Možná psaní není pro mě, jako spíš je pro ty s těžšími srdci, krásnějšími myšlenkami a grandióznějšími životy.
Možná melancholie k umění nestačí.
Přesto se to však zdá být tím jediným, co mám, a používám často, častěji, než je zdrávo pro zlepšení mého života.

A tak píšu něčím, co se snad dá nazývat krví mé duše.

***

21. Dopis. || Povídka na téma

26. května 2015 v 20:12 | -DarkSoul |  Stories
Dělám další skok v mých tématech a zastavuji se na čísle 21.- Dopis. Je to poněkud podivné, moc milostné na můj vkus, avšak je to láska zakázaná státem, v časech dávných, kdy se lásce říkalo hřích a fyzickému provedení sodomie. Jsme v Itálii, rok 1462:


"Můj jediný Williame,

jelikož papír, na který píšu, je omezený svou velikostí, budu se snažit shrnout své nekonečné myšlenkové pochody jak nejvíce to půjde.
Píšu ti jen proto, že jsem si vědom odjezdu tvé ženy za prací do Ameriky a tvého dvouměsíčního pobytu v domě bez její přítomnosti. Veř mi, že bych ti nepsal, kdyby mi tvá tvář nepřinášela takové utrpení, kvůli němuž nemohu ani usnout. Po událostech, které se staly ve Florencii se na tebe zoufale snažím nemyslet, protože jsem si vědom, jaké špatnosti se tím dopouštím, ale musím ti oznámit, že má snaha je zbytečná. Myslím na tvé básně a na tvůj pach, na hebkost materiálu, ze kterého máš ušitou košili a na barvu tvých očí, ale především nemravně myslím na tvé tělo, které mi i přes nezákonnost toho činu ukázal. Někdy se tak zamotám do vzpomínek na tebe, že přemýšlím, zda-li také vzpomínáš. Myslí někdy na rozhovory, které jsme vedli o teplých temných večerech na balkoně tvého letního sídla? ptám se sám sebe Myslí někdy na smích, který v něm dokážu vyvolat jen já? Myslí někdy na společné snídaně a utíkání před zákonem, který tak neústupně stojí mezi námi a vztahem, jaký bychom mohli mít?
Nedávno jsem četl jakousi historickou knihu, kterou jsem našel zaprášenou v naší rodinné knihovně- vypovídala o životě Alexandra Velikého a jeho věrného přítele Héfaistióna, jenž s ním udržoval intimní vztahy a nikdo jim v tom nikdy nebránil. Jal jsem se do hledání dalších podobných děl a byl jsem překvapen zjištěním, jak přirozené pro starověké národy byla láska muže k muži. Drahý Williame, umíš si představit, jakou úlevu by pro nás znamenal život v takové době? Přes všechna na podivná vyznávaná božstva a kruté války, krutější, než máme dnes, bychom alespoň mohli kráčet vedle sebe bez ostychu a obav ze zatčení a obvinění z praktikování sodomie.
Cítím se špatně, že si stále stěžuji a toužím žít v dobách jiných, avšak cítím neuvěřitelnou potřebu ti to sdělit. Tím že cítím, co cítím, jdu na smrt, Williame, a jdoucí na smrt nechtějí zemřít, přesto ti říkám, že půjdu třebas na konec světa, za hranice smrti, abych ti tento dopis předal. Nepotřebuji od tebe nehynoucí lásku, jakou cítím já k tobě, potřebuji jen, aby ses zamyslel nad tím, co cítíš ke mně a co ke své drahé ženě. Nemysli si- nepochybuji o tvé lásce k ní- jen se modlím za to, abys cítil nějaké city i ke mně. Cítíš lásku, když čteš tato slova? Cítíš bolest? Protože oba ty city jdou pospolu ruku v ruce, přesně tak, jak bych si teď přál jít s tebou já. Chci se dotknout tvých tváří, abych z nich setřel slzy, jež proléváš kvůli nezákonnosti naší lásky, přeji si políbit tě na čelo, na oční víčka a pak, velmi jemně, na ústa, pak si lehnout na lůžko vedle tebe a usnout nejlepším spánkem, jaký můžu mít.
Plně si nyní uvědomuji, že zním přecitlivěle, téměř jako dívka, avšak neomluvím se ti za to. Chci, abys věděl, co je uvnitř mé duše...
Dochází mi papír, příteli, musím ukončit svůj monolog a doufat, že se k tobě v pořádku dostane a ty ho nevyhodíš po přečtení prvních slov.
Toužím psát dál, věz, že má ruka se jen klepe vzrušením z toho napsat další slovo ve snaze vyjádřit pocity, jaké k tobě cítím.
Vím, že má slova nebudeš chtít slyšet, protože ti jistě dělá problémy je jen číst, avšak přesto tě žádám- přijeď do Florencie, na místo našeho prvního setkání, abych tě mohl ještě jednou spatřit a řádně se rozloučit místo rychlého a bolestivého roztržení našich duší, jak se to stalo posledně. Nech mě slyšet tvůj hlas a já ti slibuji, že ty uslyšíš ten můj říkat pravdu nehledě na to, jaký jiný tvor nás uslyší. Uzavřu tě do mého vlastního vesmíru, přinutím tě zapomenout na čas. Přiměji tě cítit štěstí a smát se. Budu čekat celých dlouhých pět týdnů, ve kterých je tvá žena mimo tento kontinent. Jen přijeď.

S pokorou a láskou v duši-
Tvůj jediný, jehož jméno dobře znáš, avšak z obavy prozrazení nemůže být vysloveno.

PS: I kdybys nepřijel, ani na okamžik nezapochybuj o mé lásce, která bude věčná, jakkoli mě budeš nenávidět či mou lásku opětovat.

/obraz od Françoise Elluina, Sodomité provokují hněv boha, z "Le pot pourri de Loth" (1789)/
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama