Možná psaní není pro mě, jako spíš je pro ty s těžšími srdci, krásnějšími myšlenkami a grandióznějšími životy.
Možná melancholie k umění nestačí.
Přesto se to však zdá být tím jediným, co mám, a používám často, častěji, než je zdrávo pro zlepšení mého života.

A tak píšu něčím, co se snad dá nazývat krví mé duše.

***

Duben 2015

Nekončící diskriminace || Homosexuálové.

30. dubna 2015 v 21:41 | -DarkSoul |  "Úvahy"
Dnes jsem pročítala svou učebnici z dějepisu, která se zaobírala především druhou světovou válkou. Jsem mladá a tímto tématem se nijak zvlášť nezaobírám, ale jedno mě vážně dostalo. Učebnice je nová, první výtisk z roku 2014 a člověk by řekl, že už by nemuseli tolik maskovat pravdu. Vidím však, kolik tam chybí informací. Kolik utrpení lidí je vynecháno z naší historie, kolik lidských životů bojovalo za pravdu, která se však nikomu nelíbila a proto oni, jakožto hrdinové, nikdy nebyli vyslyšeni, byli jen zapomenuti.

Zde narážím na člověka, který by měl být hrdinou, protože významně napomohl ke konci druhé světové války. Jeho jméno je Alan Turing. Byl to matematik, kryptoanalytik a mimo jiné také logik. Jeho výpočetní stroj pomohl prolomit německý šifrovací stroj- tzv. Enigma- a díky tomu Angličané mohli začít bojovat proti němcům. Jeho práce má být oslavována a také by byla. Jenže Alan Turing byl praktikující homosexuál. Ti, kdo si právě teď řekli "No a?"- se můžou stát mými přáteli, ti, kdo si tímto oznámením Alana Turinga hned znechutili, ať odejdou. Alan Turing byl obviněn a 7. června 1954 zemřel. Otrávil se kyanidem draselným. Je jedno, jestli to byla sebevražda nebo vražda. Stalo se to, protože byl gay. Nikdo se nezajímal o to, co udělal a kdo ano, tomu se ulevilo. Hurá, další gay šel pod kytky, svět je o něco čistší.
O desetiletí později si udělujte nějakou Turingovu cenu, ale jak dlouho trvalo, než vůbec "ti nahoře" přiznali chybu? A kolik takových "malých chyb" ještě nebylo zveřejněno? Kolik hrdinů a zachránců nikdy nebylo oslavováno jen proto, že byli gayové nebo proto, že si jednoduše něčím znepřátelili lidi, kteří si o sobě myslí, že můžou odpoustit jednomu z tisíců a udělat tak ze sebe vládce lidstva, bohy?


Ano, jsem pro práva homosexuálů. V mnoha zemích je to již vyřešené téma, ale zbaví se někdy vůbec lidé odporu k nim? Nechají je někdy žít?
Proč by se homosexuálové nemohli brát? Proč by se neměli líbat na veřejnosti? Proč by se neměli držet za ruce a žít v jednom domě? Proč by nemohli jezdit na romantické dovolené?
Soudíme je. Vy je soudíte.

Každých 18 minut někdo zemře sebevraždou. Každých 43 sekund se o ni někdo pokusí. Kolik gayů si myslíte, že patří mezi mezi ně? Kolik mezi ně už patřilo? Kolik mladých lidí zemřelo, protože byli ignorováni nebo týráni společností jen protože milovali?

Svět je zlé místo. Vím to. Vím taky, že se to nikdy nezmění, ale když máme každý rok tak velký pokrok v ekonomice, hospodářství a vědě, proč bychom se nemohli začít měnit také m sami? Proč bychom všichni nemohli zahodit brýle, které nás oslepují?

Proč nezachránit životy?

_______________________________________________________________________________________________________________


Feel guilty. || část 7.

12. dubna 2015 v 12:27 | -DarkSoul |  Feel Guilty

Isaac neměl několik dnů ani odvahu na to, aby vyšel na ulici ze strachu, že ho někde potká a bude se mu muset podívat do očí po tom zbabělém útěku, takže to vyřešil jednoduše- začal úspěšně před matkou předstírat nemoc. Do vlasů si nacákal vodu, aby vypadal jako propocený, celou noc nespal (což mu docela šlo, když ho všechny ty výčitky kvůli Ethanovi a Eliasovi mučily) a pak měl fialové kruhy pod očima, ruce měl přirozeně studené jako obvykle a když mu matka ráno poplašeně podala teploměr a odešla uvařit čaj, změřil si teplotu, která byla naprosto v normě a vypnul ho ještě před tím, než matka dorazila. Řekl jí, že má o dva stupně více, než doopravdy měl a nemoc byla zařízena. Nechtěla, aby šel k dokrotovi, ale i kdyby to chtěla, věděl, jak by to dopadlo. Všichni doktoři jsou stejní- prohlédnou vás, zaměří se váš ztrápený obličej a předepíšou vám něco na virózu z počasí, a to i když vám doopravdy nic není.
Tak tedy strávil v posteli jen se svými myšlenkami několik dní, po kterých byl už jeho mozek značně včerpán. Začala ho z toho bolet hlava, a proto ze strachu, aby vážně neonemocněl, pátý den 'nemoci' vylezl z ráno z postele a oznámil matce, že jde do školy.
Na chodbách bylo hlučno a učitelé nepřetržitě monotónně předříkávali látku jako otravný vysavač, takže Isaac byl spokojený. Celý svůj mozek soustředil na ignorování hluku, ale stejně se nedalo přemýšlet. Miloval ten pocit, ale věděl, že dnes udělá něco nečekaného. Přemýšlel o tom dlouho. Pořád se přesvědčoval, že jeho život může jít dál, nemusí si dávat za vinu to, co se stalo. Ethan už je mrtvý a on už s tím nic neudělá. Přemýšlel, jestli by Ethan chtěl, aby si našel nové přátele. Pak si uvědomil, že Ethan si už nic myslet nemůže a cítil se trapně, že se na to sám sebe vůbec zeptal. Byl rozhodnutý. Dnes, až vyjde ze školy, jednoho z nich zradí.

Feel guilty. || část 6.

11. dubna 2015 v 19:15 | -DarkSoul |  Feel Guilty

Isaac chtěl vzít Eliase k sobě domů, ale jeho matka by určitě šílela. Ne vzteky, spíš už ji slyšel, jak ho vyslýchá, protože domů si ještě nikdy nikoho kromě Ethana nepřivedl. Navíc to bylo moc daleko, takže Elias se bez žádných námitek vydal do svého vlastního bytu, který mu pronajal otec, který za nic na světě nechtěl připustit, abyjeho syn kvůli studiu přespával v internátu (podle jeho slov to byla "smradlavá ubytovna"). Eliasovi by internát nijak nevadil...ale co dělat s paranoidním otcem.
Jeho byt byl v příjemné, klidné čtvrti města ve druhém (a nejvyšším) patře obytného domu. Když byl asi v polovině cesty, všiml si, že Isaac vypadá mírně rozrušeně.
"Co se děje?"
"Vážně chceš, abych šel k tobě domů? Můžu teď odejít, víš?"
"Chceš odejít?" zeptal se Elias a podíval se mu do očí, které říkaly, že nechce "Tak podívej- je fajn, že chceš být prozměnu zdvořilý, ale tohle není vnucování. Pozval jsem tě, takže když chceš, můžeš ke mně normálně jít."
"Nepozval jsi mě"
"Tak tě zvu teď"
"Dobře"

Feel Guilty

7. dubna 2015 v 19:14 | -DarkSoul

FEEL GUILTY


Hlavní postavou Je sedmnáctiletý Isaac Lawrence, který se dal po sebevraždě svého nejlepšího přítele Ethana na špatnou cestu. Vybíjel si svůj smutek mučením lidí a dostával za to pak od svých mladých zaměstnavatelů ještě zaplaceno. Jednou měl svou práci odvést na nezletilém Eliasovi Coldnerovi, který měl informace o ukradených špercích matky. Za to, že Isaac Eliasovi tolik ublížil, mučený slíbil pomstu.
Avšak věci neproběhnou přesně podle plánu ani jednoho z nich.
Stav povídky: nedokončené
žánry: psychologické, homosexuální, romantické
Omezení: v některých dílech popis týrání, sebevraždy atd.
Upozornění: Příběh je především o vztahu kluk+kluk a psychologických problémech, proto komu se nějaké z uvedených témat nelíbí, neměl by se do toho pouštět.
Počet kapitol: ??
Autor: -DarkSoul
KAPITOLY:


The Pretender - 5.kapitola

6. dubna 2015 v 22:07 | -DarkSoul |  Pretender
5.kapitola

Dobře, možná jsem to trochu dramatizoval stejně jako ostatní. Asi na třicet vteřin jsem omdlel a viděl jsem sám sebe zezadu, pak jsem se z toho probral. Cítil jsem, jak mi krev díky rychlém tepu vytéká z nosu, ale už jsem si nemyslel, že je zlomený. Krev mi tekla i po bradě a tvářích a dopadala na zem nebo na moji mikinu, tak jsem se rychle zvednul (neměl jsem to dělat, zatmělo se mi před očima, ale rychle jsem to zaplašil) a otřel si krev z nosu, což k ničemu nebylo, protože si klidně tekla dál. Ostatní mi něco říkali, asi pět jich stálo u mě, ostatní se rozešli užívat si nečekanou přestávku.
"Běž si...umýt…" říkal mi nějaký stařík "…vodou na záchodky"
Nejdřív jsem nechápal, podíval jsem se proto na Liekeho, který klečel vedle mě, obličej těsně vedle mé hlavy. Hýbal pusou, ale nerozuměl jsem mu. Když ten stařík ukázal rukou na přístavek vedle čekárny, konečně jsem to pochopil, zvedl se- přičemž jsem se snažil, aby na mě nic nebylo vidět- s kamenným výrazem a jak to jen šlo pevným krokem, jsem se dopotácel k přístavku. Tenhle měl na rozdíl od čekárny okna naprosto vymlácená a dveře byly zhotovené narychlo z nějakého křivého kusu dřeva, který patřil asi dřív ke kabinkám uvnitř. Pomalu jsem otevřel dveře s rozvrzanými panty a naskytl se mi celkem nechutný pohled na zažloutlé záchodové mísy- kabinky okolo nich už byly v tahu nebo naprosto rozmlácené- a sérii umyvadel táhnoucích se po jedné ze stěn. Všude, kde již nebyly namalované jiné grafity, jsem viděl úlomky a zjednodušené napodobeniny znaku Bleiddiaid, který nyní znázorňovalo jen B proříznuté bleskem. Přišel jsem ostražitě k umyvadlům a opatrně- jako by mě měl kousnout- jsem se dotknul kohoutku. Když z něj vytekla rezavá voda, která se pomalu měnila v relativně čistou, poměřoval jsem si to s nedůvěřivou tváří. Ani jsem nechtěl přemýšlet nad tím, odkud berou ve starém zničeném nádraží "čistou" vodu a už si ji konečně dlaněmi plácnul na obličej. Když jsem se podíval do zbytku roztříštěného špinavého zrcadla, abych zjistil, jak dobře jsem si umyl krev zpod nosu, v odrazu jsem uviděl osobu.

Feel guilty. || část 5.

6. dubna 2015 v 16:17 | -DarkSoul |  Feel Guilty

Po tom, co Isaac několik dnů opět zavrhoval školní docházku a shledával ji stejně bezcennou a nedůležitou, rozhodl se zkusit to znovu. V žilách mu proudilo něco ne nepodobné odhodlání zvítězit- tedy podobný pocit, při kterém si říkáte "Tentokrát to vyjde. Vyhraju." Až na to, že Isaac nechtěl vyhrát žádnou soutěž či srdce dívky, ale chtěl spíš definitivně ukončit ten boj, který vedl sám proti sobě. Nebyl totiž vůbec hloupý- věděl, že vědomosti bude jednou potřebovat a věděl, že musí skončit s tím životem, který ty měsíce po Ethanově smrti vedl.
Tak tedy s tím rozhodným pocitem ráno otevřel oči, nasadil odhodlaný výraz...a spadl z postele na podlahu ještě mokrou od pití, které si v noci postavil vedle nočního stolku a během spánku ho překlopil. Skvělý začátek dne. Mezitím co si ledabyle připravoval do školy ještě zjistil, že matka (musela to být ona) mu někam schovala jeho oblíbenou bundu, takže musel další půlhodinu hledat jinou a tak nakonec vyrazil se spožděním z domu v černé kožené bundě a s rozcuchanými vlasy, které si ani nestihl prohrábnout rukou, natož aby se na jejich rozestavení díval do zrcadla. Ve spěchu nasedl na první autobus, který okolo něj zrovna projížděl, protože pěšky by to už nestihl. Telefon mu zazvonil přesně ve chvíli, kdy se usadil na jednu z posledních volných dvousedaček.
"Co?" zeptal se nevrle.
"Ahoj, Isaacu"
Isaacovi se zastavil dech, i když by to nikdy nepřiznal "Ať chceš cokoli, už to nedělám."

Feel guilty. || část 1.

6. dubna 2015 v 12:08 | -DarkSoul |  Feel Guilty

Všichni ho nenávidí, protože si myslí, že si to zaslouží. Říkají si: "Za to, co udělal, musí trpět" a nic jako obětování pro ně neexistuje. A on se jen snaží zapomenout na to, co udělal, protože jinak by se z toho mohl zhroutit. Udělal chybu, ostatní si myslí, že je mu to jedno... on se jen snaží přežít bez záchvatů paniky.

Feel guilty. || část 4.

5. dubna 2015 v 20:53 | -DarkSoul |  Feel Guilty

Obrovské dveře polykaly a pak znovu vyvrhovaly tucty žáků oblečených přes dlouhé kalhoty až k minisukním. Isaac před nimi stál a přemýšlel, jestli tam má vejít nebo ne. Ale udělal to. Vrátil se do školy. Už tady nebyl několik měsíců, avšak teď se rozhodl zkusit dát svůj život zase do pořádku.
Po tom, co Ethan umřel už nevěděl, proč by vlastně měl chodit do školy, když mu tam každý kousek dlažby, každé grafitti na stěně, každý rozbitý záchod v koupelnách, připomínal jeho nejlepšího kamaráda. Tak se začal jen tak toulat po ulicích a později se potloukat s pochybnými existencemi či za peníze plnit jejich přání. Bylo to tak snadné. O mnoho lehčí než se stresovat a upadat do sentimentálních nálad.
A dnes je přesto tady.
Na chodbách bylo rušno jako obvykle, ale on dokázal najít svou skříňku aniž by upadl přes něčí batoh a trefil se přitom hlavou o koš (jeho osobní zkušenost potvrzuje, že to není příjemné). Jelikož se tento školní rok ještě neobtěžoval zavítat ani na jednu hodinu, musel chvíli hledat ve svém malém koženém batohu, který měl líně pohozený na zádech, rozvrh hodin, později si posbíral učebnice a vyrazil do učebny českého jazyka. Všimnul si, jak se na něj pár žáků podívalo- někteří udiveně, jiní s odporem- a přišlo mu jako dobrý nápad sednout si do lavice co nejdál od nich.
I když se už smířil s Ethanovou smrtí, pořád na něj nějak podvědomě čekal, díval se na dveře a chystal se na jeho sarkastické poznámky, které by spustil hned po příchodu do třídy a vtipné obličeje, které by házel na všechny okolo. Pak by se na Isaaca usmál a přisedl si do jeho lavice, chvíli by se tvářil vážně, připravoval si věci do školy a pak by náhle podkopnul nohy Isaacovi židle tak, aby bezbranný Isaac skončil na zemi (a nejépe s sebou strhnul i všechny jeho učebnice). Všichni by se rozesmáli, Ethan by svému kamarádovi pomohl zpět na nohy a pak...
Isaac si uvědomil, že vůbec nevnímá okolí a jen vzpomíná. Sentiment. Příšerná věc, která rozptyluje od reality a objektivity. Nesnášel, když se mu to stalo. Ale bylo už pozdě. Začala hodina a on byl plný nevyřešených pocitů a emocí, se kterými se najednou nemohl smířit. Učitel, který ho jen tak náhodou celou dobu obviňuje, že Ethana zavraždil, se na něj po příchodu podíval a pohrdavě řekl něco ve smyslu, jak je pěkné, že tu je dnes Isaac zase s nimi. Vyposlechl si pár urážek a úšklebků na jeho absenci a ignoroval pár obvinění směřovaným s tématu "Ethan" na které si už dnes zakázal myslet.

Feel guilty. || část 3.

4. dubna 2015 v 13:26 | -DarkSoul |  Feel Guilty

Pocit viny ho srazil do nejhlubších propastí, ze kterých se nemohl vymotat jen díky své vůli či přesvědčení, že nic není jeho vina. Mohl se zachránit jen tak, že si udělá ve svých temných hlubinách společnost- srazí další lidi k sobě dolů. Věděl, že ti lidé ho budou nenávidět, ale ne víc, než on nenáviděl sám sebe. Následky už nebyly podstatné. Jen nechtěl být ve své bolesti sám, tím více, když musel svou bolest skrývat za násilí.

Feel guilty. || část 2.

3. dubna 2015 v 18:35 | -DarkSoul |  Feel Guilty

O pár měsíců později

"Měl bys přijít" neochotně přesvědčoval starý vousatý muž hocha sedícího v temném koutě místnosti. Muž popravdě nechtěl, aby Isaac přišel na tu slávu, bál se, že by to všechno pokazil, ale musel ho pozvat.
"Nechci na žádnou svatbu."
"Je to tvá teta."
"No a? Nebudete mě tam postrádat." Isaac měl dnes černé vlasy rozcuchané a pár pramenů mu nepřetržitě padalo do obličeje, i když si je často odstrkoval. Teď to udělal znovu a elegantní ruku položil zpátky na kolena oblečené do černých kalhot. I když byl v místnosti, byla zima, proto se ani nenamáhal sundávat si svou hnědou bundu s bílým vlněným lemováním, ale teď o tom vážně přemýšlel, protože ho vztek rozpálil na neuvěřitelnou teplotu. Svatba. Teď. Bylo by to k smíchu, kdyby ten vtip nebyl tak nepovedený.
"Prostě přijď." rozkázal mu však muž a odešel z Isaacova pokoje. Když se dveře zabouchly Isaac ucítil náhlou potřebu něco hodit po dveřích jako "poslední slovo", ale za poslední dobu trochu zmoudřel, došlo mu, že by to nic moc nevyřešilo. Začal zhluboka dýchat snažíc se odbourat všechen vtek a duševně se začal připravovat na všechen stres a ponížení.
Bude muset na svatbu.