Možná psaní není pro mě, jako spíš je pro ty s těžšími srdci, krásnějšími myšlenkami a grandióznějšími životy.
Možná melancholie k umění nestačí.
Přesto se to však zdá být tím jediným, co mám, a používám často, častěji, než je zdrávo pro zlepšení mého života.

A tak píšu něčím, co se snad dá nazývat krví mé duše.

***

Leden 2015

17. V utajení || Povídka na téma...

30. ledna 2015 v 14:15 | -DarkSoul |  Stories

Zemřel. S tím příšerným vědomím jsem šla po prázdné chodbě s uslzenýma očima. Jen tak si zemřel. Nemohla jsem tomu uvěřit. Ale on věděl, že je to sebevražedná mise. Nikdo ho nenutil tam chodit. Byla jsem zdrcená. Už nikdy nevrátím tu hádku, která se uskutečnila jen pouhé minuty před jeho odchodem. Nohy mě přestaly poslouchat. Ani jsem mu nemohla pomoct. Nevěděla jsem ani, kdo ho zabil. 'Prostě se to stalo.' řekl mi kapitán. Jak to mohl jen tak říct. Prostě se to stalo? Copak mu nezáleží na jeho vojácích? Jsou to jeho figurky, pouhé figurky, které ovládá, ale neměl by alespoň projevit úctu? Sesunula jsem se na chladnou zem, opřela se o stěnu a dívala se přes okno někam do dáli. Ráda bych si postěžovala, že mi slíbil, že se vrátí, ale neřekl mi to. Neřekl mi nic. Neřekl nic nikomu. "Fray?" zaklepal mi na rameno jeden z voják z mé jednotky. "Co je, Jime?" snažila jsem se zakrýt slzy.
"Máš jít do plánovací místnosti... Hned" zdůraznil, když jsem se neměla k odpovědi.
Nerada jsem vstala a vydala se na svých vratkých nohách do plánovací místnosti.
"Tati, co tady dělám?" zabručela jsem místo pozdravu na kapitána, svého otce.
"Zlato, co se děje?" přistoupil ke mě ten černovlasý neoholený muž a vzal mě kolem ramen.
"Co se děje tati? Eliot je mrtvý a ty děláš, jako by se nic nestalo!"
"Nesnášela jsi ho, Fray" poznamenal otec. Byla to pravda. Vždycky jsem o nenáviděla. Byl silný, nejlepší z jednotky. A já ho za to nesnášela. Obětovával vojáky a nikdy neukázal ani trochu soucitu. Za to jsem ho nenáviděla ještě víc. Žárlila jsem na něj a nesnášela jeho chování, hnusil se mi jeho způsob vyjednávání a byla jsem hrozně rozhozená jen z toho, že jsem ho viděla. Byla jsem nervózní v jeho přítomnosti, protože jediné, co jsem o něm věděla, bylo to, co chtěl aby věděli všichni. Ani můj táta nevěděl, odkud se na stanici ukázal. Prostě přišel a oni ho přidělili k naší jednotce. Ale přesto,... zemřel. A mě se to dotklo víc, než by mělo.
"Měla jsem ho ráda." prozradila jsem otci pravdu.
"Dobře" odpověděl mi na to otec a odešel, pravděpodobně mě nechtěl otravovat rozkazy v takové náladě.

"Už jsi někdy slyšela o tom, že lidi někdy lžou?" ozvalo se z rohu místnosti. Ten hlas mi byl nějak moc povědomý.
"Jasně" řekla jsem a snažila se identifikovat tělo a hlas.
"Lhali ti." řekl stín a vystoupil do ponurého světla. Zakopla jsem a málem jsem upadla.
Byl to on.
"Eliote!" křikla jsem na něj. "Jsi živý?"
"Každý někdy lže, Fray. Tvá jednotka není vyjímkou."
Praštila jsem ho a zaklela, když mi ruka celá zrudla. Ani se nezamračil.
"Lhal jsi nám jedině ty! Jaktože ses tak dlouho neukázal?"
"Byl jsem u své jednotky." řekl se smíchem.
"My jsme tvá jednotka!"
"Ne, nejste. Jste náhrada."
"Kdo jsi?" zeptala jsem se pomalu.
"Eliot. Člověk, o kterém neví pořádně nic ani jeho rodina." usmál se "ale vědí, že jsem součást plánu."
"Jakého plánu?"
"Plánu na vyhlazení téhle jednotky" řekl, přiskočil ke mě a vrazil mi nůž do břicha. Jen tak. Rychle a bolestivě. "Přežiješ, pokud máte dobré doktory. A když přežiješ" sklonil se k mému uchu "zapamatuj si tyhle dvě slova: Každý lže."
Odešel a já tomu pořád nemohla uvěřit.

*****(Eliot z druhé osoby)*****

Díval ses na ní podivným pohledem. Zkoumal jsi ránu v jejím břiše, kterou jsi jí sám způsobil. Pak ses usmál. Nikdo by nevěděl jestli to byl smutný nebo škodolibý úsměv, ani tys to nevěděl jistě. Odvrátil jsi pohled od obličeje mladé dívky, přejel jsi tvrdým pohledem nůž stále zabodnutý v dívčině břiše a odešel jsi. Přesně ve chvíli, kdy jsi zaklapnul dveře, dívka omdlela. Ty jsi už však byl několik kroků ode dveří, chystal ses odejít do svého pokoje a sbalit si tu důležitou věc, kterou pak musíš přinést zpět do tábora. Čím dál jsi byl od dívky, tím lépe ti bylo. Přestože tě blízkost těžce znaněných či ještě lépe mrtvých vždy tak vzrušovala, přestože jsi po krvi a bolesti vždy toužil. Došel jsi do svého temného pokoje a rozhlížel ses, jestli někde náhodou nebude tvůj spolubydlící. Nechtěl jsi ho tam najít, udělal sis z něj přítele, ale kdyby tě teď uviděl, musel bys ho zabít. V pokoji však naštěstí vládlo šero a nikdo jiný tamější vzduch krom tebe nečeřil. Klidným lehkým krokem zkušeného špiona jsi došel ke svému lůžku a odklopil matraci, pod kterou jsi našel kovový klíč. Oddechnul sis. Nepřišli na tvůj úkryt. Popadl si klíč a stejně tiše ses přesunul k rohu pokoje, kde byla tvá kříňka s věcmi. Opatrně jsi jí otevřel a vytáhnul záhadný balíček. Věděl jsi naprosto přesně, co v něm je. Vedle obrázku tvého bratra, kterého jako jediného jsi nedokázal zavraždit, se rozsypaly z malého měšce zlaté kulky. Ty kulky, které dokázaly prorazit i pěti metrovou betonovou zeď. Pro ty jsi tam přišel. Přesto ses však s úsměvem podíval na fotku tvého bratra, který si teď hověl někde na Floridě aniž by věděl o tvé existenci. Byl jsi rád, že jsi tu fotku znovu získal. Byl to tvůj jediný důkaz toho, že máš stále nějaké city. Byl to důkaz, že všechny emoce jen nepředstíráš.
Po tom krátkém zamyšlení ses však rychle vrátil do reality, schoval jsi balíček do kapsy a nasadil zpátky svůj tvrdý výraz a skelné oči. Neslyšně jsi opustil pokoj, a nyní už jen zbývalo proplést se mezi strážemi zpět na svobodu. Zpět k tvé jednotce, které jsi velel. Když jsi však kráčel po šedé chodbě, uslyšel jsi povyk. Našli zraněnou Fray. Nečekal jsi, že do plánovací místnosti dorazí někdo tak brzy, tím se tvůj plán zkomplikoval. Věděl jsi, že teď zavřou všechny brány, a ty nebudeš moci vyjít ven. I když nevadí, že tě někdo uvidí-sám kapitán tě přeci povolal zpět do funkce už v plánovací místnosti- domyslel sis, že dívka možná přežije-jak jsi sám řekl, pokud mají dobré doktory. A když dívka přežije, řekne jim pravdu, kterou jsi jí nastínil. Měl jsi chuť do něčeho praštit, ale tvé sebeovládání ti to nedovolilo. Rozhodl ses co nejrychleji dostat k bráně a pokusit se přesvedčit stráže, že jsi pověřený průzkumem okolí.
Málem se ti to podařilo, když se za tebou začalo hnát přes velký dvůr několik desítek vojáků. Jsi prozrazen. Netušil jsi, že Fray bude mít tak silný kořínek a bude schopná hned něco říct. Věděl jsi, že nemá cenu utíkat. Nebylo kam. Hodlal ses vysvobodit až ve vězení. Vojáci tě popadli a vlekli tě do plánovací místnosti. Za kapitánem. Ptal se tě na mnoho otázek, ty jsi však nebyl ochotný vypovídat. Kapitán, otec Fray, na tebe byl naštvaný. Dotknul ses jeho holčičky! Nechtěl ti to jen tak nechat projít. Poručil vojákům, aby uskutečnili tvé potrestání. Jako velitel jsi věděl, jaké možnosti jsou na seznamu. Mohou tě vzít za bunkry a zaktřelit tě pistolí s tlumičem. Mohou tě dát do vězení a nechat tě v něm shnít, ale oni si uvědomovali tvou sílu a obratnost. Věděl jsi stejně dobře jako oni, že to bude ta třetí možnost. Budou tě mučit. A to tak dlouho, dokud se nesesypeš na zem jako hromádka prachu.
Měl jsi pravdu. Jen co tě odvlekli do vězení, přivázali tě řetězy a nechali tě volně viset uprostřed místnosti. Už ti jen zbývalo čekat na onu osudnou Noc.

***

Připoutaný uprostřed místnosti sis prohlížel okolí. Moc k vidění toho nebylo. Místnost s holými kamennými stěnami tě obklopovala ze všech stran a jen občasné kvíknutí myši ti dokazovalo, že tu nejsi jediný živý. Otočil jsi hlavu dozadu, jak nejvíc to šlo. Další kamenné zdi. Vrátil jsi hlavu zpátky a otočil's jí ve stejném úhlu, jen na druhou stranu. Ve zdi se rýsovaly masivní železné dveře. Vduchu ses usmál. Vypadalo to tu skoro stejně jako na jeho základně. Ne, že by ho někdy mučili. Obvykle byl on zrovna ten, kdo mučil ostatní. Nemohl sis nevšimnout té ironie.
Dveře se otevřely. Všimnul sis studené chodby za nimi a okna, přes které procházely paprsky měsíčního svitu. Úplněk, uvědomil sis. Obrátil jsi svou pozornost na dva muže, co přišli do místnosti. A teď začne ta zábava. Vduchu ses usmál nad touto větou, kterou sis říkal vždycky když jsi vstupoval do dveří podobných těmto. Dnes sis ji taky řekl, i když jsi byl na špatném místě. Budeš mučen. Nebudeš mučit. Ale nehodlal si to prožívat jinak. Žádný křik. Nikdy. Jsi voják.
Jeden z mužů-ten s blonďatými vlasy, do kterých měl vetkaný jediný černý pramínek- se k tobě přiblížil s vítězným úsměvem na rtech, zatímco druhý voják-který se nedal nazvat jinak než gorila- se na tebe díval ode dveří, které právě zavíral, s viditelným odporem. Nedivil ses. Přijali tě a ty jsi je zradil. Nevyčítal sis to. Bylo to nutné pro tvé přežití.
"Silasi, dělej. Pojď se podívat na toho malinkého ptáčka" s úsměvem řekl blonďatý voják svému společníkovi.
"Je to nechutný zrádce, žádný ptáček" bručel Silas, když se k tobě blížil stejně jako druhý voják. Sáhl na tebe svou špinavou drsnou rukou. Otřásl ses, když jsi ucítil jeho dech. Smradlavý štiplavý dech smrdící po rybách a mentolkách. "Johne, on se třese už jen z mého doteku." poprvé se zasmál Silas. Rozhodl ses zapamatovat si jejich jména a říkat jim tak. John se zasmál taky. "Doufám, že nezhebne hned po pár ranách. Dnes mám dobrou náladu" S tím si vytáhl něco z opasku. Bič na koně. Uvědomil sis a obezřetně sledoval jeho pohyby. Přibližoval se pomalu. Nebavilo tě to. Stačil ses ubezpečit, že tvůj nůž je stále schovaný v podrážce tvé boty a stihl jsi zjistit, že vojáci nezavřeli dveře úplně, ale jen na kliku. Byli přesvědčení, že sem nikdo nepřijde. Nepletli se. Proč by někdo chodil do mučírny?
John se k tobě konečně příblížil. Dal svá ústa k tvému uchu. Páchly z nich párky a ovesná kaše. Nakrčil jsi nos. "A teď začne ta zábava" zašeptal. Praštil jsi ho do hlavy svým vlastním čelem. Sebral ti hlášku! To si přece nenecháš líbit! John se zakymácel a překvapeně o krok ustoupil. Překvapený výraz však za chvíli nahradila zlost. "Spratku" plivl na tebe nadávku a rozvinul svůj bič. Rána. Druhá. Třetí. Měl jsi v plánu nedávat nic najevo, ale musel jsi to udělat. Usmál ses na oba muže. Nemohl sis pomoct. Hloupí lidé. pomyslel sis. Ani netušili jak moc zvyklý na tohle jsi. Bylo to pro tebe jako pohlazení. Vždyť když jsi byl malý, přesně to to pro tebe znamenalo. Jedině, když tě bil, si tě otec všímal. Když jsi ucítil na tváři, na hrudi či na zádech dotek biče, připomnělo ti to doby, kdy jsi byl s otcem. Doby před tím, než jsi svého otce zabil. Zabraný do vzpomínek jsi nevnímal další rány, které se na tebe sypaly. Když se zdálo, že John skončil-pravděpodobně proto, že ho bolela ruka- jsi na sobě měl třicet dva šrámů od biče, pokud jsi nepočítal nespočet jizev, které ti zbyly jako památka na bič tvého otce. Povzdechnul sis. Co dnes máš s tím otcem? Nějak moc na něj myslíš. Měl bys přestat.
John se Silasem tvůj povzdech slyšeli. Podívali se na tvůj znuděný výraz "Tak ty se nudíš? Ještě nemáš dost, co?" zaklel si pod vousy John a předal bič Silasovi, který zjevně neměl nic proti mlácení zrádců. Vysázel ti další rány, které jsi tentokrát neměl jakou vzpomínkou zakrýt. Necítil jsi však nic bolestivého. Necítil jsi nic. To ses naučil od otce. Když nemáš čím zakrýt bolest, nezakrývej ji níčím. Jen ji prostě nevnímej. Ani bys nedokázal spočítat, kolikrát ti to opakoval. Po dvou tuctech dalších ran Silas přestal a bezmocně se ohlédl po Johnovi. "Nic neříká, zmetek" konstatoval to, čeho si už John musel všimnout.
"Já vím, troubo, asi je ještě moc čilý. Necháme ho tu chvíli hnít." John otočil svůj zrak na tebe "Ale pak si pro tebe přídem. Máme ještě hodně vychytávek." uklíbl se a oba po chvíli zmizeli.
Osaměl jsi. Věděl jsi, že se odsud někdy dostaneš, ale dnes jsi to v plánu neměl. A i kdyby si měl, i pro tebe by to bylo nemožné.

Přišel další den.
A další.
Další.
A ještě jiný.

Po týdnu mučení jsi byl naprosto zesláblý. Jednou ti dali chleba a někdy i vodu. Předpokládal jsi, že kapitán nechce, abys umřel. Chce abys trpěl. Avšak ty jsi nemluvil ani nekřičel. Byl jsi ticho při každém druhu mučení. Elektrický proud, šípy, oheň, bič. Nic tě nedinutilo promluvit. Stál jsi tam svázaný jako mrtvola, jen tvůj smích a dech prozrazovaly, že jsi na živu. Smál ses vždycky dvakrát za den. Jednou ses ušklíbl, když vešli a když odcházeli mrsknul si na ně zářivý úsměv. Byli z toho úplně mimo. Štvalo je to. Neměli rádi, když se něco nevyvíjelo podle jejich představ. Měl jsi ječet, prosit, prozrazovat cenné informace... ty jsi mlčel. Kapitána to štvalo ještě víc. Přemýšlel jsi, kde je asi Fray. Proč jsi na ni myslel? Nevěděl jsi.
Kovové dveře se se zaskřípáním otevřely. Ihned jsi poznal, že tě nepřišli mučit ti samí vojáci. Osoba otevírala dveře opatrně a s nesmělou rozvahou. Když vešla do místnosti zatajil jsi dech. Fray. Zíral jsi na ni a nebyl schopný slova- přesto že jsi moc nemluvil. Fray zavřela dveře a přistoupila k tobě. Co chce dělat?
"Eliote" vydechla a chytla tě za ruku. "Jsi v pořádku?" podívala se na tebe soucitným pohledem. Triko z tebe už spadlo a jeho cáry se válely na podlaze. Na holém těle tedy byly vidět krvavé šrámy a popáleniny. Krev jsi měl všude. Byla rozmazaná po tvém obličeji, po zemi i po tvé hrudi.
"Fray" šeptl jsi namísto odpovědi. "Co tu děláš?"
"Přišla jsem za tebou"
Né, vážně? pomyslel sis. Došlo ti, že je tu za sebou. Chtěl jsi vědět proč.
"Scházel jsi mi. Něco mezi námi vzniklo ne? To, že jsi zpanikařil nic nezměnilo." Mluvila o tom, jak jsi jí bodnul. Myslela si, že jsi zpanikařil? Bránila tvoje činy. Proč? Nezpanikařil jsi. Udělal jsi to s čistým svědomím- relativně.
A co mezi vámi vzniklo? Nevěděl jsi. Bylo to divné. Nelíbilo se ti stát u jejího omráčeného těla jako obvykle u jiných. Nerad jsi cítil na prstech její krev, i když tě něčí bolest vždy vzrušovala. Co však cítila ona?
Dlouho jste oba mlčeli a dívali se navzájem do očí, dokud Fray neuhla pohledem a nezačala si prohrabávat kapsy. "Eliote, kdo to je?" šeptla směrem k tobě. Zahleděl ses na důvěrně známou fotku, kterou držela v ruce. Měl jsi sto chutí jí jednu vrazit, ale 1) nebylo jak a 2) hrozilo by, že se fotka smáčí v tvé krvi a tobě už žádná vzpomínka nezbyde. Proto ses jí jen podíval do očí. Neměl jsi v plánu nic říkal, ale přesvědčila tě. Pouhýma očima tě přesvědčila mluvit. "Můj bratr. Je to můj bratr" řekl jsi chraplavým hlasem, který jsi už týden nepoužíval.
"Proč jsi to měl u těch nábojů?"
Sakra. Vzpomněl sis na náboje, jaké jsi měl dopravit svému nadřízenému. Tenhle útěk bude moc komplikovaný.
"Je to můj bratr, ne?" Když jsi to řekl Fray se na tebe zvědavě podívala. "Proč tam nemáš i zbytek tvé rodiny?"
"Protože mám fotky jen živých členů rodiny"
"Eliote" začala Fray, ale ty jsi si všiml něčeho v jejích rukou, které držela pevně za zády. Kovový odlesk zbraně. Všechno ti došlo. Nenápadně jsi střelil pohledem ke dveřím. Někdo vás odposlouchával. Je to past.
"Zrádkyně" šeplts neslyšně a kopnul ji uvolněným kolenem do břicha. Překvapeně ucouvla a chvíli jí trvalo, než jí došlo, že jsi ji odhalil. Ty jsi však neváhal. Zkušeným pohybem jsi vykopl svou botu do tvé ruky a vytáhl jsi nůž. Hodil jsi. Zasáhl jsi ji. Krční tepnu. Byl to smrtelný hod, věděl jsi to. Mohl jsi ji jen oslabit, ale už nebudeš mít slitování. Zradilo tě už mnoho lidí na to, aby sis dal dohromady, že se stejně nezmění a udělají to znovu. Fray vyjekla a střelila po tobě. Zasáhla tě do břicha. Ale nepoškodilo to žádný orgán, měl jsi štěstí. Nebo ne?
Dveře se otevřely a dovnitř vpadlo několik vojáků. Kapitán už přibíhal chodbou za nimi. Všiml sis, že je noc. Temnotu zvenčí prorážely jen proudy deště padajícího na okenní parapet.
Kapitán si všiml Fray s nožem stále zabodnutým do krku. Několik vojáků se k ní už sklánělo a ostatní se blížili k tobě. Ale ty jsi věděl že už nebudou muset dlouho čekat. Ani nemusí tvé tělo vynášet ven v poutech. Nebudeš konat odpor. Nebudeš dýchat.
Nespletl ses. Kapitán zařval a vytáhl ze své bundy pistoli.
Člověk by řekl, že se svět zpomalí, ty uvidíš každou částečku světla, temnoty a každý pór na kůži. Uvidíš, jak se k tobě blíží svištící kulka.
Nic z toho se nestalo. Bylo to rychle a jeden jediný náboj ti probodl srdce. Zakašlal jsi a plival krev. Ale nekřičel jsi. To zadosriučinění bys tomu staříkovi nedopřál. Pomyslel si na to, kolik lidí jsi zabil a projelo tebou náhlé poznání. Tak takhle se umírá.

_______________________________________________________________________________________

Poznámka: Povídka byla v minulosti rozdělena a napsána k jisté challenge, proto děj skáče a je místy trochu nesouvislý (nemluvím o naprosté změně pohledu vypravování)

MSV- 13./FINÁLE- Zničit sám sebe

28. ledna 2015 v 10:47 | -DarkSoul |  Město starých vzpomínek
13. FINÁLE- ZNIČIT SÁM SEBE
Když se Nik probudil, první, co ucítil, byla neustávající bolest v kotníku. Posadil se a snažil se ignorovat ten příšerný pocit. Snažil se ignorovat hlas, který mu šeptal: JSI VRAH. Opatrně odhrnul kalhoty se zraněním a vodou z lahve v batohu se snažil vyčistit hnisající ránu od nože přesně na boku kotníku. Mírně se otřásl, když tu ránu uviděl, ale když si vzpomněl na muže s propíchnutým hrudníkem, odpor okamžitě ustal. Obvázal si zranění šátkem, který měl taktéž v batohu, trochu se napil vody a chystal se postavit. Pak však uslyšel štěkání psů. Nebezpečně blízko. Po chvíli se k němu rozeběhl obrovský německý ovčák s obojkem, na kterém pyšně visel odznak policie. Našli ho. Nik se přestal snažit. Strach ovládl celé jeho tělo, ale překonal to. Věděl, že nemůže utéct. Po chvíli se opravdu přihnali policisté v černých bundách a sundávali z Nikova těla ovčáka. Postavili Nika na nohy a surově mu nasadili pouta. "Vypadá jako ten kluk na tý občance, co byla v peněžence v autobusu" poznamenal jeden policista a ostatní souhlasně přikývli. "Je to tvoje?" zeptal se Nika jiný policista a v ruce držel jeho peněženku. Nik slabě přikývl a snažil se dát svou zraněnou nohu do co nejlepší pozice.

MSV- 12./ZABIL

27. ledna 2015 v 10:39 | -DarkSoul |  Město starých vzpomínek
12. DNES ZABIL ANEB PŘEPADENÍ
"Kam to bude, pane?" ptal se řidič autobusu mladíka s tmavými vlasy a pobledlou tváří.
"Em, kam nejdál jedete?" zeptal se Nik a ignoroval podivný pohled, který mu řidič věnoval.
"Do Stardownu"
"Dobře" přikývl Nik, zaplatil dost velkou částku a sedl si na volné místo na samém konci autobusu. Kromě něj tam byl jen jeden starý chlapík a panička se svojí čivavou. Nebylo se čemu divit, vzhledem k tomu, že už byla noc. Nik si položil batoh s věcmi vedle sebe a opřel se o okno. Nemohl uvěřit, že to opravdu dělá. Ale nemá na výběr. Musí se odsud dostat pryč. Nemůže si dovolit jí milovat. Nemůže jí ublížit. Jí ne. Promnul si kořen nosu a snažil se vytěsnit z hlavy vzpomínky na její tvář. Vzpomínky na tvář všech lidí, kteří mu věřili. Poznal, že už mu po tom zadržení nedůvěřují tak, jako dříve, ale nic s tím nemohl udělat. Nechtěl. Tak to pro ně bude lepší. Možná ho ani nezačnou hledat! Možná ho nechají odejít.
Po několika hodinách výčitek a sezení se sklopenou hlavou autobus zastavil. "Konečná, pane!" vykřikl na Nika řidič. Až nyní si Nik všiml, že je něco okolo třetí hodiny ranní a v autobuse zůstal sám. Vzal si svůj batoh a chystal se odejít předními dveřmi, na zadních bylo totiž napsáno, že nejsou v provozu kvůli poruše v otevírání. Když procházel kolem řidiče, byl ticho, Ník byl pohroužený ve vlastních myšlenkách. Nevěděl, co bude dělat dál. Možná si najde další spoj a pojede ještě dál. Možná mu někde dají práci, možná přežije a nikdo ho nebude hledat. V tom ho řidič chytil za rukáv a smýknul s ním o podlahu. Nik vyjekl překvapením. "Co to ksakru děláte?" křičel na řidiče. Ten ho však ignoroval a prohledával mu kapsy. Hledal peníze.

Kdo jsem?

26. ledna 2015 v 17:59 | -DarkSoul |  In dark mind
Jsem...

Strom smířlivě vzhlížející na velikány a horská úbočí a přesto tyčící se nad menšími keříky a podrostem.
Hvězda, která vypadá šťastně, a přesto je tam někde ve vesmíru naprosto sama.
Chladný dech, který ti uniká z úst v mrazivých večerech,
těžký pocit, který ti svírá hrudník pokud konáš hřích,
Vlk, jenž nepomáhá druhým a oni nepomáhají jemu
Čin spáchaný naschvál a přesto se cítící jako omyl.
Tělo, jež nikdy nebylo spokojeno samo se sebou.
měsíc, jenž nemá možnost porozumět Slunci.
nevědoucí ticho nezajímající se o okolí,
Vlahá noc snažící se splynout s deštěm
Silueta vycházející z hlučné místnosti
Přání, jež chce i nechce být splněno.
Pravidlo nepracující podle definice
zdeformované jméno, které soudí,
Zvuk nedefinovaný činy ani slovy.
Temnota omezená hranicí světla
temný posel kazící optimismus,
Zrada, jež touží být nezrazena
Lom, který nesmí být zlomen
Poslání, které nikdo neposlal.
Samota, která dává i bere.
Osud, který nebyl zjištěn.
Hrdina, jenž nezachránil
Svoboda svázaná zákony
Prázdno naplněné vším.
stín obávající se slunce,
Prázdno třímající nůž
Vše naplněné ničím.
Nikdy neslyšený křik
Strach chodící stíny,
Vrah, který nezabil
démon lovící sám
Dav, který nejásá.
Vzduch,
popel,
oheň
...
Nikdo.


**Pro mě o mně, znáte to spojení? Není to báseň, není to zoufalá zpověď, není to pro vás, pro lidi. Je to pro duše a pro slova, jež se skloňují od zájmena Já.**




Trained to harm- 8.KAPITOLA

26. ledna 2015 v 11:18 | -DarkSoul |  Trained to harm
8. kapitola
Jak se to mohlo vyvinout zrovna takhle? Ani v nejdivočejším snu sis nepředstavoval, že někdy pojedeš zraněný v policejním voze do domu, obyčejného městského domu s dobrým zabezpečením, a že tam budeš žít. Ve svých snech jsi měl pomalá mučení, vězení, nepřátele. Ale ne podivnou adoptivní rodinu, která se o tebe bude starat.
Přestože ses nikdy v minulosti vedle mnoha lidí nepohyboval, jejich způsob myšlení a strategie ti byly zcela jasné. Bylo ti jasné, že tě nemohli dát do jen tak nějaké rodiny. Musela to být rodina, která zabrání nepokojům a postará se o tebe tím způsobem, že tě nenechají někomu ublížit. I policistům bylo jasné, že jsi tak trochu násilnický typ, a to i přesto, že byli přesvědčeni, že Peta se zabil náhodou.
Od doby, co jsi Petu zabil, nevydals z úst jediné slovo, ne, že by ti ho bylo líto, jen to spíš bylo výhodnější. Když jsi nemluvil, nic jsi neprozradil. A navíc, řečník jsi taky nebyl nikdy. Kdo potřebuje mluvit, když hlavní je splnit misi? Zarytě jsi mlčel v policejním voze, policista, který řídil, řekl, že už budeš za chvíli na místě. Neposlouchal jsi ho. Přemýšlels o něčem jiném. Jakou máš teď vlastně misi? Jsi zraněný a hojení bude trvat dlouho. Toužil jsi po pomstě tak silně, že bys nejraději utekl hned, ale tahle tvoje zranění ti to společně s policejním sborem zakazovala. Ach ano, tvoje pomsta. Už jsi zasunul hlavní důvod svého výletu hluboko pod povrch, teď se však vzpomínky obnovily. Ještě si budu muset počkat. Uvědomil sis zrovna, když auto zastavilo před velkou světle žlutou vilou. První co tě napadlo, bylo: žlutá? Jako vážně? Neměl jsi rád výrazné barvy, kdo by měl, když tak moc přitahovali pozornost.
Policista ti zaťukal na okno a otevřel ti dveře. Měl jsi na rukách pouta, protože před svým odjezdem z nemocnice jsi několikrát napadl zaměstnance a policisty (ale nemohl jsi za to, že sestry ti chtěli píchnout do kůže nějaké uspávadlo, což jsi odmítal tím, že jsi je zdravou nohou a rukou shodil na zem a policisté na tebe párkrát sáhli ve spánku, takže sis myslel, že jsou nepřátelé- většinou jsi je jen kopl do citlivých partií a asi dvěma si rozbil nos a bradu). Policista tě chytil pod paží, chtěls ho znovu uhodit, jenže sis uvědomil, že on nemá být tvůj nepřítel. Trochu ses uvolnil a nechal ses od něho vést k bráně vily. Asi pět metrů za vámi šel nějaký právník, či kdo. Nejdřív jsi měl podezření, že by tě mohl zezadu napadnout, ale po prokoumání jeho tělesné stavby a brýlích na nose jsi usoudil, že nic takového nehrozí.
Policista stiskl zvonek na velké kovové bráně, která byla patrně jediným přístupem na pozemek.

MSV- 11./Tady zůstat nemůžu

26. ledna 2015 v 10:30 | -DarkSoul |  Město starých vzpomínek
11. TADY ZŮSTAT NEMŮŽU
Nik se probudil, když okolo něj stálo několik mužů v uniformách. Byl značně rozhozený z požitých prášků, proto naprosto nic dlouhou dobu nevnímal. Když však otevřel oči, lidé v uniformách ho začali ne moc jemně zvedat ze stolu, na kterém, jak si teď uvědomil, ležel a táhli ho za sebou do stříbrného auta. Něco mu říkali, ale on jejich hlas slyšel z velké dálky a nerozuměl mu. Posadili ho do auta a on znovu usnul zdrogovaný celou krabičkou prášků, které spolykal. Znovu se z opravdu tvrdého spánku probudil až v podivné místnosti mírně připomínající nemocniční pokoj. Ošetřovna na policejní stanici. Uvědomil si, kde je, především po důkladném prohlédnutí zamřížovaných oken a pachu krve spojené s levným osvěžovačem vzduchu, kterým se někdo snažil zakrýt puch ze záchodků stojících opodál. Do místnosti vešel muž oděný do bílého pláště, který se div neroztrhnul pod napjatými svaly. Zamumlal své jméno, tak nesrozumitelně, jak jen to bylo možné, a začal Nikovi kontrolovat baterkou oči, zkušeně kontroloval ústní dutiny a prohmatával břicho a krk. Když skončil, přičemž usoudil, že je Nik v pořádku a zapsal si něco do bloku, který ležel na stole, do místnosti vstoupili dva policisté a odvedli ho do tmavé místnosti s jedním obrovským oknem, přes které nebylo možné nic vidět. Uprostřed vyslýchací místnosti byl stůl a dvě židle. Na jednu si sednul policista a druhou nabídli Nikovi, stále ještě dosti zmatenému. Druhý policista se uchýlil do tmavého rohu místnosti nejblíže k obviněnému chlapci. Začal dlouhý výslech, při kterém stále zmateného Nika obviňovali z napomáhání při smrti mladé dívky. Nikomu by se nechtělo všechny ty otázky a obvinění a Nikův zmatený výraz popisovat, proto to neudělám ani já. Policisté chtěli případ co nejdříve vyřešit. Dívka byla násilně uškrcena a pak až oběšena dosti nepřesně a v její krvi bylo množství alkoholu a drog. Proto všichni předpokládali, že si vyšla s nějakým zdrogovaným hochem a po hádce to dopadlo takto. Nik jim do této hypotézy přesně pasoval. Zrovna když Nika odváděli do přechodné cely, na stanici vlítl asi dvacetiletý blonďatý kluk. "To já!" zakřičel a padnul na kolena. Rozplakal se. Policisté se okolo něj začali kupit a obdarovávat ho tvrdými výrazy .
"Co jsi udělal?" zeptal se jeden z nich.
"Byl jsem to já. Kvůli mně je mrtvá! Byl-byli jsme na šrot a ona…ona chtěla přespat a městem, aby na to její rodiče nepřišli a no, naštvala mě a…" víc Nik neslyšel. Blonďatého vyzáblého chlapce poslali do vyslýchací místnosti a Nika vedly dlouhou chodbou do hlavní místnosti. Po několika hodinách nehnutého sezení k němu přišel policista a dovolil mu odejít. V čekárně na něj čekali oni. Byli tam všichni včetně Dany a tvářili se zaskočeně a...je to zklamání? Nedívali se na něj jako v dřívějších dnech. Už mu moc nevěřili, když jim však policista oznámil, že to byl omyl a že Nik je nevinný, všichni ho objali a svěřovali se mu s tím, jak se báli, prý věděli, že by to nemohl udělat. Nik jen mlčel a díval se na Dany stojící v pozadí. Když si všimla jeho pohledu, skočila mu kolem krku a těsně ho objala. "Miluju tě" šeptala, když ho políbila. Když ty dvě slova vyslovila, Nik se od ní odstrčil a nevěřícně se na ni díval. Bál se, nebo co? Nikdo nepochopil jeho reakci. Nik však na nic nedbal a bez jediného slova se otočil k odchodu. Ven vyšel klidně a bez viditelné histerie, ale venku se rozběhl do neznámé krajiny. Proběhl mnoho ulic, než se začal trochu orientovat a po hodině se dostal domů. Vyběhl do pokoje. Byl vyděšený, protože mu došel význam těch slov. On ji také miluje. Zničí ji. Po několika minutách slyšel na schodech zběsilý dupot a po chvíli také Jace vbíhajícího do jeho pokoje. "Co se stalo?" zadýchaně se ptal, když usedal vedle Nika.
"Nic"
"Něco ano. Proč jsi odešel ksakru? Dany je vyděšená."
Nik se na něj podíval s bolestí v očích. "Už nechci Dany vidět. Nikdy."
"Tak to je smůla. Nedívej se teď, ano?" uraženě křikla Dany, která se vynořila zpoza dveří. Nik vstal a podíval se jí do očí stejně jako ona jemu. "Co tě tak zranilo? Chtěla jsem ti jen říct, co cítím!" šeptala obviňujícím hlasem, zatímco se přibližovala k Nikovi, kterého očividně dělil jen vlásek do propuknutí hysterie. Nic neříkal. Jace se mezitím vzdálil ke dveřím a přiměl rodiče, kteří samozřejmě špehovali také, aby sešli s ním do dolní místnosti.
Daniela se přiblížila až těsně k Nikovi. "Niku, miluješ mě, jako já tebe?"
Nik dlouho neodpovídal. Myšlenky se mu honili hlavou. "Ne, nemiluju tě. A teď už běž pryč" vyřkl ty slova, kterým Dany dlouho poté nemohla uvěřit, a které si přehrávala dlouhé hodiny, zatímco plakala ve svém pokoji.
Ale Nik lhal, akorát si to nedokázal přiznat. 'Milovat znamená ničit' přesně na to myslel, když jí říkal ta slova, která popírala jeho lásku. Je až ironické, jak věří otcovým slovům, když ho tak nesnášel. Ale vážně jim věří.
"Tady zůstat nemůžu. Tady jí už nemůžu ubližovat." Řekl jen tak větru a začal si balit věci.

Trained to harm- 7.KAPITOLA

25. ledna 2015 v 10:44 | -DarkSoul |  Trained to harm
7. kapitola
Člověk by řekl, že když už jsi omdlel, bude se ti něco zdát. Ale ty jsi na sebe byl až moc naštvaný za to, že jsi omdlel. Tos měl radši rovnou umřít, říkal sis. Teď si s tebou můžou dělat, co chtějí. Možná už budeš někde na cestě k policejní stanici, při troše štěstí budeš v nemocnici pozorován deseti policisty, kteří si tě odvedou, až se trochu zotavíš. Pravděpodobně jsi měl větší než velké štěstí. Probudil ses do mlhavého rána a okolo tvé nemocniční postele nestál vůbec nikdo. Čekají venku. Musí. Věděl jsi to, protože by ti nikdy neprošla vražda jen tak, s tolika lidmi jen pár dveří od místa činu, kteří tě tam našli vedle mrtvoly. Taky nemělo smysl utíkat. Nic bys tím nezískal. Teď ne, když jsi slabý a vyčerpaný. Teď ne.
Znovu ses probudil odpoledne, doufal jsi, že téhož dne. Tentokrát vedle tebe seděl jakýsi muž. A je to tady, pomyslel sis. Muž si nevšiml, že ses probral, protože kromě očí jsi nepohnul ani jediným svalem. Ledovým pohledem jsi muže pozoroval, čekals, kdy si tě všimne. Konečně.
"Ah" podařilo se mu ze sebe překvapeně vysoukat, když si všiml tvých otevřených očí. "Je vzhůru" zašeptal si spíš pro sebe, než pro kohokoli jiného a spěšně se zvedl. "Počkej chvíli." Řekl směrem k tobě, ale slova mu vázla v krku. Bál se tvého pohledu. Vyšel z místnosti a už u dveří křičel "Probral se!"
Mohlo to trvat snad několik minut, než se do pokoje přiřítil jeden policejní vyšetřovatel. Jen jeden. Copak jich nepřijde víc, aby tě odvedli nebo podrobili přesnému výslechu?
"Ah, pane..ehm…vaše příjmení, prosím."
Mlčel jsi.
"Dobře, vypadáš mladě, tak ti budu říkat jménem, vyhovuje to?"
Maličko jsi kývl hlavou. Vyšetřovatel si toho nemohl všimnout, ale tvé mlčení bral jako ano. "Takže, Sethe, moje jméno je Benedikt-příšerné jméno, co- a jsem zástupce místního policejního okrsku. Mám za úkol tě informovat o tom, co se s tebou v následujících dnech bude dít. Nejdříve mám jednoduchou otázku: Víš, jak dlouho jsi byl v bezvědomí?"
Zavrtěl jsi hlavou. Proč se k tobě chová ten muž tak mile? Tak by to nemělo být. Benedikt byl mladý asi 30letý vyšetřovatel, který zjevně neměl ještě moc praxe. To bylo také nanejvýš podezřelé. Poslali by na vraha někoho bez praxe?
"Dobře." Vytrhl tě ze zamyšlení Benediktův hlas "V bezvědomí jsi byl 28 dní, poprvé ses probral na několik vteřin včera a dnes se tvůj stav již nápadně zlepšuje. Byl jsi poraněn pod levým okem, na pravém lýtku a na téže straně máš také způsobený těžký průřez masa od nože, který se táhne od hrudní kosti směrem k boku. Neutrpěl jsi žádné zranění orgánu, což je štěstí, vzhledem k tomu, co ti ten psychopat udělal." Počkat, vážně řekl Petovi psychopat? To nevypadá, jakoby ho litoval, ne? "Nyní potřebuju, abys" nervózně vytáhl ze složky, co ležela na stole pár papírů "abys mi potvrdil hypotézu, jakou máme o události, která se stala před 28 dny mezi tebou a Peterem Vasdarnem. Jsi toho schopný?"
Přikývl jsi.
"Z kamer rozmístěných v celém areálu jsme zjistili, že jsi už pár potyček s Peterem měl, a většinou je vyprovokoval on. Neměl tě moc v lásce, co?" pokračoval, aniž by čekal na odpověď, která by mimochodem stejně nepřišla "Ten večer jsi měl volno o něco dřív a Peter tě napadl ve tvém pokoji, protože se mu nelíbilo tvé chování vůči jeho osobě. Ty ses bránil a když ses ho pokoušel zastavit, poranil tě na již zmíněných částech těla. A pak" otočil list a podíval se na druhou stranu papíru "se při špatně naplánovaném útoku sám smrtelně poranil, což naznačuje směr, hloubka rány a fakt, že se zbraň našla v jeho rukou, a na následky zemřel chvíli před tím, než ty jsi ze svých zranění upadl do bezvědomí. Potvruješ naši hypotézu?"
Nemyslí si, že jsi vrah. Myslí, že se zabil sám a ty jsi byl jen oběť. Přikývl jsi na souhlas. Tuhle téměř pravdivou teorii jsi vážně s nadšením potvrdil. Vyšetřovatel se usmál. "Dobrá, teď se můžeme přesunout k té méně traumatizující části. Pojďme si pohovořit o tvé budoucnosti." Našpicoval si uši, kampak tě asi zavřou?
"Ředitel dětského domova prohlásil, že jeho zařízení není schopno se o tebe v tvém stavu postarat a nemocnice by si tě tu také nemohla nechat moc dlouho. I přesto, že nevíme moc o tvé minulosti, dali jsme tě k adopci a přihlásila se o tebe jedna rodina. Pokud budeš souhlasit- jasněji řečeno, pokud nechceš žít na ulici- vezme tě jako člena rodiny a to na dobu trvalou, jak to sami uvedli. Jejich rodina je ideální pro tvůj růst. Mají jednoho syna, jeho otec je policista v penzi, nyní pracuje jako zaměstnanec jedné firmy, má přesnou pracovní dobu, která je dokonale v souladu s pracovní dobou jeho manželky, takže je jsou každé odpoledne oba doma, aby se mohli věnovat výchově dětí."
Nerad jsi to přiznával, ale přesto, že tě to čím dál víc překvapovalo, tím víc tě to také nudilo a začal ses obávat. Bývalý policista bude mít zbraň, což samozřejmě není jen nevýhoda, ale vyšetřovatel ti začal popisovat bezpečnostní systém a dokonale zabezpečený dům, jaký vlastní a mnoho dalších vychytávek, jaké si můžou dovolit jen bohatí a úspěšní lidé. Byl by ti řekl i o tom, co rodina každou minutu svého života dělá, kdyby ho nevyrušila sestra a nenakázala mu, aby tě nechal odpočinout. Když Benedikt odcházel, usmál se na tebe "Přijdou pro tebe za několik dní a odvezou tě společně s mým kolegou do jejich domu. Prvních pár měsíců tě budeme chodit z povzdálí kontrolovat, ale nemáš se čeho bát. Jen se chceme ujistit, že ti tam bude dobře." S tím odešel. A jediné na co jsi mohl myslet, bylo: Je tohle pravda?

MSV- 10./ZAČÁTEK NEPŘÍJEMNOSTÍ

25. ledna 2015 v 10:14 | -DarkSoul |  Město starých vzpomínek
10. ZAČÁTEK NEPŘÍJEMNOSTÍ
Jace byl poněkud zaskočený pohledem, který se mu naskytnul, ale nutno podotknout, že krom malé části žárlivosti mu to nijak nevadilo. Dany slézala z kolen Nika a nervózně se usmívala, zatímco Nik dělal jakoby nic a jen dál hleděl na stěnu pokoje. "Em,Niku? Rodiče se ptají, jestli chceš ohřát tu večeři" zeptal se Nik a povzbudivě se usmál na Dany a nenápadně jí ukázal palec nahoru, aby věděla, že je všechno v pohodě. "Ne" ozval se jako z transu Nik a upřeně se ze sebe snažil setřást to pomyšlení na jídlo, které by se teď v jeho žaludku asi dlouho neudrželo. Zjistil, že se schyluje k večeru a naprosto se mu hnusila něčí společnost. Podíval se na Dany a následně se prosmýkl okolo Jace "Omluvíte mě?" S touto žádostí se vytratil dveřmi s jediným úmyslem- vypařit se ven.
"Páni" okomentoval celou situaci jedním slovem Jace a přisednul si k trochu zaskočené Dany.
"Páni" souhlasila a bezděčně si přejela prstem rty. Dovolila Jacovi, aby se pokochal příběhem o tom, co se stalo, když mu vše vyprávěla. Vyměnili si mnoho názorů, přičemž většina byla jednoslovných. "Nezlobíš se, ne? Víš, Nik se mi líbí" provinile se na Jace podívala. "Blazníš?" vyskočil Jace z pohovky a křenil se. "Přeju ti to! Panebože! Žárlila by na tebe tvoje nejlepší kámoška?" prohlásil a při posledních dvou slovech na sebe ukázal.
"Myslím že ne, moje nejlepší kámoško" zasmála se Dany a štěstím ho objala.

MSV- 9./Zmařený pokus

25. ledna 2015 v 10:05 | -DarkSoul |  Město starých vzpomínek
9. ZMAŘENÝ POKUS
Vyběhl na podzimní vzduch a zvědavě pozoroval všechny přítomné. Prostě se zarazil na místě a díval se po těch lidech, které ani pořádně nezná, a přesto je bude muset poznat. Dany si ho po nějaké době všimla, jak tam jen tak zaraženě stojí a neví, jak se má zachovat, nebo co udělat. "Niku?!" vykřikne, a když se po ní překvapeně ohlédne, naznačí rukou, aby si k nim přisedl. Jace se na něj docela mile usmívá a tak si s nadějí na normální rozhovor sedá na plastovou židli. Pokouší se o úsměv, ale vypadá to melancholicky a chladně, jako vždy. Takže to radši vzdá a čeká, co se bude dít. Tohle moc nedomyslel. Jak se má chovat normálně, když se tak dlouho vyhýbal společnosti a teď neví o čem se bavit? Neumí mluvit, to mu nešlo nikdy. "Povídali jsme si o tom, že už si tu začínáš trochu zvykat" přerušil ticho Jace. Nik se po něm zaraženě ohlédl. Uvnitř sebe se smál. Ano, jistě že si tu začíná zvykat. Myslel to ironicky. Ani trochu se tu necítil jako doma. Popravdě bylo až podivně zarážející už několik měsíců necítit bolest ani nepracoval. Zvykl si na tvrdý režim a tresty za nesplnění úkolů. "Jo, pravděpodobně" odpověděl jednoduše a po chvíli ticha se zaposlouchal do právě načatého rozhovoru dvou mladých lidí, kteří měli být jeho 'bratr' a pravděpodobně 'kamarádka?' Mluvili o nějakém úkolu do školy a trochu nervózně se smáli, protože si dobře uvědomovali Nikovu tichou přítomnost. Oba ho chtěli nějakým způsobem zapojit do hovoru, ale netušili jak. Byl pro ně tak neznámý a tajemný. Po dlouhé chvíli Nikova mlčení se Dany stydlivě přisunula k jeho židli a dotkla se jeho ruky, na což Nik reagoval trhnutím a odsunutím se co nejdál od zdroje nebezpečí. Pozdě si uvědomil, že to bylo jen přátelské gesto. Na tyhle doteky reagoval podstatně jinak. Se sklopeným pohledem se přesunul zpět do původní polohy a snažil se ignorovat nepochopené pohledy dvou teenagerů. "Stalo se něco?" vyhrkl Jace hned potom, co se Dany zbaběle omlouvala. Už zase se zbaběle omlouvala. "Ne" odpověděl Nik a vyjevila se mu další nepříjemná vzpomínka.

MSV- 8./Zkusit být normální.

23. ledna 2015 v 17:34 | -DarkSoul |  Město starých vzpomínek
8. ZKUSIT BÝT NORMÁLNÍ
"Páni…vypadá to jako fotka" komentovala už skoro půl hodiny Dany Nikova díla a házela po něm úsměvy, které jí on opětoval mlčením a vyjímečně pohledem do očí. Pokud si Dany myslela, že hned po tom, co ho políbí, se hned změní a bude jako všichni ostatní, ošklivě se spletla. Nikdo se nemůže změnit tak rychle a jen proto, že někoho poznal. Nik o tom přemýšlel dost dlouho. Přemýšlel, jestli se vůbec změní, jestli mu půjde se změnit. "Niku, jsi v pořádku?" starostlivě se zeptala Dany, když Nik trochu zkřivil tvář bolestí. Narovnal si ruku, kterou položil ve špatném úhlu, a proto ho teď rozbolela jizva, ohlédl se po Dany a zamumlal něco ve smyslu "Jasně, že jo" Chvíli bylo ticho, dokud to Dany nezačalo připadat divné "Proč zase nic neříkáš?" zeptala se trochu naštvaně a uraženě. To mu nestojí ani za jeden rozhovor?
"Nevím, co bych měl říkat… není tu nic, co chci říct"
"Nic? Ty nikdy nechceš mluvit třeba o tom, jak se cítíš nebo co se ti přihodilo..?"
"Tím narážíš na to, že se chceš vrtat v mé minulosti" Nik to vyslovil spíš jako fakt než jako otázku
"Ne, teda… no chci o tobě prostě něco vědět. Nemůžeš být přeci navždycky tak uzavřený!" hájila se Dany, ale moc jí to nepomáhalo. "Že ne? Už jsem tak dost dlouho, protože kdybych o tom mluvil se všema, byl bych veřejně známá osobnost" prohodil Nik tak trochu ironicky.
"Řekni to jen mě. Prosím" 'snaží se z něho něco dostat? Vážně? Fajn!' pomyslel si Nik "Fajn, řeknu ti teda nějakej 'strašně krásnej příběh z mýho života'. Tak, o čem ho chceš?"

Trained to harm- 6.KAPITOLA

23. ledna 2015 v 17:33 | -DarkSoul |  Trained to harm
6. kapitola
Příštích pár dní se z tebe snažili vymlátit tvoje příjmení, ani ses nehnul. Tvoje potyčka dopadla docela dobře, protože ředitel, ač nerad, musel přiznat, že gang si začal a tvůj boj byla jen sebeobrana. Přesto teď záznam z kamery leží uschovaný v počítači, kde se na něj jakýkoli policista bude moci kdykoli kouknout. Nesnášel jsi svou neopatrnost. Měl jsi nejdřív prozkoumat terén a zneškodnit nepřátele až po řádném vyhodnocení situace, jenže ty ses na ně vrhnul bez promyšleného plánu, hnán jen svou vlastní touhou po tom, působit jiným bolest. Nikdy ses nedozvěděl, kde se v tobě ta touha po krvi bere, možná to byla součást tvého výcviku, ostatně jsi nad tom ani moc nepřemýšlel. Byl jsi to prostě ty.
Nutno však říct, že se tvůj boj nezapomněl nadobro. Všichni se teď na tebe dívali s jakýmsi respektem smíchaným s obrovskou nenávistí. Všichni tě nesnášeli, kvůli tvé síle, kvůli tomu, jak sis dokázal poradit se svými nepřáteli a přitom nedostat žádný trest. A Peta tě nesnášel- pokud to šlo- ještě víc než ostatní. Neměl jsi mnoho času podrobně prozkoumat jeho osobnost, proto jsi nebyl schopný vyvodit, jestli bude pokračovat v pokusech se ti pomstít nebo ne. Bylo však vždy lepší držet se na pozoru.Nikdy nepodceňuj nepřítele. Říkával tvůj otec. A bylo dobře, že sis to zapamatoval.

Trained to harm- 5.KAPITOLA

23. ledna 2015 v 17:16 | -DarkSoul |  Trained to harm
5. kapitola

"Seth" šeptnul jsi to tiše, tak aby to slyšelo jen málo lidí. A i na těch bylo vidět, že si nejsou jistí, jestli jsi vážně promluvil.
"Cože?" ozval se z popředí ředitel "Takže umíš mluvit?" při těch slovech se všichni ušklíbli. Sjel jsi po nich přimhouřenýma očima a oni ztichli. Cítil jsi jejich nervozitu z tebe. "Nikdo neříkal, že neumím mluvit." Tohle jsi řekl o něco hlasitěji, aby tě i ředitel slyšel.
"Tak nám zopakuj tvé jméno, prosím" požádal tě ředitel.
"Seth"
"Cože?"
"S-E-T-H" ten muž tě štval, nedal jsi to nijak najevo, ale musel to poznat. Své jméno si mu po třetí hláskoval po písmenech a pro sebe sis poznamenal, že už mu to nebudeš opakovat, ani kdybys musel.
"Dobrá tedy, Seth a jak dál?"
"Dál nic."
Ozval se další šum smíchu. I ředitel se pousmál nad tvou údajnou tupostí. "Aha, Takže Sethe Dálnici, vítáme tě tady" tentokrát se rozesmáli všichni naplno a čekali nějakou tvou reakci. Ano, zareagoval jsi. Posadil ses a upil trochu vody, kterou ti položili na stůl. Klidně ať ti tak říkají, když jim to připadá tak moc vtipné. Tobě to vtipné nepřipadalo, ale naopak tě to ani neuráželo. Byl jsi lhostejný k jakémukoli jménu, kterým tě nazvou. Zaregistroval jsi, že se k tobě někdo blíží a stůl na opačné straně jídelny na tebe upírá své pohledy. Bylo zřetelné, že čekají, co se bude dít dál. Zatímco ředitel ukončoval svůj prý každodenní proslov, někdo se usadil na židli naproti tobě. Podle pachu spálené gumy a alkoholu jsi poznal v osobě Peta, aniž bys na něj pohlédl.

MSV- 7./Co když milovat neznamená ničit?

23. ledna 2015 v 13:00 | -DarkSoul |  Město starých vzpomínek
7. CO KDYŽ MILOVAT NEZNAMENÁ ZNIČIT?


Bylo už dost pozdě, proto všichni dospělí zalezli do jejich pokoje, kde byli dvě manželské postele přesně pro ty čtyři lidi. Jace už taky ležel na posteli a Dany se hádala s Nikem, kdo má spát na posteli. Tedy spíš se hádala s někým, kdo jí vůbec nevnímal. Nik seděl na zemi opřený o zeď a vůbec ji nebral na vědomí, zatímco ona pořád říkala, že klidně bude spát na zemi taky. Když jí došlo, že to nemá cenu, trochu uraženě sebou plácla na postel. Jace si konečně sundal z hlavy polštář, protože slyšel, že hádka ustala. "Konečně!" děkoval Dany, že už zmlkla a pak si začali vyprávět úchvatné strašidelné historky. Nik stále jen seděl a snažil se na nic nemyslet. Pak ti dva konečně usnuli. Nik se zvednul a potichu vyšel z chaty na vlažný podzimní, ale teplý noční vzduch. "Díky! Konečně chvíle ticha" šeptal vstřícně větru, který mu pročechrával černé vlasy. Začal přemýšlet o tom, kam se to dostal. Nepatří sem. Tohle není jeho domov. Patří….nevěděl kam patří. Možná do děcáku, možná na ulici, možná do toho strašného domu. Ale sem ne. Nikdy neměl ani chvíli pocit, že patří do téhle šťastné rodiny, o které nevěděl, co si myslet. Vlastně každý den jen čekal, až ho zmlátí.

Trained to harm- 4.KAPITOLA

22. ledna 2015 v 17:57 | -DarkSoul |  Trained to harm
4. kapitola
V pokoji bylo všechno tak nemocensky bílé, až se ti to hnusilo. V rozích oken jsi viděl plíseň, stejně jako na nějakých místech u stropu. Z okna stojícího hned naproti dveřím jsi měl výhled na plochu pravděpodobně představující něco jako dvůr. Otočil ses směrem k Petovi, nelíbilo se ti, že celou dobu stojí za tebou, a znovu jsi pozvedl obě obočí v tázavém výrazu. Chtěl jsi, aby už odešel, ale on za sebou zavřel dveře a přistoupil k tobě doprostřed místnosti. "Tak hele, ty vadnej nemluvče, v tomhle baráku jsem předsedou mládeže, takže mě budeš poslouchat stejně jako všichni ostatní. Budeš dodržovat moje pravidla a za žádnou cenu mi nebudeš odmlouvat, jasný?" Prskal ti do tváře sliny, které jsi po skončení jeho proslovu zhnuseně setřel. Když si toho všiml, naklonil se k tobě ještě blíž "Máš s tím nějaký problém? Nelíbíš se mi, a ten kdo se mi nelíbí to tu má o hodně těžší! Tak si u mě zkus svoji reputaci pěkně rychle napravit" S těmi slovy odešel a prásknul dveřmi. Pravděpodobně čekal, že s tím začneš ihned, že vyběhneš ze dveří a budeš prosit o odpuštění, a tak jsi jeho stín ještě chvíli viděl pode dveřmi, než naštvaně odkráčel. Ty sis s klidem sednul na postel a už jsi chtěl sáhnout po svém batohu, abys přerovnal své zbraně, ale pak sis uvědomil, že jsi naprosto bezbranný. Všechno ti vzali a ty jsi ucítil tu podivnou nahotu, kterou jsi cítil výdy, když jsi nebyl ozbrojený. Musíš si sehnat nějakou zbraň, abys mohl utéct. Nůž, nůžky, kovovou tyč, cokoli co by tě mohlo ochránit. Nyní jsi však toužil po troše spánku, který sis mohl dopřát. Uvědomoval sis, že spánek nebude tvým věrným pobočníkem při veškerých tvých cestách, nyní to byl ale vítaný luxus, kterého jsi chtěl využít…přestože bylo teprve několik málo hodin po poledni. Lehl sis na, pro tebe až příliš, měkkou matraci a stáhl si obličej do zhnusené grimasy, když postel pod tebou nepříjemně zaskřípala. Moc velký hluk. Řekl sis pro sebe, sednul sis a shodil polštář z postele. Když ses natáhl na chladnou tvrdou zem, něco v této místnosti ti konečně připomínalo domov. Často se stávalo, že jsi spal na zemi či venku na holé zemi. Přitáhl sis z postele deku a přikryl si jí nohy a za chvíli jsi už usnul spořivým, ale ne hlubokým spánkem. Byl jsi na tenhle typ spánku víc než zvyklý. Získal jsi další energii, ale přitom jsi měl celkem dobré povědomí o situaci kolem tebe. Proto jsi bez problémů slyšel otevření dveří tvého pokoje.

MSV- 6./U jezera

22. ledna 2015 v 17:49 | -DarkSoul |  Město starých vzpomínek
6. U JEZERA
Nik se probudil a snažil se popadnout dech. Rozhlédl se kolem sebe a uviděl Jace, jak poklidně leží s hlavou otočenou ke stěně. Vstal z postele a vzal si lék. Oblékl si čisté oblečení a přešel k oknu. Když ho otevřel, dusný vzduch ho praštil do obličeje. Co se to děje? Vždyť je září. Rozhlédl se po louce a stromech. Přemýšlel, kde je asi to jezero, jehož návštěvě se chtěl vyhnout. "Dobré ráno" pozdravil ho Jace, který se právě vyhrabával z postele. Nik si uvědomil, jak dlouho už nikomu neřekl dobré ráno, hned potom, co vstal. "Ahoj" řekl stále zahleděný do krajiny. Jace se oblékl a přešel zvědavě k oknu. "Co tam vidíš?"
"Vlastně nic, jen je to zajímavý pohled"
"To asi jo" Chvíli tam stáli a pak Nik odstoupil. Teď u okna stál jen Jace. Nik přešel k posteli a vytáhnul svůj blok. Otevřel ho, napsal datum a začal…ne nezačal. Díval se na prázdnou stránku a přemýšlel o jeho snu. Přejel si jazykem po vnitřní straně úst. "Máma určitě dělá snídani" komentoval Jace, když se ze spodního patra ozval zvuk varné konvice a tekoucí voda. Nik položil blok a sešel společně s Jacem do příjemné dřevěné jídelny, která voněla po vejcích. Sedli si na židle a po pozdravu s ostatními členy domácnosti snědli snídani.
"Je krásně" začala mluvit paní Londonová. "To ano" přidal se pan London "hned po snídani sbalíme věci a oběd a můžeme být u jezera celý den"
"Skvělé" vložil se do toho Jace "uvidíš Niku, voda bude teplá, přesně jak jsem říkal" Nik se na něj falešně usmál. 'Celý den, skvělé' pomyslel si a zakousnul se do chleba.

Trained to harm- 3.KAPITOLA

21. ledna 2015 v 17:19 | -DarkSoul |  Trained to harm
3.kapitola
Všechno probíhalo přesně tak, jak ti o tom velitel vyprávěl. Autem tě převezli na policejní stanici a s pouty na rukou jsi čekal na výslech. Upřímně jsi byl překvapený, že se tě chystají vyslyšet hned, dáma byla patrně velmi zámožná osoba a chtěla věc vyřešit co nejdříve. Pozdě večer tu nebylo moc policistů, tedy rozhodně méně než ve dne, ale někdo tě do té špinavé místnosti, kde se měl konat výslech, odvedl docela spěšně. Bylo vidět, že problém s tebou chtěli mít už za sebou. Řekli ti, že jsi obviněn z ublížení na zdraví- lupič pravděpodobně dámě ublížil- krádeže a pokusu o znásilnění. 'Víc toho lupič udělat nemohl' pomyslel sis sarkasticky a přitom jsi ani netušil, kde se všechen ten sarkasmus bere.
"Důkazy jsou nezvratné a ve vašem batohu jsme našli mnoho zbraní včetně těch střelných, které jsou registrované na neznámou osobu." Oznamoval ti policista. Samozřejmě, že byly registrované na neznámou osobu. Jak jinak by tvůj otec mohl vykonávat svou práci a neprozradit se přitom? Pro tebe to však byl problém, věděl jsi, že pro ně jsi teď navíc i nelegální držitel zbraní. A to ti moc v situaci nepřilepšovalo. "Udejte prosím své jméno a adresu" požádal policista.

MSV- 5./Výlet.

21. ledna 2015 v 17:09 | -DarkSoul |  Město starých vzpomínek
5. VÝLET
"…Niku?! Jsi připravený? Za pět minut odjíždíme" volala z přízemí paní Londonová. 'Nechápu, proč nemůžu zůstat tady, stejně do jejich rodiny nepatřím' pomyslel si Nik a hodil si přes rameno podlouhlý cestovní batoh s věcmi připravenými na chatu. Myslel si, že vyjedou v sobotu a hned ten den se vrátí, ale zjistil, že tam stráví celý víkend. Od pátku až do neděle. To vůbec nebyla příjemná myšlenka a vzhledem k tomu, že venku bylo teplo jako v létě, se ta myšlenka zdála ještě horší. Seběhl ze schodů a hodil batoh do kufru Volkswagenu CC. Když všichni nasedli do auta, Nik přemýšlel, jak dlouho asi pojedou. Jako by mu pan London četl myšlenky, zvolal z místa řidiče: "Tak…strávíme tu asi dvě hodiny, než tam dojedeme, takže si můžeme užít legraci i tady!" Na tváři mu hrál zářivý úsměv a stiskl tlačítko na palubní desce. Autem se rozezněla radostná energetická hudba a všichni kromě Nika začaly vzpomínat "Pamatujete, jak jsme v doprovodu téhle písně málem zahučeli v řece?"
"ANO! Nebo jak Dany nešlo zapnout rádio a tak dala ucho těsně k němu a…"
"a pak to začalo hrát tak, že vykřikla. Tvrdila, že ohluchla"
Všichni se smáli a Nik seděl otočený k okénku, díval se na krajinu, kolem které projížděli, na stromy, které byly stále zelené, i když už bylo září. Sáhl za sebe a vytáhl skicák, který tam předtím položil. Otevřel ho a začal lehce kreslit na hladký bílý povrch. Z nejasných tvarů se nakonec vyklubala překrásná louka, kolem dokola obehnaná stromy. Vedla k ní kamenitá cestička, vedle které stál obrovský výrazný strom. Pod ním seděl kluk, oblečený v černém oblečení, na uších měl sluchátka a v rukách svíral tužku a skicák. V popředí byly čtyři další osoby, které měly být hlavními motivy. Byly nejvýraznější, nejpřesnější a nejvíc ve předu, zatímco stromy a chlapec byly jako stíny, jako doplněk. Dva dospělí lidé seděli na dece a otvírali košík s potravinami a dva teenageři běhali okolo. Všichni se tam smáli. "To je pěkný!!" ozval se Jace, který se už nemohl dál smát a tak si konečně Nika všimnul. "Když myslíš..." odpověděl nezaujatě Nik. "Já si to nemyslím" dodal.

Láska a závazky || Poem

20. ledna 2015 v 18:49 | -DarkSoul |  Poems
LÁSKA A ZÁVAZKY
Kamarádka smutní
protože on je prý pořád s jinou a ne s ní,
Já o neopětované lásce však jen sním
Nemám problémy s ní ani s ním
jen jednu věc naprosto jistě vím,
většina vztahů končí tak žalostně
že ani já nevím, jestli ten můj skončí radostně.

Proto jdu dál po své cestě bez přítele, bez lásky,
láska vám stejně dá jen skoro prošlé závazky.
Pak závazky projdou, nebudou už k ničemu
Láska zmizí a převtělí se do nočních můr.

Je tedy k něčemu ten krátký závazek?
Je k něčemu, aby ti právě on řek'
"Miluju tě, už dost přetvářek!"
Změní to něco, když tě políbí?
věčnou lásku ti navždy zaslíbí?
Koupí ti věc, co se ti tak líbí?

Nic to nezmění, stejně pak odejde
Na ničem jiném přeci nesejde
Odejde a ty budeš zase sama.

Tvá důvěra k lidem bude pokroucená
Tvoje víra bude zničená
Tvé srdce bude rozbité
Tvá duše navždy opustí tě.

Je tedy lepší milovat a ztratit?
Nebo si přiznat, že láska ničí a zády se k ní navždy obrátit?

Je lepší poznat člověka, o kterém si myslíš, že tě miluje
Nebo radši necháš srdce, ať si nerozbité bije?

Jedno je jisté,
a to je to,
že když tě zradí láska
tvé srdce nemusí unést to.

Když tě láska opustí a ty nejsi dost silná,
je docela možné, že skončíš někde mrtvá.

By -Danah


Romeo a Julie (Shakespeare, W.) - Citáty

20. ledna 2015 v 18:13 | -DarkSoul |  Citáty z knih
Jaké úryvky/citáty/věty/verše mě zaujaly v této známé dramatické hře držící se na vrcholech známých her už po staletí?

"Montek (o Romeovi): Dokud mu nepomůžem z toho stavu, bude mít temných děsů plnou hlavu"

"Romeo: Já nejsem já. Pánbůh ví, kdo já jsem. To se ti zdá, že mluvíš s Romeem."

"Romeo: mně samotnému bolest srdce svírá, jenže víc bolí, když se jiný týrá tím, že já trpím, trpím nadvakrát, když prokazuješ mi, že mě máš rád."

"Julie (o Romeovi): jediná moje láska musí být jediná moje nenávist"

"Julie: Romeo, Romeo ach proč jsi Romeo? Zřekni se otce, zapři svoje jméno, a jestli nechceš, zapřu já svůj rod a navždy budu patřit pouze tobě"

"Růže nazvaná jinak bude vonět stejně."

"I kdybys přísahal, můžeš mi lhát"

"Těžko se hledá ten, kdo ztratil sebe."

"Kdo nebyl raněný, se jizvám směje"

"Otec Lorenzo: Na zemi totiž není nic tak zlé, co dobrem nemůže být pro druhé a rovněž nic tak dobré tady není, co nemohlo by se ve špatné změnit."

"Otec Lorenzo: ještě jsou na nebi mraky tvých vzdechů, tvé úpění mi dosud hučí v uchu a na tváři sis umýt nestačil, vymleté strouhy kudy se pláč lil"

"Romeo: Tak jasně říkám vám, že miluji, Capuletovu dceru Julii"

" Mercuzio (o Tybaltovi): Bije se dobře, bije se rád, a zabíjí ještě radši. To skvostné držení, ten dokonalý postoj, to parádní tušé!"

"Vévoda: Kdo zachránil vraha, chystá další vraždy"

"Julie (o Romeovi): Jsi pravý opak toho, čím se zdáš. Zlotřilý světče. Úctyhodný vrahu. Příroda musela tě vzplodit v pekle, že obalila černou duši ďábla tak božsky dokonalým pouzdrem těla. Jak může kniha plná proradnosti mít takhle vzácnou vazbu? A proč klam se usadil v tak skvostném paláci?"

" Capulet: Smrt mi ji vzala, smrt mi bere řeč, a už mi zbývá jenom němý pláč"

"Romeo (na lékárníka): Tady máš zlato, stokrát horší než jed, na tomhle hnusném světě vraždí víc než tvoje směšná tresť, co nesmíš prodat. To já ti dávám jed a ne ty mě."

"Romeo: mé úmysly jsou zlé a zběsilé, divočejší než tygr na lovu, nespoutanější nežli uragán."

"Julie (k Romeovi): jed ti pomohl na věčnost? Ty sobče, nenechals mi ani kapku, co mě má pomoct? Slíbám tvoje rty."

"Romeo-mrtev, cože? Paris taky? Zborcený krví. Copak všechno zlo muselo přijít v jedné strašné chvíli? Julie už se probouzí."

"Ten temný skutek tane v temnotách, než osvětlíme jeho příčinu."

"Zde je mrtvý hrabě Paris, zde mrtvý Romeo a Julie, jež po smrti je znovu zabitá"

"Ať smutnou výstrahou nám provždy je ten příběh Romea a Julie"

***

Něco jako závěr?
Světoznámou hru Williama Shakespeara tu zde snad nemusím ani představovat ani do podrobností popisovat. Knížečku jsem měla v notebooku staženou něco přes měsíc, než jsem se k ní konečně dostala a za nějaké čtyři dny jsem ji měla přečenou (čtyři dny to trvalo kvůli škole a jiným povinnostem)
Jsem toho názoru, že existují knihy, staré knihy, které by prostě měl každý přečíst. A kdo by do té kategorie nezařadil také tuto? Společně s tolika jinými je to totiž kniha, dramatická hra, příběh (říkejte si tomu, jak chcete) která přežívá staletí.

Ebook vám můžu poslat přes email, pokud mě kontaktujete přes komentář nebo někde vyhrabete rovnou moji emailovou adresu, ale pravda je, že když budete pár minut hledat (jako já) soubor s touto knihou určitě někde ke stažení najdete.

Trained to harm- 2.KAPITOLA

20. ledna 2015 v 17:47 | -DarkSoul |  Trained to harm
2.kapitola

Vesnice byla malá a připomínala spíš období 20. století než současnost. Procházel jsi uličkami plnými hospodářských stavení a ohrad pro kuřata. Do cesty se ti stavěly babičky v šátky okolo obličeje a postarší páni na tebe pokřikovali něco, čemu jsi nemohl přes hluk zvěře rozumět. Na náměstí byl zrovna trh, všichni kupovali z dřevěných stánků ovoce a zeleninu a hluk tu byl ještě větší. Přemýšlel jsi, jestli je tu nějaký obyčejný obchod. Procházel ses po náměstí a čím dál jsi zašel, tím bylo zvuků zvířat méně a aut se studenty více. Pomyslel sis, že vesnička je pravděpodobně větší, než sis myslel. A měl jsi pravdu. Najednou jsi prošel pod velkou kamennou bránou a po zatočení za roh domu jsi uviděl o mnoho větší náměstí, pravděpodobně centrum celé vesnice. Uprostřed bylo malé jezírko s kachnami a po bocích náměstí byly obchody s potravinami a…oblečením. Přesně to jsi hledal. Našel jsi nejnenápadnější obchůdek s látkovým zbožím, kde na sebe neupoutáš pozornost moc lidí a vešel jsi dovnitř. Páchlo to tam po sýru-pravděpodobně po tom, co ten tlustý japonec držel v ruce- čisticím prostředku a po nových botách. Pozdravil jsi, ale víc jsi hovor nerozváděl. Co nejrychleji jsi zaplatil za šedé triko a černé kalhoty, které měly nahradit tvoje stávající vojenské maskáčové kalhoty. Ty jsi po odchodu z obchodu pečlivě zastrčil do batohu právě tak, abys utlumil případné narážení zbraní o sebe. Náměstí bylo přeplněné méně, než před pěti minutami, kdy vstoupil do obchodu, což byla vítaná změna. V informační kanceláři, která navzdory všem očekáváním stála hned naproti obchodu i přes to, že ses nacházel v tak malé vesnici, ses dozvěděl, že autobus do dalšího města jede už za několik málo minut. Výborně načasované. Došel jsi k zastávce a autobus zrovna přijížděl. Starému muži v modré košili polité kafem jsi zaplatil za jízdenku na konečnou stanici a bez ohlédnutí sis sednul až na konec autobusu. Celý prostor jsi pak měl pod dohledem, proto nehrozilo, že tě někdo napadne zezadu a mohl jsi kontrolovat všechny pohledy, které k tobě byly vysílány.

MSV- 4./Emoce mají párty

20. ledna 2015 v 17:42 | -DarkSoul |  Město starých vzpomínek
4. EMOCE MAJÍ PÁRTY

Když člověka celé dětství týrají a nadávají mu, naučí se zadržovat emoce a nedávat je nijak najevo. To byla pro Nika asi nejcennější lekce, kterou od svého otce dostal. Dokázal se tvářit klidně a chladně i při těch nejhorších situacích. Kdyby tehdy na otce začal křičet, dopadlo by ještě hůř. Časem se i naučil neplakat. Jeho oči vyschly a už dlouho z nich nestékaly slzy. Ale čím víc emocí Nik skrývá, tím víc se mu hromadí uvnitř. Ale to Nik neví. Nijak nevnímá, nebo spíš nechce vnímat ty pocity, které u něj byly odjakživa potlačovány. Možná proto nikoho nemiluje, možná proto nikomu nevěří, možná proto nemá, nechce mít, přátele.

34. Zrada || Povídka na téma...

19. ledna 2015 v 18:57 | -DarkSoul |  Stories
ZBAVIT SE STRACHU. NAVŽDY.
"Sorene! Nenechávej mě tu! Ne s nimi!" usilovně vykřikovala ustrašená dívka v roztrhaném a zakrváceném tričku. Citila, jak jí někdo zacpal pusu a popadl ji pod pažemi. Dva muži ji táhli z otevřeného prostranství pryč. Pořád se snažila křičet, když jí však jeden z podivných mužů zapíchl do kůže nějakou jehlu, přestala. Nemělo to smysl. Jediné nad čím teď dívka přemýšlela, bylo, proč jí tady nechal samotnou. Proč jí nezachránil? Znala se s ním teprve krátce, do výcvikové školy nastoupil teprve nedávno, ale ona myslela, že jí miluje. Ona jeho totiž ano! Sedativum začalo působit. Vzdala poslední zbytky odporu a nechala muže nést svou plnou váhu. Po další minutě se jí začaly zavírat oči. Poslední, co viděla, byly šedé hrubé stěny obroské budovy, do které byla bez milosti vtahována.

Untitled poem.

19. ledna 2015 v 18:49 | -DarkSoul |  Poems
Pozbyla lítosti,
ztratila srdce
Teď při vší svátosti
jen tlumeně tluče.

Nemiluje
ani nebude milována,
smířit se s tím,
to je moc co je jí dána.

V temných koutech
Odříkává tajné přání
"Přineste mi zpět mé srdce
v otevřených dlaních"

Kde však oni mají hledat srdce její
když nikdo jí ho neodcizil
ona už ví, kam všechny věci spějí-
k úplnému zapomnění.

Srdce někde vytrousila ze své hrudi
po cestě zpět se jí nechce
to radši démony ve své mysli budí
no a co, předstírat city jde přeci lehce.

Myslela že to je konec příběhu
Jen křičet do dálky svá přání
To však nebyl přesný plán osudu
Někdo přišel se svým srdcem za ní.

Není to muž
bože to ne
jen dívka co vytáhla nůž
dívka, co nezapomene.

Otupuje bolest
zahání prázdnotu
obyčejný člověk
co přivádí srdce k tlukotu.

Nemiluje
ani nebude milována,
jediné přátelství
to je radost co je jí dána.

28. Vzpomínka || Povídka na téma...

19. ledna 2015 v 15:37 | -DarkSoul |  Stories
"Chtěl bych vědět, proč tenhle dopis vlastně píšu. Proč píšu dopis na rozloučenou osobě, která mě nemiluje? Víš, přemýšlel jsem nad tím dlouho. A pak jsem na to přišel. To já miluju tebe, víš? Neustále a nekonečně. A až do smrti, která přijde každou chvíli. Tenhle dopis dostaneš až dlouho potom, co umřu. Vím to.
Ale chtěl jsem ti říct, že to s tebou bylo skvostný. Chvíle na lavičce uprostřed louky. Dny s nohama ponořenýma do chladivé lesní strouhy, oblečení špinavé od lesních jahod, kterými jsme se přecpávali. Nekonečné rozhovory, které mě nikdy neomrzely. Tvůj dotek. Tvé rty. Tvé oči. Všechno bylo tak dokonalé. Ale proč to trvalo tak krátce? Stalo se to vůbec, zlato? Nebo to byl jen sen?
Pamatuju si ten příšerný den, kdy mě realita tvrdě uhodila do obličeje. Viděla jsi mě při tom záchvatu. Odvezla jsi mě na ošetřovnu. Poslal jsem tě domů a usmíval jsem se. Líbilo se mi, že o mě máš strach. Dokazovalo to, že mě máš ráda alespoň z poloviny tak, jako já tebe.
Kdo by však tušil, že se to tak rychle změní? Nemohl jsem za tu nemoc, která se u mě projevila. Leukémie je zrádná. Pamatuješ, jak dlouho jsem otálel, než ti o tom řeknu? Tak moc dlouho...avšak právě v ten čas jsem ti byl nejblíž. Ty chvíle byly ty nejkrásnější na světě. A pak jsem ti o mé nemoci řekl. Záchvaty byly čím dál častější, vzpomínáš? A ty ses na mě jen nervózně usmála a vymluvila ses, musela jsi jít za babičkou. Byla to vůbec pravda? Ten den jsem ti věřil. Říkal jsem si, že si to probereš a příští dny budeme znovu trávit všechny chvíle, které mi zbývaly, spolu. Pletl jsem se. Už jsi na mě nepromluvila. Vyhýbala ses mi. Ale víš co byl největší šok? Ta novinka, kterou mi řekla tvoje kamarádka: "Ona tě už nechce vidět. Nemůže se přece zahazovat z mrzákem" Uhodilo to do mě jako blesk. Nikdy jsem si nemyslel, že by mi dál nebylo souzeno se tě dotýkat. Nikdy jsem ani nepomyslel, že už mě nenecháš se s láskou podívat do tvých očí. Ani jsem nevěděl, že tě už nikdy nepolíbím.
A ten den jsem přestal chodit do školy. Bylo mi čím dál hůř. Nemůžu dál. Končím. Tohle jsou pravděpodobně poslední řádky před mou smrtí. Realita je krutá viď ? Ah, ty to vlastně nevíš. Já jsem neopustil tebe.
Myslel jsem, že to co mezi námi bylo, byla láska. Pletl jsem se. Zase. Bylo mezi námi vůbec něco? Kdyby náhodou ano, spolehlivě to nahradil tvůj odpor ke mě.
Ty ses nechtěla podívat na mě, protože jsem se ti hnusil. Má nemoc se ti hnusila. Já se nemohl podívat na tebe, protože jinak bych si vzpomněl na naši lásku, a na to, že je pryč.
Přijdeš vůbec na můj pohřeb? Budeš tam, lásko? Bude ti to alespoň trochu líto nebo budeš sedět doma, na druhém konci města, ve strachu, že tě někdo uvidí ve společnosti nemocného mrzáka? Ve společnosti mrtvého nemocného mrzáka?
Sen pro mě skončil už dávno, realita se mi už taky rozmazává před očima. Život se mi krátí. Jen pár chvilek. zbývá. Přečteš to po mě vůbec ještě? Ruka se mi tak moc neklepala už dlouho!
Zbývá mi však napsat už jen jedna věc. Musíš to vědět.
Odpou------ "

Trained to harm- 1.KAPITOLA

19. ledna 2015 v 15:17 | -DarkSoul |  Trained to harm
1. kapitola
Po několika dnech jsi vyrazil. Věděl jsi, že ti to trvalo dlouho, ale neměl jsi na vybranou. Všechno, co ukazovalo na tvou, nebo otcovu nedávnou přítomnost jsi musel zničit. To, co by se ti při ne moc pravděpodobném návratu mohlo hodit-jako zbraně a věci důležité k hlavnímu přežití- jsi uzamknul do chladných, ale přesto suchých sklepů a dveře vedoucí do podzemí si následně zabetonoval. Bylo ti jasné, že váš dům ještě dlouho po tvém odjezdu nenavštíví. Byl ukrytý za poli, cesta vedla záměrně skoro neprůjezdným lesem a jiné nejbližší stavení bylo několik kilometrů odsud. Ale jednou to tu někdo objeví. A až ten čas nastane, nechtěl jsi, aby lidé zbraně našli.
Teď jsi však už nemyslel na ty staré kasárny, ze kterých jsi nikdy neodešel. Sice jsi vždycky pracoval jen vevnitř nebo v okruhu dvou kilometrů, ale už od dětství máš nastudované mapy celého státu. A co neznáš, to se dá odvodit…Nebo si to zjistíš. Nevíš, jestli jsi dobrý v mámení odpovědí z lidí, nikdy jsi to nemohl zkusit na nikom jiném než na tvém naprosto nezlomném veliteli- otci.
Měl jsi chuť běžet. Jen abys našel vrahy dřív. Ale víš dobře, že spěch je k ničemu. Proto radši potichu procházíš loukou a opakuješ si pravidla, která však máš už dlouho zarytá v mozku. Pravidla chování ve společnosti, strategickým únikům, promyšleným útokům a nezlomném odhodlání ti protékají v krvi. Necukáš hlavou, neděláš prudké pohyby a neotáčíš se. V lese by tě nikdo neslyšel, ani kdybys byl pár metrů od něj. A když ti v prvním městě, kterým procházíš, lidé bezohledně naráží do batohu, víš, že na sebe nesmíš upozorňovat. Na sebe ani na batoh plný zbraní. Místo toho si promýšlíš své další kroky a přitom stíháš zběžně a nenápadně kontrolovat okolí. Tvým dalším krokem je zdlouhavá cesta na sever státu. Víš, že tam mají základnu vojenské síly Skotska, a právě ty přepadly-zabily-tvého otce. Poznal jsi to z přízvuku i z uniforem hned ve chvíli, kdy jsi je spatřil. Přízvuk ještě nebyl tak zřetelný, dalo se předpokládat, že žijí blízko hranic.

MSV- 3./Odhalené tajemnství

19. ledna 2015 v 15:13 | -DarkSoul |  Město starých vzpomínek
3. ODHALENÉ TAJEMSTVÍ
"Dany?"
"Co je Jaci?"
"Kam jdeš? Myslel jsem, že tě ještě pozvu na zmrzlinu" řekl Jace, když se chystali opustit koupaliště.
"Promiň Jaci, ještě jsem si slíbila, že něco udělám"
"Dobře"
Dany se rozloučila s Jacem, který na ni udiveně hleděl s nohama ponořenýma v jezeře a šla udělat tu důležitou věc. Musí zjistit kde je Nicholas. Po cestě hodila domů plavky a ručník a šla k Jacovi domů. Když nenašla Nika ve svém pokoji uvědomila si, že se asi ještě nevrátil. Pak si vzpomněla, že Jace říkal jak Nik chodí na hřbitov. Netušila proč, ale přistihla, že běží. Zadýchaně se zastavila před bránou a sledovala hřbitov, který teď měla jako na dlani. Hledala člověka. Jen tu jednu osobu, protože..vlastně nevěděla proč, jen jí štvalo, že se s ní vůbec nebaví. Všichni se s ní bavili. Jen on ne. U jednoho hrobu zahlédla siluetu nějakého staršího pána, pak ženy s dítětem a tam pod tou borovicí..ten temný stín. 'To je on' uvědomila si a zezadu se k němu přikradla. Podívala se mu přes rameno a uviděla překrásný obrázek chlapcových zad. Na chvíli si myslela, že je to fotografie. Pak si všimla té jizvy a další..a další. "To je hezký obrázek...teda vlastně to je dost depresivní obrázek ne?" zeptala se a uviděla jak sebou Nik trhnul. "Co tady děláš?!" zeptal se jí nepřátelským tónem. Dany to překvapilo a začala trochu litovat, že přišla "No…ráno si tak vyletěl z domu…tak jsem si říkala co s tebou je."
"Se mnou není nic." Prohodil nevnímavě Nik.

MSV- 2./Dům hrůzných vzpomínek

18. ledna 2015 v 11:27 | -DarkSoul |  Město starých vzpomínek
2. Dům hrůzných vzpomínek

"Niku!!! Tak pojď..copak se netěšíš na překvapení?" volala Dany a bouchala při tom na dveře Nikova pokoje 'NE' pomyslel si Nik, ale nahlas řekl "hmm..už jdu" Když otevřel dveře pokoje Dany trochu zatajila dech. Černé vlasy měl jako obyčejně přehozené do patky a na sobě měl černé triko s rozepnutou koženou bundou a černé kalhoty. Prošel kolem Dany jako stín a tiše seběhl schodiště.
'Kam mě to zas táhnou? Prosím ať je to něco normálního' pomyslel si zkroušeně Nik v autobuse. Nevěděl kam jedou, protože autobus měl zatažené závěsy a před ním seděli dva obrovští muži, takže neviděl ani na řidiče. Asi už budeme poblíž uvědomil si Nik když Jace vstal a poprosil řidiče, jestli by jim nemohl zastavit. Ten asi Jace znal, protože začal přibrzďovat. Když zastavil Dany,Jace a Nik vystoupili u travnatého příkopu 'Zvláštní, něco je mi tu povědomé' zamyslel se Nik. Pak autobus odjel a ukázal jim ten dům. Dany se usmála, Jace jen řekl: "No, em…vítej kdysi doma?" a Nik se zhrozil 'NE…NE to by neudělali!!! To jsou tak hloupí? Eughh..asi si za to můžu sám, nikdo přeci neví co se mi tu dělo'
Nik ve zděšení o krok ustoupil 'Uteč od toho domu, něco ti udělá, on ti něco udělá' radilo mu podvědomí 'Ne, nesmíš bejt srab. On je už mrtvej a ty se bojíš?' nadával si. Tak se hádal se svým podvědomím až uslyšel hlasy "Tak co myslíš Niku?" ptala se Dany.

Trained to harm

18. ledna 2015 v 11:09 | -DarkSoul |  Trained to harm

TRAINED TO HARM

Vyrůstal na opuštěném pozemku připomínajícím vojenskou základnu, jeho otec byl pro něho "velitelem" a učil ho bojovat, bránit se a manipulovat. Jiné lidi než jeho otce vídal jen zřídka. Jen trénoval a učil se. Pak se to změnilo. Když najde otce mrtvého v kaluži krve a vidí, jak nad ním stojí dva muži ve vojenské uniformě, nestačí na ně zaútočit, ale odpřísáhne si, že je najde a otce pomstí. Co když se to však vyvine úplně jinak? Co když jeho výprava za pomstou skončí na samém začátku a on bude nucen přežít v normálním světě jako normální člověk a ne jako zabiják?
Stav povídky: neukončené
žánry: akční, pomsta, pěstounská péče
Omezení: v některých dílech popis týrání, vraždy a krev
Upozornění: Některé části textu se nemusí podobat realitě (průběh různých vyšetřování, výslechů, zdravotních postupů, průběh vkládání dětí do pěstounské péče...) + objevuje se již zmíněná krev a brutalita
Počet kapitol: ??
Autor: -DarkSoul


KAPITOLY:


Trained to harm- Prolog

18. ledna 2015 v 10:08 | -DarkSoul |  Trained to harm
PROLOG
Anglie

"No tak! Co jsme si říkali! Jsi natvrdlý? Upoutáváš na sebe příliš pozornosti. Ošíváš se, děláš moc prudké pohyby a navíc to tvoje urputné otáčení hlavou! Jsi tak moc nápadný!" statný muž ve vojenských kalhotách se zhluboka nadechnul, aby mohl pokračovat. "Měl bys jít rovně, nevybočovat z cesty a nedělat prudké pohyby. Choď plynule, prosím." Sice poprosil, ale tobě to tak rozhodně nevyznělo. Tyhle hodiny tě nudily ze všeho nejvíc. Byly ještě horší než francouzština nebo matematika v té velké tmavé místnosti.
"Promiň, tati" ozval ses. Pak sis ale uvědomil, jak velkou jsi udělal chybu. Tvůj otec k tobě přišel a praštil tě pažbou cvičné vzduchovky, kterou držel v ruce do břicha. Nic jsi neudělal. Jen jsi pevně stál, protože jsi věděl, že ti ten trest přísluší. Ostatně jsi na to byl už zvyklý, a kdyby ne, pořád tu bylo pravidlo 'Nedávej najevo své emoce' Muž zbraň přehodil do druhé ruky a přiblížil se tváří k tvému uchu: "Už nikdy mi neříkej tati! Kapitáne, veliteli, pane. To jsou správná oslovení." Šeptal ti to přímo do ucha tím nebezpečným tónem. Bylo to ještě strašidelnější, než kdyby křičel.
"Ano, pane! Omlouvám se, pane!" vzkřikl jsi profesionálním tónem podřízeného, ale nikoli slabého. Tvůj o- kapitán se na tebe ještě chvíli díval, než vykřiknul "12 kol" Tvůj mozek snad ještě ani nestihnul tu zprávu zpracovat, ale ty ses, pod vlivem dlouholeté praxe, automaticky rozběhl na svůj každodenní půl kilometrový okruh. Kdyby ti tak dlouho nevtloukali do hlavy, že to nesmíš, vzdychnul bys. 12 kol je o 2 víc než ti kapitán dává obvykle a ty musíš stihnout další hodinu. Přírodopis, uvědomil sis a během cesty sis připomínal nové latinské názvy rostlin, které jste probírali minule. Běžel jsi teprve šesté kolo,a ty jsi najednou neměl co opakovat. Trochu jsi zrychlil, abys to stihl včas. Tak moc by ses chtěl před další hodinou ještě napít. Nevěděl jsi však, jestli to bude možné. A jestli by ti to vůbec velitel dovolil. V terénu by ses napít nemohl.
Sedmé kolo.
Osmé kolo.
Deváté kolo.
Desáté kolo.
Přemýšlení nad terénem zvýšilo tvůj výkon a kola ti začala ubíhat. Při jedenáctém kole tě začaly trochu bolet lýtka. Nadával sis, co je s tvou výdrží. Zrovna jsi běžel po poli a nohy se ti bořily do rozmáčené půdy. Přinutil ses trochu zlehčit krok, i když tě už nohy moc neposlouchaly. Ani tě nenapadlo zastavit. To by byla pohroma. Svaly by se ti stáhly a už by ses znovu nerozběhnul. Stejně nesmyslná, ba ještě nesmyslnější, ti připadala představa zastavení a odřeknutí jednoho kola. Nikdy bys neudal o nic míň, než jsi měl udělat. Tak tě vychovali.

37. Sebevražda || Povídka na téma...

18. ledna 2015 v 9:56 | -DarkSoul |  Stories
Byla chladná noc, snad ta nejchladnější za celé prázdniny, ale jemu to nevadilo. Šel stejně jako každou noc na to místo. Jeho adoptivní rodiče už dávno spali a on už dávno přestal trpět výčitkami, že se každou noc vykrádá z domu do lesů aniž by o tom někdo věděl. Smířil se s tím jako se svou povinností, musel to dělat. Neměl logický důvod, jen jakýsi vnitřní pocit nutnosti to udělat, ale kdyby neutíkal, přestal by zvládat svůj život.
Když se dostal z dosahu pouličních lamp a začal šlapat po kamenité cestě místo po asfaltu, konečně se cítil jako celý den ne. Svobodný, volný a cílevědomý. Ve dnech, které trávil s náhradní rodinou a všemi těmi ostatními lidmi, neměl žádný cíl, žádný důvod proč žít, ale v noci, když vchází po cestě do lesa, to ví. Ví, co musí udělat, aby přežil do dalšího rána tak, jak by chtěl. Tak, aby nikdo nepoznal, jak se cítí.
Kamínky se proměnili v jehličí chvíli po tom, co vstoupil do temnoty lesa. Na okolní tmu si zvykl velice rychle, jak už to měl nacvičeno a po paměti procházel temným houštím, obcházel hluboké příkopy a vyhýbal se jehličnatým stromům. Věděl, že už je blízko. Už slyšel malý potůček, jak si probíjí cestu mezi stromy a kamením. Je moc blízko. Ve vodě se odrazila záře měsíce a nedaleko zahoukala sova, posledních pár kroků. Je téměř u cíle. Bez zaváhání vkročil do strouhy a šel ve směru jejího toku dokud koryto neskončilo a voda volně nestékala hluboko to jakési jeskyně. Vystoupil ze strouhy a s prsty jemně obtahujícími křivky jeskyně začal jí obcházet. Po chvíli zkušeně odhrnul keř přesně v místech, kde byl ve skále malý otvor, strčil do něj ruku a vytáhl podlouhlý kožený balíček. Z balíčku vyňal obrovský ostrý nůž a několik žiletek, které tam schovával do zásoby. Odložil to do trávy a na ruku si vysypal zbytek obsahu balíčku. Bílé malé prášky se mu rozběhly po dlani. Věděl přesně kolik jich je. Mnoho. Mnoho prášků, které si měl vzít, ale nevzal. Párkrát je převalil v ruce a pak je nasypal zpátky do balíčku. Z kapsy své mikiny však vytáhl ještě jeden, který následně přihodil k ostatním. "Nejsem blázen, nejsem v depresi, nepotřebuju psychologa, nechci to brát..." šeptal si přitom, když prášek padal do balíčku, který potom hned odhodil stranou a podíval se na ostrý nůž jako už tolikrát předtím. Vzal ho do ruky a zároveň s tím si vykrnul rukáv mikiny jak nejdál to šlo. "Nejsem v depresi..jen potřebuju...potřebuju" šeptnul a řízl se na zápěstí. Napomenul se "Blázne, bude to moc vidět, trochu výš." S tím přiložil nůž k vnitřní straně lokte a váhavě přitlačil. Jakmile však proboural slabou pokožku, byl už bezmocný. Zmocnila se ho ta touha po prolévání vlastní krve a čím silnější ta touha byla, tím hlouběji se řezal. Po několika rudých čarách na rukách se s nožem zastavil u žíly. "Když se chceš zabít, musíš říznout svisle" připomínal si a otočil nůž do polohy, která tomu odpovídala. Chystal se přitlačit a rychle přejet po žíle směrem dolů. Pak by byl všemu konec, vykrvácel by tady, na odlehlém tichém místečku a už by ho nic netrápilo. Už žádná lítost ze ztráty rodiny, už žádné výčitky z toho, že to on je možná zabil. Už žádné přesvědčování, že to je jeho vina, že je jeho vina, že je tam nechal všechny uhořet. Jen ticho. Ale zaváhal a to mu zachránilo život. Vteřinu předtím, než se rozhodl, něco zašustilo v křoví. Ne zvíře, to by poznal a nelekl by se. Byly to kroky. Lidské kroky prorážející okolní ticho a hluboký přerývaný dech nějaké osoby. Stiskl nůž pevně v ruce, ale oddálil ho od své kůže. Místo toho se potichu postavil a nůž držel v ruce před sebou připravený kdykoli zaútočit. Kroky byly rychlé a blízko něj. Za chvíli už mohl vidět ve slunečním svitu dívčí postavu, a postava mohla vidět jeho. "Panebože, panebože díky. Strašně jsem se tě lekla!" úlevně si vydechla dívka zatímco se k němu blížila "Nějak hloupě jsem se ztratila, měli jsme s přáteli noční výpravu a tak nějak jsem se oddělila." Už byla úplně u něj "Řekneš mi, jak se dost-" zmlkla, když ho uviděla. Nebo spíš když uviděla jeho ruce, po kterých stékali stružky krve z čerstvých ran. "Ehm" zakuckala se a pohlédla do jeho tváře, chvíli ji zkoumala než řekla: "Božínku, já tě znám. Chodíš do třídy nade mnou, nemám pravdu?"
On si zatím stáhl rukávy a proklínal jí za vyrušení, jak teď vysvětlí rodině tu krev na vnitřní straně mikiny? Pohlédl jí do tváře plně osvětlené měsícem "Jo"
Dívka se asi snažila zakrýt svoje vyděšení jeho ranami, protože mluvila hodně rychle "Vzpomenu si, počkej...Pa.. em, ne..Ne-na..Nate?"
"jo" řekl trochu opatrně. Chvíli nikdo nemluvil, dívka pravděpodobně čekala, že i on se pokusí uhodnout její jméno, ale když už bylo jasné, že to není jeho úmysl řekla: "Já jsem Caroline, lidi mi říkají Car" usmála se "ehm...mohl bys mi teda poradit, kudy se mám dostat do města?"
Nate se rozhlédl okolo. Měsíc se už posunul takže jeho stín teď připomínal obrovskou vysokou příšeru. "Jasně. Musíš jít tudy" naznačil prstem nejkratší stezku mezi stromy "a půjdeš pořád rovně. Za deset minut bys měla být u hlavní silnice, která vede do města"
Car se ani nehla "Ty tady ještě zůstáváš? A když už jsme u toho, proč tu vlastně jsi?"
"Já tu zůstávám a ty jdeš pryč. To je všechno co potřebuješ vědět." řekl Nate až překvapivě klidným hlasem. "Jdi"
"Nechce se mi tě tu nechávat samotné-" namítla Car, ale svou myšlenku ani nedokončila "Jdi!" zakřičel na ni Nate tak hlasitě, že slyšeli vylétnout pár ptáků z korun stromů. Caroline se naposledy se strachem v očích podívala na onoho podivného člověka a pak se spěšně ztratila v lesích.
Nate si oddechnul, kdyby neodešla, musel by jí ublížit. Takhle vydal jen ten tichý výdech, schoval nůž i žiletky zpátky do balíčku, který pak uklidil zpět na dvé místo v dutině skály a vydal se pomalu na zpáteční cestu. Vrátí se akorát aby se stihl tři hodiny prospat.
Další večer už na dívku skoro zapomněl, byla noc, tentokrát teplejší než ta minulá, a o to víc se mu chtělo jít navštívit jeho malou svatyni. Téměř běžel přes potok, aby už byl na místě, ale když vystoupil z vody a chystal se obejít jeskyni, něco mu nesedělo. Někdo se procházel jenom kousek od něho. Zvěř to nebyla, tu by už dávno vyplašil cákáním vody. Pomalu se přitisknul ke skále a začal ji opatrně obcházet. Pak vydechl: "Zase ses ztratila?"
Caroline sebou při jeho otázce trhla. "Ne, doufala jsem, že tě tu najdu"
"Proč?" žmoulal v kapse další nepožitý lék.
"Co..co je tohle?" zeptala se a vytáhla za zády schovaný podlouhlý balíček. Jeho balíček. Nate se příšerně naštval. Krev v něm jen vřela. Tohle bylo jeho největší tajemství, na ty věci nikdy nesahal nikdo jiný než on, a nikdy se to nemělo změnit. Přestože byl tak naštvaný, relativně klidným hlasem se zeptal: "Proč jsi to udělala? Proč jsi to vzala?"
Car se na něj podívala prosebnýma očima "Nejdřív mi ty řekni, proč tohle děláš"
"Co dělám?"
"Tohle...viděla jsem tvoje ruce"
"Jenom ruce? Ah, tak to je šťastná část těla."
Car se zarazila a chvíli nemluvila. Pak se znovu zeptala "Proč tohle děláš? Co jsou zač ty prášky? Máš je na předávkování nebo je máš brát a nebereš je?"
Natovi připadalo trochu vtipné, jak tam stojí naproti sobě pár metrů od sebe, on celkem uvolněně s rukávy mikiny zakrývajícími celé jeho ruce, ona s podivným postojem vyžadující vysvětlení, které by ji vlastně ani nemělo zajímat. No, ano, nemělo by jí to zajímat. "Proč se tak staráš?" zeptal se.
"Protože potřebuješ pomoc, hele, moje máma je psycho-..."
"Nejsem blázen"
"Tak co jsi?"
Tentokrát nic neříkal Nate. Neví, co je. Jen prostě cítil, že tohle potřebuje dělat. "Vrátíš mi to?" ukázal na balíček, ale Caroline ho zase schovala za zády. "Nemusí ti pomáhat moje máma, já..něco jsem od ní pochytila, můžeš to všechno probrat se mnou! Pomůžu ti."
"Ale mě..." na chvíli se zarazil. Měl nový plán. Svěsil hlavu dolů a snažil se vydolovat z očí pár slz "Dobře. Promiň. Myslíš, že bys mi byla schopná pomoct? Dáš pryč tu bolest?"
"Pokusím se" zašeptala Caroline příjemně překvapená jeho reakcí.
"Čím začneme?" zašeptal jí v odpověď.
"Můžeme třeba tím, že se dnes nepořežeš a schováš tohle" vyndala balíček zpoza zad "zpátky na místo"
"Dobře" řekl Nate a chtěl od ní převzít balíček. Car se na něj nejdřív podezíravě podívala, ale pak balíček pustila, Nate ho otevřel. "Hej" křikla Car "jen ho dej zpátky, neotvírej ho!"
"Počkej, musím tam dát antidepresivum"
"Víš, měl bys je začít brát, léky jsou od toho, abys je bral."
"Jasně" odpověděl a hodil prášek do balíčku. Jeho plán vyšel. Když držel balíček v ruce rychle z něj vytáhl jednu žiletku a než stačila Car něco udělat , pořezal si krk. "Bláhová Caroline. Kecama nikoho nepřinutíš, aby přestal. Nejsem blázen a nejsem ani nemocný nebo tak něco." uskakoval před rukou, která se mu snažila předmět sebrat. "Budeš se muset víc snažit, nebo ještě lépe, vzdát to se mnou." Caroline ho beze slova konečně chytila za ruku, přitáhla ho k sobě a políbila ho. Bylo to tak nečekané. Nate stisknul ruku, ve které měl žiletku a aniž by o tom věděl, začala mu z ní téct proudem krev. On si toho nevšiml, jen chtěl pokračovat v...tomhle. Cítil, že žije, aniž by si zarýval něco ostrého do kůže.
"Hej!" vykřikla Car, když si všimla jeho ruky "pusť to! Hned." Byl tak omámený, že poslechl a zakrvácená žiletka spadla na zem. "Sakra" zaklel "teď si toho ostatní všimnou."
Dívka se na něj ochromeně podívala "Nebolí tě to?"
"Ani bych si toho bez té krve nevšiml. Je to zvyk. Dělám to už..dlouho. Každý den" Netušil proč jí to říká, ale už se tak dělo, nešlo vzít zpátky to, co řekl.
"A proč? Proč to děláš?"
Tentokrát se jí rozhodl odpovědět pravdu "Nevím. Popravdě nevím, ale když jsem byl na jedné schůzce u psychiatra, řekl mi, že je to proto, že se cítím zodpovědný za smrt své rodiny."
"A cítíš?"
"Ano."
Na to místo chodili potom společně každou noc. A Nate...už necítil takovou potřebu se řezat. Dělal to, aby něco cítil, teď však přišel na jiný způsob, jak něco cítit. Líbal ji, jezdil jí prsty po její hladké pokožce, dotýkal se jí a miloval to. Car si vždycky našla čas, aby se večer mohla vypařit a tak řezání bylo potřeba čím dál míň. Začalo to znovu, když odjela na týden pryč. Dovolená. On nesnášel dovolené a výlety. Vždycky adoptivní rodinu přinutil ,aby ho nechali doma, bylo to tak lepší. Ale v ty dny, kdy Car odjela...přál si taky někam odjet. Přál si být s ní, protože když nebyla ona, existoval už jen ten ostrý nůž. Snažil se přes ten týden brát léky, ale nijak to nepomáhalo. Stýskalo se mu a jediný způsob, jak to zahnat byl, aby udělal to, co považoval za nevyhnutelné. Z jeho kůže opět vytryskla krev. A když se Caroline vrátila, dělal jakoby nic. Přesto bylo jasné, že to dívka zjistí. Bylo na ní vidět, že je naštvaná. "Myslela jsem, že tahle část už je za námi" vyčetla mu těsně před tím ,než se rozplakalana jeho rameni. Tu noc odešla z lesa dřív než posledně, vymluvila se na brzké vstávání a on tomu nepřikládal příliš velký význam. Měl ji zpátky, všechno bude zase dobré. Jeho rány se zacelí a jeho srdce zůstane takové, jak ho nechala-konečně spravené a šťastně bijící.
Nepřikládal moc velký význam ani tomu, že 'pracovala na úkolech až dlouho do noci a pak byla unavená tak, že nestíhala jejich schůzky' chápal, že se chce dostat na dobrou školu a mít skvělou práci, chápal, že tímpádem musí obětovat pár nocí. V ty dny chodil sám po lese nebo po městě. Snažil se však nikdy nezatoulat na místo, kde ležel onen balíček a docela se mu to dařilo. Byl šťastný, že našel někoho jako ona. Pochopila ho, pomohla mu...spravila ho.
Jednu noc se takhle toulal po městě v odlehlých temných uličkách- na spaní neměl ani pomyšlení. Stačili mu ty tři hodiny. Už byl zvyklý. V jedné z uliček uslyšel dětský pláč a tak radši zatočil jinam. Nesnášel děti a jejich pláč. Připomínalo mu to jeho slabost. Ulice, do které zatočil byla víc osvětlená, matně si vzpomínal, že tady je nějaká banka a pošta. Už dlouho ve městě nebyl, už dlouho nebyl v téhle ulici. Když byl malý, pamatoval se, jak si sedal na svažující se zábradlí a sjížděl ho až do otcovi pevné náruče. Dřív bylo zábradlí čistě bílé, zatímco teď ho pokrýval rez. U toho zábradlí někdo byl. Ze zvyku se přitisknul do stínu až úplně ke stěně a kdovíproč pár pozoroval. Kluk laškovně dloubnul dívku do žeber a políbil jí na krk. Dívka se rozesmála. Nate poznával ten smích. Radši utekl, protože si to nechtěl přiznat. Nemohla to být pravda. Caroline by ho nikdy nepodvedla. Když se dostal domů, lehl si do postele s přesvědčením, že se přeslechl. Byl moc zamilovaný, a hodlal jí to při nejbližší příležitosti říct.
Chtěl, aby to bylo vyjímečné. Moc často nevyznával city, takže si přál, aby to teď bylo jiné. Caroline dlouho neměla čas, takže se odhodlal jít na její další oblíbené místo bez pozvání. Věděl, že v tom altánu pozoruje západ slunce, pak jde domů a pozdě v noci se krade za ním- i když ta druhá část už nebyla pravda. Ten den měl dobrou náladu. Byl pyšný na to, že se do někoho zamiloval a teď to té osobě řekne. Incident, který viděl u pošty v temné ulici byl už zakopaný hluboko v jeho mysli a byla na něm nálepka 'to nebyla ona'.
Tak moc se na ní těšil. Věděl, že v tom altánu bude. Už se jí chtěl dotýkat. Chtěl jí říct to 'miluju tě.' Jak dlouho už jí neviděl? Pár týdnů. Nikdy neměla čas. Tak moc studovala, ale on jí to nezazlíval. Když došel k altánku, ještě tam nebyla. Bylo moc brzy. Sednul si na lavičku rozhodnutý na ni počkat. Na tváři mu po tolika rocích zářil úsměv. Pak ho napadlo, že by ji mohl překvapit trochu jinak. Vstal z lavičky a obešel altán dokola. Sednul si na zem v místech, kde by ho nemohla vidět ze žádné strany a čekal. Až přijde a sedne si, překvapí ji. Stále se usmíval, a zuby se ukázaly, když zaslechl kroky. Byl napnutý. Tak moc se těšil, ale byl trochu nervózní. Opatrně, tak aby ho neviděla, vykouknul ze své skrýše. Jeho úsměv se vytratil. Ona nešla sama. Smála se s..s..nějakým klukem. Nate se rychle zase schoval za altán a chvíli nic nevnímal. Přestal slyšet i vidět. Třeba to je její příbuzný nebo tak něco-pomyslel si a zase naladil svoje smysly, aby se přesvědčil. "Tak, jsme tady. Řekni mi o tom bláznovi, co si s ním byla přede mnou. Slíbilas to."
"Dobře" ozval se její hlas. "Byl v příšerných depresích a ubližoval si, hodně. Pomohla jsem mu, a když jsem myslela, že..že už je všechno zase v pořádku, zase s tím začal." Odmlčela se "Nemůžu chodit s někým, kdo se řeže. Nemůžu chodit s někým, koho nemiluju."
Neznámý chlapec se usmál. "Nápodobně. Já tě miluju. Můžeš chodit se mnou?"
"Jo." zašeptala Car "S tebou ano, protože tebe MILUJU"
Nate měl oči zalité slzami. Takové naděje. Vytáhl z kapsy žiletku. Poslední, co měl. Ostatní vyhodil, kvůli ní. Nic neviděl přes tiché vodopády slz. Ani si nevšimli šustění bundy, jak byli zabraní jeden do druhého. Ani si nevšimli spršky krve, která pocákala altán. Nevšimli si, že těsně za jejich zády teď vyprchává Nateův život.
Když ho našli, Caroline mu začala nadávat do idiota, mlátila mrtvé tělo a nadávala mu. Když uviděla jeho po žíle rozříznutou ruku, propadla v pláč a pevně objala neznámého přítele. Na pohřeb nepřišla.


10. Chladné srdce || Povídka na téma

18. ledna 2015 v 9:53 | -DarkSoul |  Stories
"Miluju tě. Miluju tě. Zbožňuju tě úplně celou." šeptal dívce do ucha ten chlapec "Miluju tvoje vlasy, miluju tvoji vůni, zbožnuju tvé rty, nemůžu odtrhnou zrak od tvých očí." Seděl s ní na pohovce a vtloukal jí do hlavy ta sladká slůvka. S každou lichotkou už si myslel, že skončil, už ho nic nenapadalo. Žádné další cukrové slovíčko. Ale musel ještě chvíli vydržet. "Podej mi ruku a já jí nikdy nebudu chtít pustit. Začni mluvit, a já tě budu přesvědčovat k hovoru, jen abych slyšel tvůj hlas." "Keithe, šš, Keithe" uklidňovala jeho emoce dívka. Byla jím posedlá. Milovala ho z hloubi své duše, byla omámená. Kdyby jí někdo přikázal, ať vstane, nemohla by to udělat, protože by se jí podlomila kolena, jak jím byla fascinovaná. Líbala ho a užívala si, jak jí to oplácel.
O několik hodin později se s ním téměř s pláčem loučila. Neuvidí ho celou noc až do zítřejšího rána. Když se domovní dveře zaklaply, chlapec jakoby ztratil svůj zamilovaný výraz. Vydechnul úlevou, že už je pryč z jejího dosahu a nasadil melancholický úsměv. Tak moc jí dokázal přesvědčit, že jí miluje. Tak moc lž jí navyprávěl a ona jim věřila. Měl ze sebe radost Už dlouho nedokázal nikoho tak oblbnout. Svedl ji a teď ji držel ve svých rukách. Kdykoli mohl ty ruce zatnout v pěst a ona by se roztříštila jako sklo. Ale ještě ne. On si chce ještě chvíli hrát. A proč by vlastně neměl? Je to zábava, ne? Držet lidi ve svých rukách a nechat je hrát divadlo jen pro něj. Užíval si všechno, ty pocity, jaké k němu projevovali, všechnu tu lásku, starostlivost, péči, důvěru. Nejraději měl vztek, čirou nenávist nebo žal. Vždy ho to uspokojovalo. Ta bezmoc, kterou dávali lidé najevo. Dělalo ho to silnějším.
Když přišel k domovním dveřím, otevřela mu jeho matka a přistrkala ho k večeři. Nasadil ten okouzlující úsměv a věděl, že matka si nemůže lepšího syna přát. Tedy, syna za kterého se vydával. Tak moc jim lhal, a oni ty lži brali tak moc vážně. Každou vteřinu byl jen hlavní postavou ve své vlastní hře, kterou tak zbožňoval. Ach, úžasná věc, tahle přetvářka. Nikdo neví, co se skrývá tam uvnitř.
Po večeři se okouzlující Keith odebral do pokoje, udělal si úkoly, zapnul počítač. To byla ta část, kterou dělá snad každý normální kluk. Po zapnutí počítače najel na oblíbenou záložku: chatovou místnost- což je u mnoha také normální. Spojil se s několika uživateli a začal jim psát své příběhy o velké lásce a zklamání. Docela ho udivovalo, jak dokáže vždycky vymyslet něco nového. Dokázal napsat přesně to, co chtějí ostatní slyšet. Píše tak dlouho, dokud s ním nezůstane jen jedna osoba, která je jeho příběhem naprosto okouzlena a ztotožňuje se s ním. On vyzvídá věci o ní a prozrazuje o sobě dokonale promyšlené a pokaždé trochu jiné lži. Když už ví všechno, co potřebuje, přizná se: "Můj život nemá smysl. Ale nemůžu zemřít sám. Tvůj život taky nemá smysl, že? Oba jsme spoutání v temné síti zklamání a lží, které nám řekli naši milovaní. A já už nechci být lapen. Chci to ukončit. Společně s někým, kdo mi rozumí. Prosím, pojď to se mnou skončit. Pojďme skočit do propasti" Vybírá si takové oběti, aby přesně tahle řeč fungovala. Většinou se strefí. Domlouvá se s osobou ještě několik dní. S gayi, lesbičkami, dívkami se zlomeným srdcem. Pak se s nimi sejde na střeše náhodně vybrané budovy, sehraje svou oblíbenou scénu, a když stojí na kraji střechy, jeden připraven zemřít, druhý se pobavit, vykřikne Keith "Teď" a jeho oběť skočí z několika pater dolů na chodník. Keith sestoupí s okraje a dlouho se tlumeně směje. Pokud nikdo po jeho uklidnění tělo jeho oběti nezahlédl, sbíhá k němu, kleká si na zem s dokonalou maskou zděšení a volá záchranku. Ah, miluje to. Přesně tohle. Dívat se na mrtvé tělo, samo odhodlané skočit z takové výšky, aby ukončilo to trápení.
Ani nechápal, jak může tak dobře předstírat zájem, když vlastně on sám nikdy nic necítí.
Už si ani nepamatoval, kolikrát tohle udělal. Věděl, že mockrát a věděl, že ho to baví pořád stejně. A to bylo hlavní. I když- připouštěl si, že by to chtělo nějaké zpestření. Nějaké zpestření, které by hru posunulo vpřed, které by alespoň část jeho lživých historek udělalo skutečností. Přemýšlel dlouho, i když už vlastně odzačátku věděl, co provede. A že si to pořádně užije.
***
"Pojď. Chytni se mě za ruku, pomůžu ti." držel pevně za ruku svojí další oběť. Té dívce zemřeli rodiče a nedávno ji opustil přítel. Pro Keitha snadná kořist. Psal si s ní už několikátý den a dokonale ji sváděl k tomu činu. Podvolila se velmi lehko. Chce to skončit, a proto tu vlastně teď stojí s chlapcem, kterého považuje za oběť stejně krutého odmítnutí. Ani netuší, že on s ní má jiné plány, že nakonec neskočí. A netuší, že Keith dnes dokonce dnes trochu ustoupí od svého rituálu. Přesně naplánoval cestu. Když prochází okolo domu jeho přítelkyně, té, která ho tak miluje, jakoby náhodou si přímo pod jejím oknem všimne, že jeho oběť- tedy, chudák dívka- pláče. "Pšš-š, Anne, poslouchej, bude to dobrý. Za chvli bude konec. Skončíme to spolu. Podívej se na mě." Dívka se podívá na chlapce, zahránce, který ukončí její trápení. On ji obejme a políbí. Když se po hlubokém polibku rozdělí, všimne si, že v okně je nevěřícně pozoruje dívčí postava. Jeho plán mu vyšel. Fáze 1 operace nazvané Zpestření úspěšně ukončena. Neznatelně se usmál a vyšel znovu s klidným srdcem dokončit, co se svou obětí začal. Musel uznat, že se nemůže dočkat, co mu na to jeho přítelkyně řekne.
***
Zdálo se, že ani nemusel čekat nijak dlouho, než uvidí slzy a poslechne si výčitky jeho přítelkyně. Hned příští den stála naprosto zhroucená, se zarudlýma očima a bledou tváří před jeho domem, nejprve ho políbila, tak zoufale, jakoby si to chtěla naposledy užít. Pak ho praštila a začala křičet. Keith by rád řekl, že jí poslouchal, ale měl moc práce s udržovánm provinilého výrazu. Tolik práce s tím, aby se nerozesmál. Nikdo by se neměl divit, že právě nesmát se pro něj bylo tak těžké. Vždyť kdo by se nechtěl smát šílené přítelkyni s rozcuchanými vlasy, která poskakuje po chodníku jako postřelená a křičí a ztrapňuje se před celou ulicí..a..no, dělá takovou tu věc s hlasem, kterou Keith nikdy nedokázal pochopit. Stává se to když jste tak zaplnění emocemi, že vám přeskakuje hlas z hlubokého na nesnesitelně směšně pisklavý.
Po kdovíkolika hodinách zoufalého ječení a obviňování, dívka utichla a zeptala se "Proč?" a tehdy se mu to podařilo. Dalo to tolik minut práce, ale podařilo se mu vyronit kapičku. Slzu. Dvě minuty nemrkal, jen aby toho dosáhl. Byl na sebe pyšný. Dívka jeho slzu uviděla. "Je mi to líto" zoufale řekl Keith. Uvnitř se smál. "Je mi to tak líto" zašeptal a uvnitř se zasmál svému hereckému talentu ještě víc- pokud to šlo.
Ani nevěděl, jak se to stalo, dívka se od něj otočila a odcházela. Neměla dalších slov, ale chlapec věděl, že musí udělat ještě něco málo, aby dokončila to, co naplánoval.
***
Trvalo pár dní, možná týdnů, než dívku dostal do stavu naprostého šílenství. Omlouval se jí a pak dělal věci, ze kterých byla ještě zoufalejší než předtím. Vybral si tak křehkou dívku. A jeho pěst se začala pomalu svírat.
Dívka začnala mít pocit, že nemá proč žít. Psala si se svým ex-přítelem stále skoro každý den, protože ho tak milovala, ale většinou to dopadalo tak, že ji Keith dokázal dokonale shodit ještě níž. Když už byla potopená těměř na dně napsal jí "Víš co, jestli chceš, vyřešíme to. Už nemůžu žít s tímhle trápením, když vím, jak moc jsem tě zklamal. Přijď na střechu paneláku, který stojí vedle vašeho domu. Dnes. 22:00. Skočíme."
Dívka na tu zprávu dlouho zírala. Ne, nedívala se, zírala. Do devíti hodin večer přemýšlela nad tím, jak je to šílené a nesmyslné. Čím víc se blížil čas její schůzky, tím víc ale nabývala přesvědčení, že jedině tohle je správné.
Ve 21:30 napsala osobě, kvůli které chce ukončit svůj život: "Dobře. Doufej, že neskočím dřív, než ty."
Když chlapci zpráva přišla melancholicky se usmál a zašeptal do pozdního večera "Fáze dvě ukončena. Díkybože, že jsou jen tři fáze. Už nejde čekat, jak jsem štěstím bez sebe"
***
Když vystoupil na střechu zmíněného domu, dívka už seděla na kraji střechy, s nohama volně se kývajícíma nad několik desítek metrů vysokou výškou. Když ho uviděla stoupla si "Pojďme si promluvit. Už to chci mít za sebou." odmlčela se "Vážně chceš skočit se mnou?"
Keith jen líně došel k okraji střechy a stoupnul si těsně vedle ní. "Jaká si myslíš, že je smrt?" zeptal se, ale nenechal jí se ani nadechnout k odpovědi "Ne, ne. Nic neříkej. Probouzí se ve mně krev spisovatele.- Víš, když chcš, aby ostatní pochopili, co je smrt, musíš jim to říct jejich řečí. Pamatuješ, jaký to je pocit zastavit se potom, co doběhneš velký závod a vyhraješ? Srdce ti rychle buší a jsi unavená, ale takovým příjemným způsobem, protože víš, že jsi to zvládla. Smrt je podobná. Akorát že ti srdce nebije rychle, ale pomalu zpomaluje, dokud nepřestane bít. Víš ale, že je to konec, že jsi to zvládla. No a u sebevraždy to je ještě trochu jinak. Srdce ti zpomaluje, víš, že je to konec, ale víš, že jsi to nezvládla."
"Proč mi tohle říkáš? Chceš, abych se nezabíjela?"
Keith vyděšeně ucouvl "NE! Musíš skočit. Toužím se dívat, jak padáš! Špatně si to pochopila. Sakra. Vyšli jsme ze scénáře. Hm- musíme to napravit... ale rychle, už chci vidět padat další.." poslední slova si jen broukal pro sebe, takže celkově dívka nepochopila nic moc z toho, co říkal "Tím se přesouváme k závěrečné části" vykřikl najednou chlapec, až nadskočila "kdy ti musí dojít, že nejsem takový, jak jsem vypadal"
"Co má tohle znamenat? Proč jsi řekl, že mě chceš vidět padat?"
"Výborně! Jsi velmi všímavá. V krátké verzi: Vím, že se na to těším, protože jsem se těšil i u mnoha předchozích. A ty- bože, u tebe se těším nejvíc. Jak bude padat, dolů a ještě víc... tedy, pokud nejsi srab. Nebo pokud chceš navždy žít s tím, že tvůj přítel ti lhal a že ti zničil život. Protože když teď neskočíš, poznáš, že životy umím ničit ještě víc, než je jen ukončit pádem ze střechy."
Dívka od něj začala couvat "Co to s tebou je? Proč jsi takový? Ty nechceš skočit se mnou?"
"Samozřejmě, že nechci!" Jeho děsivá radost dívku..no, děsila.
"Proč se tak chováš? Proč se chováš jakobys neměl city?"
Keith jí dohnal a přistoupil těsně k ní "Protože žádné nemám, bože, nejsi zas až tak chytrá. Myslel jsem, že tvé otázky budou alespoň stát za mé odpovědi. Takže koukej se zeptat na něco hluboce a úžasně chytrého, jinak to zrychlíme tím, že se budu řídit heslem 'na blbý otázky se neodpovídá'"
Dívka vzdala ustupování. "Myslíš si, že vážně skočím?"
"Vím to-- a mimochodem, výborně, tahle otázka byla lepší"
Dívka se podívala dolů ze střechy a přepadl ji stejný pocit, jaký měla, když na Keitha čekala, tedy věděla, že tohle prostě skončí jedině tak, že vážně skočí.
"Mám poslední otázku" oznamovala mu přes slzy, kterými měla promáčenou tvář "Byl jsi vždycky takové monstrum?"
Keith se usmál "Zlato, nikdy jsem nic jiného nebyl"
Pokynul dívce a ta skočila.
Věřte si v co chcete, ale když padala, viděla jeho andělsky milou tvář, jak se najednou mění v obličej jakoby vytesaný samotným ďáblem.
A když umírala, cítila se jako po jejím nejdelším závodě. Cítila se jako kdyby právě doběhla, ale místo toho, aby jí srdce radostně bušilo, zpomalovalo. Cítila, že je to konec a věděla, že to nezvládla.
Přesně jak řekl.
Ale jinak to nešlo.
Jinak by žít nemohla.
S tímhle ne.
Nikdy.
Proto...tady a teď její tělo chladne zatímco na střeše domu, ze kterého spadla se tiše směje její bývalý přítel a těší se, jaká bude jeho další obět, i když ví, že určitě nikdy nebude lepší než ukončení života téhle dívky.


25. Vrah || Povídka na téma...

18. ledna 2015 v 9:43 | -DarkSoul |  Stories
Temní jsou zlí. Všichni to vědí. Zabíjení, tma, černá, zlo, pomsta, děsivost, krev...temnota. Všechny to napadne jako první. Všichni jsou vnitřně přesvědčení, že se stačí vyhýbat temným věcem a zbydou jen ty dobré. Vyhýbejte se temným stínům a nastavujte obličej slunci, protože slunce je světlo, světlo je dobro.
Nikdo nemá rád temnotu. Kromě těch, kdo v ní hledají pomoc. Kromě těch, kdo v ní tápou a v jejím jménu dělají děsivé věci. Všichni nenávidí temnotu, kromě těch, kdo se za ní skrývají. Kromě něj. Protože on je temnota.

Skladiště bylo tu noc tiché, ale ani zdaleka ne prázdné. Rozbitými okny dovnitř pronikal měsíční svit a vytvářel na stěnách hrozivé stíny. Mezi rozmlácenými stoly, dřevěnými židlemi a už dávno nefungujícími ocelovými konstrukcemi strojů se povalovaly neurčité tvary, jakési hroudy věcí sotva rozeznatelných od tmavě černé podlahy. Nebyly tam však rozmístěny náhodně. Každá hrouda byla přikrytá starým pytlem napůl rozežraným od krys a potkanů a povalovala se na přesně určeném místě: Jedna ležela na stole jako jakási obětina, druhá byla zhroucená v divném úhlu na jedné z mála nerozbitých židlích, jiná byla opřená o kovovou konstrukci stroje, jakoby doufala, že se stroj co nevidět rozběhne a ona ho bude moci obsluhovat. Uprostřed těch několika párů mrtvol stála na jednom z pevných, nerozsypaných stolů postava zahalená do pláště noci. Ani kousek měsíčního svitu se neodvážil na ni posvítit, stíny jakoby se k ní stahovaly, hledali u ní podporu, oddaně se jí plazili u nohou a obalovali ji. Postava vypadala jako socha, která tam stojí odjakživa, ale přesto tam vůbec nepatří. Vypadala tak, dokud se nepohnula. Elegantní černá kožená bunda krátce zavlála, když postava seskakovala neslyšně ze stolu na zem. Muž si pak znovu srovnal její límeček tak, aby se ho jeho černé vlasy téměř dotýkaly. Když procházel mezi částmi rozbořeného skladiště, stíny se stále snažili ho dostihnout, snad ho ochránit před světlem měsíce, ale čas od času, když procházel okolo okna, se měsíc dostal přes tmu až k jeho obličeji. V jeho očích byla vidět jakási jiskra, dobrý pocit ze skvěle odvedené práce a na na jeho rtech se líně povaloval maličký zlý úsměv, který rozhodně nevěstil nic dobrého ani za bílého dne. Krátké okamžiky, kdy mu bylo vidět na jeho tvář však rychle pomíjeli s jeho rychlým, tichým krokem, jakým proplouval okolo oken a díky stínům obalujících jeho tělo se stával sotva viditelným v temnějších koutech místnosti. Procházel okolo mrtvol rozloženým po podlaze i po stolech, občas tu a tam nějaké upravil záhyby pytle, když byl osobě vidět kousek studené kůže, ve vzácných případech pytel naopak odhrnul a se zvětšujícím se úžasem sledoval zohavené obličeje pokryté krví, jeho dílo, jeho úžasné dílo. U jednoho právníka, kterého usmrtil obzvláště nechutným, pro něj velmi zajímavým a zdlouhavým způsobem plným utrpení a několikahodinové bolesti, našel na zemi odříznutý prst, zvedl ho, láskyplně ho přiložil zpět na jeho místo k právníkově ruce a nemotorně ho po ní poplácal, než jí zase celou přikryl roztrhaným pytlem.
Měsíc se zrovna schoval za mraky a mladý muž obklopený stíny dokončoval prohlídku své práce, když se z konce místnosti v opuštěném skladišti ozval sténavý zvuk. Muž vzhlédl a měl chuť se rozesmát tak nahlas, že by ho slyšeli až ve městě. Avšak on jen radostně vycenil své bílé rovné zuby a naplněný nedočkavostí a očekáváním se vydal za steny. Proplétal se mezi rozházenými kusy kovu, nábytku a mrtvol, aniž by zakopnul. Steny sílily a jeho vzrušení také. Pak ji uviděl. V úplném rohu skladu se pod téměř nedotčeným kancelářským stolem, na kterém dosud postávala lampa a jedna jediná tužka v kelímku od kávy, byla skrčená postava malé drobné dívky. Sténala a snažila se vytáhnout ze své ruky zabodnutou pastelku obalenou krví a přitom nemyslet na hrůzná těla povalující se všude okolo ní. Když vzhlédla a uviděla siluetu muže stojícího jen pár metrů od ní, pokusila se zakřičet, ale jediné, co se jí vydralo z hrdla byl pochroumaný chrčivý sten. Muž se s úsměvem na tváři přiblížil k ní "Pšš" položil si prst před ústa a vyzývavě se na ní podíval. Byla tak vyděšená, že opravdu přestala sténat. Mladý muž, vlastně ještě chlapec, možná ani ne plnoletý, se rozhlédl po potemnělé místnosti, ale když nikde nespatřil židli, na které by se dalo sedět, zkřížil nohy a posadil se do tureckého sedu těsně vedle nyní tiché, strachující se dívky. Když chlapec přišel a začal zabíjet její kolegy i lidi, které vůbec neznala a nevěděla, jak se ve skladišti ocitli, bylo těsně po západu slunce a ona ječela tak moc, že teď už neměla skoro ani sílu mluvit. "Nezabíjej mě" zašeptala, ale dívala se kamsi do prázdna. Chlapec se na ní zkoumavě podíval a šeptem jí přikázal, ať se na něj podívá. Nechtěla se na něj dívat, na jednu stranu protože tušila, že ji nakonec zabije, na druhou protože si nechtěla připustit, že hoch, o tolik let mladší než ona, byl schopný zabít tolik lidí a teď se jen usmíval. Ale byla tak moc vyděšená...poslechla ho.
Její oči po tolika minutách již přivyklé na temnotu spatřili mladého chlapce, možná sedmnáctiletého, jak jí pozoruje z výrazem šelmy na lovu. Rozdováděný, hravý a přesto opatrný a plný očekávání, takový výraz na ni upíral. Myslela si, že její zásoby slz jsou už vyčerpané, ale po tom pohledu se rozplakala znovu. Zabije ji a ještě si to výborně užije.
On ji chvíli potěšeně pozoroval, ale po pár minutách jí slzy jemně setřel. Mohla udělat cokoli, kousnout ho, popadnout ho za ruku a vyhodil jí z kloubu, jak jí to ukazovali na hodinách sebeobrany, ale neměla sílu už ani na ten pláč, natož na to, aby mu ublížila.
"Víš proč jsem to udělal?" zeptal se jí mladým hlasem.
Zavrtěla hlavou. Jak by to mohla tušit? Prostě se pár minut po setmění objevil a choval se, jakoby vytvářel nějaké úžasné umělecké dílo. Náramně si to užíval.
"To je škoda" postesknul si, když si uvědomil, že vážně netuší "já to taky nevím. Pár těch lidí, co jsi pravděpodobně neznala, jsem sem poslal, protože jsem se jim chtěl pomstít. A vy jste tu zrovna vyklízeli tohle všechno" ukázal na rozbitý nábytek, který chtěla dívka společně se svými kolegy naskládat na kupy a pak odvozit do sběrného dvora. "Nemohl jsem vás tu jen tak nechat, ne? Měl jsem skvělou náladu!" pohladil jí po ruce, když se zajíkla, nad tím, jak rozjařeným hlasem to řekl. Kdyby byla při smyslech a tohle všechno bylo v televizi, pomyslela by si Co je to za cvoka? Teď byla jen plná strachu. Ucítila něco na ruce, kterou měla stále položenou na pastelce, zabodnuté v její paži. Byla to taková ta s obrázkem Mickey Mouse, kterou jí dala její malá dcerka k narozeninám. Brala jí s sebou všude v kapse a vyplňovala s ní svoje poznámky v deníku. Když propukly ty jatka, upadla a nešťastnou náhodou si jí do ruky zabodla. Teď jí ji z ruky náhlým pohybem chlapec vytáhl. "Omlouvám se, jestli to bolelo" pronesl nešťastným hlasem, když dívka tlumeně vykřikla.
"Stejně mě zabiješ, tak co!" odpověděla mu naštvaně. Začala na něj mít příšerný vztek. Už nikdy kvůli němu neuvidí svou dceru a manžela. Už nikdy...
Chlapec se zrázu rozčíleně zvedl z tureckého sedu a prudce hodil pastelku proti stěně. "Teď jsi to všechno pokazila!" rozkřikl se na ni a ona se instinktivě skrčila. "Mělo to být romantické a nádherné! Zkazila jsi to!" Slyšela jeho nádech, pak dlouhý výdech. Usadil se zpátky do předchozí polohy. Naprosto klidný. "Promiň," zašeptal "ještě se to dá napravit"
Vytáhl ji naprosto slabou a bezmocnou ven z její skrýše pod stolem. Chvíli se snažila oponovat, ale nemělo to smysl. Uviděla na jeho tváři další z jeho mírných úsměvů tvořených jedním zvednutým koutkem, když se podvolila. Položil ji na zem a obkročmo si na ní sedl. Byl to divný pocit i teď, když věděla že umře, ale jak přesto to v ní bylo. Cítila se hloupě, když na ní seděl nejméně o deset let mladší chlapec.
Jemu to však moc divné nepřipadalo. Stále se smál a ona by přísahala, že má v očích takovou tu zářivou jiskru, kterou tam mají jen šílenci, když dělají něco, co je ohromně baví. Vytáhl z pouzdra na svém boku nůž a položil ho vedle její bezvládné ruky, ze které vytékala krev po zranění pastelkou. Chvíli se nic nedělo, jen na ní tak hleděl napůl hladovým, napůl zasněným výrazem. Pak se k ní opatrně sklonil, kousek nad jejími rty se pozastavil a hledal v reakcích jejího těla nějaký odpor, byla už však tak unavená a otupělá bolestí a představou blízké smrti, že se žádného odporu nedočkal. Vášnivě jí políbil, a když jí přikládal nůž na její strachem rychle bijící srdce slastně zašeptal "Dobrou noc."
O několik minut později vyšel z hořícího skladiště. Kráčel po ulici sem tam osvětlené pouličními lampami, na jeho triku se leskla červená skvrna z hrudi dívky. Když si na ní vzpomněl, uvědomil si, jak nyní pravděpodobně hoří, plameny olizují její tělo, horko spaluje její krev. "Dobrou noc." zašeptal si ještě jednou pro sebe. "Doufám, že sis užila setkání s temnotou."


Město starých vzpomínek

17. ledna 2015 v 14:17 | -DarkSoul |  Město starých vzpomínek

MĚSTO STARÝCH VZPOMÍNEK

Už když byl Nicholas malý, umřeli mu oba rodiče. Otce nesnášel, to on ho mlátil, aniž by se o tom matka dozvěděla. Avšak právě jeho otec ho naučil tu větu, kterou se pak celý život řídil, nebo se snažil. "Milovat znamená ničit a být milován znamená být ničen" Když jeho otec, matka a později i babička umřeli, začal na to věřit dvojnásob. Nastěhoval se ke svým vzdáleným příbuzným...do města, kde kdysi žil ještě s matkou a otcem, než se přestěhoval k babičce. Co když ale právě tam potká dívku, která je rozhodnutá zjistit všechno o jeho minulosti? Znamená opravdu milovat ničit?
Stav povídky: ukončené
žánry: psychologické, pěstounská péče
Omezení: v některých dílech popis týrání atd.
Upozornění: Některé části textu se nemusí podobat realitě (průběh různých vyšetřování, výslechů, zdravotních postupů, průběh vkládání dětí do pěstounské péče...)
Poznámka: Děsivě nepromyšlená, nelogická slátanina napsaná v počátcích mé pubertální, naivní představivosti.
Počet kapitol: 13
Autor: -DarkSoul
KAPITOLY:


MSV- 1./Další nový začátek

17. ledna 2015 v 14:15 | -DarkSoul |  Město starých vzpomínek
1.DALŠÍ NOVÝ ZAČÁTEK

Lidem se nedá věřit.To jediné se naučil za těch 16 let nenormálního života. A je to pravda. Když byl malý, máma mu říkávala: "Neboj, táta se v pořádku vrátí domů" o týden později přišel dopis s upřímnou soustrastí. Jeho táta zemřel ve vojenské škole na nějakou nemoc. Když mu bylo 9 máma musela odjet na pracovní pohovor. Než odjela řekla mu: "Počkej tu na mě, brzy se vrátím" to byla další lež. Už nikdy se k němu domů nevrátila. Byla obětí autonehody. Narazil do ní náklaďák. Když se okolo toho malého chlapce seběhli všichni příbuzní co ještě zbyli, tvrdili, že už bude všechno v pořádku, že už nebude trpět. Znovu jim uvěřil. Šel bydlet k babičce. Chvíli si vážně myslel, že už všechno bude v pořádku..pak babička umřela. Chtěli ho poslat zpět do domu, kde strávil dětství ještě se svým otcem, ale to on nechtěl. Nikdy to nikomu neřekl. Nikdy neřekl, že ho táta týral až do jeho 8, kdy odjel… Nevěděla to ani máma. Proto chlapce svěřili do péče nějakým vzdáleným příbuzným, kteří bydleli asi 2 kilometry od jeho již dlouho prázdného domu, do kterého se tak bál vrátit. Ve škole si nacházel kamarády, kteří ho záhy opustili a podvedli. Nikdo ho neměl rád, tvrdili, že je moc uzavřený. Jak ale neměl být, když tají velkou spoustu věcí a emocí?