Možná psaní není pro mě, jako spíš je pro ty s těžšími srdci, krásnějšími myšlenkami a grandióznějšími životy.
Možná melancholie k umění nestačí.
Přesto se to však zdá být tím jediným, co mám, a používám často, častěji, než je zdrávo pro zlepšení mého života.

A tak píšu něčím, co se snad dá nazývat krví mé duše.

***

Červen 2015

18. Gay || Povídka na téma

28. června 2015 v 21:13 | -DarkSoul |  Stories
Jak možná už někdo z vás slyšel, 26. června v USA Nejvyšší soud rozhodl o tom, že ve všech 50 státech jsou nyní povoleny sňatky homosexuálů. Přestože nejsem z Ameriky, ani vlastně nejsem čistokrevný homosexuál, udělala mě tato zpráva velmi šťastnou. Jako odpůrce rasismu a homofobie tedy podporujuji homosexuální páry, které se nyní již nebudou muset skrývat.
Tady je povídka o muži, homofobovi, kterého bych celým srdcem nenáviděla, proto jsem mu připravila zasloužený osud:


John je naprosto normální pětatřicetiletý muž, s hezkým tělem a dominantním vystupováním. Většinu času má na své tváři výraz jakéhosi pokojného klidu, což od něj jako od zaměstnance jedné význanmé bankovní firmy očekávají. Před rokem se kvůli určitým neshodám poklidně rozvedl se svou manželkou, avšak bez problémů si rozdělují čas na výchovu jejich pětileté dcery.
Včera si však pro svou dceru nemohl dojít, protože byl právě v nedalekém velkoměstě, kde se účastnil protestů, které nedopadly právě podle jeho očekávání. Do svého malého bytu ve svém rodném městě vtrhnul rozzuřen a nanejvýš ponížen, protože ani s několika stovkami spřízněnců nebyl schopný přesvědčit vládu o tom, že homosexuálové patří do pekla. Stejně jako na protestu i teď držel v rukou svou Bibli, kterou měl založenou na straně pojednávající o hříchu sdílení lože muže s mužem, ale raději ji hned odložil na zaprášený stolek- měl chuť něčím hodit a později by si nikdy neodpustil, kdyby to udělal tímto svatým předmětem. Místo toho vzal ovladač od starého modelu televize a mrštil jím proti její obrazovce, která naštěstí prudký náraz vydržela.
Pro Johna by však nebylo možné rozčílit se ještě víc, i kdyby povrch televizoru nevydržel. V obličeji byl rudý jako rak a obával se, že snad z toho znechucení vyvrhne i svůj skromný oběd, který jedl po cestě z protestu. Hned jak přinutil své ruce k relativnímu klidu, zapnul své mozkové závity a snažil se vymyslet nejrozumnější cestu, jak ven z tohoto zlem prolezlého státu- nesnesl by byť jen pohled na ty nepřirozené sňatky a páry stejného pohlaví. Dělalo se mu znovu špatně, když na to pomyslel. Jak to mohl jeho Bůh dopustit? Vydal se hledat ovladač, aby mohl na některé hudební stanici poslouchat muziku, u které by se mu lépe přemýšlelo, ale když stiskl tlačítko, na televizi naskočily mezinárodní zprávy, které oslavovaly rozhodnutí senátu. Mladá reportérka se usmívala a za ní se právě zpráva z Twitteru, kterou napsal Barack Obama, střídala s obrázkem dvou líbajících se mužů z barevnými vlajkami na hrudi. Ovladač znovu vyletěl do vzduchu a tentokrát se nárazem rozbil, baterie vyletěly ze zásobníku a jedna z nich rozbila křehkou skleněnou vázu, kterou John dostal od své dcerky k narozeninám. Bylo mu to jedno. Jen aby nemusel dál zprávy poslouchat, John vypnul televizi a těžkým krokem došel do ložnice, kde začal balit všechny své věci. Oblečení, jídlo, důežitá elektronika, lahve s pitím, peníze a doklady.
Zazvonil mu mobil.
"Ano?" ptal se s únavou v hlase.
"Johne! Myslela jsem, že máš dnes vyzvednout Jessicu ze školky! Proč jsi to neudělal, myslela jsem, že máme dohodu."
"Omlouvám se. Stěhuju se."
Chvíli bylo ticho. "Cože? Teď?"
"Ano, teď. Nech mě si dobalit. Tady už nemůžu zůstat ani den."
"A proč?...Johne? Johne!"
"Ty jsi o tom neslyšela ve zprávách? Ti hříšníci se tu teď dokonce můžou i ženit!"
"...No a co?"
John nemohl uvěřit vlastním uším. I jeho bývalá manželka, se kterou strávil deset let života, je na jejich straně. Už se nezmohl na další výbuch hněvu, tak jen stiskl tlačítko pro ukončení hovoru a v tichu pokračoval v balení.
Když měl všechno hotovo, bez žádných dalších cavyků jednoduše vyšel z bytu, zamkl a rozhodl se nadobro odejít. Klíčky může dát později své sestře, která bydlí nedaleko, a ona byt určitě využije. Všechno ostatní může vyřídit od jinud.
Nikdo by si ani neuměl přestavit, jakou zvrhlou shodu okolností pro něj ještě Bůh připravil. Když obložený kufry, John pomalu scházel schody dolů, protože jejich panelový dům neměl výtah, narazil do svého souseda Teda, se kterým jednou za dva týdny chodil na ryby. Vždy ho bral jako dobrého přítele, byl milý a vtipný, avšak dokázal budit respekt, o čemž dost vypovídala jeho uznávaná pozice mezi druhy právníky. Teď tu před ním Ted stál a za ruku držel nějakého neznámého muže s krátkým plnovousem a slušivými brýlemi. Když si John stisku všiml, podíval se na Teda, který se jen mile usmál.
"Ahoj, Johne. Dnes se nádherný den, že?" prohodil Ted a podíval se přitom na svého partnera u boku.
Johnovi nezbývalo nic jiného než se na oba dva znechuceně podívat, plivnout jim k botám a pak se okolo nich neohrabaně prodrat směrem k východu.
Ignoroval tu potupu, jakou cítil, když si uvědomil, že se přátelil s jedním z nich a vzal si taxi na nejbližší nádraží, kde po několika hodinách mohl konečně nasednout na rychlovlak směřující do Kanady, ve které, jak si ověřil, hledalo útočiště mnoho dalších osob jako on. Osob, které vidí zlo ukryté v homosexuálech.

Po vyčerpávající cestě se zamyšlený John vydal společně se svými zavazadly k nejbližšímu taxíku, který ho měl odvézt k rodině jednoho jeho příbuzného, u něhož si byl jist, že mu nabídne přístřeší, než si najde nějaký levný byt v okolí centra.
Rodina však v domě nebyla. Okna byla zavřená a tráva už začínala přerůstat přes doporučenou délku upraveného městského trávníku. Na hnědě natřených laťkách branky byl pevně izolepou přilepený vzkaz:
"Trávíme příjemné chvíle přípravou svatby v našem letním sídle. Poštu doručte na následující adresu: ..."
John si adresu opsal a ukázal ji řidiči, který jen přikývl na znamení, že ví, kde se ulice nachází, a John tedy znovu nastoupil.
Po několika minutách již byli na místě. Před taxíkem se rozkládal velký pozemek, v jehož středu stál impozantní dům připomínající vilu. John si jen pomyslel, že jeho příbuzným musí jít podnikání velmi dobře, a vystoupil. Zatímco mu řidič vyndával zavazadla z kufru, John si kontroloval čas a míru wifi signálu na svém mobilu. Než stihnul vymazat všechny hlasové zprávy, které mu tam nechala jeho ex-manželka, řidič si přepočítal peníze, které dostal, a odjel z příjezdové cesty. John zaklapnul telefon a vzhlédl, aby se mohl na dům porádně podívat.
Projela jím vlna horka.
Na štítu budovy budovy byl vylepený obrovský plakát, na kterém byla znázorněna kanadská vlajka v barvách duhy. Vedle ní stál nápis: Přejme štěstí ve společném životě Duncanovi a Jakeovi.

John omdlel. V jeho vidinách viděl jen dva muže z barevnou vlajkou na hrudích, které viděl ve zprávách dříve toho dne.