteří se hrnou do každýho boje. A z Odevzdaných… nevím, asi vojáci. Revolucionáři.

Vím, co dělá - zvažuje význam existence jediného člověka v porovnání s mnoha životy a vzpomínkami a jednoduchou matematikou dochází ke zřejmému závěru. Tak pracuje mysl Sečtělého, tak funguje i mysl Odevzdaných, ale nejsem si jistá, jestli právě to teď potřebujeme. Jeden život za tisíc vzpomínek, odpověď je nasnadě, ale musí to být život jednoho z nás? Musíme to být my, kdo se obětuje?

Už mám plný zuby toho, jak vždycky s potěšením udělám něco špatnýho a pak se sám sobě divím. Chci, aby to už všechno skončilo. Chci začít od znova.


Vím, jak těžké je se změnit, jak dlouho to trvá, jak člověk navléká na šňůrku den za dnem, až se mu jednou její počátek ztratí v nedohlednu. Bojí se, že toho nebude schopen, že ty dny prohýří a ve výsledku na tom bude ještě hůř. A já mu rozumím - vím, jaké to je, bát se sám sebe.

Oheň, který hoří tak jasným plamenem, nemůže planout dlouho.

Ve společnosti druhých se dusím, ale když se jich straním, ochromuje mě pocit samoty.


Je tolik možností, jak být v tomhle světě odvážný. Odvaha někdy znamená položit život za něco důležitějšího, nebo za někoho jiného. Odvážný člověk se ve jménu vyššího zájmu někdy musí vzdát všeho, co dosud poznal, všech, které miloval.
Ale někdy ne.

Odvaha někdy znamená snášet bolest se zatnutými zuby a odžít si každý další den, který člověka další od lepšího života. A právě takovou odvahu teď v sobě musím najít."