Možná psaní není pro mě, jako spíš je pro ty s těžšími srdci, krásnějšími myšlenkami a grandióznějšími životy.
Možná melancholie k umění nestačí.
Přesto se to však zdá být tím jediným, co mám, a používám často, častěji, než je zdrávo pro zlepšení mého života.

A tak píšu něčím, co se snad dá nazývat krví mé duše.

***

Únor 2016

V lesích [Tana French] úryvky

28. února 2016 v 23:33 | -DarkSoul |  Citáty z knih

"Než se tedy pustíte do mého příběhu, chtěl jsem vám říct tyhle dvě věci: Dychtím po pravdě. A lžu.

Už jsme si toho na ní vzali dost. Zůstala jí jenom její smrt a alespoň tu jsem jí chtěl nechat.

Přestože jsem už dávno bral Knocknaree jako něco, co se stalo komusi jinému, neznámému, jiná část mne samého tu stále zůstávala. Zatímco jsem se flákal na Teplemore nebo se rozvaloval u Cassie na futonu, ten malý kluk se tu vytrvale bez ustání točil v divokých kruzích na houpačce z pneumatiky, škrábal se přes zídku za Peterovou zářící kšticí, mizel v lese ve víru opálených nohou a smíchu.
Dříve jsem si myslel, spolu s policií a médii a mými konsternovanými rodiči, že já jsem ten, který se zachránil, kluk, jehož šťastně vyplavil domů odliv monstrózní vlny, která odnesla Petera a Jamii. Teď už ne. Ve smyslu příliš temném a zásadním na to, aby ho bylo možno považovat za metaforický, jsem z toho lesa nikdy neodešel.

Měl jsem pocit, že všechno kolem víří, přeskupuje se jakýmsi nepozorovatelným, ale zásadním způsobem, že malá ozubená kolečka se začínají posunovat. Myslím, že kdesi hluboko uvnitř - ať už se to jeví jakkoli ironicky - jsem se nemohl dočkat, co přinese další okamžik.

Přepadl mě záchvat čirého vzteku. Mělo to bejt všechno jinak, napadlo mě. Je to celý na hovno. Správně jsem měl teď sedět někde na zahradě v téhle ulici, bos, se skleničkou v ruce, a vykládat si s Peterem a Jamií o tom, co bylo dneska v práci. Dosud nikdy jsem na to nepomyslel a teď mě to skoro vyrazilo dech - o co všechno jsme byli připraveni. Správně jsme se spolu měli celé noci učit a stresovat se před závěrečnými zkouškami, Peter a já jsme se měli hádat, kdo z nás vezme Jamii na školní ples, a dobírat si ji, jak v těch šatech vypadá hrozně. Správně jsme spolu měli nocí vrávorat ze studentských večírků a přitom si prozpěvovat, chechtat se a vyvádět. [...]

Jako každý kriminalista jsem se vždy se samozřejmostí považoval za lovce. Nikdy mě ani nenapadlo, že celou tu dobu jsem mohl být vlastně já tím, kdo je loven.

Tehdy jsem se taky záhy naučil spatřovat v jádru všeho, co jsem měl rád, cosi temného a vražedného. A když jsem to tam nemohl najít, reagoval jsem zmateně a podezíravě, jediným možným způsobem, který mě napadl - nastrčil jsem to tam sám.

Zaplavila mě vlna děsivého, zničujícího studu. Tváře mi jen hořely. Naposledy jsem něco podobného cítil ve škole, takové naprosté, zdrcující ponížení, to prázdné svírání žaludku, kdy víte, bez jakýchkoli pochybností, že jste byli chyceni, přistiženi a absolutně nijak se z toho nemůžete vykroutit, vyvléct, ani to ničím omluvit."


Domov. || Poetry on my mind.

9. února 2016 v 19:23 | -DarkSoul |  Poems
Není domova pro chodící mrtvoly-
prázdné duše protkané nekonečnem,
Není domova v bezesných nocích-
tlukoucí srdce při pádu nebezpečném,
Není domova tam, kde se jen smějí-
každá buňka uvnitř mě se vzpouzí,
Není domova tam, kde jsou ostatní-
měsíc při úsvitu s temnotou se loučí.

Není domova ve světle,
Není domova ve tmě.

Domov je osoba, kterou neznám,
domov je srdce, jistota však bledá,
domov je láska, vášnivá a vážná,
domov je něco, co duše stále hledá.


Became a monster [Tumblr post]

6. února 2016 v 18:34 | -DarkSoul |  In dark mind
How to be a monster:
1. learn the taste of dirt and pain.
2. teach it to others till your knuckles bleed.
3. see if that makes it easier to breathe.
Jak být monstrem:
1. nauč se chuť špíny a bolesti.
2. uč to ostatní, dokud tvé klouby nezačnou krvácet.
3. podívej se, jestli to udělalo dýchání jednodušším.
[Amrita C.]


Moje vysněné noci.

3. února 2016 v 22:35 | -DarkSoul |  In dark mind

Temné plné nadějí či pádů do propastí zoufalého týrajícího smutku.
Někdy si plně uvědomuji, jak probíhá můj večer, těsně před tím, než jdu spát, někdy si sama sebe představuji jako někoho jiného, s více poetickým životem, kdo má za sebou více tragédií, ze kterých by mohl čerpat inspiraci k psaní svého rádoby umění. Ráda si vymýšlím alternativní možnosti mého života, budoucnost, kterou asi nikdy nebudu mít. Plány, samotu, společnost, radost a melancholii, všechny ty pocity, které bych prožívala, kdyby můj život nebyl tak...nudný.

Často si představuji sama sebe, ale přitom to nejsem já, je to někdo úplně jiný. Vypadá jinak, myslí víc uvolněně, ale přesto trochu jako já.

***

Přestavuji si, jak jsem ve svém bytě, ložnice je tmavá, černočerná tma se však nachází jen v koutech pokoje, protože zbytek osvětluje pouliční lampa. Žaluzie jsou stažené ale lehce pootevřené, proto nažloutlé světlo prochází do pokoje a vytváří pruhy všude, kam dosvitne. Nevadí mi to. Zvykla jsem si na to stejně jako na auto, které občas projede na ulici pode mnou.
Představuji si jak v tomto prostředí ležím na své posteli, přikrývky neuspořádaně poházené po celé posteli, polštář se válí na zemi vedle pohodlného svetru, ve kterém jsem trávila pozdní podzimní odpoledne. Teď mám na sobě jen spodní prádlo a kostkovanou košili. A překvapivě mi to nevadí. Cítím se dobře a pohodlně. Myslím, že moje tělo v té představě vypadá jinak než teď, protože kdyby ne, asi by nebyla žádná realita, ve které bych se tak cítíla pohodlně.
Sedím na posteli, kousek deky přehozený přes mé nohy mi brání cítit chlad na chodidlech, která jsou většinu dne v ponožkách. Vlasy mi schnou po večerním mytí a jsou všechny přehozeny na jednu stranu, aby se mokrost nedostala do stěn obyčejného, ničím nezajímavého bytu.
Myslím, že přemýšlím. Ale přitom také ne, protože v jedné ruce držím malý hrnek černého čaje a v druhé knihu, do které jsem naprosto začtená. Přemýšlím, ale nevím nad čím. Možná jen nad tou knihou, možná kousky mého podvědomí proletují myšlenky na celý můj život.
Zamyslím se nad tím, jestli se nudím...ne, myslím že ne. Jsem tak spokojená.


***

Jsem v tom samém bytě. Žaluzie jsou roztažené, ale dovnitř vniká jen svit úplňku, žádná lampa. Nedržím knihu ani teplý nápoj, ale mé ruky se někdo dotýká. Já se nedržím, jen se zájmem pozoruji strukturu klidné dlaně, při čemž se ke mně dostaví podivný pocit spokojenosti, který nevím jak si představit...je vůbec možné, že jsem tak šťastná? Na chvíli se vyděsím: nevím, jestli tu ruku znám, kdo je ten člověk? Pak se mi ale uleví. Vedle mě leží někdo, koho mimo mou představivost neznám, ale v ní je to někdo, s kým je mi dobře. Její obrysy jsou dobře zvýrazněny tenkou dekou, pod kterou spí, a já můžu slyšet její tiché, pravidelné oddechování. Podívám se do její tváře, nevím kdo to je, ale přesto to vím velmi dobře. Je to osoba. Je to někdo, ke komu cítím něco...velkého. Ta osoba je láska. Mírně přejedu palcem po ruce mé partnerky a všimnu si, že se mírně pousmála, pak vymaním prsty z jejího sevření a přejdu k oknu. Mám pocit nostalgie, ale přesto se cítím dobře. Otevřu okno a do pokoje vnikne mírný vítr z ulice. Jsem si jistá, že je léto, těsně po dešti. Dívám se z okna na měsíc, který čas od času vykoukne zpoza mraků a zapálím cigaretu.
Cítím, že to tak dělám jen při těchto příležitostech. Párkrát do týdne, jedna pozní noční cigareta, která mi pomůže zorientovat se ve své hlavě a dodá mi pocit, že něco dělám. Vyfouknu kouř a ohlédnu se na osobu, která se právě převalila v posteli.
"Pojď." řekne napůl ze spaní a jednou mírně prstem ťukne na volnou polovinu postele- mou polovinu. Uhasím cigaretu a jdu si lehnout. Políbím jí mírně na čelo.
Je pro mě velmi důležitá.


***

Oheň v krbu hoří a já se dívám přímo do něj. Nemůžu říct, že hoří vesele, protože já se veselá necítím. Nejsem v depresi, ani smutná, ale cítím jakýsi melancholický pocit, který mi brání cítit se dobře. Cítím se sama a plameny jako by mě v tom jen utvrzovaly. Všechna přátelství, která jsem měla, zanikla už dávno a já, dřív doufajíc, že mi to nebude vadit, jsem se přistihla, jak mi po tváři stéká osamělá slza. Vadí mi to.
Nevím přesně kde jsem, ale myslím, že v nějaké chatě, v takovém tom přírodním, avšak upraveném typu, o kterém se mi vždycky zdá. Sedím v celkem pohodlném křesle potaženém roztrhanou dekou a v ruce držím nějaký nápoj. Pálí mi ruce, ale nejsem si jistá, co to je.
Možná káva.
Okno. Vstanu a společně se svým velkým hrnkem se podívám do černočerné tmy venku. Čekám, dokud si nezvyknu na tmu; po chvíli začnu rozeznávat stromy a v dálce odlesk velkého jezera.
Na chvíli mě to naplní pocitem zadostiučení, pocitem spokojenosti a vnitřního klidu, po chvíli je však všechno vystřídáno opětnou melancholií.
Tady nezůstanu napořád. Cítím, že brzy někam odjedu, zpět do mého mizerného života, nenaplněného ničím, než samotou.
Nikdy jsem nic zajímavého nezažila. A až se tam vrátím- až se vrátím domů, do města- budu tam sama.


***


Nevím přesně, co tohle má být. Je to jen má představivost, vize mé budoucnosti, které jsou, jak si můžete nyní představit, až moc nudné a klidné. Prostě nevěřím, že bych mohla někdy žít s pocitem, že jsem významná a se mou i můj život. Pomalu se smiřuji s tím, že nejsem v ničem vyjímečná. Bože, stačilo mi si v mých snech vysnít přítelkyni a spokojenost...jak moc naivní to ode mě je? Nemá žádný obličej, ale cítím se tam milovaná někým, kdo mi vážně rozumí a není žádná možnost, jak by se něco takového mohlo stát.
Nesnáším bdělé sny. Všechno si až moc dobře pamatuju, a v noci pak téměř nesním.
Nesnáším bdělé sny...tak proč mi někdy přijdou tak uklidňující?
Naivko.