Možná psaní není pro mě, jako spíš je pro ty s těžšími srdci, krásnějšími myšlenkami a grandióznějšími životy.
Možná melancholie k umění nestačí.
Přesto se to však zdá být tím jediným, co mám, a používám často, častěji, než je zdrávo pro zlepšení mého života.

A tak píšu něčím, co se snad dá nazývat krví mé duše.

***

35. Schizofrenie || Povídky na téma...

10. ledna 2016 v 15:20 | -DarkSoul |  Stories
Nevím, co přesně tohle je. Píšu to jen když nevím, co jiného dělat se svými myšlenkami. Možná to bude i pokračovat..
_______________________________________________________________________________________________________________

THE BOY OF DEATH AND DUST

Mám pár slov, která bych vám chtěl říct, ale vy byste neposlouchali. Mám tolik pocitů, které bych vám chtěl ukázat, ale by byste s křikem utekli. Ale mám příběh, který chci vyprávět. A ten vám teď řeknu, i kdyby to znamenalo přivázat vás k židli a mučit vás tak dlouho, než byste podlehli a vyslechli si ho.
Ale ujišťuji vás, že nebude nudný. Nebude o dívce, do které jsem se bláznivě zamiloval, protože jsem nikdy nemiloval. Nebude o rodině, která mě nenáviděla, nebo o té, kterou jsem nikdy neměl, protože jsem z úplné, čisté a milující rodiny. Ne, bude to příběh o mém vývoji, o tom, co cítím, o tom, koho mám v hlavě... Řeknu vám, jaké to je- lovit namísto toho být loven. Tvořit namísto začleňovat se do společnosti. Myslet namísto toho být ovládán. Žít obehnaný tajemstvími místo umírat známý po celém světě. Povím vám o tom, jak se destrukce podobá vytváření nových věcí, jak krásná je bouře a jak nepředvídatelný může být osud, i když jste naprosto odděleni od světa a imunní vůči všem lidským kouzlům...Povím vám o svém nitru a mé nitro vám poví o mně.

***

Znáte takový ten pocit naprostého a neodvolatelného zhnusení a děsu, který se vám rozleze po celém těle, když uděláte něco vážně špatného? Znáte ten pocit, když se nemůžete ani pohnout, dýchat, změnit tupý výraz ve svém obličeji, protože se tak moc nenávidíte za to, co jste provedli? Doufám, že ano, protože jsem ho taky znával. Často.
Ale už ne.
Dnes nesedím schoulený v koutě z hlavou prázdnou a přitom trpící, nenávidějíc sám sebe za své činy.
Právě jdu po mírně zalidněné ulici a v duchu si broukám melodii nějaké písničky, jejíhož screamujícího zpěváka bych nedokázal napodobit ani za nic, srdce mi bije jen trochu zrychleně, ale to je proto, že jsem před chvílí běžel; mírně se usmívám a čas od času si olíznu vyschlé rty, na kterých mám dva kovové kroužky; vidím, jak se mi lidé díky mé podivné náladě vyhýbají. Na rukávu mé bundy by mohli tak snadno zahlédnout krev, mou i někoho jiného, ale bunda je černá, kožená, takže jediné, čeho si může ostražitý kolemjdoucí všimnout, je místo o tón temnější než jakékoli jiné. Jako bych se polil vodou. Jaká ironie to je?
Zatáčím do vedlejší uličky ukryté mezi dvěma panelovými domy, asi 2 metry širokou, a scházím tak z hlavní ulice na zaprášenou cestu pokrytou plechovkami od piv a nedopalky- nikdo nechodí dobrovolně uklízet do postranních uliček. Po několika metrech přijdu před vysoký plot vyhraněný dvěma budovami, což dělá z ulice slepou pro ty, kteří nemají klíč od všech pěti zámků, které drží bránu bezpečně zavřenou. Celá brána je pokryta zelenou plachtou a vzkaz je tím jasný: "Nechoďte dovnitř ".


Mě to však nijak neděsí. Odhrnu určité rohy plachty, pod kterou se skrývají zámky a s klíči, které jsem měl doteď připevněné na ozdobném řetězu u mých boků, bránu otevřu. Ani trochu nevrzne, proto projdu a s uspokojením ji zavřu, přetočím všechny zámky na vnitřní stranu, zaklapnu je a rozhlédnu se kolem sebe. Nevím, co tu dřív bývalo, ale jako by to bylo stvořeno jako místo pro bezdomovce, kteří se tu také v hojném počtu vyskytovali, dokud jsem je nevyhnal- silou. Na malém plácku přede mnou se teď na jedné kupě v rohu hromadila spousta krámů, které jsem si myslel, že někdy využiju, ale nestalo se tak, a sudů, které tu nechali bezdomovci, a mně se nechtělo je táhnout přes ulici někam na skládku. Jediný ze sudů byl stále postavený, a to byl ten, ve kterém byl velký černý pytel, kam jsem házel odpadky a každé úterý v 8:42 ráno přesně, jsem ho vynesl na ulici, kde ho v 8:48 vyzvedli již bez ptaní a poplatků popeláři.
V druhém rohu byla napůl rezavá motorka, která by mohla být docela pěkná nebýt té rzi, ale sloužila jen jako nouzový prostředek, který jsem díky svým promyšleným plánům nikdy nepotřeboval. Pár součástek, u nichž ani nemám tušení, k čemu jsou, se válí okolo. Ne, že bych neměl rád motorky, chlápci, co na nich jezdí, vypadají dost dobře, ale od té doby, co jsem se s ní jednou vyboural na veřejném místě, jsem jezdit odmítal. Znovu se ponížit- to tak.
Ve zbytku prostoru bylo relativně čisto, krom pár pohozených poničených pláten a obrazů, u nichž jsem neměl dost trpělivosti na to dokončit je. Ach, mé umělecké já.

Uviděl jsem krysu, jak zrovna leze do jedné ze svých neviditelných děr vedoucích do jiného domu, ale naprosto jsem ji ignoroval a železnými dveřmi naproti bráně jsem vešel do svého tajného doupěte. Seběhl jsem pár schodů, dunění se rozléhalo po rozsáhlém prostoru na jejich konci, a vešel jsem rovnou do mého bytu. Byly to vlastně podzemní prostory nějakého opuštěného skladiště, které se nacházelo nyní přímo nade mnou, všude tam byl ale prach, ohořelé dřevo a sutiny- všechno z požáru před třemi lety, po kterém se nikdo ani neobtěžoval to tu zbourat. Ne, že by mi to vadilo. Tady dole to bylo dokonalé. Navzdory všem očekáváním tu nebylo po požáru ani stopy, nezatékalo sem a fungovala tu nějakým zázrakem elektřina. Předpokládám, že nevědomky kradu sousedním skladištím nebo obytným panelákům. Už nevím, co se tady skladovalo, ale vlhkost to asi nesneslo, protože nějaké stěny byly zpevněné a zakryté železnými pláty, některé se už odlepovaly, tak jsem je sundal, ale cihly pod nimi dodávaly místu umělecký vzhled- zvlášť, když jsem na ně pověsil některé z mých nejpovedenějších děl- měsíc v úplňku nad městem, vyjícího vlka, skicu ulice vedoucí k mému příbytku, natažené ruce pokryté černou tuhou kapalinou... Nevypadalo to vůbec tak hrozivě, jak by si mohli ostatní myslet. Na druhou stranu- je mi jedno, co si ostatní myslí. Nikdy sem nikoho nezvu.

K některým železným plátům byly přisunuty knihovny nebo ručně přivrtané police, na kterých byla spousta knih, štětců, papírů s nedokončenými literárními texty či malbami. To samé bylo popravdě poházené po celé místnosti, ale mně se to jevilo jako umění. Miloval jsem ten uspořádaný nepořádek, protože to bylo jako bych do této místnosti vyobrazil sám sebe. Často jsem seděl na zastaralé pohovce, kterou jsem splašil v nějakém garážovém výprodeji, a s prázdným pohledem jsem sledoval prázdné plátno položené na konferenčním stolku, který jsem v celkem dobrém stavu našel o dvě patra nade mnou. Přemýšlel jsem tam nad tajemstvími vesmíru, bolestí a radostí. Nejčastěji se však má mysl uchylovala k úvahám o osamělosti a prázdnotě, jako starý muž v těle dospívajícího jsem tam s hlavou skloněnou zoufal, protože jsem se cítil tak osamělý- celým svým srdcem jsem si v ty chvíle přál mít někoho, kdo by byl jenom můj, sobecky jsem smýšlel o osobě, která by se mnou byla všude, kde bych chtěl, uctívala by mě, učila by se ode mě, mluvila se mnou a neměla nikoho jiného, než mě. Z těchto úvah jsem se pak stal tak vyčerpaným, že jsem celé dny neviděl živou duši; seděl jsem sám na své pohovce a byl osamělý.
Musím se však přiznat, že ta samota se mi stala jakousi terapií. Stal jsem se klidnějším a odolnějším vůči bolesti, naučil jsem se vidět svět takový, jaký je, a samota mi přestala vadit. Oblíbil jsem si ji a to bylo mou záchranou.

Jednou mě přepadla street artová nálada, takže přes celou stěnu, jíž vévodila obrovská zarámovaná fotografie norských lesů, byly namalovány spreji domy, mrakodrapy a náhodné doplňky, které mi v tu chvíli přišly na mysl. Když jsem byl teď sám, jemně jsem se na ony budovy usmíval a byl jsem spokojený se svými rozhodnutími, byl jsem pyšný na to, jak jsem se dokázal vzpamatovat. Někdy se však moje pocity, které měly náležet minulosti, vrátily. Dnes se mi tyto vzpomínky na minulost vymstily. Nemluvě o mé touze uskutečnit mé sny.

Sundal jsem si bundu a byl jsem tak prázdný, že jsem ihned musel, MUSEL, sevřít ruku v pěst a několikrát naštvaně bouchnout do železného plátu, abych zjistil, jestli ještě něco vůbec cítím. Klouby mi zabrněly a já věděl, že budu mít modřiny- bylo mi to jedno. Dny jako tenhle jsem nenáviděl. Tak plný vzteku a emocí a přitom tak prázdný, jako bych měl díru v hrudi. Šel jsem si do lednice, která společně s mikrovlnkou vévodila malé místnosti pod schody sloužící jako kuchyň, pro led a na chvíli se posadil na pohovku, kde jsem to stejně moc dlouho nevydržel. Přepadávaly mě vzpomínky na mé témě skutečné sny. Na má přání, která byla tak blízko ke splnění. Měl jsem totiž onoho člověka, který měl jen mě a já měl jen jeho. Měl jsem příte-NE! Teď na to nebudu myslet. Chvíli jsem přemýšlel nad tím, jestli mám pytlík s ledem hodit na stěnu s grafitty, ale připadalo mi to až moc melodramatické, a to i na mě, a tak jsem ho jen hodil do dřezu a vydal se na opačnou stranu místnosti, kde byly obří kovové posuvné dveře. Kolečka v posuvných drážkách trochu zaskřípala, když jsem dveře otevíral, ale dnes jsem tomu nevěnoval pozornost. Moje ložnice byla nejsvětlejší místnost v celém prostoru, protože polovinu stropu nahrazovala skleněná okna- částečně byla zasypaná dřevěnnými trámy (neptejte se jaktože nebyla rozbitá, protože byla, ale nějak se mi podařilo to opravit), ale světlo z prázdného skladiště na povrchu sem dokonale prosvítalo. Neměl jsem tu moc věcí, ale kromě téměř starožitné bytelné skříně a dubového stolu pokrytého papíry, jsem tu měl věc, které jsem si právě teď nadevše cenil. Moji postel mě k sobě hravě volala, takže jsem neodolal, lehnul si a okamžitě usnul.

***
"Kai," volal na mě jakási hlas z neuvěřitelné dálky "Kaii!" jevilo se to jako šeptání, ale já věděl, že je to doopravdy křik. "KAI!" znovu. Proč někdo volá to jméno. Už ho ani nepoužívám. Už to není moje jméno. Zmizelo z mého života společně s mou minulostí. Přesto jsem po jeho dalším vyslovení otevřel oči. Snažil jsem se. Přes malou škvíru jsem někoho spatřil. Nebyl v dálce. Byl vlastně přímo u mě. Tak blízko, že jsem ho i se svým neprobuzeným čichem mohl cítit. Vždycky voněl jako les po dešti.

"Povedlo se," Okomentoval jsem jeho snahu mě vzbudit "co tu chceš?"
Podal mi ruku a pomohl mi posadit se na posteli, zatímco si sedal vedle mě. Byl přesně takový jako před čtyřmi lety. Vždycky když přišel, byl takový. Zatímco jednu stranu hlavy měl vyholenou, na druhé mu vlasy spadaly přes ucho až do hluboce temně modrých očí. Oblečený do hnědé kožené vesty a tmavě modrého trika, na nohách odolné boty, byl neupravený, přesto ve všem, co dělal, byl řád.
"Přišel jsem ti vyprávět." Oznámil mi jako vždy. Dřív jsem říkal, že se cítil osamělý, až mě to bolelo. To bylo předtím, než přišel on. Než jsem si ho vytvořil. Můj vlastní přelud. Duch mého dávného přítele, jehož krev jsem měl na svých rukou, a za to jsem se nenáviděl každý den. Objevil se jednoho rána a já byl tak vyděšený, že jsem po něm začal házet všemi věcmi, co jsem měl ve své blízkosti. Zmizel a objevil se toho samého večera. Od té doby ho vidím často, téměř pořád, ale jen párkrát se stane, že by promluvil. To se děje, jen když mi vypráví příběhy. A já je vždycky poslouchám.

Vím, že není skutečný. Je jen v mé mysli, stvořen ze žalu, jaký jsem měl kvůli jeho ztrátě, ale nedokázal jsem ani pomyslet na to, že bych ho chtěl ze své hlavy pryč. Uklidňoval mě i jen svou neskutečnou přítomností. Vyprávěl mi příběhy o naší společné minulosti a mně to nevadilo.

"Mluv." řekl jsem přeludu mého přítele již plně probuzen a pak jsem jen poslouchal.

 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama