Možná psaní není pro mě, jako spíš je pro ty s těžšími srdci, krásnějšími myšlenkami a grandióznějšími životy.
Možná melancholie k umění nestačí.
Přesto se to však zdá být tím jediným, co mám, a používám často, častěji, než je zdrávo pro zlepšení mého života.

A tak píšu něčím, co se snad dá nazývat krví mé duše.

***

Prosinec 2015

Ve stínu. || Poezie.

6. prosince 2015 v 0:28 | -DarkSoul |  Poems
Jak jsme se dostaly tak daleko?
S tolika napřáteli za zády,
jak jsme pak padly tak hluboko?
S tím, jak měly jsme se rády?
Stály jsme spolu,
city definované nekonečnem,
záhy padaly jsme dolů
v bolestném přílivu neskutečném.
Obklopena smutkem vzpomínám,
na dny plné hvězných vášní,
moře tak podobná pevninám,
naivní, naivní, sousedé strašní.
Stíny stahují se okolo mě
obklopují, požírají,
obloha nebezpečně hřmě,
mučí, já skučím potají.
Jediné, co vidím je temnota-
nemůžu uvěřit, že skutečná,
kdysi jsem viděla života
nyní cesta zdá se konečná.
Ve stínech sedím pokorně,
pohlcena černou nicotou,
démoni šeptají odporně,
že láska je jen náhodou.
Slyším všechno, vidím málo,
krev mi vtéká do očí,
utrpení nad štěstím vyhrálo,
Mozek srdci jen tlumočí.
Tma- padá všude okolo
Stíny- stahují se blíž
Slunce- má drahá mrtvolo
svítí čím dál níž a níž.

Chřadla jsem, klíčila,
mrzla jsem, hořela,
bála se, soudila,
žila jsem, umřela.


Popravdě ne, nemá to nic společného se mnou- jen s mým pesimismem, bujnou fatasií a nepovedenou poezií.