Možná psaní není pro mě, jako spíš je pro ty s těžšími srdci, krásnějšími myšlenkami a grandióznějšími životy.
Možná melancholie k umění nestačí.
Přesto se to však zdá být tím jediným, co mám, a používám často, častěji, než je zdrávo pro zlepšení mého života.

A tak píšu něčím, co se snad dá nazývat krví mé duše.

***

14. Armáda || Povídka na téma

25. května 2015 v 23:13 | -DarkSoul |  Stories
"Pár" témat jsem tak trochu přeskočila a jsem hned u čísla 14- téma Armáda. Je to jakési fantasy středověké něco, co vlastně není o ničem podstatném, Jako byste vyřízli úryvek z knihy. A...vlastně ani není hlavním tématem armáda...nevadí. Ne-va-dí. Tak to totiž dopadá, když nejprve píšete povídku a až pak ji přiřazujete k tématu...


The rush of battle is often a potent and lethal addiction, for war is a drug.
Spěch boje je často silný a smrtící závislost, pro válku je to droga.


Na svůj mladý věk bych mohl hrdě prohlásit, že vím a rozumím mnoha věcem. Znám mnoha obyčejným lidem záhadná znamení na starobylých artefaktech a umím v nich číst, rozumím konstelaci vesmírných těles a v mých snech se objevují nápady a modely věcí, jež si ostatní ani neumí představit. Chápu dokonce i pro mnoho lidí nesmyslný význam válek a bojů, ve kterých umírají tisíce lidí. Patřím k lidem, kteří jsou na válkách závislí a dokážu si to přiznat, narozdíl od mnoha jiných. Válka je pro mě všechno. Meč v ruce cítím jen jako prodloužení mé paže, náhradní dýku z nejpevnějšího kovu Areglanské nížiny nosím za pasem neustále, jako by na tom závisel můj život, pach krve mě omamuje a výkřiky z válečného pole ve mě budí neuvěřitelnou touhu řvát s nimi a zabíjet. Není to nic, na co by měl být člověk pyšný, ale já pyšný jsem, protože boj je také to jediné, v čem jsem dobrý. Bojuji za práva občanů, za práva šlechty či jen tak z rozmaru pro peníze.
Jak jsem řekl- rozumím mnoha věcem, ale nad jedním mi stále zůstává rozum stát- za hradbami opevněného města, ve kterém právě krátkodobě pobývám zuří jeden z toho typu boje, který je nad mé chápání. Lidé se tu strojí do brnění a nechávají se zabíjet kvůli jakési ideji o mocném Bohu, který zří vše a všechny. Všichni věří, že Bůh chystá další zánik lidského druhu a nechá přežít jen toho nejoddanějšího. Jedni však věří, že svět znovu stihne velká potopa, zatímco druzí myslí na požár, který zahltí zemi. To je celá podstata této směšné války, jejíž část teď mohu v poklidu vidět zpoza městských hradeb. Neválčí se o žádná území, moc či peníze. Válčí se tu kvůli myšlenkám, z nichž ani jedna nemusí být pravdivá. Pokud jsem někdy vidět něco naivnějšího za dvacet čtyři let svého života, nevzpomínám si na to.

Milostivý král, který má náhodou v tomto velkém, opevněném městě své honosné sídlo ještě neví, že přebývám zde a já se mu hlásit nijak nehodlám. Buď se od svých pochybných zdrojů dozví o mé přítomnosti a nabídne mi peníze za můj vstup do boje, nebo se o mě nedozví a já tu přečkám v poklidu na dobytí či na výhru. Ani jedna ze všech možností by mi nijak nevadila- buď si vydělám nebo nebudu muset válčit ve válce, která mi nedává smysl. Kdyby král vyhrál, opiji se společně s ostatními a pak opustím město, pokud král prohraje...no, jsem si jist, že cestu ke svobodě si v poklidu zajistím. Jsem velmi známý svou neochvějnou cílevědomostí, co se týče zajišťování své svobody. Také jsem známý pod přázviskem "Krvavý", což asi dost vypovídá o úspěšnosti s jakou jsem plnil to, za co mě platili, nebo mě jednoduše oslovují "Duch". Nikdo neví o mé přítomnosti v boji, dokud to nechci. Ani můj vlastní otec by mě nenašel, kdyby žil. A pak- když chci být objeven, objevím se- jak říkal generál královské gardy- ve velkém stylu démona z hlubin.

Nyní však dost vychloubání a hovoření o obecné situaci. Důležitější je přítomnost, která má něco společného se mnou:
Seděl jsem zrovna ve svém pronajatém pokoji umístěném nad jedním z velmi oblíbených hostinců ve městě. Jako každý den jsem opečovával svůj meč a cennou dýku, a přitom poslouchal zvuky právě probíhající rutinní podvečerní rvačky. Slunce téměř zašlo za poslední štít domu, který jsem z mého úhlu z okna viděl, avšak světla bylo stále dostatečně. Byl jsem velmi zabraný a okouzlený prací, kterou jsem vykonával, protože přejíždění rukou v černé kožené rukavici po plochém povrchu meče a odstraňování zaschlé krve z předchozích bitev, která ulpěla na ostří, bylo pravděpodobně největší potěšení, jakého se mi kdy dostalo. Neholdoval jsem dívkám ani chlapcům (což bylo velmi překvapivě v této zemi přísně zakázané pod trestem zbičování a přetvoření na eunucha), kromě oslav vítězství jsem ani nikdy nepil. Nikdo by se však neodvážil pochybovat o tom, že jsem pravý muž.
Při těchto úvahách jsem tedy ponořen ve své práci a soustředíc se na výkřiky z venčí, nezpozorněl při ozvěnách kroků, které šplhaly po rozvrzaných dřevěných schodech do mého podlaží. Až když se mohutná postava postavila přede dveře a rázně zaklepala, vzhlédl jsem. Nemusel jsem ani otevírat dveře, abych věděl, s kým budu mít tu čest hovořit.
"Generále, pojďte dál" svolil jsem muži vstup. Do dveří vešel obrovský asi padesátiletý muž s pro něj charakteristickým tlustým knírem pod nosem. "Co si přeje generál královské gardy od penězi upláceného žoldáka?" zeptal jsem se.
Generál se na mě podíval a ořechově hnědýma očima ukrytýma pod hustým obočím zkoumal můj nevinný výraz, ve kterém se usilovně snažil najít stopy po sakrasmu, který z tónu mého hlasu téměř vyzařoval. Nakonec to však vzdal a snažil se rozhovor udržet v profesionální rovině: "Jeho Veličenstvo, které je přítomno ve městě a je znepokojeno vývojem situace v probíhajících bojích přímo za našimi hradbami, si žádá co nejčasnější přítomnost Krvavého Ducha v jeho audienční místnosti."
"Divím se, že jsi to byl schopný vyřknout na jeden nádech." skrytě jsem mu pochválil jeho obří plíce "A abych odpověděl- královu žádost přijímám. Mohu se dostavit, hm, řekněme za dvě rána."
"Vůbec jsi se nezměnil." generál se znenáhla rozesmál, rozpřáhl paže a já se na pár minut celý ztratil v jeho vstřícném objetí.
"Ty také ne, starý příteli, tvůj knír stále trčí do prostoru jako se hora Taivutz vypíná k obloze."
"Milé, příteli, velmi milé, avšak tvůj předchozí vtip nebyl až tak vtipný, jelikož se mnou ke králi budeš muset okamžitě." "Okamžitě?" vymotal jsem se z pod jeho rukou a odstoupil krok zpět, abych mu byl schopný vidět do očí "Myslel jsem alespoň zítra."
Generál byl v tu chvíli velmi překvapený a rozrušený. Vím to, protože vždy jsem se ke králi jen hrnul, abych vymámil zlato z jeho pokladnice a mohl už konečně jít bojovat do bitvy, cítit kapky krve na svém obličeji, vnímat vzrušení z...no, to už znáte.
"Možná jsi se změnil, odkdy ty nejsi celý žhavý do bitvy?"
"Netoužím bojovat v bitvě, které nerozumím."
"Ani za peníze?"
Na to jsem se jen otočil a pomalu si začal balit.

***

Z královské audienční místnosti se ozýval živý hovor, který trval, dokud nevstoupil generál a nenechal vyhlásit můj příchod. Zatímco jsem procházel skrze sál k bohatě zdobenému trůnu, nenápadně jsem oplácel pohledy, které na mě vrhalo několik šlechtičen a různě vysoko postavených mužů, kteří se pohybovali po sále. Každý pohled, který jsem zachytil se zahanbeně odvrátil.
Naproti všem vyhláškám a zákonům jsem přišel k trůnu o mnoho blíž, než bylo předepsané, místo pokleku jsem jen položil ruku na hruď a téměř neznatelně se uklonil, a aby porušování nebylo málo, promluvil jsem jako první: "Žádáš si mých služeb, králi?"
Naštěstí král byl již na mé nevychované chování zvyklý a já ho přinutil, aby se s ním také smířil. Proto jen- jako obvykle- jen mírně nakrčil obočí a pak promluvil, jako by jsem dodržel všechny body královské etikety, "Jdeš hned k věci, bojovníku, avšak nech mě nejprve říci, že jsi jako krvavý duch v našem hradě vždy vítán. Nyní se trochu vyhnu, podle tvého vzoru, etiketě a řeknu ti, že sděluji svými ústy to, co ti chtěla sdělit jako uznání má dcera." Ohlédl se na velmi hubenou asi devatenáctiletou dívku sedící na zlacené židli vedle něho. Dívka se na mě podívala, začervenala se a vytvořila tím jakýsi velmi svůdný obličej, který do mě však žádné emoce nevpustil. Nevím tedy, jestli tím chtěla dosáhnout mého zalíbení do ní či to byla jen estetická vložka, kterou dělá pokaždé, rozhodl jsem se tím blíže nezaobírat.
"Nyní se tedy můžeme přesunout k jádru věci, Duchu." pokračoval král "Tedy ano, žádám si tvé služby tomuto království. Chci spolupráci při vítězství v boji, který probíhá za hradbami tohoto města."
"Vysvětlete tedy aktuální situaci." pobídl jsem ho a on se podíval na generála, který převzal slovo:
"Vzbouřenci bojující za boží zničení světa ohněm se již dostali daleko do našeho území a ohrožují již i hlavní královské město, ve kterém se nacházíme. Naše jednotky mají dobrou obranu a nyní i velmi zdařilou strategii, která však závisí na mužích, kteří pojedou jako předvoj a budou mít hlavní podíl na úspěchu. Vybíráme ty nejlepší muže."
"Řekl sám král, že jsem jedním z nejlepším mužů?" zeptal jsem se a všimnul si generálova ustrašeného pohledu, na který jsem mu výmluvně odpověděl "No co? Nevím, zda-li to mám brát jako lichotku od samotného krále nebo jen všeobecný názor."
Král se postavil, "Krvavý," oslovil mě, "klidně buď ujištěn, že můžeš být polichocen oběmi stranami, pokud ti to pomůže. Já jen žádám o tvou pomoc. A nyní chci znát odpověď!"
"A jaká je cena?"
"Štědrá. Možná víc, než si tvé posměšky a kamenem obalené srdce zaslouží."
"Dobrá tedy. Mohu bojovat ve válce beze smyslu. Zítra budu v devět hodin před polednem v plánovací místnosti. Ať se tam dostaví všichni generálové figurující v závěrečné strategii a vysvětlí mi plán."
Nečekal jsem, až mě král propustí, otočil jsem se a překvapené pohledy mě vyprovodily ven stejně upřeně, jako mě vítaly.

***

Příští poledne jsem byl již dokonale obeznámen se strategií, ke které jsem sám přidal několik chytrých změn, zapříčinil jsem jednu (nebo dvě) pěstní potyčky, a to u dvora nebylo nijak obvyklé- natož mezi dospělými muži-, a nyní jsem v poklidu seděl na nádvoří s jablkem místo oběda v ruce. Král mě sice zval na honosný královský oběd o kdovíkolika chodech, ale i z generálem tlumočených slov jsem cítil, jaké problémy královi dělá toto pozvání. Učinil ho jen ze slušnosti a možná kvůli jeho dceři, která, jak jsem slyšel, o mě jeví veliký zájem, čímž nejsem překvapivě nijak potěšen. Mohl bych i svým nezkušeným okem uznat, že je krásná, kdyby nebyla tak umělá. Další cukrová panenka vychovaná na dvoře. Nic pro mě.
Z jablka zbyl už jen ohryzek, který jsem také začínal postupně konzumovat, když si ke mně přisedl generál již v bojové výzbroji.
"Měl by ses začít připravovat. Všichni se již chystají."
"Ty jsi mě nikdy neviděl jít do boje?"
"Ne, vlastně ne. Nikdo si tě nikdy nevšimne před tvým velkolepým objevením se uprostřed bojiště." odpověděl mi a já přemýšlel, jestli by mě to mělo těšit, protože netěšilo. Jsem pyšný na své skrývací techniky, ale k čemu vám jsou, když ani dlouholetý přítel o vás pak nic neví?
"Generále," oslovil jsem ho, abych pozvedl situaci "nevím, jakým způsobem se celé ty roky díváte, ale já nikdy nenosím zbroj."
"Co?"
"Nač nosit zbroj? Stačí mi mé kožešiny. Buď v boji zemřu nebo přežiju. S žádnou jinou možností nepočítám. Pokud by mě mělo skolit mé zranění až po několika dnech na lůžku, raději bych se sám zabil."
Generál nevěděl, co na to říct, tak jen přikývl a přešel k jinému tématu: "Tvůj kůň na tebe čeká ve stájích, bojovníku, právě ho začínají sedlat."
"Osedlám ho sám." vykřikl jsem, jako by mě ve stájích mohli slyšet a spěšně vstal, u čehož jsem si pod čerstvě oholené vousy mumlal: "Nikdo tady neví, jak se ke mně mají chovat. Králové, jako bych se tu už na bitvy nepřipravoval desetkrát."

Koně jsem si nakonec musel sám celého přesedlat, protože podkoní si spletl dokonce i sedlo, ale kůň byl vyhřebelcovaný dokonale. Sklonil jsem se k jeho napůl useknutému uchu a zašeptal do něj, že se bitva blíží. Jako odpověď zafrkal a já byl spokojen.
Vyvedl jsem ho na nádvoří, kde se již řadil onen předvoj složený z těch "nejlepších". Nasedl jsem na svého hřebce a postavil se s ním k nejbližší ze zdí tvořících opevnění. Člověk by řekl, že si někdo všimne osamělého jezdce a koně, jak stojí daleko od ostatních, takže to není moc dobrá skrývací strategie, ale mohl bych stejně tak dobře projíždět mezi nimi, aniž by mi věnovali pozornost. Až časem jsem se to naučil používat jako výhodu.
Generál předstoupil před předvoj nyní tvořený asi stem jezdců, kteří byli shromážděni na obrovském náměstí (všichni sedíc koňmo) a započal nějaký dlouhý inspirativní proslov, který mi připadalo zbytečné poslouchat. "Jdi a zab jich co nejvíc." To bylo jediné, co jsem potřeboval slyšet.
"...a ztrestat ty lháře, jak si zaslouží..." vykřikoval zrovna generál závěr svého proslovu "...za pravdu a krále!"
"Za pravdu a krále!" zopakovali po něm a brány hradu se otevřely. To už jsem se připojil k prostředním řadám předvoje a než jsme byli v půli cesty k rozebíhajícím se nepřátelským jednotkám, už jsem byl několik metrů před nimi, jel jsem v čele jednotky a v ten okamžik jsem si byl jistý, že je jenom má. Nebojují za krále a pravdu. A i kdyby ano, já jsem zde, daleko před nimi jako vůdce, a pro mě byli všichni mou armádou.
Na první nepřátele jsem narazil asi půl minuty před ostatními a hned jsem natropil obrovské a smrtelné škody. Nevím jak, projížděl jsem mezi nepřáteli, aniž by si mě všimli, usekával jsem jim hlavy bez jejich nejmenšího odporu. Ti, kteří mi proklouzli, protože jsem na ně nedosáhl, přibržďovali u jezdců, kteří jeli za mnou. Všechny nepřátelské síly se soustředily na náš předvoj a lučištníky, které jsme umístili kousek za nás. Dostal jsem se asi do poloviny roztroušených nepřátelských linií, když se z lesů obklopujících bitevní pole vynořili naši pěšáci, lučištníci a jezdci. Zabil jsem nějakou stovku mužů, aniž bych byl byť jen maličko zraněn, ale chtěl jsem víc. Ať už si mě všimnou! Chci cítit jejich krev blízko obličeje. Chci se jim dívat do očí! Hlasitě jsem zařval, jsem si jistý, že to slyšeli všichni i přes všechny ostatní zvuky rozléhající se po bojišti.
"VŠIMNĚTE SI MĚ." ječel jsem na ně a potěšeně usekával hlavy, což pro mě bylo překvapivě lehké, když se na mě konečně někdo otočil. Pak jsem ucítil ostří meče přejíždějící mi po rameni- mělká rána. Rychle jsem se ohlédl- všichni již bojovali v malých, nesourodých skupinkách a na volnějším prostranství, které vzniklo okolo mě se rozestavělo pět válečníků.
"No konečně!" děkoval jsem za mé štěstí a můj kůň se instinktivně vzepjal na zadní. Vždycky věděl, jakou mám náladu. Podíval jsem se na zraněné rameno, rozhodnut, že mu odmítnu věnovat jakoukoli další pozornost do konce bitvy a střídavě se pustil do masakrování pěti nepřátel. Prvnímu jsem zabil koně a jezdce zadupal můj hřebec, zatímco já jsem bojoval s druhým mužem, který měl na bradě ohyzdnou, snad třicet centimetrů dlouhou, bradku. Snažil se mě praštit do zraněného ramene, ale moc se mu to nevedlo, protože jsem konečně přejel přes rozmačkaného prvního jezdce a mohl se plně soustředit. Přistihl jsem se, jak se maniakálně usmívám, ale v tu chvíli jsem si nemohl pomoci.
Krev. Smrt. Štěstí. Osud. Mrtvola. honilo se mi hlavou, zatímco jsem- neznámo jak- zabil čtyři jezdce plus další tři, kteří jim přispěchali na pomoc.
Chvíli jsem tam pak jen tak stál, boj a hluk všude okolo mě jako by se mě netýkaly. Potřeboval jsem se uklidnit, protože jsem již málem začal zabíjet i mé spojence. Zhluboka jsem dýchal a pocit zadostiučinění mě přiměl udělat si krví jedné své oběti čáry na obličej. Na každou tvář jednu...dokonalé.
Vrhnul jsem se již klidnější mezi větší bojující skupiny a se smrtelnou přesností podřezával a usekával tam, kde bylo třeba.

Neuběhla ani moc dlouhá doba a bylo po bitvě. Zbytky nepřátelské armády utekly pryč nechávajíc na nás odklízení mrtvých těl. Někteří mí spojenci pomáhali raněným, já jen nezúčastněně projížděl mezi nimi, sem tam můj kůň šlápl někomu na končetinu, ale většinu času si dával pozor.
Když jsem přijel do hradu, zrovna vezli na nosítkách jedno z mrtvých těl. Musel to být někdo významný, protože se zdálo, že ho vezli s úctou a jaksi vznešeně- nahlédl jsem přes pytlovou látku, která provizorně přikrývala jeho rozedrané hrdlo. Myslím, že vám došlo, že to byl generál, můj starý přítel generál, můj jediný...přítel.

Tak se stalo, že jsem skončil od krve a sám. Sám, jako vždycky, ale s vědomím, že již nemám ke komu jít zahánět svou samotu. Napadlo mě něco, co mi kdysi generál, krom mnoha jiných věcí, řekl: "Někdy budeš klečet na kolenou, osamělý, od krve, nepovšimnut. To je tvůj osud. Pamatuj ale, že většina lidí se hrozí smrti. Já vím, že to, co děsí tebe stejně jako mě je život. Mě život velmi znepokojuje, ale cítím, že tebe naprosto děsí. Možná to je ten důvod, proč jsi takový. Vyhledáváš smrt, abys nemusel žít děsivý život. Chci tedy, abys vzal můj život, až skončí, a zkusil s ním zmírnit tvou hrůzu z toho tvého. Až zemřu, žij."
Ani si nepamatuji, kdy to řekl, pamatuji si však, jak jsem byl uvnitř svého srdce vyděšený. Tehdy jsem ani netušil, jak moc dobře mě zná.

Co se chystám dělat teď když je mrtvý? Když mi svěřil jeho život, abych ho žil?
Půjdu si pro zasloužené peníze, odmítnu delší pohostinství na hradu, sednu na koně a odjedu hledat další smrt.
No co, snad jste si nemysleli, že se něco změní? Ano, život mě děsí a přál bych si splnit generálovo přání, přál bych si zkusit navázat s někým vztah bližší než jaký s někým mám, když ho zabíjím, ale nejde to.
Válka se pro mě stala drogou. A smrt životem.

 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama