Možná psaní není pro mě, jako spíš je pro ty s těžšími srdci, krásnějšími myšlenkami a grandióznějšími životy.
Možná melancholie k umění nestačí.
Přesto se to však zdá být tím jediným, co mám, a používám často, častěji, než je zdrávo pro zlepšení mého života.

A tak píšu něčím, co se snad dá nazývat krví mé duše.

***

Květen 2015

21. Dopis. || Povídka na téma

26. května 2015 v 20:12 | -DarkSoul |  Stories
Dělám další skok v mých tématech a zastavuji se na čísle 21.- Dopis. Je to poněkud podivné, moc milostné na můj vkus, avšak je to láska zakázaná státem, v časech dávných, kdy se lásce říkalo hřích a fyzickému provedení sodomie. Jsme v Itálii, rok 1462:


"Můj jediný Williame,

jelikož papír, na který píšu, je omezený svou velikostí, budu se snažit shrnout své nekonečné myšlenkové pochody jak nejvíce to půjde.
Píšu ti jen proto, že jsem si vědom odjezdu tvé ženy za prací do Ameriky a tvého dvouměsíčního pobytu v domě bez její přítomnosti. Veř mi, že bych ti nepsal, kdyby mi tvá tvář nepřinášela takové utrpení, kvůli němuž nemohu ani usnout. Po událostech, které se staly ve Florencii se na tebe zoufale snažím nemyslet, protože jsem si vědom, jaké špatnosti se tím dopouštím, ale musím ti oznámit, že má snaha je zbytečná. Myslím na tvé básně a na tvůj pach, na hebkost materiálu, ze kterého máš ušitou košili a na barvu tvých očí, ale především nemravně myslím na tvé tělo, které mi i přes nezákonnost toho činu ukázal. Někdy se tak zamotám do vzpomínek na tebe, že přemýšlím, zda-li také vzpomínáš. Myslí někdy na rozhovory, které jsme vedli o teplých temných večerech na balkoně tvého letního sídla? ptám se sám sebe Myslí někdy na smích, který v něm dokážu vyvolat jen já? Myslí někdy na společné snídaně a utíkání před zákonem, který tak neústupně stojí mezi námi a vztahem, jaký bychom mohli mít?
Nedávno jsem četl jakousi historickou knihu, kterou jsem našel zaprášenou v naší rodinné knihovně- vypovídala o životě Alexandra Velikého a jeho věrného přítele Héfaistióna, jenž s ním udržoval intimní vztahy a nikdo jim v tom nikdy nebránil. Jal jsem se do hledání dalších podobných děl a byl jsem překvapen zjištěním, jak přirozené pro starověké národy byla láska muže k muži. Drahý Williame, umíš si představit, jakou úlevu by pro nás znamenal život v takové době? Přes všechna na podivná vyznávaná božstva a kruté války, krutější, než máme dnes, bychom alespoň mohli kráčet vedle sebe bez ostychu a obav ze zatčení a obvinění z praktikování sodomie.
Cítím se špatně, že si stále stěžuji a toužím žít v dobách jiných, avšak cítím neuvěřitelnou potřebu ti to sdělit. Tím že cítím, co cítím, jdu na smrt, Williame, a jdoucí na smrt nechtějí zemřít, přesto ti říkám, že půjdu třebas na konec světa, za hranice smrti, abych ti tento dopis předal. Nepotřebuji od tebe nehynoucí lásku, jakou cítím já k tobě, potřebuji jen, aby ses zamyslel nad tím, co cítíš ke mně a co ke své drahé ženě. Nemysli si- nepochybuji o tvé lásce k ní- jen se modlím za to, abys cítil nějaké city i ke mně. Cítíš lásku, když čteš tato slova? Cítíš bolest? Protože oba ty city jdou pospolu ruku v ruce, přesně tak, jak bych si teď přál jít s tebou já. Chci se dotknout tvých tváří, abych z nich setřel slzy, jež proléváš kvůli nezákonnosti naší lásky, přeji si políbit tě na čelo, na oční víčka a pak, velmi jemně, na ústa, pak si lehnout na lůžko vedle tebe a usnout nejlepším spánkem, jaký můžu mít.
Plně si nyní uvědomuji, že zním přecitlivěle, téměř jako dívka, avšak neomluvím se ti za to. Chci, abys věděl, co je uvnitř mé duše...
Dochází mi papír, příteli, musím ukončit svůj monolog a doufat, že se k tobě v pořádku dostane a ty ho nevyhodíš po přečtení prvních slov.
Toužím psát dál, věz, že má ruka se jen klepe vzrušením z toho napsat další slovo ve snaze vyjádřit pocity, jaké k tobě cítím.
Vím, že má slova nebudeš chtít slyšet, protože ti jistě dělá problémy je jen číst, avšak přesto tě žádám- přijeď do Florencie, na místo našeho prvního setkání, abych tě mohl ještě jednou spatřit a řádně se rozloučit místo rychlého a bolestivého roztržení našich duší, jak se to stalo posledně. Nech mě slyšet tvůj hlas a já ti slibuji, že ty uslyšíš ten můj říkat pravdu nehledě na to, jaký jiný tvor nás uslyší. Uzavřu tě do mého vlastního vesmíru, přinutím tě zapomenout na čas. Přiměji tě cítit štěstí a smát se. Budu čekat celých dlouhých pět týdnů, ve kterých je tvá žena mimo tento kontinent. Jen přijeď.

S pokorou a láskou v duši-
Tvůj jediný, jehož jméno dobře znáš, avšak z obavy prozrazení nemůže být vysloveno.

PS: I kdybys nepřijel, ani na okamžik nezapochybuj o mé lásce, která bude věčná, jakkoli mě budeš nenávidět či mou lásku opětovat.

/obraz od Françoise Elluina, Sodomité provokují hněv boha, z "Le pot pourri de Loth" (1789)/

14. Armáda || Povídka na téma

25. května 2015 v 23:13 | -DarkSoul |  Stories
"Pár" témat jsem tak trochu přeskočila a jsem hned u čísla 14- téma Armáda. Je to jakési fantasy středověké něco, co vlastně není o ničem podstatném, Jako byste vyřízli úryvek z knihy. A...vlastně ani není hlavním tématem armáda...nevadí. Ne-va-dí. Tak to totiž dopadá, když nejprve píšete povídku a až pak ji přiřazujete k tématu...


The rush of battle is often a potent and lethal addiction, for war is a drug.
Spěch boje je často silný a smrtící závislost, pro válku je to droga.


Na svůj mladý věk bych mohl hrdě prohlásit, že vím a rozumím mnoha věcem. Znám mnoha obyčejným lidem záhadná znamení na starobylých artefaktech a umím v nich číst, rozumím konstelaci vesmírných těles a v mých snech se objevují nápady a modely věcí, jež si ostatní ani neumí představit. Chápu dokonce i pro mnoho lidí nesmyslný význam válek a bojů, ve kterých umírají tisíce lidí. Patřím k lidem, kteří jsou na válkách závislí a dokážu si to přiznat, narozdíl od mnoha jiných. Válka je pro mě všechno. Meč v ruce cítím jen jako prodloužení mé paže, náhradní dýku z nejpevnějšího kovu Areglanské nížiny nosím za pasem neustále, jako by na tom závisel můj život, pach krve mě omamuje a výkřiky z válečného pole ve mě budí neuvěřitelnou touhu řvát s nimi a zabíjet. Není to nic, na co by měl být člověk pyšný, ale já pyšný jsem, protože boj je také to jediné, v čem jsem dobrý. Bojuji za práva občanů, za práva šlechty či jen tak z rozmaru pro peníze.
Jak jsem řekl- rozumím mnoha věcem, ale nad jedním mi stále zůstává rozum stát- za hradbami opevněného města, ve kterém právě krátkodobě pobývám zuří jeden z toho typu boje, který je nad mé chápání. Lidé se tu strojí do brnění a nechávají se zabíjet kvůli jakési ideji o mocném Bohu, který zří vše a všechny. Všichni věří, že Bůh chystá další zánik lidského druhu a nechá přežít jen toho nejoddanějšího. Jedni však věří, že svět znovu stihne velká potopa, zatímco druzí myslí na požár, který zahltí zemi. To je celá podstata této směšné války, jejíž část teď mohu v poklidu vidět zpoza městských hradeb. Neválčí se o žádná území, moc či peníze. Válčí se tu kvůli myšlenkám, z nichž ani jedna nemusí být pravdivá. Pokud jsem někdy vidět něco naivnějšího za dvacet čtyři let svého života, nevzpomínám si na to.

Milostivý král, který má náhodou v tomto velkém, opevněném městě své honosné sídlo ještě neví, že přebývám zde a já se mu hlásit nijak nehodlám. Buď se od svých pochybných zdrojů dozví o mé přítomnosti a nabídne mi peníze za můj vstup do boje, nebo se o mě nedozví a já tu přečkám v poklidu na dobytí či na výhru. Ani jedna ze všech možností by mi nijak nevadila- buď si vydělám nebo nebudu muset válčit ve válce, která mi nedává smysl. Kdyby král vyhrál, opiji se společně s ostatními a pak opustím město, pokud král prohraje...no, jsem si jist, že cestu ke svobodě si v poklidu zajistím. Jsem velmi známý svou neochvějnou cílevědomostí, co se týče zajišťování své svobody. Také jsem známý pod přázviskem "Krvavý", což asi dost vypovídá o úspěšnosti s jakou jsem plnil to, za co mě platili, nebo mě jednoduše oslovují "Duch". Nikdo neví o mé přítomnosti v boji, dokud to nechci. Ani můj vlastní otec by mě nenašel, kdyby žil. A pak- když chci být objeven, objevím se- jak říkal generál královské gardy- ve velkém stylu démona z hlubin.

Nyní však dost vychloubání a hovoření o obecné situaci. Důležitější je přítomnost, která má něco společného se mnou:
Seděl jsem zrovna ve svém pronajatém pokoji umístěném nad jedním z velmi oblíbených hostinců ve městě. Jako každý den jsem opečovával svůj meč a cennou dýku, a přitom poslouchal zvuky právě probíhající rutinní podvečerní rvačky. Slunce téměř zašlo za poslední štít domu, který jsem z mého úhlu z okna viděl, avšak světla bylo stále dostatečně. Byl jsem velmi zabraný a okouzlený prací, kterou jsem vykonával, protože přejíždění rukou v černé kožené rukavici po plochém povrchu meče a odstraňování zaschlé krve z předchozích bitev, která ulpěla na ostří, bylo pravděpodobně největší potěšení, jakého se mi kdy dostalo. Neholdoval jsem dívkám ani chlapcům (což bylo velmi překvapivě v této zemi přísně zakázané pod trestem zbičování a přetvoření na eunucha), kromě oslav vítězství jsem ani nikdy nepil. Nikdo by se však neodvážil pochybovat o tom, že jsem pravý muž.
Při těchto úvahách jsem tedy ponořen ve své práci a soustředíc se na výkřiky z venčí, nezpozorněl při ozvěnách kroků, které šplhaly po rozvrzaných dřevěných schodech do mého podlaží. Až když se mohutná postava postavila přede dveře a rázně zaklepala, vzhlédl jsem. Nemusel jsem ani otevírat dveře, abych věděl, s kým budu mít tu čest hovořit.
"Generále, pojďte dál" svolil jsem muži vstup. Do dveří vešel obrovský asi padesátiletý muž s pro něj charakteristickým tlustým knírem pod nosem. "Co si přeje generál královské gardy od penězi upláceného žoldáka?" zeptal jsem se.
Generál se na mě podíval a ořechově hnědýma očima ukrytýma pod hustým obočím zkoumal můj nevinný výraz, ve kterém se usilovně snažil najít stopy po sakrasmu, který z tónu mého hlasu téměř vyzařoval. Nakonec to však vzdal a snažil se rozhovor udržet v profesionální rovině: "Jeho Veličenstvo, které je přítomno ve městě a je znepokojeno vývojem situace v probíhajících bojích přímo za našimi hradbami, si žádá co nejčasnější přítomnost Krvavého Ducha v jeho audienční místnosti."
"Divím se, že jsi to byl schopný vyřknout na jeden nádech." skrytě jsem mu pochválil jeho obří plíce "A abych odpověděl- královu žádost přijímám. Mohu se dostavit, hm, řekněme za dvě rána."
"Vůbec jsi se nezměnil." generál se znenáhla rozesmál, rozpřáhl paže a já se na pár minut celý ztratil v jeho vstřícném objetí.
"Ty také ne, starý příteli, tvůj knír stále trčí do prostoru jako se hora Taivutz vypíná k obloze."
"Milé, příteli, velmi milé, avšak tvůj předchozí vtip nebyl až tak vtipný, jelikož se mnou ke králi budeš muset okamžitě." "Okamžitě?" vymotal jsem se z pod jeho rukou a odstoupil krok zpět, abych mu byl schopný vidět do očí "Myslel jsem alespoň zítra."
Generál byl v tu chvíli velmi překvapený a rozrušený. Vím to, protože vždy jsem se ke králi jen hrnul, abych vymámil zlato z jeho pokladnice a mohl už konečně jít bojovat do bitvy, cítit kapky krve na svém obličeji, vnímat vzrušení z...no, to už znáte.
"Možná jsi se změnil, odkdy ty nejsi celý žhavý do bitvy?"
"Netoužím bojovat v bitvě, které nerozumím."
"Ani za peníze?"
Na to jsem se jen otočil a pomalu si začal balit.

***

Z královské audienční místnosti se ozýval živý hovor, který trval, dokud nevstoupil generál a nenechal vyhlásit můj příchod. Zatímco jsem procházel skrze sál k bohatě zdobenému trůnu, nenápadně jsem oplácel pohledy, které na mě vrhalo několik šlechtičen a různě vysoko postavených mužů, kteří se pohybovali po sále. Každý pohled, který jsem zachytil se zahanbeně odvrátil.
Naproti všem vyhláškám a zákonům jsem přišel k trůnu o mnoho blíž, než bylo předepsané, místo pokleku jsem jen položil ruku na hruď a téměř neznatelně se uklonil, a aby porušování nebylo málo, promluvil jsem jako první: "Žádáš si mých služeb, králi?"
Naštěstí král byl již na mé nevychované chování zvyklý a já ho přinutil, aby se s ním také smířil. Proto jen- jako obvykle- jen mírně nakrčil obočí a pak promluvil, jako by jsem dodržel všechny body královské etikety, "Jdeš hned k věci, bojovníku, avšak nech mě nejprve říci, že jsi jako krvavý duch v našem hradě vždy vítán. Nyní se trochu vyhnu, podle tvého vzoru, etiketě a řeknu ti, že sděluji svými ústy to, co ti chtěla sdělit jako uznání má dcera." Ohlédl se na velmi hubenou asi devatenáctiletou dívku sedící na zlacené židli vedle něho. Dívka se na mě podívala, začervenala se a vytvořila tím jakýsi velmi svůdný obličej, který do mě však žádné emoce nevpustil. Nevím tedy, jestli tím chtěla dosáhnout mého zalíbení do ní či to byla jen estetická vložka, kterou dělá pokaždé, rozhodl jsem se tím blíže nezaobírat.
"Nyní se tedy můžeme přesunout k jádru věci, Duchu." pokračoval král "Tedy ano, žádám si tvé služby tomuto království. Chci spolupráci při vítězství v boji, který probíhá za hradbami tohoto města."
"Vysvětlete tedy aktuální situaci." pobídl jsem ho a on se podíval na generála, který převzal slovo:
"Vzbouřenci bojující za boží zničení světa ohněm se již dostali daleko do našeho území a ohrožují již i hlavní královské město, ve kterém se nacházíme. Naše jednotky mají dobrou obranu a nyní i velmi zdařilou strategii, která však závisí na mužích, kteří pojedou jako předvoj a budou mít hlavní podíl na úspěchu. Vybíráme ty nejlepší muže."
"Řekl sám král, že jsem jedním z nejlepším mužů?" zeptal jsem se a všimnul si generálova ustrašeného pohledu, na který jsem mu výmluvně odpověděl "No co? Nevím, zda-li to mám brát jako lichotku od samotného krále nebo jen všeobecný názor."
Král se postavil, "Krvavý," oslovil mě, "klidně buď ujištěn, že můžeš být polichocen oběmi stranami, pokud ti to pomůže. Já jen žádám o tvou pomoc. A nyní chci znát odpověď!"
"A jaká je cena?"
"Štědrá. Možná víc, než si tvé posměšky a kamenem obalené srdce zaslouží."
"Dobrá tedy. Mohu bojovat ve válce beze smyslu. Zítra budu v devět hodin před polednem v plánovací místnosti. Ať se tam dostaví všichni generálové figurující v závěrečné strategii a vysvětlí mi plán."
Nečekal jsem, až mě král propustí, otočil jsem se a překvapené pohledy mě vyprovodily ven stejně upřeně, jako mě vítaly.

***

Příští poledne jsem byl již dokonale obeznámen se strategií, ke které jsem sám přidal několik chytrých změn, zapříčinil jsem jednu (nebo dvě) pěstní potyčky, a to u dvora nebylo nijak obvyklé- natož mezi dospělými muži-, a nyní jsem v poklidu seděl na nádvoří s jablkem místo oběda v ruce. Král mě sice zval na honosný královský oběd o kdovíkolika chodech, ale i z generálem tlumočených slov jsem cítil, jaké problémy královi dělá toto pozvání. Učinil ho jen ze slušnosti a možná kvůli jeho dceři, která, jak jsem slyšel, o mě jeví veliký zájem, čímž nejsem překvapivě nijak potěšen. Mohl bych i svým nezkušeným okem uznat, že je krásná, kdyby nebyla tak umělá. Další cukrová panenka vychovaná na dvoře. Nic pro mě.
Z jablka zbyl už jen ohryzek, který jsem také začínal postupně konzumovat, když si ke mně přisedl generál již v bojové výzbroji.
"Měl by ses začít připravovat. Všichni se již chystají."
"Ty jsi mě nikdy neviděl jít do boje?"
"Ne, vlastně ne. Nikdo si tě nikdy nevšimne před tvým velkolepým objevením se uprostřed bojiště." odpověděl mi a já přemýšlel, jestli by mě to mělo těšit, protože netěšilo. Jsem pyšný na své skrývací techniky, ale k čemu vám jsou, když ani dlouholetý přítel o vás pak nic neví?
"Generále," oslovil jsem ho, abych pozvedl situaci "nevím, jakým způsobem se celé ty roky díváte, ale já nikdy nenosím zbroj."
"Co?"
"Nač nosit zbroj? Stačí mi mé kožešiny. Buď v boji zemřu nebo přežiju. S žádnou jinou možností nepočítám. Pokud by mě mělo skolit mé zranění až po několika dnech na lůžku, raději bych se sám zabil."
Generál nevěděl, co na to říct, tak jen přikývl a přešel k jinému tématu: "Tvůj kůň na tebe čeká ve stájích, bojovníku, právě ho začínají sedlat."
"Osedlám ho sám." vykřikl jsem, jako by mě ve stájích mohli slyšet a spěšně vstal, u čehož jsem si pod čerstvě oholené vousy mumlal: "Nikdo tady neví, jak se ke mně mají chovat. Králové, jako bych se tu už na bitvy nepřipravoval desetkrát."

Koně jsem si nakonec musel sám celého přesedlat, protože podkoní si spletl dokonce i sedlo, ale kůň byl vyhřebelcovaný dokonale. Sklonil jsem se k jeho napůl useknutému uchu a zašeptal do něj, že se bitva blíží. Jako odpověď zafrkal a já byl spokojen.
Vyvedl jsem ho na nádvoří, kde se již řadil onen předvoj složený z těch "nejlepších". Nasedl jsem na svého hřebce a postavil se s ním k nejbližší ze zdí tvořících opevnění. Člověk by řekl, že si někdo všimne osamělého jezdce a koně, jak stojí daleko od ostatních, takže to není moc dobrá skrývací strategie, ale mohl bych stejně tak dobře projíždět mezi nimi, aniž by mi věnovali pozornost. Až časem jsem se to naučil používat jako výhodu.
Generál předstoupil před předvoj nyní tvořený asi stem jezdců, kteří byli shromážděni na obrovském náměstí (všichni sedíc koňmo) a započal nějaký dlouhý inspirativní proslov, který mi připadalo zbytečné poslouchat. "Jdi a zab jich co nejvíc." To bylo jediné, co jsem potřeboval slyšet.
"...a ztrestat ty lháře, jak si zaslouží..." vykřikoval zrovna generál závěr svého proslovu "...za pravdu a krále!"
"Za pravdu a krále!" zopakovali po něm a brány hradu se otevřely. To už jsem se připojil k prostředním řadám předvoje a než jsme byli v půli cesty k rozebíhajícím se nepřátelským jednotkám, už jsem byl několik metrů před nimi, jel jsem v čele jednotky a v ten okamžik jsem si byl jistý, že je jenom má. Nebojují za krále a pravdu. A i kdyby ano, já jsem zde, daleko před nimi jako vůdce, a pro mě byli všichni mou armádou.
Na první nepřátele jsem narazil asi půl minuty před ostatními a hned jsem natropil obrovské a smrtelné škody. Nevím jak, projížděl jsem mezi nepřáteli, aniž by si mě všimli, usekával jsem jim hlavy bez jejich nejmenšího odporu. Ti, kteří mi proklouzli, protože jsem na ně nedosáhl, přibržďovali u jezdců, kteří jeli za mnou. Všechny nepřátelské síly se soustředily na náš předvoj a lučištníky, které jsme umístili kousek za nás. Dostal jsem se asi do poloviny roztroušených nepřátelských linií, když se z lesů obklopujících bitevní pole vynořili naši pěšáci, lučištníci a jezdci. Zabil jsem nějakou stovku mužů, aniž bych byl byť jen maličko zraněn, ale chtěl jsem víc. Ať už si mě všimnou! Chci cítit jejich krev blízko obličeje. Chci se jim dívat do očí! Hlasitě jsem zařval, jsem si jistý, že to slyšeli všichni i přes všechny ostatní zvuky rozléhající se po bojišti.
"VŠIMNĚTE SI MĚ." ječel jsem na ně a potěšeně usekával hlavy, což pro mě bylo překvapivě lehké, když se na mě konečně někdo otočil. Pak jsem ucítil ostří meče přejíždějící mi po rameni- mělká rána. Rychle jsem se ohlédl- všichni již bojovali v malých, nesourodých skupinkách a na volnějším prostranství, které vzniklo okolo mě se rozestavělo pět válečníků.
"No konečně!" děkoval jsem za mé štěstí a můj kůň se instinktivně vzepjal na zadní. Vždycky věděl, jakou mám náladu. Podíval jsem se na zraněné rameno, rozhodnut, že mu odmítnu věnovat jakoukoli další pozornost do konce bitvy a střídavě se pustil do masakrování pěti nepřátel. Prvnímu jsem zabil koně a jezdce zadupal můj hřebec, zatímco já jsem bojoval s druhým mužem, který měl na bradě ohyzdnou, snad třicet centimetrů dlouhou, bradku. Snažil se mě praštit do zraněného ramene, ale moc se mu to nevedlo, protože jsem konečně přejel přes rozmačkaného prvního jezdce a mohl se plně soustředit. Přistihl jsem se, jak se maniakálně usmívám, ale v tu chvíli jsem si nemohl pomoci.
Krev. Smrt. Štěstí. Osud. Mrtvola. honilo se mi hlavou, zatímco jsem- neznámo jak- zabil čtyři jezdce plus další tři, kteří jim přispěchali na pomoc.
Chvíli jsem tam pak jen tak stál, boj a hluk všude okolo mě jako by se mě netýkaly. Potřeboval jsem se uklidnit, protože jsem již málem začal zabíjet i mé spojence. Zhluboka jsem dýchal a pocit zadostiučinění mě přiměl udělat si krví jedné své oběti čáry na obličej. Na každou tvář jednu...dokonalé.
Vrhnul jsem se již klidnější mezi větší bojující skupiny a se smrtelnou přesností podřezával a usekával tam, kde bylo třeba.

Neuběhla ani moc dlouhá doba a bylo po bitvě. Zbytky nepřátelské armády utekly pryč nechávajíc na nás odklízení mrtvých těl. Někteří mí spojenci pomáhali raněným, já jen nezúčastněně projížděl mezi nimi, sem tam můj kůň šlápl někomu na končetinu, ale většinu času si dával pozor.
Když jsem přijel do hradu, zrovna vezli na nosítkách jedno z mrtvých těl. Musel to být někdo významný, protože se zdálo, že ho vezli s úctou a jaksi vznešeně- nahlédl jsem přes pytlovou látku, která provizorně přikrývala jeho rozedrané hrdlo. Myslím, že vám došlo, že to byl generál, můj starý přítel generál, můj jediný...přítel.

Tak se stalo, že jsem skončil od krve a sám. Sám, jako vždycky, ale s vědomím, že již nemám ke komu jít zahánět svou samotu. Napadlo mě něco, co mi kdysi generál, krom mnoha jiných věcí, řekl: "Někdy budeš klečet na kolenou, osamělý, od krve, nepovšimnut. To je tvůj osud. Pamatuj ale, že většina lidí se hrozí smrti. Já vím, že to, co děsí tebe stejně jako mě je život. Mě život velmi znepokojuje, ale cítím, že tebe naprosto děsí. Možná to je ten důvod, proč jsi takový. Vyhledáváš smrt, abys nemusel žít děsivý život. Chci tedy, abys vzal můj život, až skončí, a zkusil s ním zmírnit tvou hrůzu z toho tvého. Až zemřu, žij."
Ani si nepamatuji, kdy to řekl, pamatuji si však, jak jsem byl uvnitř svého srdce vyděšený. Tehdy jsem ani netušil, jak moc dobře mě zná.

Co se chystám dělat teď když je mrtvý? Když mi svěřil jeho život, abych ho žil?
Půjdu si pro zasloužené peníze, odmítnu delší pohostinství na hradu, sednu na koně a odjedu hledat další smrt.
No co, snad jste si nemysleli, že se něco změní? Ano, život mě děsí a přál bych si splnit generálovo přání, přál bych si zkusit navázat s někým vztah bližší než jaký s někým mám, když ho zabíjím, ale nejde to.
Válka se pro mě stala drogou. A smrt životem.


2. Naivní láska. || Povídka na téma

24. května 2015 v 17:01 | -DarkSoul |  Stories
Byl pozdní večer- první máj
večerní máj- byl lásky čas.
Toto jest nejhorší věc, o které jsem básnila
Naivita těchto slov mě konečně dorazila.

Aneb téma číslo dvě- Naivní láska. Dlouho jsem se nemohla rozhodnout, jaký nápad zde převést do psané podoby, protože se mi stačí jen podívat okolo sebe a mám tisíce nápadů na povídky o naivní lásce. Avšak zvítězila tato:


Koupil víno a všude po pokoji rozestavěl jahodově vonící svíčky netrpělivě očekávajíc její příchod. Právě prožíval ten druh lásky, která člověka naprosto pohltí, zamlží mu realistický pohled na všechno a na všechny a dovoluje mu hledět jen na tu onu a jedinou vyvolenou, která přísahá, že s ním zůstane až do smrti. Možná by si na to měl stěžovat- že kvůli ní není schopen normálně přemýšlet-, ale on si to neuvědomoval. Ovládaly ho city, a proto se celý třásl vzrušením, už když uslyšel zvonek. Běžel otevřít, přičemž málem zapálil byt, když omylem převrátil jednu ze svíček, ale rychlostí blesku se mu podařilo situaci zachránit.
Jeho přítelkyně se na něj neuvěřitelně mile usmívala a hned na přivítanou ho políbila na čelo "Ahoj, zlato" řekla laškovným tónem a s rukou zaháknutou v té jeho přeslechla jeho odpověď a vešla do bytu, kde několik minut naprosto hraně- toho si však zamilovaný nevšiml- žasla nad výzdobou a drahým vínem, které pořídil. Jemně mu zastrčila neposlušné vlasy za ucho a požádala ho, aby došel pro sklenice, které k jeho zhrození ještě nestačil připravit na stůl. Když se vrátil jeho přítelkyně (srdce mu zaplesalo, když si uvědomil, jak může to nádherné stvoření oslovovat) seděla na červené sametové pohovce, v rukách svírala víno a nedočkavě očekávala jeho otevření. Mladík postavil sklenice na stůl, otevřel víno a dychtivě se posadil vedle ní nalévajíc první sklenici červeného potěšení...

O několik hodin později byla objemná lahev dosucha vypita a dívka rozverně seděla na mladíkově klíně. Ten jí už už chtěl popadnout za boky a přítáhnout si ji blíž k ústům, ale jakmile to dívka vycítila, překryla jeho ruce svými a naklonila se k jeho uchu. Chvíli tam jen tak nehybně otálela, dokud se nerozhodla, jak ho požádá o tu věc, protože to byl jediný důvod, proč sem dnes přišla. Nakonec zvolila variantu číslo B: Neuvěřitelně pomalu kousla do jeho ušního lalůčku a pak zašeptala: "Miluješ mě?"
Mladík omámeně vyprostil své ruce z pod jejích a natočil její tvář tak, aby na ní viděl. "Samozřejmě, že ano! A ty to víš. Jsi můj svět!"
"Víš, potřebuju si s tebou o něčem promluvit...Moje rodina mi přestala dávat peníze na studium. Chtějí, abych začala pracovat u nich na farmě a něco si vydělala."
Zděšený výraz zamilovaného se ani nedá popsat "Cože? Ty mě opustíš? Nejde to...nějak jinak?"
"Potřebuju peníze, ale-"
"Chceš půjčit?"
"To-to bys pro mě udělal?" dívka ihned odhodila zoufalý výraz a její tvář se rozzářila bílým úsměvem. Mladík mezitím začal přemýšlet nad penězi, které mu zbyly na nájem tohoto domu- posledními penězi, které vlastnil, a odpověděl:
"Samozřejmě, že ti půjčím, blázínku."
Ona ho dlouze políbila "Děkuju." vydala zvuk, který nebyl ani zašeptání jako spíš zavýsknutí.
Chtěl vstát, aby jí mohl peníze předat, protože cítil její váhu, přestože anorektickou, jak tlačí na jeho slabá místa, ale přítelkyně ho povalila do lehu "Dnes mi dej jen půlku, ano? Zítra za tebou pošlu někoho pro tu druhou. Trochu se bojím, aby mi je někdo cestou nevzal." S tím se postavila a pomohla do sedu i jemu.

Když jí předal prvních šest tisíc ze své tajné zásoby, rychle ho políbila a nechala zklamaného, rozrušeného přítele stát uprostřed chodby, kde k předání došlo. Jen ve dveřích se zastavila a vysokým hlasem mu ještě připomněla "Zítra, kocoure! Neptej se ho, kdo je, je to můj kamarád, tak mu prostě dej zbytek peněz a já se stavím večer, ano?" Než stačil odpovědět, uviděl konečky jejích blond vlasů a růžové boty, a pak jen ticho rušené rychlým bitím jeho srdce.

Mladík byl celý den velmi nervózní, a to už od časných ranních hodin, ve kterých k němu přišel jeho domácí a řádal ho o nájemné, které mu samozřejmě nemohl poskytnout, protože peníze již slíbil své lásce. Věrohodně se omluvil a slíbil, že to napraví, i když v duchu si říkal, že netuší jak.
V dopoledních hodinách musel potupně opustit obchodní dům s prázdnýma rukama po tom, co zjistil, že jeho bankovní konto je také naprosto vyschlé, musel se tedy obejít bez předem plánovaného nákupu. Teď seděl na své červené pohovce a pozoroval balíček bankovek, které ležely na stole hned vedle neumytých sklenic ze včerejšího večera a přemýšlel, jak by měl získat další peníze. Ani na okamžik ho nenapadlo, že by se snad měl své přítelkyni omluvit a zbytek peněz si nechat- raději by zemřel, než aby se s ním ta super krásná a populární dívka rozešla. Díky ní byl někdo!
Ve dvě hodiny odpoledne někdo zazvonil a on- myslíc si, že to je onen kamarád dívky- otevřel s balíčkem sevřeným v rukách. Srdce se mu zastavilo, když si uvědomil, že ve dveřích naproti němu stojí domácí a usmívá se s pohledem upřeným na mladíkovy ruce.
"Výborně! Byl jsi vybrat z bankomatu? Také bylo načase, zpozdil ses už o týden a to bych v mém domě netrpěl, kdybych nevěděl, že jsi spolehlivý!" řečnil, zatímco natahoval ruku, aby peníze převzal.
"Já..já," koktal mladík "čekám ještě někoho velmi důležitého, abych mu mohl dát peníze...slibuji ale, že vám to splatím!"
Starý muž se nepříjemně při jeho slovech zamračil, ale napřaženou ruku nestáhl. "Podívej se, já to tu musím celé řídit a sám víš, že dům má nějaká pravidla. Pokud mi dnes nedáš alespoň část mého právoplatného výdělku, budu to muset řešit drastičtěji a nepříjemněji."
Mladík se starcova nepříjemného tónu zalekl. Nebyl zvyklý, aby mu někdo vyhrožoval- byl velmi nekonfliktní. Proto bojácně rozvázal balíček a odpočítal šest pětistovek, které položil na ruku bytného. "Omlouvám se za problémy, které vám působím, pane." řekl, ale stařec se jen znovu zamračil a otočil se k odchodu.
"Zítra chci mít zbytek." zamručel, aby ho mladík slyšel.
Náladu bytného ještě zhoršila pochybná partička mladých mužů v otrhaných riflích, které potkal o podlaží níž. Musel jim vynadat za to, jak cigaretový zápach vydává jejich oblečení, ale oni z toho nijak rozrušení nebyli. "Jdeme si jen pro něco, co potřebujeme." řekl jeden z nich a pokračoval v cestě do schodů. Stařec ještě prohloubil svůj zamračený výraz a podíval se na bankovky v jeho ruce, protože bylo naprosto jasné, za kým má parta namířeno. Zalezl do svého bytu s odhodláním vykopnout toho problémového nájemce ze své prestižní ubytovny.

Mladíkův zvonek zazvonil znovu po velmi krátké chvíli, takže se odvážil doufat, že je to možná znovu bytný, který něco potřebuje. Doufal, že kamarád jeho přítelkyně zapomněl a přijde až zítra...až stihne mladík sehnat další peníze. Nyní však ve dveřích- k jeho smůle- vážně stál ne jeden, ale celá parta podivných zakouřených přátel jeho milé a mladík začal být ještě nervóznější, než se mu zdálo možné. Přistihl se, jak se snaží ovládnout své klepající se ruce a pot, který cítil po celém těle, ale nijak nedokázal zmírnit (natož zastavit) ani jeden příznak.
"Ahoj, kámo," řekl ten, co byl nejbíž "víš, proč jsme tady, ne?"
"Jo." přisvědčil on a co nejklidněji podal tázajícímu znovu pečlivě srolovaný balíček "Tohle je všechno, co mám."
Balíček převzal jiný z party a rychle začal přepočítávat smíchaninu dvoustovkových a pětistovkových bankovek "Hej, ale tady jsou jen tři tisíce!" křikl a upřel na vyděšeného mladíka naštvaný pohled, který později napodobili všichni jeho přátelé.
"Já- víc nemám" přiznal mladíc nevědouc, jestli se víc bál jejich pohledu nebo pohledu starého bytného. Hned si vybral, když ho jeden z party popadl za límec vytahané košile a vtáhl ho do mladíkovy vlastní chodby a dal mu facku. Všichni ostatní se vtěsnali do chodby za nimi a poslední diskrétně zavřel dveře. "Chceme ty prachy, idiote" křičeli a znovu ho praštili.
"Kde je máš?" Rána do holeně.
Výkřik. "Máš je?" Po záporné odpovědi přistála další pěst na jeho obličeji.
Po chvíli otázky přestaly úplně a bylo slyšet jen hlasité oddechování a kňourání. Za několik minut násilníky už začaly bolest klouby, tak se výpady zmírnily. Jeden z nich- ten, který s ním mluvil jako první- vytáhl z kapsy telefon a namačkal číslo.
"Máte je? Trvá vám to, idioti." ozval se hlas mladíkovi přítelkyně na hlasitém reproduktoru.
"Promiň, zlato, on je nemá."
"CO?"
"Nemá ty peníze. Jen půlku."
Chvilkové ticho- "Kde je?"
"Vedle nás."
"Tak mi ho předej."
Mladík tedy oddálil přístroj od svých úst a předal jej do rukou bližšímu spolupracovníkovi, který jednou rukou držel vyčerpaného a zmláceného hocha, aby se nemohl bránit.
"Zlato?" zašeptal "Zlato, co se děje? Víš, že mě mlátí?"
"Brouku," ozvalo se z mobilu chladným tónem bez citů "zklamal jsi mě."
"Ale..."
Ozval se dutý tón oznamující zavěšení telefonu.
"Zdá se," prohlásil jeden z násilníků "že už nemáš přítelkyni."
Někdo chlapce naposledy praštil a pak se všichni začali trmácet z bytu. "Hej" křikl ještě někdo "před dveřma máš nějakej dopis."

Chlapec trpěl v bolestech několik minut, než se vůbec odvážil pohnout, ale když to zkusil, bylo mu jasné, že na chůzi ještě raději počká, proto se raději natáhl jak nejvíc to šlo a sebral dopis, který vážně ležel přede dveřmi, které následně opatrně zabouchl. Roztrhl ho zuby, protože prsty měl moc slabé a začal číst rozklepané písmo z psacího stroje:

Pane nájemce z bytu 344c,
s ne až tak velkou lítostí vám chci oznámit, že pobyt v tomto ubytovacím zařízení pro vás již nebude možný, kvůli nedodržení splátky nájemného a podivným incidentům, z nichž jeden se tuším právě odehrává, a jež ruší celou ubytovnu od klidu. Po zaplacení nájemného za minulý i tento měsíc vás budu nucen požádat o opuštění a vyklizení těchto prostor.

S pozdravem,
vlastník ubytovacího zařízení


Mladík naštvaně zmuchlal papír, což samozřejmě nikomu nepomohlo a pustil se do bezmocného pláče plný zrady, smutku a rozčilení.
"Samozřejmě, že ti půjčím, blázínku."


1. Strach. || Povídka na téma

23. května 2015 v 22:26 | -DarkSoul |  Stories
První položka na mém seznamu je odšrtnuta- tedy téma číslo jedna- Strach Ani nevím, jestli je to vůbec o tom, nejdřív jsem totiž napsala povídku a teprve pak se k tomu snažila přiřadit téma (jak vidno, tak se to moc nepovedlo). On strachv povídce není nijak přednostně zastoupen, vyznívá slovy v posledním "epilogovém" odstavci, což ještě zdůrazňuje mé selhání. No což, kdyby nic, berte to jako další povídku s neurčitým dějem a prapodivným vývojem.

Říkali nám o něm spoustu věcí. Tolik, že i malé dítě by mělo vědět, že něco z toho jsou výmysly, což by ještě měl umocňovat fakt, že ho nikdo již přes deset let neviděl v našem městě. Všichni však věří všemu, co se o něm řekne špatného. "Je krutý, zlý a zabíjí bez slitování" povídá se mezi lidmi
"Nezná lásku a jediný cit, který zná je hněv" říkají jiní a ostatní přikyvují
"Ano, neumí vnimat bolest a jeho tělo nestárne."
Povídá se také spousta jiných věcí, ale ty někdo raději zapomíná, aby neměl noční můry. Tak se stalo, že díky povídačkám občanů jsem také skoro začal věřit na děsivé nastárnoucí monstrum žijící na vrcholcích hor ve svém kamenném hradu.
V té době mi bylo sedm, když jsem přišel za svou matkou uprostřed noci a prosil jí, jestli se mnou nebude u mě v pokoji, dokud neusnu. Když se zeptala proč, svěřil jsem se jí, pověděl jsem jí o monstru, které nahání hrůzu všem ve městě, a nočních můrách, které z něj mám.
Matka mě zavedla zpět do mé postele, uložila mě a zadívala se do mých ospalých očí "Něco ti o tom 'monstru' povím," zašeptala a já dokázal naprosto zřetelně rozpoznat, jak nerada říká slovo monstrum "Nejdřív mu však přestaneme říkat monstrum a nazveme ho jeho pravým jménem- Ascar. Tak tedy Ascar byl kdysi dříve princ, víc ti o jeho dávné minulosti nepovím, co ti ale povím je něco, co se stalo před jedenácti lety. Posloucháš mě?" přikývl jsem a posadil se, aby se mi lépe poslouchalo. Matka mě chytila za ruku "Princ Ascar byl už tehdy obávaným krutovládcem s nestárnoucím tělem, rozdíl mezi dneškem a minulými časy byl v tom, že si velmi liboval v ukazovaní se na veřejnosti. Jezdil na svém černém koni s loučí v ruce po nocích okolo kamenných domů a smál se zděšení obyvatel. Nikdo mu při tom však nemohl vidět do tváře, protože louči držel dostatečně daleko a obličej měl zahalený v kápi. V jednu takovou noc jsem zrovna porozovala měsíc z okraje studny, která ležela na samém konci města, žádné obydlí nebylo dost blízko, aby někdo v něm viděl, co se stalo. Jezdec okolo mě projel takovou rychlostí, až jsem zavrávorala a začala padat do studny. Nyní se to nedá říct jinak, než že mi zachránil život. Studna byla vyschlá a nepoužívaná, nikdo by mě tam nenašel dřív, než bych zemřela, ale princ Ascar se otočil a vytáhl mě. Viděla jsem u toho jeho tvář a on mě proto musel vzít k sobě do hradu. Strávila jsem tam rok, synu, a můžu říct jedině to, že princ Ascar není monstrum. Jednou tě za ním pošlu, abys ho viděl sám, ale do té doby si pamatuj toto: Boj se ho a uctívej ho, protože činy krutých a nenáviděných lidí často mění svět a životy mnoha lidí."
S tím mi dala polibek na čelo, poručila mi, abych znovu ulehl a odešla.
O několik let později jsem své nejbližší kamarádce tento příběh převyprávěl a další den byla matka upálena za zradu města, vyzvědačství a spolupráci s krutovládcem. Dnes- o několik týdnů později- odbíjí mé devatenácté narozeniny a já se chystám jít za mužem, který dal podnět k matčině smrti.

Cesta je strmá a nanejvýš zamotaná, jediné, co mi zabraňuje zabloudit je stará mapa, kterou jsem zachránil z matčiných věcí předtím, než přišli dům prohledat Vymahači práva ve snaze najít důkazy o tom, že má matka byla vlastně spolupracovnice Ascara.
Nic nenašli.
Matka měla jen tu mapu, protože Ascaryho neviděla od té doby, co od něj utekla- a to bylo před více než třiceti lety.
Několikrát moje cesta málem skončila nehezkou smrtí, kterou by způsobil pád do hluboké propasti vyvolaný uklouznutím po kameni, ale vždy jsem pomocí svého odhodlání dokázal vylézt zpět a pokračovat. Dojít k rozbité cestě vedoucí k hradu mi zabralo tři dny a další den trvalo než jsem po ní došel k branám.
Nebylo to žádné honosné sídlo s nádhernými, zlatem pokovanými branami, jak to tvrdily ženy ve městě, ale nebyla to ani zřícenina, jak tvrdili muži. Byl to obrovský, pevně stojící hrad, jehož zdi měly sloužit především jako obrana. Brána tedy byla vyrobena z jednoduchého železa a dala se otevřít jen úplně celá, takže princ pravděpodobně neměl žádné návštěvy na koních a otevíral jen velkým povozům s potravinami, které si nechal dovážet od jednoho starce z města, kterého měli všichni za čaroděje tak mocného, že se ho neodvážili zabít (druhým důvodem byla snaha nevyvolat hněv monstra ukrytého ve skalách- Ascara). Provizorní plátěný batoh na zádech mě již neskutečně tížil, obzvláště po dlouhé strmé cestě vzhůru, nemluvě o tom, jak jsem byl unavený, protože uběhl již další den a začalo se smrákat. Věděl jsem však, že bych nikde tady venku neusnul ze strachu před tím, co se skrývá uvnitř hradeb, tak jsem se rozhodl setkat se s princem, ať to dopadne jakkoli. I věčný spánek by pro mě byl stále spánkem.
Tak jsem přemýšlel a chystal se na to nejhorší, až jsem si uvědomil jednu zásadní věc- Jak mám dát tomu monstru vědět, že jsem vůbec tady? Uvažte, že zaklepání na půlmetrovou železnou bránu by asi moc nepomohlo a něco jako zahvízdání asi také ne. Postával jsem tam a váhal několik dlouhých hodin, obloha se zatáhla a přišla noc. Cítil jsem jak mi vítr prohvizduje okolo uší, ale přesto tu bylo nepřirozené teplo. Už jsem si říkal, že se vážně schovám do nějakého keře a pokusím se usnout, když brána vydala tichý skřípavý zvuk. Nebudu vám nic nalhávat- málem jsem vyskočil z kůže a přistihl jsem se, jak se chystám bojovat proti neživé bráně malou dýkou, kterou jsem měl schovanou za pasem. Chtěl jsem se uklidnit, ale i v mém rozrušení jsem začal dělat logické dedukce- tedy když se brána otevírá, někdo chce jet dovnitř (což je krajně nepravděpodobné) nebo chce někdo vyjet ven. Má princ Ascar služebnictvo? Nechtěl jsem se spoléhat na historky, tak jsem tuto otázku nechal nezodpovězenou a přemýšlel raději, jestli mám vyhledat nějaký úkryt, což se mi jevilo jako výborný nápad. Kdo ví, možná to byl nejlepší nápad toho dne, ale bohužel jsem ho již nebyl schopný zrealizovat, protože z poloviny otevřené brány tryskem vyrazil ve tmě černý kůň s jezdcem na hřbetu. Když mě jezdec spatřil (jako bych viděl překvapení v jeho tváři- což nebylo možné pro kápi přehozenou přes jeho hlavu a tmu panující okolo) prudce trhl otěžemi a kůň poslušně zastavil několik metrů ode mě.

"Chceš mě zabít?" zeptal se jezdec nečekaně mladým hlasem a já se chystal odpovědět. Avšak nemluvil jsem již několik dní, takže z mého hrdla vyšlo jen ve větru se ztrácející zachroptění. Odkašlal jsem si a zkusil to znovu:
"Nechci zabít nikoho" a byla to pravda. Chvíli jsem sice přemýšlel o vraždě tohoto---tvora, jehož vinou matka zemřela, ale smýšlel jsem tak jen z nekonečného smutku nad její nepřítomností. Pomsta není nic pro mě "Přišel jsem za tebou, protože to bylo poslední přání mé matky, která u tebe jeden celý rok pobývala a poté utekla"
Myslel jsem, že má slova přes vítr neslyšel, protože odpověď dlouho nepřicházela, ale nakonec se zvučný, mladý hlas rozezněl znovu: "Na hradě rok pobývala jen jedna žena. A ta odešla na mé přání a rozkaz, učinila tak ze své svobodné vůle, které jsem nijak nebránil, ale podporoval ji." odmlčel se "Jsi tedy syn této ženy?"
Nevím, jestli chtěl slyšet odpověď, ale váhal jsem pravděpodobně příliš dlouho, protože mezitím překonal poslední několikametrový odstup mezi námi a najednou se tyčil se svým majestátním koněm přímo nade mnou. Z takové blízkosti jsem viděl, že kůň bude i na světle uhlově černý, ale v pohledu na jezdce mi bránila výška i hlava tohoto koně. Vnímal jsem jen, jak za ním jako stín vlaje ve větru plášť.
"Poslala-li tě za mnou, musela žít ještě dlouho po jejím odchodu...." několik slov se ztratilo ve větru, takže jsem slyšel už jen hlasitější "Následuj mne!"
Otočil se a na svém koni se pomalým krokem vydal zpět do útrob hradu, já se nejistě vláčel za ním s adrenalinem v krvi, který zaplašoval mou únavu. Uprostřed prázdného nádvoří jezdec sesedl a za uzdu odvedl koně k nejbližším dřevěným dveřím, ve kterých se skrývala prostorná stáj. Jezdec obratně zapálil kdovíčím provázek, který hořel tak dlouho, dokud nedospěl ke stropu, kde v každém rohu sériově zapálil louč.
V osvětlené místnosti pokryté slámou a senem vynikla naprosto jednolitá barva koně stejně tak, jako jeho nepopiratelná vznešenost a síla. V kohoutku musel mít nejméně 180cm, což bylo stejně vysoko, jako ramena jeho pána, který mu začal sundávat uzdečku a sedlo, a věšel je na skoby přikované k jedné ze stěn.
"Přišel jsi z města?" promluvil po dlouhé době.
"Ano"
"Kde je tvůj kůň?"
"Koně jsem musel prodat ve městě, abych uplatil kata. Musel jsem zajistit, že matka nebude po upálení rozprášena, ale zakopána do země."
Když jsem to řekl, jezdcovi ruce v černých kožených rukavicích se na téměř nepostřehnutelnou chvíli zarazily, načež však hned pokračovaly v kartáčování koně.
"Tvá matka byla upálena?" zeptal se.
"Ano. Prozradila mi, že tě osobně zná, a když jsem se to po mnoha letech rozhodl říct na veřejnosti, upálili ji."
"Vyčítáš mi to?"
"Ne. Už ne."
"Vyčítáš to sobě?"
Zamyslel jsem se "Nejsem si jistý. Myslím, že to je vina mé matky, protože se rozhodla to říct mně a pak mé přítelkyně, která vyzradila tajemství ostatním. Takže ne. Vinu má mnoho lidí."
"Jsi chytrý." poznamenal jezdec, jemuž jsem stále nemohl vidět do tváře kvůli černé kápi a plášti, který zakrýval každý kousek kůže na jeho těle. Nevěděl jsem, jestli mám cítit hrdost nebo zůstat u nervozity a strachu, dopadlo to podivnou smíchaninou všech emocí. Ani jsem nevěděl, jak se s ním můžu bavit tak uvolněně- až moc uvolněně na to, jak úzkostlivě mi bylo svíráno srdce strachem. Možná jsem stále doufal, že mluvím s pouhým sluhou, který mě teprve přivede ke strašidelnému muži, který ovládá se svého sídla celý kraj pomocí strachu, ale sám jsem tomu nevěřil. Je velmi pravděpodobné, že tu mluvím s monstrem, které mě může v okamžiku usmrtit.
Po tom, co jezdec uhasil louče jsme vyšli ze stáje, aniž bychom za sebou zavřeli dveře, vydali se k jiným, o něco vzdálenějším dveřím, a po schodišti jsme vyšli až do obývaných prostor hradu. Muž mě prováděl tisícemi chodeb a já ztratil svůj orientační smysl již po několika minutách.
Zastavili jsme před kamenným obloukem, který představoval vchod do audienční místnosti, v jejímž čele stálo něco jen dalece podobného trůnu- bylo to vlastně velmi pevné kamenné křeslo vytesané do skály, která znemožňovala průchod dál a tvořila tak jednu se stěn hradu. Jezdec rychlým, jistým krokem přešel sál, vyšel tři schody a usedl do křesla, zatímco já nejistě stál pod obloukem na druhé straně. Až když muž ukázal na sestavu židlí, pod schody asi metr od křesla, pomalu jsem se rozešel a minutu poté jsem již seděl na jedné z nich- a bylo to až nepřirozeně pohodlné sezení. Někde uvnitř mě začala bojovat únava s nejistotou a další dávkou strachu, protože jsem však nevěděl, co přijde, únava se vzdala a nahradilo ji očekávání.
"Vím, kdo je tvá matka a vím, že jsi její syn" oznámil muž, který na trůnu vypadal, jako by se pro něj zrodil "ty už pravděpodobně víš, kdo jsem já a pokud dosud váháš, nyní ti potvrzuji, že jsem ten, kterého se bojí. Cítím i tvůj strach, ale ne...ne tak moc, jak jsem zvyklý. Ptám se tě tedy- čeho jsi chtěl dosáhnout, když jsi zdolával hory, jen abys došel sem?"
"Moje matka" špitnul jsem "...už jsem říkal, že má matka si přála, abych toto místo navštívil. Nemám jiný, více logický důvod, ale řekla mi, princi, že nejste mon-- to, co o vás říkají. Poradila mi, abych zde našel pravdu o tom, kdo nám vládne. A ve městě už stejně nemám proč zůstávat."
"Přišel jsi sem pro smrt, mladíku?"
Připadalo mi neskutečně zvláštní, že mi řekl mladíku a to především proto, že sám zněl tak mladě. Jeho hlas byl velmi omamující, zvučný a přesto klidný, takže jsem opět nevěděl, jak se cítit. Necítil jsem se v nebezpečí, jak bych asi měl, proto jsem odpověděl naprosto upřímně: "Sám nevím, princi, přišel jsem, protože nevím, jak žít dál. Jednou bych sem přišel, i kdyby má matka žila. Avšak ona i otec již zemřeli. Nikdo mě nebude postrádat." zamyslel jsem se a rozhodl se ještě dodat, že přesto cítím touhu žít. Hned na to jsem se mu chtěl podívat do očí, abych viděl, jestli mě má za blázna, ale stále měl hlavu skloněnou tak, že místo tváře jsem viděl jen kápi a stín.
"Nechceš se už nikdy vrátit do města?"
"Ne."
"Chceš zůstat zde?"
"Ano." řekl jsem, aniž bych nad tím byť na vteřinu zapřemýšlel.
"Pak tedy mi říkej Ascary." odpověděl a sňal si kápi s obličeje.



Každý den od té chvíle si kladu stále mnoho otázek, převládá však jediná: "Jak mohou mít lidé tohoto přenádherného vládce za monstrum?" Jeho obličej byl téměř tak nadpozemský, jak nemyslitelně chytrý byl ve svém jádru. Slyšel jsem tisíce historek o jeho povaze a vzhledu, ale už nechci slyšet nikdy další.
Přestože jsem viděl, že někdy vládne doopravdy krutě a nechává nemilosrdně zabíjet, přestože jsem viděl, jak verbuje mladé lidi do armády a posílá je na smrt, aby svou zemi obohatil o další území, žádný mír bych nevyměnil za místo po jeho boku, na kterém jsem teď stál. Ať si svět shoří v plamenech, je mi to jedno, pokud to bude rukou Ascara.

Myslím, že už do své smrti neucítím touhu vrátit se do města, protože můj život je dnes zde. Nikdy nepocítím touhu mít rodinu, protože princ se stal druhou částí mé duše. Nikdy nepotřebuji nikoho, než člověka, ke kterému vzhlížím.
Už nikdy nepocítím strach s Králem Strachu vedle sebe.
Tak žiji a budu žít, mé názory se nezmění, v utajení, v objetí nehostinných skal, budu stát bo boku mého vládce, budu střežit tajemství jeho krutovlády. Nezradím ho ani za cenu celého vesmíru.
Neboť strach je počátek úspěchu.


Povídky na téma...

23. května 2015 v 15:59 | -DarkSoul

4. Ďábel
5. Anděl
6. Oheň
7. Žal
8. Povinnost
9. Čas
11. Utrpení
12. Tajemství
13. Boj na život a na smrt
15. Alkohol
16. Drogy
22. Svědomí
23. Duše
24. Přežití
27. Stockholmův syndrom
29. Dar
31. Loajalita
32. Samota
33. Překvapení
36. Stín


30. Konec || Povídka na téma...

15. května 2015 v 0:51 | -DarkSoul |  Stories
Jméno, které Deegan uslyšel v telefonu už velmi dlouho neslyšel, ale hned jak mu došlo, komu jméno patří, zavěsil a zvedl se z postele. Hodiny na jeho mobilu ukazovaly čas 2:30 ráno, ale on se najednou cítil velmi, velmi čilý. Oblékl se a když si zavazoval kravatu před zrcadlem, rozhodoval se, jakou hlášku dnes použije- byl však i v takto časných hodinách v dobré náladě, a tak se podíval do svého odrazu a řekl: "Dnes mě čeká zábava."
Uvědomil si, že to už dlouho neřekl, každé ráno to bylo jen samé "Práce čeká." a "Dnes budeš úspěšný." nebo jen prostě "Dostaň je.", ale dnes ráno...dnes to bude zábava.
Před jeho obrovským domem ho už čekala černá limuzína, kterou řídil jeho nejloajálnější řidič. Sedl si a ani nemusel zadávat adresu, protože řidič věděl přesně kam jet. Proplétali se většinou prázdnými ulicemi města a Deegan pozoroval bezdomovce spící na lavičkách kousek od prostitutek, které nenašly místo na lepších, plnějších ulicích. Na semaforu před nimi se ukázala červená, ale řidič nijak nereagoval a jel v poklidu dál, zatímco pár aut na opačné straně křižovatky jen smířeně přihlíželo, jak projíždí.
Cíl jejich cesty nebyl daleko- bylo to opuštěné skladiště, což se Deeganovi jevilo jako poměrně zdařilé klišé, rád si hrál na nějakého gangsterského bosse z filmů. Řidič mu přišel otevřít dveře: "Potřebujete ještě něco, pane?"
"Díky, Rico, to bude vše. Můžeš odjet."
Řidič klidně přikývl.
"A Rico?" zavolal na něj ještě Deegan a počkal, až se řidič otočí "Zaparkuj na nějakém diskrétním místě. Můžeš dát limuzínu do mých soukromých garáží."
"Dobře, pane. Přeji dobrou práci."
Usmál se na něj a zamířil do temnoty, která vycházela ze skladiště. Deegan prošel pár velkých hal, ve kterých nebylo téměř nic kromě pár kontejnerů a hledal příslušnou místnost, kterou mu popsal jeden jeho věrohodný zaměstnanec, který byl už tolik let pověřený jen tím, najít a přivést osobu, se kterou se měl co nevidět setkat. Popravdě už ani nedoufal, že ho potká takové štěstí a on ho ještě uvidí. Byl si jistý, že jeho přítele také ne.

V příslušné místnosti nebylo dočista nic, jen pod umělým osvětlením stál veprostřed stůl se dvěma židlemi a na jedné z nich napůl leželo spoutané, omámené tělo. Deegan luskl prsty a ze stínů vystoupil člen jeho ochranky.
"Kdy se vám ho podařilo chytit?" zeptal se.
"Zdravím vás pane, omlouvám se za vyrušení. Chytili jsme ho před necelou hodinou, když se snažil překazit jednomu z našich mužů obchod z drogami. Vypadá to, že se nedávno vrátil do služby."
"Dobře." pokýval hlavou na ochranku, aby se znovu stáhla "K čemu mám špehy na policii, když se od nich nedozvím ani tak podřadnou informaci?" Deegan usedl na prázdnou židli a na mobil si napsal poznámku 'Promluvit si s Peterem alias detektivem Boscem. Rázněji a bolestivěji než naposledy.'
Zasunul mobil do kapsy a klidně položil ruce na stůl. Nebyl rád hrubý, ale někteří jeho zaměstnanci potřebovali dokázat jeho autoritu silou. S tím se nedalo nic dělat. Sledoval omámené tělo asi půl hodiny, než se ležící muž poprvé trochu pohnul. Deegan byl trpělivý, proto počkal dalších deset minut, než si svázaný muž plně uvědomil, co se děje...tedy, alespoň částečně. "Kde jsem?" zeptal se na povrchu klidně.
"Vím, že jsi vyděšený a naštvaný," řekl mu Deegan "víš, že přede mnou si nemusíš na nic hrát."
"Á, Deegu, ty žiješ? Já myslel, že jsi to nepřežil."
"Zdravím, Zachu." Deegan se snažil mluvit co nejpříjemnějším tónem a nechtěl si připustit, že je to pro něj obtížné. Vždy byl klidný a nenechá se rozházet rozhovorem se starým známým. "Myslím, že jsme oba byli tak trochu mimo střed dění, že? No, přiznám se, že mi to docela vyhovuje. Žádná sledovací auta policie před mým domem, žádné předem neohlášené prohlídky domu,...ale dnes tu nejde o mě- Jak se dařilo tobě? Nelíbil se ti život bez honění zločinců?"
Svázaný muž- Zach- na něj upřel své modré oči, které byly zarudlé od nedostatku spánku "Ano, dalo by se to tak říct. Oficiálně jsem byl mimo službu, ale skrytě jsem hledal důkazy na usvědčení té tvé organizace."
"Našel jsi něco?"
"Ne. Proto nevím, proč mě tví...jak jim to říkáš? Zaměstnanci- unesli. Tohle místo je trochu klišé nemyslíš?" rozhlédl se po tmavé místnosti a zarazil Deegana upřostřed nádechu k odpovědi "Ne, ne, já zapomněl, ty klišé rád, viď?"
Deegan se usmál. Už si myslel, že Zach zapomněl- to by mu neodpustil.
"Hledal jsem tě tři roky. Je hezké slyšet, že jsi se také zajímal o to, co jsem vybudoval. Kde jsi celou tu dobu byl? Někde u New Yorku? V Kalifornii, New Orleans? Nebo snad--" Deegan vstal, když mu došla správná odpověď "neříkej mi, že jsi vážně jel do mého plážového domku na Hawai."
"Co kdybys mě nejdřív odvázal?" navrhnul Zach "Navíc- byl to NÁŠ plážový domek, tak jsem se rozhodl ho využít. Dodnes nechápu, proč jsi mě tam nikdy neobjevil. Jezdívali jsme tam neustále."
Stojící Deegan odpoutal Zacha od stolu a pomohl mu sednout si do příjemnější pozice. Otočil se do stínů za sebou, luskl a pak mávnul rukou. Nic neviděl, ale slyšel, jak všech pět přítomných členů jeho ochranky co nejtišeji opouští prostor. Když už Deegan nesdokázal slyšet jejich kroky, opatrně zvedl Zachovu hlavu a políbil ho. "Je hezké tě znovu vidět."
"Nápodobně."

Deegan si sedl zpět na své místo a díval se na Zacha. Oba si nyní uvědomovali nekonečnou ironii tohoto setkání. Těžko by někdo na této scéně našel něco, co by mezi sebou nekontrastovalo. Zdvořilý a klidný Deegan jako černovlasý Bůh, král podsvětí tohoto města, ovládal všechny drogové kartely a veškerou kriminalitu, a energetický, urostlý Zach jako kapitán místních policejních složek. Seděli naprosto nehybně několik minut a stačilo jim jen dívat se nazvájem do očí, které snad jako jediné v místosti nekontrastovaly- byly ostré, upřené a hluboké.
"V jakém stavu je náš domek?" přerušil ticho Deegan davajíc zvláštní důraz na slovo náš.
"Přikoupil jsem nějaký nový nábytek, ale jinak je ve stejném stavu jako předtím. Dokonce i ty rozbité dveře jsem nechal tak, jak jsou. Připomínaly mi, že se musím snažit a vrátit se, až na tvou organizaci budu mít něco užitečného."
"Myslel jsem, že si říkal, že ses nic nového an organizaci nedozvěděl. A přesto jsi zpátky"
"To je pravda. Zjistil jsem něco jiného."
Deegan zvedl jedno obočí a Zach se musel před tím pohledem obrnit. V minulosti- když byli maximálně utajený pár- ten pohled nesnášel. Když Deegan použil tenhle výraz, musel mu prozradit cokoli. Nevěděl, jestli to je proto, jak vypadal nebo proto, že byl naštvaný, protože on sám nikdy neuměl zvednout jen jedno obočí.
"Zjistil jsem, že jsi naživu."
"Ale-"
"Vím na co se chceš zepttl, ale ne, neprotiřečím si." zodpověděl Zach nevyslovenou otázku "před chvílí jsem řekl, že jsem si myslel, žes to nepřežil a to je pravda. Až donedávna jsem si to vážně myslel. Ten zátah byl nebezpečný a nebylo možné, abys ten nešťastný výbuch přežil."
"Jak jsi zjistil, že jsem naživu?"
"Viděl jsem tě v televizi. Kráčel sis ve svém nezaměnitelném obleku po ulici, zrovna když živě vysílali o nějaké nehodě."
"A pak, že náhody neexistují. Vzali tě zpátky do jednotky?"
"Ano. Zatím jen jako 'odbornou výpomoc', ale za chvíli dostanu znovu odznak a své právoplatné místo."
Deegan začal mít výčitky ohledně toho, co se chystal udělat- ano, Zach by měl být jeho největší nepřítel, ale pět let společného života se jen tak nevymaže. Celých pět let partnerství, které bylo zatím nejreálnější v jeho životě i přesto, že o něm nevědělo víc než 5 lidí. Ale musel to udělat. Zach by se jednou dozvěděl až moc a zničil by jeho a otcovo celoživotní dílo, zapříčinil by rozpad celé organizace a ten risk si Deegan nemohl dovolit. Ne potom, co Zachova jednotka provedla zátah na místě, kde zrovna uzvíral obchod.
Deegan vstal ze svého místa a pomohl na ztuhlé nohy i Zachovi. I přes jejich odlišnou tělesnou stavbu byli téměř stejně velcí, takže jim nedělalo problém přitisknout si svá čela navzájem k sobě.
"Deegu?" zašeptal v překvapené otázce Zach a snažil se mu podívat do očí, které však měl jeho partner sklopené ke svým rukám.
"Zachu," lehce, lehounce ho políbil "budeš obětí nejtěžšího hříchu, který jsem prozatím osobně spáchal." Prozradil mu tichounce a s čelem přitisknutým na to jeho vytáhl z kapsy zbraň a bez váhání vytřelil. Nevěděl přesně kam se trefil, ale byl si jistý, že Zacha nečeká okamžitá smrt, nevěděl, jestli za to má být rád nebo se cítit provile, protože s ním chce ještě pár vteřin mluvit. Začal vnímat váhu jeho ochabujícího těla a položil ho na zem, hlavu na svých kolenech.
"Pravá...kapsa" zašeptal Zach a Deegan opatrně sáhl do kapsy partnerova saka, odkud vytáhl malou krabičku. Uvnitř byl elegantní stříbrný prsten.
"Zachu, co je to?"
"To je snubní... prsten. Za chvíli umřu, ale ty...musíš se smířit s tím.." vykašlal trochu krve " s tím, že budeš navždy můj snoubenec."
Deegan neplakal už od svých devíti let. Teď vnímal, jak mu slané kapky stékají po jinak kamenné tváři a prozrazují tak bolest, jakou by na povrchu nijak jinak nikdy nepřiznal. Cítil, jak Zach ztěžka zvedá ruku a otírá mu je.
"Věděl jsi příliš mnoho" zašeptal omluvně, aby Zachovi řekl, proč umírá.
"Já vím...nezlobím se." Nevěděl, jestli už vážně umírá, ale vypadalo to tak. Víčka mu těžkla a zdálo se mu, že krev v jeho těle proudí pomaleji, přesto si však nemohl nevšimnout toho klišé. Kriminálník drží umírajícího policistu v náruči uprostřed opuštěného skladiště a navzájem si šeptají romantická slůvka na rozloučenou. Kdyby mohl, smál by se, ale místo toho mu z přivřeného oka ukápla slza. Kdyby chtěl někdy zemřít, pravděpodobně by to bylo nějak takhle. Nikdy nechtěl zemřít stářím, díky nemoci, ale ani ve službě. Vražda partne-snoubencem mu zněla dobře. Byly v tom city. Svět okolo něj mizel, ucítil poslední dotek Deeganovy ruky, která mu přejížděla přes rysy obličeje a tiché "Omlouvám se", které zaznělo ze snoubencových úst. Snoubenec. Umírá s vědomím, že měl nějaký vztah. S kriminálníkem, ale přeci. Jeho poslední myšlenka? "Klišé"

***

Deegan nechal spočívat váhu Zachova těla na svých kolenou ještě nekolik minut po tom, co se přesvědčil, že je určitě mrtvý, pak však vstal, opatrně položil jeho hlavu na podlahu, otřel si poslední zbytky slané vody z tváří a s nečitelným výrazem odešel z místnosti. Venku na něj čekalo jiné auto s jiným řidičem a v něm sedělo všech pět členů jeho ochranky, která s ním byla předtím v místnosti.
"Co máme dělat s tělem?" zeptal se jeden z nic, který předem věděl, jaký je plán. Byl to zároveň jeden z mála, který věděl o jejich vzájemném vztahu a byl překvapen, že to jeho šéf doopravdy udělal. Ten policista byl jeho jediná slabina. Byl.
"Zahlaďte stopy a zakopejte ho do připraveného hrobu jako neidentifikovanou oběť." Byl to pevný rozkaz, jaký vydával už hodněkrát a snažil se pomocí něj nevnímat tu podivnou bolest jakou cítil v srdci, navíc měl v krku něco co tlačilo jako knedlík. Nedokázal pochopit, co s ním je. Žal nikdy nezažil. Ani teď si ho nechtěl připustit.
"Ano, pane."
Všichni vystoupili z auta kromě řidiče, který nechal Deegana nasednout a odvezl ho domů. Deegan si už nevšímal prostitutek ani vycházejícího slunce a bezdomovců. V ruce svíral krabičku s prstenem a upřeně se na ní díval. Po několika minutách, při kterých trpěl v rozhodování zda má přiznat svou slabinu či ne, se rozhodl. Otevřel krabičku a nasadil si prsten na prsteník.

Navždy jen tvůj snoubenec.


Pojídač duší. || Pět Vyvržených

9. května 2015 v 16:27 | -DarkSoul |  Pět vyvržených.
Ascary se otočil a začal odcházet uličkou na další ze svých nekonečných cest. Zkroucené, seschlé tělo tam nechal sténat v posledním záchvěvu bolesti a strachu ze smrti, jako by si ho ani nevšiml, i když mrtvému tento stav sám přivodil. Ulice, na kterou vešel byla stejně tmavá a špinavá jako všechny ostatní, ve kterých kdy nechal svou oběť. Nebylo to tak však naschvál, klidně by jim poskytl smrt v čistotě, aby se mohli soustředit jen na své utpení a bolest, která je provází až do té doby, než to nevydrží a zemřou, a ne na páchnoucí stoky a odpadky, které je tlačí do zad, když umírají. Jeho zaměstnavatel byl však jaksi posedlí špínou, jako by snad myslel, že když někdo zemře ve špíně, nikdo se o tuto smrt nebude zajímat. Jednotky pro vyšetřování hrůzných činů vraždy tělo zabalí do nekvalitního pytle a odvezou ho ke kremaci, aniž by se snažili zjistit o koho šlo- mrtvoly pohozené na ulici nikoho nezajímají. To, že to právě tak chodí Ascarymu asi nevadí tak, jak by to mělo vadit všem ostatním. Vždyť on sám oběti vinné jen temnotou ve své duši zabíjí a nechává je na pospas krysám a nepřízni počasí čekajíc na člověka ochotného zavolat Úřady, až když se tělo začne rozkládat. Kdyby se však měl o vraždu někdo začít vážně zajímat, nijak by ho to nepoškodilo. On je jedním z mála na světě, jeho způsob nenásilné avšak nekonečně bolestivé smrti je jedinečný, nikdo nepřijde na to, jak je zabíjí ani pro koho je zabíjí.

Alespoň si to tedy společně se svým zaměstnavatelem myslel...

Na starém domě, na který právě upřeně hleděl, byl nalepen velký plakát s amatérskou kresbou jeho údajného vzhledu. Pod kresbou bylo ručně napsáno jen jediné: Někde tu je. Pojídač duší vás zabije.
Jen silou vůle Ascary potlačil záchvění, místo toho zběžně pohlédl na kresbu, která ho navzdory tomu, že ho nikdy nikdo neměl spatřit kromě osoby, která co nevidět zemře jeho rukou, nápadně připomínala. Pojídač duší. Jaká osoba by ho mohla vidět při práci, aniž by si jí všiml? Vyděšené duše cítil na hony daleko.
Napsal si do paměti svůj další cíl. Poprvé si vybere svůj cíl sám. Najde toho, kdo ví o tom, co dělá.
Nevěděl, proč necítí strach toho člověka, který ho spatřil- a musel by ho cítit, protože není možné, aby se obyčejný člověk nebál při pohledu na monstrum ukryté v člověku, které zabíjí lidi bez doteku- ale to se změní. Ať je to kdokoli, vyděsí ho k smrti a pak mu ukáže, co je utrpění.
"Budeš se modlit za konec tvého utrpení." zašeptal Ascary. Bylo to poprvé po desítkách let, co promluvil.

***

Contre byl poslední dobou velmi roztržitý. Nedokázal se ani soustředit na psaní své nové knihy, protože přeci jen už uběhl týden. Týden od chvíle, kdy po celém městě rozlepil ty plakáty Pojídače duší, a on se ještě neukázal. Možná není až tak dobrý, jak se o něm tvrdilo.
Contre si strčil do pusy další kus celozrného chleba a zadíval se na zpola popsanou stránku na počítači a bylo mu trapně, když zjistil, že naprosto netuší, jak pokračovat. Potřebuje něco nového. Nějakou inspiraci, protože se už dlouho nijak nepobavil, nenapsal nic zajímavého. Chce se naučit něco nového a je mu jedno, jak je to nebezpečné.

"Vypadá to, že mě hledal nějaký podřadný člověk" ozvalo se za ním a Contre se rozkašlal, čímž zkazil svůj plán, ve kterém měl být naprosto klidný a lhostejný, až ho Pojídač objeví. Snažil se to napravit.
"Zdravím," řekl, aniž by se na Pojídače podíval "začal ses nudit, když ve městě není dostatek kvalitních duší?"
Cítil, jak na něj Pojídač upírá svůj zrak, bál se, aby neviděl, jak se začíná potit za krkem, proto považoval za bezpečnější se konečně otočit a podívat se mu do tváře. Musel přiznat, že ho velmi zajímalo, jak jeho podobu trefil, a byl potěšen, že se mu to docela podařilo na to, že ho zahlédl jen jednou. Pojídač nebyl až tak nepřitažlivý, jak se dalo dle jeho přezdívky očekávat- měl středně dlouhé rudé vlasy, zelené oči a podivnou čelenku, která zakrývala fakt, že neměl obočí. Ostře řezané rysy ladily s jeho rozložitým svalnatým tělem, které zakrývala naprosto obyčejný kostkovaná košile a kalhoty z výprodeje.
"Duší je tu ještě dost," prozradil Contremu "ale rozhodl jsem se, že by bylo špatné děsit obyvatele mou přítomností, kteří ani nevěří, že existují, proto se jdu zbavit poslední překážky."
"Ty mě nezabiješ" oznámil mu Contre a když se díval do těch černých očí, strach z něho opadl. Ne snad proto, že by byly tak příjemné, ale proto, že byly tak děsivé, což Contremu pomohlo se začít ovládat. Vnímal, že se jeho srdeční tep snižuje na normální míru a přestává se potit.


"Proč si to myslíš?" zeptal se Ascary, ale sám už také nevěřil, že to udělá. Na tom chlapci, bylo něco podivného. Ascary pocítil, že se přestal bát, ale nedokázal pochopit, jak je to možné. Měl by uvnitř šílet strachy, a to i kdyby ho snad i čekal!
"Protože jsem vyhledal já vás," informoval ho Contre "byl jste nejjepdnodušší na objevení, protože podezřelá úmrtí bez známky násilí se přeci jen tak neztratí ani v nepřehledné policejní databázi."
"Vyhledal jsi mě proč, malý naivní hochu?"
"Chci se setkat s Pěti vyvrženými." řekl Contre a Ascarymu se navzdory jeho odolnosti na chvíli zastavil dech. Zkoumavě se podíval na chlapce, který nebyl ani dospělý. Právě si mírně nervózně prohrábl krátké hnědé vlasy a znovu se mu podíval do očí.
"Jak o nás víš?" zeptal se Ascar.
"Řekněme, že jsem byl v špatnou dobu na špatném místě. Po několika měsících jsem však ze špatného místa udělal dobré a ze všeho, co jsem viděl, jsem udělal něco, co mohu využít."
"Proč se s námi chceš setkat?"
Contre se usmál a ukázal na plnou knihovnu svých i cizích děl. "Prolezl jsem téměř každý záznam o tvorech, monstrech i lidech svržených z nebe, ale nikdo z vás tam nebyl pod vaším pravým jménem- upřímně spíš jste se tam neobjevili vůbec- a...žít ve vědomí, že vás nikdo nezná? Musí to být hrozné, takže o vás chci říct světu."

Ascary nevěděl, jak by na toto měl jako člen Pěti vyvržených reagovat. Měl by se naštvat? Poděkovat? Zabít toho troufalého kluka?
"Seznámím tě s Námi." oznámil Contremu a bez dalšího slova vyskočil z okna.

(ne, nepodobá se mu to)