Možná psaní není pro mě, jako spíš je pro ty s těžšími srdci, krásnějšími myšlenkami a grandióznějšími životy.
Možná melancholie k umění nestačí.
Přesto se to však zdá být tím jediným, co mám, a používám často, častěji, než je zdrávo pro zlepšení mého života.

A tak píšu něčím, co se snad dá nazývat krví mé duše.

***

2. Naivní láska. || Povídka na téma

24. května 2015 v 17:01 | -DarkSoul |  Stories
Byl pozdní večer- první máj
večerní máj- byl lásky čas.
Toto jest nejhorší věc, o které jsem básnila
Naivita těchto slov mě konečně dorazila.

Aneb téma číslo dvě- Naivní láska. Dlouho jsem se nemohla rozhodnout, jaký nápad zde převést do psané podoby, protože se mi stačí jen podívat okolo sebe a mám tisíce nápadů na povídky o naivní lásce. Avšak zvítězila tato:


Koupil víno a všude po pokoji rozestavěl jahodově vonící svíčky netrpělivě očekávajíc její příchod. Právě prožíval ten druh lásky, která člověka naprosto pohltí, zamlží mu realistický pohled na všechno a na všechny a dovoluje mu hledět jen na tu onu a jedinou vyvolenou, která přísahá, že s ním zůstane až do smrti. Možná by si na to měl stěžovat- že kvůli ní není schopen normálně přemýšlet-, ale on si to neuvědomoval. Ovládaly ho city, a proto se celý třásl vzrušením, už když uslyšel zvonek. Běžel otevřít, přičemž málem zapálil byt, když omylem převrátil jednu ze svíček, ale rychlostí blesku se mu podařilo situaci zachránit.
Jeho přítelkyně se na něj neuvěřitelně mile usmívala a hned na přivítanou ho políbila na čelo "Ahoj, zlato" řekla laškovným tónem a s rukou zaháknutou v té jeho přeslechla jeho odpověď a vešla do bytu, kde několik minut naprosto hraně- toho si však zamilovaný nevšiml- žasla nad výzdobou a drahým vínem, které pořídil. Jemně mu zastrčila neposlušné vlasy za ucho a požádala ho, aby došel pro sklenice, které k jeho zhrození ještě nestačil připravit na stůl. Když se vrátil jeho přítelkyně (srdce mu zaplesalo, když si uvědomil, jak může to nádherné stvoření oslovovat) seděla na červené sametové pohovce, v rukách svírala víno a nedočkavě očekávala jeho otevření. Mladík postavil sklenice na stůl, otevřel víno a dychtivě se posadil vedle ní nalévajíc první sklenici červeného potěšení...

O několik hodin později byla objemná lahev dosucha vypita a dívka rozverně seděla na mladíkově klíně. Ten jí už už chtěl popadnout za boky a přítáhnout si ji blíž k ústům, ale jakmile to dívka vycítila, překryla jeho ruce svými a naklonila se k jeho uchu. Chvíli tam jen tak nehybně otálela, dokud se nerozhodla, jak ho požádá o tu věc, protože to byl jediný důvod, proč sem dnes přišla. Nakonec zvolila variantu číslo B: Neuvěřitelně pomalu kousla do jeho ušního lalůčku a pak zašeptala: "Miluješ mě?"
Mladík omámeně vyprostil své ruce z pod jejích a natočil její tvář tak, aby na ní viděl. "Samozřejmě, že ano! A ty to víš. Jsi můj svět!"
"Víš, potřebuju si s tebou o něčem promluvit...Moje rodina mi přestala dávat peníze na studium. Chtějí, abych začala pracovat u nich na farmě a něco si vydělala."
Zděšený výraz zamilovaného se ani nedá popsat "Cože? Ty mě opustíš? Nejde to...nějak jinak?"
"Potřebuju peníze, ale-"
"Chceš půjčit?"
"To-to bys pro mě udělal?" dívka ihned odhodila zoufalý výraz a její tvář se rozzářila bílým úsměvem. Mladík mezitím začal přemýšlet nad penězi, které mu zbyly na nájem tohoto domu- posledními penězi, které vlastnil, a odpověděl:
"Samozřejmě, že ti půjčím, blázínku."
Ona ho dlouze políbila "Děkuju." vydala zvuk, který nebyl ani zašeptání jako spíš zavýsknutí.
Chtěl vstát, aby jí mohl peníze předat, protože cítil její váhu, přestože anorektickou, jak tlačí na jeho slabá místa, ale přítelkyně ho povalila do lehu "Dnes mi dej jen půlku, ano? Zítra za tebou pošlu někoho pro tu druhou. Trochu se bojím, aby mi je někdo cestou nevzal." S tím se postavila a pomohla do sedu i jemu.

Když jí předal prvních šest tisíc ze své tajné zásoby, rychle ho políbila a nechala zklamaného, rozrušeného přítele stát uprostřed chodby, kde k předání došlo. Jen ve dveřích se zastavila a vysokým hlasem mu ještě připomněla "Zítra, kocoure! Neptej se ho, kdo je, je to můj kamarád, tak mu prostě dej zbytek peněz a já se stavím večer, ano?" Než stačil odpovědět, uviděl konečky jejích blond vlasů a růžové boty, a pak jen ticho rušené rychlým bitím jeho srdce.

Mladík byl celý den velmi nervózní, a to už od časných ranních hodin, ve kterých k němu přišel jeho domácí a řádal ho o nájemné, které mu samozřejmě nemohl poskytnout, protože peníze již slíbil své lásce. Věrohodně se omluvil a slíbil, že to napraví, i když v duchu si říkal, že netuší jak.
V dopoledních hodinách musel potupně opustit obchodní dům s prázdnýma rukama po tom, co zjistil, že jeho bankovní konto je také naprosto vyschlé, musel se tedy obejít bez předem plánovaného nákupu. Teď seděl na své červené pohovce a pozoroval balíček bankovek, které ležely na stole hned vedle neumytých sklenic ze včerejšího večera a přemýšlel, jak by měl získat další peníze. Ani na okamžik ho nenapadlo, že by se snad měl své přítelkyni omluvit a zbytek peněz si nechat- raději by zemřel, než aby se s ním ta super krásná a populární dívka rozešla. Díky ní byl někdo!
Ve dvě hodiny odpoledne někdo zazvonil a on- myslíc si, že to je onen kamarád dívky- otevřel s balíčkem sevřeným v rukách. Srdce se mu zastavilo, když si uvědomil, že ve dveřích naproti němu stojí domácí a usmívá se s pohledem upřeným na mladíkovy ruce.
"Výborně! Byl jsi vybrat z bankomatu? Také bylo načase, zpozdil ses už o týden a to bych v mém domě netrpěl, kdybych nevěděl, že jsi spolehlivý!" řečnil, zatímco natahoval ruku, aby peníze převzal.
"Já..já," koktal mladík "čekám ještě někoho velmi důležitého, abych mu mohl dát peníze...slibuji ale, že vám to splatím!"
Starý muž se nepříjemně při jeho slovech zamračil, ale napřaženou ruku nestáhl. "Podívej se, já to tu musím celé řídit a sám víš, že dům má nějaká pravidla. Pokud mi dnes nedáš alespoň část mého právoplatného výdělku, budu to muset řešit drastičtěji a nepříjemněji."
Mladík se starcova nepříjemného tónu zalekl. Nebyl zvyklý, aby mu někdo vyhrožoval- byl velmi nekonfliktní. Proto bojácně rozvázal balíček a odpočítal šest pětistovek, které položil na ruku bytného. "Omlouvám se za problémy, které vám působím, pane." řekl, ale stařec se jen znovu zamračil a otočil se k odchodu.
"Zítra chci mít zbytek." zamručel, aby ho mladík slyšel.
Náladu bytného ještě zhoršila pochybná partička mladých mužů v otrhaných riflích, které potkal o podlaží níž. Musel jim vynadat za to, jak cigaretový zápach vydává jejich oblečení, ale oni z toho nijak rozrušení nebyli. "Jdeme si jen pro něco, co potřebujeme." řekl jeden z nich a pokračoval v cestě do schodů. Stařec ještě prohloubil svůj zamračený výraz a podíval se na bankovky v jeho ruce, protože bylo naprosto jasné, za kým má parta namířeno. Zalezl do svého bytu s odhodláním vykopnout toho problémového nájemce ze své prestižní ubytovny.

Mladíkův zvonek zazvonil znovu po velmi krátké chvíli, takže se odvážil doufat, že je to možná znovu bytný, který něco potřebuje. Doufal, že kamarád jeho přítelkyně zapomněl a přijde až zítra...až stihne mladík sehnat další peníze. Nyní však ve dveřích- k jeho smůle- vážně stál ne jeden, ale celá parta podivných zakouřených přátel jeho milé a mladík začal být ještě nervóznější, než se mu zdálo možné. Přistihl se, jak se snaží ovládnout své klepající se ruce a pot, který cítil po celém těle, ale nijak nedokázal zmírnit (natož zastavit) ani jeden příznak.
"Ahoj, kámo," řekl ten, co byl nejbíž "víš, proč jsme tady, ne?"
"Jo." přisvědčil on a co nejklidněji podal tázajícímu znovu pečlivě srolovaný balíček "Tohle je všechno, co mám."
Balíček převzal jiný z party a rychle začal přepočítávat smíchaninu dvoustovkových a pětistovkových bankovek "Hej, ale tady jsou jen tři tisíce!" křikl a upřel na vyděšeného mladíka naštvaný pohled, který později napodobili všichni jeho přátelé.
"Já- víc nemám" přiznal mladíc nevědouc, jestli se víc bál jejich pohledu nebo pohledu starého bytného. Hned si vybral, když ho jeden z party popadl za límec vytahané košile a vtáhl ho do mladíkovy vlastní chodby a dal mu facku. Všichni ostatní se vtěsnali do chodby za nimi a poslední diskrétně zavřel dveře. "Chceme ty prachy, idiote" křičeli a znovu ho praštili.
"Kde je máš?" Rána do holeně.
Výkřik. "Máš je?" Po záporné odpovědi přistála další pěst na jeho obličeji.
Po chvíli otázky přestaly úplně a bylo slyšet jen hlasité oddechování a kňourání. Za několik minut násilníky už začaly bolest klouby, tak se výpady zmírnily. Jeden z nich- ten, který s ním mluvil jako první- vytáhl z kapsy telefon a namačkal číslo.
"Máte je? Trvá vám to, idioti." ozval se hlas mladíkovi přítelkyně na hlasitém reproduktoru.
"Promiň, zlato, on je nemá."
"CO?"
"Nemá ty peníze. Jen půlku."
Chvilkové ticho- "Kde je?"
"Vedle nás."
"Tak mi ho předej."
Mladík tedy oddálil přístroj od svých úst a předal jej do rukou bližšímu spolupracovníkovi, který jednou rukou držel vyčerpaného a zmláceného hocha, aby se nemohl bránit.
"Zlato?" zašeptal "Zlato, co se děje? Víš, že mě mlátí?"
"Brouku," ozvalo se z mobilu chladným tónem bez citů "zklamal jsi mě."
"Ale..."
Ozval se dutý tón oznamující zavěšení telefonu.
"Zdá se," prohlásil jeden z násilníků "že už nemáš přítelkyni."
Někdo chlapce naposledy praštil a pak se všichni začali trmácet z bytu. "Hej" křikl ještě někdo "před dveřma máš nějakej dopis."

Chlapec trpěl v bolestech několik minut, než se vůbec odvážil pohnout, ale když to zkusil, bylo mu jasné, že na chůzi ještě raději počká, proto se raději natáhl jak nejvíc to šlo a sebral dopis, který vážně ležel přede dveřmi, které následně opatrně zabouchl. Roztrhl ho zuby, protože prsty měl moc slabé a začal číst rozklepané písmo z psacího stroje:

Pane nájemce z bytu 344c,
s ne až tak velkou lítostí vám chci oznámit, že pobyt v tomto ubytovacím zařízení pro vás již nebude možný, kvůli nedodržení splátky nájemného a podivným incidentům, z nichž jeden se tuším právě odehrává, a jež ruší celou ubytovnu od klidu. Po zaplacení nájemného za minulý i tento měsíc vás budu nucen požádat o opuštění a vyklizení těchto prostor.

S pozdravem,
vlastník ubytovacího zařízení


Mladík naštvaně zmuchlal papír, což samozřejmě nikomu nepomohlo a pustil se do bezmocného pláče plný zrady, smutku a rozčilení.
"Samozřejmě, že ti půjčím, blázínku."

 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama