Možná psaní není pro mě, jako spíš je pro ty s těžšími srdci, krásnějšími myšlenkami a grandióznějšími životy.
Možná melancholie k umění nestačí.
Přesto se to však zdá být tím jediným, co mám, a používám často, častěji, než je zdrávo pro zlepšení mého života.

A tak píšu něčím, co se snad dá nazývat krví mé duše.

***

V lesích [Tana French] úryvky

28. února 2016 v 23:33 | -DarkSoul |  Citáty z knih

"Než se tedy pustíte do mého příběhu, chtěl jsem vám říct tyhle dvě věci: Dychtím po pravdě. A lžu.

Už jsme si toho na ní vzali dost. Zůstala jí jenom její smrt a alespoň tu jsem jí chtěl nechat.

Přestože jsem už dávno bral Knocknaree jako něco, co se stalo komusi jinému, neznámému, jiná část mne samého tu stále zůstávala. Zatímco jsem se flákal na Teplemore nebo se rozvaloval u Cassie na futonu, ten malý kluk se tu vytrvale bez ustání točil v divokých kruzích na houpačce z pneumatiky, škrábal se přes zídku za Peterovou zářící kšticí, mizel v lese ve víru opálených nohou a smíchu.
Dříve jsem si myslel, spolu s policií a médii a mými konsternovanými rodiči, že já jsem ten, který se zachránil, kluk, jehož šťastně vyplavil domů odliv monstrózní vlny, která odnesla Petera a Jamii. Teď už ne. Ve smyslu příliš temném a zásadním na to, aby ho bylo možno považovat za metaforický, jsem z toho lesa nikdy neodešel.

Měl jsem pocit, že všechno kolem víří, přeskupuje se jakýmsi nepozorovatelným, ale zásadním způsobem, že malá ozubená kolečka se začínají posunovat. Myslím, že kdesi hluboko uvnitř - ať už se to jeví jakkoli ironicky - jsem se nemohl dočkat, co přinese další okamžik.

Přepadl mě záchvat čirého vzteku. Mělo to bejt všechno jinak, napadlo mě. Je to celý na hovno. Správně jsem měl teď sedět někde na zahradě v téhle ulici, bos, se skleničkou v ruce, a vykládat si s Peterem a Jamií o tom, co bylo dneska v práci. Dosud nikdy jsem na to nepomyslel a teď mě to skoro vyrazilo dech - o co všechno jsme byli připraveni. Správně jsme se spolu měli celé noci učit a stresovat se před závěrečnými zkouškami, Peter a já jsme se měli hádat, kdo z nás vezme Jamii na školní ples, a dobírat si ji, jak v těch šatech vypadá hrozně. Správně jsme spolu měli nocí vrávorat ze studentských večírků a přitom si prozpěvovat, chechtat se a vyvádět. [...]

Jako každý kriminalista jsem se vždy se samozřejmostí považoval za lovce. Nikdy mě ani nenapadlo, že celou tu dobu jsem mohl být vlastně já tím, kdo je loven.

Tehdy jsem se taky záhy naučil spatřovat v jádru všeho, co jsem měl rád, cosi temného a vražedného. A když jsem to tam nemohl najít, reagoval jsem zmateně a podezíravě, jediným možným způsobem, který mě napadl - nastrčil jsem to tam sám.

Zaplavila mě vlna děsivého, zničujícího studu. Tváře mi jen hořely. Naposledy jsem něco podobného cítil ve škole, takové naprosté, zdrcující ponížení, to prázdné svírání žaludku, kdy víte, bez jakýchkoli pochybností, že jste byli chyceni, přistiženi a absolutně nijak se z toho nemůžete vykroutit, vyvléct, ani to ničím omluvit."

 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama