Možná psaní není pro mě, jako spíš je pro ty s těžšími srdci, krásnějšími myšlenkami a grandióznějšími životy.
Možná melancholie k umění nestačí.
Přesto se to však zdá být tím jediným, co mám, a používám často, častěji, než je zdrávo pro zlepšení mého života.

A tak píšu něčím, co se snad dá nazývat krví mé duše.

***

Pozdní večer samoty. |poezie

Úterý v 18:53 | -DarkSoul |  Poems

Kouř v hlavě a v ústech,
hnilobou načichlá duše a ulice,
tma v srdci a na tajných místech,
kudy procházím: rázně a tiše.

Dítě křičící mezi stromy parku,
déšť kapající z oblaků,
sluchátka hlasitě znějící v uších,
večer z děsů i zázraků.

Samota plíží se za mnou,
stín tmavne a houstne,
myšlenky žijí a hynou,
a pochybení s úzkostí roste.

Káva na stole chladne,
věty z knihy přebírají nadvládu,
možná, možná si má mysl odpočine,
od démonů šeptajících zezadu.

Kvanta a necitnost bijí mi do lebky,
a básně uvnitř mučeny,
tajeny,
kradeny.

 

Vztek | kapitola první - JÁ, před branou.

1. listopadu 2017 v 19:30 | -DarkSoul |  Stories
V rámci tématu týdne mě napadlo zveřejnit něco, co jsem napsala už před nějakou chvíli, ale nikdy jsem se nedostala ke zveřejnění. Stále jsem si říkala, že tuhle povídku musím nejprve dopsat, musím ji promyslet a umínit si její dokončení, přesto zatím leží v hlubinách notebooku, odsuzuje mě svým nedomyšleným názvem i námětem kdykoli na ni narazím. Jsem několik kapitol v úvodní fázi, nemám ponětí, co dělám nebo o kom to vlastně píšu (asi by to chtělo si konečně vytvořit pár propracovaných popisů postav) ani kam to směřuje, kromě dystopického stylu, který se však bude obloukem vyhýbat stereotypnímu "jsem drsná dívka, která miluje tohohle kluka, ale i tohohle bad boye...a mimochodem zachráním svět".
Pokud mi alespoň někdo poskytne v komentářích nějaký názor: to psaní se zlepší, přísahám, jen jsem před rokem ještě neuměla uvádět do děje, a stejně jako před rokem, i teď jsem příliš pohodlná na přepsávání celých kapitol...


Stojím tu před branou, která pro mě vždy symbolizovala vstup do pekla odkud není návratu, do mučírny a do sídla samotného zla, které vychází každou noc do ulic a ničí vše, na čem jim oko spočine. Peklo, tak to místo tiše nazývají všichni obyvatelé našeho města, třesou se strachy a vypráví si o něm příběhy: "Tu školu zla založil neznámý přistěhovalec, silný a krutý, aby se zdejšímu obyvatelstvu pomstil za jeho nepohostinnost." Vytvořil díky svým neomezeným šlechtickým fondům obrovitý komplex plný tajných chodeb a tajemství, která často nedokážou odhalit ani studenti, kteří zde byli přinuceni studovat. Přinuceni studovat… těžko říci, jestli to je vážně pravda, ale tak to je alespoň dnes. Naše město jako by bylo odříznuté od celého okolního světa, uprostřed lesů a rozlehlých savan, už ani mx nevíme, kde přesně se nachází, ale už dlouho k nám žádný "člověk zvenčí" nezavítal. Jsme tu jen my- obyvatelé krčící se strachy před často sotva plnoletými studenty. Bizadrní.

Já tu však zde, před univerzitou, stojím jako odsouzecenec na smrt z určitého důvodu. Mohla jsem odejít do lesů, snažit se najít jiné město či civilizaci, do které bych mohla zapadnout, ale skončila jsem tady, protože studenti této školy mě děsí méně než naprostá izolace od jakéhokoli kontaktu. Tady alespoň vím, co čekat. Bolest. A na to se dokážu připravit víc než na to velké neznámo tam venku. Když se nad tím tak zamyslím, odsouzenec na smrt je poměrně přesné přirovnání.

V noci jsem nikdy nechodila ven. Nikdo nikdy nechodí ven v noci, to se v naší společnosti stalo nevysloveným pravidlem. Ať už měsíc osvětluje temnou oblohu, jak chce; ať se tráva zlověstně chvěje a všude je ticho jak v hrobě, nebo je naopak jedna z těch krásných klidných nocí jako stvořených k pozorování hvězd a k romantickým rozhovorům, nikdo nechodí ven. Protože noc je jejich. Nemají na ni žádné právo, ale všichni to vědí. Noc jim patří.

Pokud byste chtěli posuzovat podle obyčejných definic, jsou to jen studenti. Mladí, s nedokonalostmi, vadami a nutkáním začleňovat se do společnosti, vytvářet skupiny a party, dokazovat ostatním, že na něco mají. To je tu však ten obrovský rozdíl, který nás uzavřel do ochranné bubliny denního světla, kdy jen pomyšlení na toho, kdo možná zůstal tam někde venku, sám a ve tmě, nahání husí kůži i otrlým obyvatelům. Tím tak zásadním rozdílem je, že oni na to mají. Každou noc chodí do ulic, terorizují ostatní za účelem jejich osobních vtipů a dokazují, jak se jimi dáme všichni ovlivnit. 800 studentů na 9000 obyvatel. A to stačí. Mají nás v hrsti, nebudu vám lhát- se svými černými mikinami a děravými kalhotami, obarvenými vlasy a zlověstným tetováním plamene, který se všem do jednoho táhne od krku po spánek. My ostatní bychom se raději udusili svým vlastním zadrženým dechem, než abychom je upozornili na svou přítomnost byť jen kýchnutím. Ovládají nás, a my už ani nemáme sílu na odpor, na jakýkoli pocit zostuzení, že se necháváme ovládat dětmi. Jsou nebezpeční. Takže si jen zkuste pošetile zahrávat se svým štěstím, a nedopadne to s vámi dobře. Už jen pohled na ně ve vás prý probudí instinktivní strach, který jako by vyrážel přímo z vaší duše, je to ten typ strachu, který nemůžete ovládat, a nevíte o něm, dokud se neprodere na povrch a nepřinutí vás ztuhnout na místě. Ironií je, že strach je to jediné, co je dokáže rozesmát. Jediné, co dokáže uspokojit jejich vztek, i když ne na dlouho.
Když na ně teď myslím, přemýšlím nad strachem, nad krví a nad modřinami zohavujícími pleť všech obyvatel bez ohledu na věk, postavení, či původ. Myslím však i na respekt a tu auru tajemství, kterou si nosí s sebou každou temnou noc. Viděla jsem je jen několikrát a k jejich škole jsem se přiblížila pouze za slunečného poledne…až do dnes. Ale úzkostlivé pocity se přenáší z obyvatele na obyvatele bez rozdílu v míře či jakékoli jiné stupnici - všichni jsme nastaveni na frekvenci "zhrození".

Cítím na svých zádech poslední paprsky slunce, které nás už znovu opouští a nechává nás na pospas zrůdám číhajícím uvnitř těchto zdí. Opouští nás jako každý večer, a my už nemáme sílu to nikomu vyčítat. Jen se smiřujeme s osudem, kterým je prolití naší vlastní krve.

Takže co tu pořád dělám? Chci se nechat zabít? Tak zaprvé - domů už nemůžu. Kvůli…něčemu, co jsem udělala. Ale nechci tu být zabita, i když to od toho vlastně nemá daleko, ne, chci vejít do této brány pokryté plechy a nesrozumitelnými grafity, a stát se nějak součástí univerzity, součástí pekla, ať už jako student nebo jako další člověk, který se tam promění v mrtvolu. Protože mi připadá, že si to zasloužím. Být umučena nebo cokoli jiného, co mě tu čeká.
Čekám, až se brána otevře. Protože jsem ublížila. A jediný čin, jakým můžu dát věci zpět do rovnováhy, je vydat se těmto lidem.
Stvůrám s prázdným pohledem a srdcem, které plane, jen když způsobí bolest.





Související obrázek

Dream and tears and death.

29. října 2017 v 22:16 | -DarkSoul |  Poems

I no longer know what I carry in my heart


"And so being young
and dipped in folly,
i fell in love with
melancholy."

Temný autor psal;
Edgar Allan Poe
srdce ve mně přeřezal.
Rýhu prohloubil, díru zacpal,
do skulin prach z hvězd dýchal.
(Téměř se zadusil, přesto nepřestal)

Me-lan-cho-li-e,
jak slovo zrozené ze stínů
se ten pocit proplétá mi vlasy,
A hvězdy všech odstínů
se stávájí svědky mé
re-be-li-e

(Tiché, že téměř neexistuje.)

Výkřikem zabránit smyslu všeho,
proč píšu slova a proč říkám stále
že musím, musím se změnit
a začít nanovo
(Moje já není já; já existuji mimo)
řeknu vám důvod řádků a vět
řečených tak nevkusně nepřímo:

Už dlouho jsem nebrečela,
ne tak, abych nemohla dýchat
a ne déle než několik naivních minut,
navíc ze snů, které si nikdy nepamatuji,
(Nikdy ne sny, jen imaginace mě bolí.)
Přesto jsem noc prožila v jezerní strasti.

Ráno s očima slepenýma od slz,
jsem věděla, že to se nemělo stát,
snít o smrti, o chladné, kruté smti,
to se
nemělo
stát.

Moje smrt? Ne, to není až tak k pláči,
vždyť já se neuvidím, ponížená žitím,
Noční můra:
Ona, smrt, poslední den, ten nestačí.
A konec jak zemřela mi v náručí.

I'd no longer know how alive I could be if she's dead.

 


Z prázdných dnů melancholika pt.7

16. října 2017 v 22:01 | darksoul |  In dark mind
Některý dny jsou prostě beznadějně smutný.

Zaspíte budík, který si nastavíte naschvál dřív (jako by už bylo povědomí jasné, jaký den mě čeká), druhý budík vypnete s otrávením rozlezlým po celém těle.

Nepřítomně proplouvám dopolednem, snídaně a seriály až do půl desáté, kdy v pondělí vycházím do školy. Zvláštní, jak najednou nemám potřebu mluvit. Většinou to dopadá tak, že mě spolužáci rozmluví, přinutí mne se smát bizardním věcem nebo ničemu ani tak konrétnímu. Teď jsem jenom mlčela, poslouchala písničky a prázdným pohledem sledovala, jak mě oznámkované písemky nutí přehodnocovat můj studentský výkon z "občasné trojkařky" na "těch trojek je už nějak moc na to, že sis myslela, jak to umíš, ne?" a já si nejsem jistá, do jaké míry mě to trápí - do nějaké určitě, ale ptám se, jak moc by mělo.

Studený oběď na intru, seriál, hlava plná songů a zpátky do školy.


Při cestě přemýšlím o všech těch velkých/malých věcech, které se staly v mém nezáživném životě, o té jedné osobě, které jsem asi udělala něco se srdcem a ona mě s hlavou. Samozvané "klidné rozmluvy" o tom jak je všechno jinak nám plynou z prstů do chatu a já nevím, nevím, co mám psát, aby to nepůsobilo příliš kýčovitě, stereotypně nebo možná příliš obyčejně.

A jak přebíhám silnici (a auto zase troubí, jako by skoro nestačilo zastavit - a to může být pravda), je najednou noc a já ležím v tmavém pokoji, nosem (a vlastně i skoro vším ostatním) se dotýkám jiné osoby a přitom stejně nejsem schopná zahlédnout ani nejmenší obrys jejího obličeje, najednou "jsi si jistá" a tak se líbám s druhou osobou za svůj život, a tak jsem stále v jedné skupině, která snad navenek potrzuje moji sexuální orientaci, ale rozhodně ji nedefinuje, protože to bylo jiné než oheň a jsem zmatená, zmatená jako bych nikdy předtím ani nebyla.
Nemyslím, že bych se o tom dřív zmiňovala na to, jak důležitá věc to v mém měřítku je (alespoň by měla být), ale nevěděla jsem jak to napsat - a tenhle odstavec neznamená, že jsem na to přišla, jen že už to asi potřebovalo být napsáno.

Související obrázek

Vcházím mezi upravené stromy malého parku, všude listí, ohavná modrá obloha (God, give me rainy autumn please, is it so much to ask?), a mně zaskočí dech při tom řádku, která kdysi napsala:


"Jestli umřu dřív než ty, o čemž zrovna teď ani nepochybuju..."

a skoro mě to zase rozbrečí, protože nic víc nebolí, než ta myšlenka na to. Ze všeho přemýšlení, tohle je to, co do mě udělá díru, ironie vzhledem k tomu, že se právě s ní nejupřímněji směju - věta přítomného času.

"...ty seš někdo, kdo o mně ví všechno, seš někdo, kdo by všem řekl, jak mi doopravdy bylo a je. Nikdo nikdy nebude vědět víc."

"A vážím si každý chvilky s tebou
Protože pro mě znamenáš víc než kdokoli jinej"


Ještě jedna věc, než dojdu do školy, kterou bych jistě mohla jindy popsat kreativněji a snadněji, ale tohle je už tak prázdné psaní o smutném dni, tak proč nepřidat ten zbytek sebeznehodnocení, desítky lidí tančících s hlavami plnými hudby a tmu.

Nevím ani jak se to stalo, ale při procházce podvečerem jsem souhlasila s T., že půjdu na místní akci. . A myslela jsem, přísahám, myslela jsem, že to půjde, že už žádné "budu předstírat tady v koutě zdrogovanou, protože tu nikoho neznám a nechci obtěžovat T., která tu zná snad všechny". Na téhle konkrétní lokální akci mělo být dost spolužáků ze základy (aneb lidí, se kterými jsem už 3 roky nekomunikovala - což se ukázalo později jako celkem zásadní fakt). Věřila jsem, že to zvládnu, jestli někdo dokáže pochopit, jak tohle musela být situace, kterou bych musela zvládat.
Přišli jsme, měli jsme cigaretu a já se za ní držela při misi Jdu pozdravit všechny známé, kterých bylo v jejím případě hodně. Bylo hezký vědět, že zná tolik lidí, že se má s kým bavit (žárlivá já ji samozřejmě chce jen pro sebe, ale jen moje jsou její nejhlubší zákoutí, s čímž si vystačím), ale co mám říct, byla jsem navíc, a ne její vinou, protože se mě do všeho snažila zapojit. Já jsem jen...ztuhla. Lidi, co znám, ale přitom si s nimi nemám už co říct, jsou ještě horší než cizinci. A já se najednou nechtěla smát, protože jsem si připadala nepatřičně, nechtěla jsem pořád chodit za ní - protože vím, kdy někomu kazím zábavu svojí..nezábavností ve společenských situacích - a tak jsem pila alkohol a chodila ven a zpět dovnitř, kde jsem se vyhýbala utlačujícím davům. Bylo mi nepříjemně, a jakkoli mi to bylo líto, musela jsem odejít.
Je tu ta věc: se známými ze třídy jsou podobné události v pořádku. Přecházím od jedné k druhé, vždycky zůstáváme pohromadě a užíváme si to i tak. A to, že jsem konstantně s někým známým mě drží v klidu. Pokud tohle není ten případ - panikařím a stává se ze mě znovu skvělý případ sociální fóbie a nervózních tiků, kdy si musím neustále sahat na krk a snažit ze zakrýt zděšení nezájmem.
To, že je mi ona nejbližším člověkem na světě neznamená, že s ní můžu dělat všechno, jakkoli tohle prohlášení bolí, protože pak navzájem přemýšlíme "ta druhá si užívá víc, když není se mnou" a to trochu chytne za srdce.

A tak skončím na cestě s jednou cigaretou v tašce, kterou si tak chci zapálit, ale nemám zapalovač, uprostřed lesa v naprosté tmě a hvězdami nad hlavou. I v takových situacích v sobě, samozřejmě, mám trochu toho zvláštního umělce, když sedím na lavičce na hranici lesa a polí, poslouchám tenhle song, dívám se na hvězdy a téměř brečím z té méněcennosti. Proč jsem taková a proč je tak těžké prostě s někým mluvit, sakra.


Jsem ve škole. Když jsem to tak sepsala, už se ani nedivím, proč jsou nějaký dny smutný. Den vyprázdněnej vzpomínkama.
Sebeobranný mechanismus: rozptyl se knihou a seriály.
Miluju, že to funguje.

Iluminace - Arthur Rimbaud [rozbor]

14. října 2017 v 14:13 | darksoul |  Rozbory povinné četby

ILUMINACE

Arthur Rimbaud
Celek B
1. AUTOR
- 1854 - 1891 (zemřel na rakovinu v pravém koleni)
- Francouz
- prokletý básník
- celá tvorba v 15 - 19 letech
- utekl z domova od matky žít bohémský život v Paříži
- milostný vztah s Paulem Verlainem
- díla základem moderní poezie
- Témata vyskytující se v dílech: subjektivní prožitky, odpor k měšťákům a náboženství, obdiv k revoluci, záměrná provokace
- Současníci: Paul Verlaine, Jules Verne, Charles Baudelaire
- Další autorova díla: Opilý koráb, Sezóna v Pekle

2. OBECNÉ INFORMACE O DÍLE
- sbírka básní
- 40 básní v próze + 2 ve volném verši
- pozitivní postoj k revoluci a změně ve společnosti
- citáty z díla [zde]

3. JAZYKOVÁ STRÁNKA DÍLA
- původní název díla: Illuminations
- zvláštní slovní spojení
- někdy věty, jindy jen výčet obrazů, v některých odborné výrazy a řečnické otázky, básnické přívlastky
- básně jsou někdy cítit jako halucinace, nesrozumitelné a těžko pochopitelné - autor možná ani nezamýšlel, abychom je pochopili

4. CHARAKTERISTIKA HLAVNÍCH POSTAV
- nedá se přesně určit, básně samozřejmě velmi závisí na náladách samotného autora

5. DĚJ
- Básně nemají přímo děj, jsou to velmi impresionisticky laděné, prozaické vásně. Poskytují spíše jakýsi experimentálné pohled na svět. Často se zdá, jako by byly jakousi halucinací, či spíš jako by nám autor otvíral dveře do říše svých snů. V některých básních je patrný vliv vzpomínek z dětství, připomínky rodného kraje a míst, která navštívil při svých cestách. Symbolisticky popisuje také svůj vztah s Verlainem.

6. TÉMA A MYŠLENKA DÍLA
- Téma: kritika společnosti a civilizace, vzpomínky, krása, asociace s antikou, impresionistické vidění krajiny, vztah s Verlainem
- Myšlenka: autor se nám podvědomě snažil říci něco o sobě, o jeho vidině světa a nechat nás, aby na nás jeho zdánlivě neuspořádané myšlenky působily, podle Verlaina název značí "coulored plates", autor měl možná potřebu něco zachytit a nechat svět, aby si prohlédl něco, co do té doby nikdo neznal - alespoň ne v takovém podání

7. VLASTNÍ NÁZOR

- K porozumění tomuto dílu si musíte uvědomit, že mu neporozumíte, nemáte na to právo. Kdoví, jestli mu sám Rimbaud rozuměl, či jen psal cokoliv mu přišlo na mysl. Každopádně to je zmatené, těžké dílo, protkané mlhou a symbolismem, vidinami a vzpomínkami. Nemáme mu porozumět, jen - pokud jste na to ten správný člověk - máte ho cítit a představit si, že ho psala mysl na úplně jiné úrovni, než je pravděpodobně ta vaše. Někdy mě frustrovalo, že tomu nerozumím, připadám si pak hloupě a nekvalifikovaně na to, abych mohla říci, že mám ráda všechno o Arthurovi Rimbaudovi. Ale to je ta věc - on byl vidící. My nejsme, a tady nám to nějak podivně ukazuje.

Illuminations

What a naive future helds...

13. října 2017 v 18:24 | darksoul |  In dark mind

Vím, že nikdo neshledává potěšení ze čtení mých naivních nároků na budoucnost, přesto se mě křečovitě drží vize let, co přijdou. Nejsou to ty násilné a tragické představy, které okupují moji mysl při cestách do školy, ani smutné, depresivní myšlenky před tím, než se v zákrytu noci ponořím do spánku. Svou naivně dokonalou budoucnost vídám při procházkách lesem, sledováním zlatavých podzimních krajin - pohledy přinášející naději tmavému srdci ležícímu v mých útrobách. Přesto ve všech těchto situacích mě mají mé myšlenky zastrašit od života, ať už mě přesvědčují o tom, že díky nim jsem necitelná a chladná, nehezká a bezcenná, či neschopná získat cokoli z mých tužeb. I při psaní těchto slov se sama chci vyhýbat porozumění, nutkání přeskočit do anglického jazyka je velké.
Tady to ale je, ty kousky naděje, které povznáší mou mysl při procházení vysokou trávou; monolog doprovázený zpíváním ptáků a ideálně zesílený zvuky přicházející bouře...


Předtím, než se ponořím do budoucnosti s klidným, itrovertním obsahem, chci chvíli žít. Otázkou jaký život stojí za žití se zaobírám už dlouho a pravidelně, první co mě napadne je sdílet svůj život s někým, žít s někým, ale moje hlava už považuje tuhle představu za tak nerealistickou (a že si kvůli této myšlence vybrečím mozkové spoje hodně často), že si vnucuji na první místo cestování. Vidět pár míst, ne všechny, ale něco málo z těch, které mám zakořeněná v hlavě; Anglie, Norsko, Kanada, Řecko. Po maturitě sbalit těch pár úspor a vyrazit. Rok se potulovat, a potom se přihlásit na vysokou. Nechme pryč úvahy o lenosti vracet se k učení, o přijímacích zkouškách a čemkoli jiném.

Tohle je sen, let me dream fuckers.



Jsem třeťák. Pak maturita. Rok volna. Vysoká škola - filozofická se zaměřením na překladatelství a literaturu. Vlastní byt někde poblíž, malý a můj.

Mám už v hlavě vytvořený plán o pobytu v Aglii, ve svém volném roce si sbalit a odjet někam poblíž Londýna, či do jakéhokoli města u chladného moře, najít si brigádu a vydělávat, mluvit s lidmi, dívat se a poznávat.
Když o tom někdy přemýšlím opravdu realisticky - jak by to mělo asi být vždycky - najednou se mi to zdá jako nekonečně neuskutečnitelná myšlenka. Přesto cítím, jako bych to měla na dosah ruky - stačí si za tím jít a něco pro to udělat. Jenomže nevím, jestli jsem vůbec takový typ člověka, nevím nakolik se introverce a překonaná sociální fobie vypořádá s takovou samostatností a zodpovědností. Děsí mě to, ale je to jedna z těch věcí, za které chci opravdu sama přes sebe bojovat.


Už se mi i zdá o bytě, do kterého pozvu své přátele z rodné země, o místě, kde si při troše štěstí najdu i jiné lidi, se kterými mluvit (o tom se mi sní poněkud hůř, protože se znám, a bojím se mých sociálních schopností), přestavuji si, jak ukážu mojí mámě moře, ke kterému se chtěla vždycky podívat, a jak se bratr bude ve svých budoucích 14 letech vytahovat, jak skvěle rozumí všemu, co se okolo něj řekne anglicky - a bude to pravda -, nebo tátovo upřímné tiše pyšné zaujetí. A já obyčejně ve spánku nevnímám nic vysoce propojeného s realitou - natož ještě logického - takže tohle už musí nést nějakou váhu.

Nevím, jak to udělám, avšak po roce stráveném v Anglii - a ideálně také několika dnech v Norsku zaplacených z našetřených peněz - se chci vrátit do našeho malebného státu a nějakým způsobem mně neznámým složit přijimací zkoušky na vysokou školu v Olomouci, kam se chci prokousat se svojí snad z Anglie vyvinutější angličtinou na obor jako je anlistika a literatura, překladatelství a dodatečně možná filozofie (ale v tom směru jsem hodně ovlivněná knihami ...ehm...the secret history by Donna Tartt ruined my life...ehm...), a ideálně ji také vystudovat.


Pak už je to rozmazané, možná překladatelka, možná práce v nakladatelství/vydavatelství (jaké jsou tam vlastně platy?), ale na druhou stranu...
no, to je jedno. To už je skvrna v dálce, nebudu se snažit rozluštit surreálnou budoucnost.

Okolo mě a ve mě teď poletuje jen to maličké slůvko "prosím", které nakonec nebude mít ani žádný výsledek v realitě než můj zamyšlený výraz a lehké zklamání, pokud to všechno skončí hůř a špatně a nelogicky nešťastně.

Milovala bych být v téhle situaci optimistou, ale to že o tom sním neznamená, že nemám tuny pochyb - to bych jinak nebyla já.
Je tu jenom to prosím. A z toho musím vytvořit něco reálného.


exposed

6. října 2017 v 21:58 | darksoul |  In dark mind
(Jestli to čteš, tohle je to největší "napiš o mě" co asi dostaneš)

Snažím se polykat svoje slova, střežit je před souzením, ochránit se před pohledy dalšího člověka, který zná mě: v realitě a nyní i mě: zde.
Upřímně to nenávidím. Moje myšlenky jsou přeci jen velmi střežené věci, obávající se dotknout světla světa, a přesto here I am, mluvím a mluvím o sobě až řeknu i věci, které měly být pouze moje. Je těžké udržet tajemství, když je jen moje, jen o mě, a když se je často já sama snažím vyzradit, abych byla pochopena, abych nebyla brána jen jako schránka, jako prázdný obal bytí s podivným humorem na etiketě. S každým tímhle slovem myslím na to, že už nejsem tak neznámá. Že to co píšu může mít několikanásobný dopad na můj vztah s okolím. Když se tohle stalo předtím, s výčitkami, ale i odhodláním, jsem blogy mazala, přesouvala články a už nikdy se nevracela na staré adresy, a to bez vyjímky. Jenomže já už to nechci dělat. Jsem mnou, a jsem mnou ještě víc od té doby, co jsem na střední, a nebudu se schovávat.

Abyste vůbec pochopili: moji přátelé a kamarádi, nejsou zdaleka těmi osobnostmi, se kterými bych si představovala svou konverzaci. Už dlouho mám v hlavě dokonalou představu o lidech, se kterými chci trávit čas, do podrobností propracované osobnosti, které by naplňovaly všechno, čím jsem. Nejnaivnější okamžiky mého života jsou ty, kdy věřím, že bych kohokoli alespoň částečně podobného mým vnitřním obrazům, mohla najít. Zvlášť po přečtení určitých knížek mám nesmyslně vysoké nároky na své přátele: ty hrdiny, kteří se hledají, až se najdou a to, co mají, je nejvzácnější a nejtajemnější dokonalost, jaká může mezi skupinou lidí zaznít - oni se, logicky, ani nepřibližují ke splnění věcí v mé choré hlavě.


...Jsem vděčná za to, že nějaké přátele vůbec mám, to bez pochyby. Mám jich víc a jsem s nimi semknutější, než jsem kdy čekala, "silné jádro", se kterým chodím do kaváren, na akce, popíjím s nimi a už se ani příliš dlouho nepozastavuji nad tím, co bych měla říct, a co by snad bylo lepší si nechat pro sebe (což je pro mě v normální situaci skoro všechno).
Stejně to však není ono.
Nejsou to přátelé, které si moje zoufalá mysl představuje. Nejsou to chladná rána a důležité rozhovory a názory na svět a bolest, taková ta příjemná, hrozná bolest, která se dá sdílet - melancholie. Nejsou to umělci. Možná jsou lepší než já (hodně lidí je), možná mají zajímavější životy než já (hodně lidí má), ale ne v tom smyslu, který hledám. Nejsou to tragici zahledění do krásy pro krásu, do smrti pro smrt, do života pro nádech a výdech a noční ulice. Nevidí ve světě to, co já, a neukazují mi víc - to mi na tom vadí asi nejvíc. Vidím tak málo, a hledám někoho, kdo mi ukáže víc.
Jsem vězněm svých snů. Odpusťte mi všichni, kdo se také stali zajatci zklamanými z toho, jak prázdná jsem vůči jejich zájmu.
Ujišťuji vás, že tak prázdná nejsem. Každé "Mám tě ráda", "Ty jsi lepší, než jsem myslela", "Strašně dobře se mi s tebou mluví", "Je na tobě něco speciálního, co jsem chtěla poznat". A ty malé věci, které vidím a cítím, že to není jen iluze a někdo mě má v oblibě jen pro mě, někdo ke mě chová city... Bouří mi to se srdcem.

Možná proto si někdy i říkám, že jsem sakra šťastná. A to je ten nejpodivnější, nejvzdálenější pocit, který se blíží k nereálnosti lásky.

demiiwhiffin: “this lowkey looks like the shape of the uk … poetic ”


Zamlžený obraz minulosti | poetry

1. října 2017 v 0:01 | darksoul |  Poems
Zuřivě jsem bouchala prsty do klávesnice,
tvoříc ty úvahy o své ohavnosti,
slova a nadávky a urážky mého těla,
mých myšlenek, tváře, osobnosti.

Moje minulost z krve.

O krvi,
která ani nebyla potřebná,
srdce se nesnažilo vypumpovat ji žilami,
nebyla chtěná,
nebyla chtěná,
jen z těch smyšlených pocitů
byla živá.

Moje minulost z imaginace.

Umírala jsem z pocitů,
jenž ani nebyly mé vlastní,
a plavala v mořích temnoty,
kde temnotou jsem byla,
a temnotu jsem jedla,
a temnotu jsem žila:
Mé vlastní vězení z prázdnoty.

Moje minulost ze lži.

Protože jsem měla být šťastná,
měla jsem být šťastná,
protože tu nebyl důvod ke smutku,
neměla jsem být prázdná,
protože mě nikdo nevytrhal vnitřnosti,

byla jsem slabá,
byla jsem slaba,
byla jsem slabá,

prosím,
než přijde čas,
tak nikdy víc.




// Dlouho jsem nepsala tímhle stylem, tak jsem si říkala, že je tohle dost temné téma na to zkusit to znovu. Poněkud abstraktní, asi ano, ale když se podíváte zblízka, tak v tom uvidíte těch pár věcí, které se staly a stát se neměly.

Město ve tmě

21. září 2017 v 22:31 | darksoul |  In dark mind
Co je ta věc na tmě, že všechno naprosto změní? Co je ta věc na tmě, že k ní přistupujete tak opatrně, zdráhavě, ale přesto se do ní chcete ponořit, ztratit se v ní a být probuzená v něčem jiném, než je realita?

Dlouho už jsem nebyla ve tmě venku, ne tímhle způsobem, jen pro účel estetiky a nočního vzduchu. Řekla bych, že mi chyběla cigareta, ale to říct nemůžu, protože estetické cigarety bez bolesti na srdci jsou prázdné a zneuctěné. Pustila jsem si hudbu, všech 800 songů, aby se míchal rock s instrumentální a indie a metalcorem, přesně jak mé srdce vypadá pod vším tím nervózním bušením.


Park, schody, těžké dýchání pro mě přehlušené screamy ze sluchátek, pár lidí a aut. Náměstí je, co se týče pohledu na architekturu, skvostem. Ne na úrovni dalekých, evropských metropolí kultury, ale takovým malým osobním skvostem. Staré pouliční lampy, takové ty co jste o nich dříve slýchávali a zakopáváte o ně na starých hřbitovech, se elegantně vzpínají v ulicích, jejich menší provedení jsou připevněná ve stěnách starých domů s barokními doplňky. A při procházení úzkých uliček a pohledů do temných, náhle stromy končících zákoutí a placů patřících k divadlům, cítím se jako vrah ve Foglarově románu - možná proto že zabíjím jeho šlechetné představy o dobře vychované mládeži, možná protože o něm přemýšlím s piercingem ve rtu a kožené bundě. Ale dýchám a připadám si horší v tom dobrém smyslu. Horší tak, že si představuju jak někoho rýpám klíčem po obličeji, když se mě snaží okrást na jedné z ulic, horší tak, že nevypadám jako svatá, ale spíš jako známá individuí, co se motají v nočních ulicích s odřenými klouby a myšlenkami zamlženými trávou a čistou vodkou. To druhé mi je trochu proti srsti, proti prvnímu tolik námitek nemám, ale horší je i lepší, protože myslím na všechny ty krásné věci a na zvláštnost okolo mě a pak myslím na svou budoucnost, ale jen tak na okraji mysli, těsně přes racionálním myšlením, abych mohla být bezpečně ve svých snech o Anglii a vysoké a Norsku.

Spočívám pohledem na lavičce, kde mi dívka ukazovala knihu a při každém otočení stránky svoje prsty otřela o ty moje, a kde se moje nohy dotýkaly jejích, a kde se kouř z načich cigaret míchal do sebe v divoké symfonii, v jaké jsme my později utíkaly před deštěm a s opatrným smíchem si nadávaly. Přemýšlím, jestli o ní mám přemýšlet, ale bude lepší když si nechám hlavu prázdnou.


Na prázdných místech je osobitá ta kapka nervózního strachu, která odkapává zezadu do centra mého myšlení jako "Kap, zavřou tě tu," "kap, tma a tma a otevírací doba končí za chvíli". A je to tak iracionální, že kvůli tomu do toho liduprázdného parku jdu. A když říkám liduprázdný, myslím tím tak prázdný, že si říkáte, jestli už není dávno opuštěný a vy jste se jen ztratili v čase. Všechno je sice stále dokonale upravené, zastřižené, ale jde úzkostný pocit ze dvou prázdných lahví od piva precizně srovnaných na lavičce, z růže pohozené uprostřed cesty a ptačích křídel zděšeně pleskajících ve větru v tichu mezi dvěma písničkami. Spěchej se zdá jako velmi urgentní slovo, ale líbí se mi to, protože vím, jak mi lže, a tak nespěchám (možná jen trošku), pozoruji stromy, keře a nekonečný záhon, který vede k dokonale konečnému východu. "Otevírací doba 08:00 - 21:00" hlásá uvítací tabule, když se na ni v 20:31 dívám. Stejně ze mě opadne "zavřou-mě-tady" pocit až zde, při pohledu na bránu z venčí.

Rozhoduji se, že půjdu ještě kousek, abych viděla tajemné modrý nádech prosvitující za zakrytými okny prázdného hokejového stadionu, a pak přešla přes most a znovu se vědomě znepokojila.
Dřevěný svatý mě vítal na mostě ze železa, jako by se snažil někoho uklidnit. Je už rituálem, že se koukám dolů, skrz mezery mezi kovovými destičkami, přímo na zvlněný tok řeky. Pod konstrukcí jsou reflektory, u nichž si nejsem jistá, jestli mají pomáhat při snadné cestě ve tmě, působit jako upozornění na samotný most, nebo (tomu názoru fandím) osvětlovat hustě spletené pavučiny, které tak jen září a je nemožné si jich nevšimnout.
Díváš se dolů, skrze ty pavučiny a halogenové světlo na vodu, bolestně vnímáš své kroky, vnímáš a přitom si musíš zachovat tu nepřítomnost ducha, aby to s tebou trochu hrklo, aby ti "spadnu!" pohnulo vnitřnostmi, když se most láme ke klesání u druhého břehu, a ty máš nohu ve vzduchu o trochu déle, akorát na to aby se ti zdálo že padáš do prázdna, než tvrdě došlápneš na poklesnutou konstrukci. A pak jdeš dál.


U univerzity o kousek dál pozoruji ježka přímo přede mnou, jako bych něco takového nevídala každý druhý den na trávníku za intrem, kam vede okno mého pokoje. Okolo mě prochází osoba s pláštěm přes ramena. Dívá se na mě, já na něj, zdá se to podobné nějakému druhu němého pozdravu jako "asi poslouchám jednu stejnou skupinu jako ty, pak se rozdělujeme, ale potkávám tě raději než popfans". Je asi přesně to, co si představíte pod osobou s pláštěm: kanady, triko Metallica, rukavice s ostny a dlouhé vlasy svázené do culíku, ne hezký, ale zvláští. Mám ráda zvláštní lidi. Mám ráda jiné lidi.

Stejně si nemyslím, že lidé okolo mě rozumí tomu, co jsou noční procházky. Jak dutí musí uvnitř být?


Slytherin sky.

21. září 2017 v 17:43 | darksoul |  Poems
Na instagram sdílím většinou slova jiných lidí, pečlivě ohraničená uvozovkami. Pokud píšu něco svého, bývá to většinou nicneříkající prázdný text nebo pár slov, kterým stejně nikdo neporozumí.
Našla se ve mě však inspirace; spojení "slytherin sky" je asi nejvyšší level mé kreativity, protože můžu říct, že na to jsem pyšná. Dvě slova z mé mysli mne dělají pyšnou - možná nejsem tak složitý člověk, jak jsem myslela.
Každopádně jsem tedy jednou ke své fotografii sdílela něco hluboce mého, ne geniálního, ne ani nijak neobyčejně dobrého, jen klidný, příjemný rým, který nikomu neubližuje, nikomu o mně nic moc neprozrazuje, a přesto říká: "Tohle je ona, osoba pod povrchem."

***

And the slytherin sky rose above me,
I felt its cold grip onto my spine.
And I was sad,
and I was calm.
And the sky,
the suffocating sky,
will always know why...

(/the worlds above me
are the worlds bellow my feet/)


rimbaud, rimbaud (Citáty z knih)

19. září 2017 v 20:26 | darksoul |  Citáty z knih
Jsem zpět s Rimbaudem. S ním a jeho slovy, která jsou pořád stejně emocionální jako téměř před rokem, kdy jsem se rozhodla jít na divadelní hru o něm, před rokem, kdy jsem četla opilý koráb a jeho dopisy.

Není takovou tou otevřenou motivací, jako když vám někdo říká "Musíš teď něco napsat," ani tím hlasem uvtitř hlavy, co naléhavě šeptá "Jak si to říkáš, když jsi nenapsala ani řádek za tento týden, za tento měsíc."
Rimbaudovy řádky, a taky řádky těch ostatních, mi doporučují psát. "Najdeš se v tom, probudí tě to, budeš tak znát něco, co nikdo nevysvětlí." A s tím můžu někdy psát i ne-špatné řádky.



Přebral jsem:- Ale, drahý Satane, zapřísahám vás, mějte zřítelnici trochu méně vytřeštěnou! Než nastane těch několik malých zpozdilých zbabělostí, vím, který máte rád, když spisovatel nejeví deskriptivní ani instruktivní vlohy, vám nabízím těch několik ošklivých listů ze svého zápisníku zatracence.

Pohřbívám mrtvé ve svých útrobách. - zlá krev

A myslete na mne. Proto tak málo lituji světla. Mám štěstí, že už netrpím. Můj život byl jen samé sladké šílenství, je to k politování. - noc v pekle

Měl bych mít svoje peklo pro zlost,svoje peklo pro pýchu - a peklo pohlazení; pekelný koncert. - noc v pekle

Lásku je třeba znovu vynalézt, jak známo. - třeštění

Poslouchám jej, jak dělá z hanby slávu, z krutosti kouzlo. - třeštění

Kolik nočních hodin jsem probděla vedle toho drahého spícího těla a přemýšlela, proč chce tolik uniknout ze skutečnosti. Nikdy nikdo po ničem podobném netoužil. Uznávala jsem - aniž jsem měla o něj obavy - že může být vážným nebezpečím pro společnost. - Možná, že zná tajemství, jak změnit život? Ne, jenom hledá, odpovídala jsem si. - třeštění

Zdálo se mi, že ke každé bytosti náleží několik jiných životů. Ten pán neví, co dělá: je to anděl. - třeštění

Ó časy, ó hrady! Čí duše je bez vady? - třeštění

Už neumím mluvit! - ráno


ILUMINACE

Můžeme se uvádět do vytržení při ničení, mládnout krutostí! Lid nehlesnul. - pohádka

Naší touze schází dokonalá hudba. - pohádka

Moje moudrost je ve stejném opovržení jako chaos. Čím je moje nicota oproti úžasu, který vás čeká? - životy

A sen vychladne. - bdění

Valit se únavným povětřím a přes moře k ranám, tichem vražedných vod a vzduchu k utrpení; příšerně rozbouřený tichem k mučení, které se směje. - úzkost

Zahajme znovu hledání za hluku ničivého díla, které se shromažďuje a stoupá v masách. - mládí

Pokud jde o svět, až odejdeš, co se s ním stane? V každém případě nic z dnešní podoby. - mládí

Utopíme v krvi logické vzpoury. - demokratická


DOPISY VIDOUCÍHO

Já se nyní nořím do bláta co nejhlouběji. Proč? Chci být básníkem a pracuji na tom, abych se stal vidoucím: vy to nikdy nepochopíte a já bych to ani nedokázal vysvětlit.

JÁ je někdo jiný.

Moje smutné srdce slintá na přídi…

Takže básník je vlastně zloděj ohně.

Žena nalezne neznámo. Budou její myšlenkové světy odlišné od našich? - Nalezne podivné, neprozkoumané, odpudivé i rozkošné věci; a my je uchopíme a pochopíme.



y N e O s | poezie

14. září 2017 v 19:23 | darksoul |  Poems
"A proč vlastně ne?"

A proč vlastně ano?
Stejně shnijeme na stejné půdě,
kde jsme vzkvétali,
z těla hnilobou nám srdce bude rváno.

To, štěstí, které jsme tak hledali,
se ukáže jako satanův klam,
láska a hněv a závislost
vyplují z těla tisícem ran.

Snažit se zvěčnit a ukázat svou krásu,
děkuji nechci, neholduji jasu,
skryju se ve stínech, poslouchajíc vlastní stíny,
vykoupu se v odrazech své vlastní vnitřní špíny.

.
.
.

Dnes jsem objala déšť,
vsakoval se do mých tváří,
a já neskláněla pohled
v hrdlu horko, jako bych pojedla
tisíce sluncí.

"A proč vlastně ne?"
Protože kdyby ano,
rozkládala bych se svými hříchy.


Love and other not-feelings.

14. září 2017 v 19:04 | darksoul |  In dark mind
Dlouho jsem nepsala. Ani ne tak z pohledu času, jako spíš z pohledu událostí, a nedokážu si přesně obmotat moji mysl okolo správného důvodu.
Možná jsem neměla tolik volného času, se vším tím stěhováním zpátky na intr a mluvení a mluvení a mluvení se spolužáky, spolubydlícími nebo hodinovými hovory s kamarádkou, která asi není jen tak obyčejná "kamarádka" pokud víte, jaký myšlenkový pochod se vám snažím podsunout.
V hlavě mám bordel, totální a chaotický, i když se zdá že si sedí ve svém koutku a nechává mě normálně fungovat, což budí zdání (kterým se klamu i sama), že je všechno vlastně při starém.

A ono není.


Dostávat pozornost a být považována za důležitou, jsou kvality, kterými nejsem zvyklá být označována. Upřímně to někdy sakra bolí. Ty rozhovory o tom, že cítí víc než přátelství, a jejím životě, který hraje v každém slově, co promluvíme, enormní roli. Všechny ty "mám tě ráda", "záleží mi na tobě", "nechám tě rozhodnout"... já jsem rozhodnutá, ale pořád mi nehoří srdce, jak se o tom vypráví, pořád nad ní nepřemýšlím hodiny denně a pořád cítím, že se celá nacházím mimo to rozpětí zvané láska, do kterého by mé i její pocity měly zapadat dohromady, abych si mohla být jistá, že na sebe jen nehraju hru, že nechci přijímat její "víc než přátelství" jen proto, že jsem to jednoduše nikdy neměla. Nejistota mě sžírá, protože i přes její nejviditelněji skrytá potvrzení, která od ní stále a stále tiše požaduji, protože jejím citům vůči mě nevěřím (hurá mému sebeznehodnocujícímu se já), nemůžu dát jí ani sobě nic jiného než "nechci, aby to skončilo". Vím, že jsem cítila to malinké, příjemné zastavení srdce kdykoli jsme se omylem (nebo naschvál) dotkly rukama, vím, že se jí často nevědomky dívám na rty a občas, opravdu jen občas si představuji, jak ji líbám, vím tohle všechno, ale není to elektřina a poezie, kterou očekávám jakkoli naivně to může znít, já totiž jinak netoxickou lásku odnikud neznám.


Připadám si hloupě, protože si pamatuji na dny, na léta, kdy jsem láskou opovrhovala, byla si jistá, že neexistuje, či že je jen slabým odvarem oproti hněvu, který zasahuje srdce každé lidské bytosti ve větší míře než láska. A dnes, i přestože stále nacházím velkou pravdu v Rimbaudově "Láska neexistuje, je třeba ji znovu objevit", sedím tady a přemýšlím o lásce. O lásce, o lásce, a jak ji cítit. Protože... můžu ji vůbec cítit? Jsem téměř dospělá a ještě mi nikdy nehořelo srdce nákloností. A teď, když se to nabízí, ignoruji všechno, co se mi mé vnitřnosti snaží říct (jde to lehce když mají většinou tak prázdné hlasy a slyším jen krev, krev, krev, proudící mými žilami), abych náhodou neslyšela nějaký šepot, potvrzení lásky nebo chladnosti.

Možná na tom ani nebude záležet, ona je dalším z těch lidí, kteří ke mě asi byli neviditelnou silou přitaženi, protože vycítili, jak vyhledávám jejich příběhy. A ten její stojí za to. Nebo spíš za nic, je to noční můra. Představte si žít v noční můře a svěřovat se s tím člověku, ve kterém hledáte oporu. A já se tak snažím jí poskytnout - jen jsem někdy moc sobecká a příliš emocionálně uzavřená, abych něco dokázala. Fuck, a tím to můžu všechno zničit. Sebou můžu zničit všechno dobré, co jsem pro ni vymyslela.
Takže ji nemusím mít. Jen ať zůstane naživu a v pořádku, to je šťastný konec jejího příběhu.

Naživu a v pořádku.


Observer of lifes.

27. srpna 2017 v 13:31 | -DarkSoul |  In dark mind
Pokaždé, když se mám mizerně, a pozorování světa je cítit jako tisíc jehliček propichujících mi kůži akorát tak hluboko, aby netekla krev, ale dost hluboko, abych to nedokázala ignorovat, přemýšlím nad lidmi co znám a přemýšlím nad těmi, co znají mě. A nemyslím na ně, abych utlumila tu nepříjemnou bolest, spíš naopak, protože ať mi přináší přízeň mých přátel jakékoli upokojení, v koutku mé mysli pořád škrábe to přesvědčení, že jednou všichni odejdou. Ty tady: posouváš se za hranice mého chápání; ty tam: tvůj život je peklo, které nikdy nepochopím; vy tam někde v dálce: co si vůbec myslíte, stahovat mě do vašeho "silného jádra", když jsem si vždy myslela, že jsem jenom známá pro zasmání?


Neznám mnoho lidí, většina lidí nezná mě, a na jednu stranu je to tak dobře, protože po pár dnech psaní a dlouhých telefonátů jsem...vyčerpaná z lidí. Můj život nezávisí kompletně na ostatních lidech. Přežila bych, i když jen sama se sebou a dlouhou nocí, slovy a melancholií. Bylo by to osamělé a dusilo by mě to častěji, než bych si zvládla přiznat, ale dokázala bych to.
K mému smyslu života, jakéhosi ospravedlnění že žiji i přes nepořádek v hlavě, přibyly (nebo tam vždy byly) střípky, které skládám pro ostatní lidi. Sice trávím dny s "chladná, chladná, chladná" proletující mi hlavou, a ano, nezdá se že bych cítila nějaké hluboké propojení s kýmkoli, žádnou lásku jako z poezie nebo jak mi jí popisují ostatní, při větě "nejsem si jistá, jak moc k tobě cítím", větě která se žene za jakýmsi nápadem, že možná víc než přátelství z pohledu jiné osoby - tedy myšlenka pro mě naprosto cizí, stejně jako prohlášení, že mě "chtěla poznat blíž už od začátku, protože na mně něco bylo" - mi jen buší srdce, ale klidně bych se mohla od toho pocitu odtrhnout (což si nemyslím, že je možné u lásky). Ale trávím hodiny rozhovory o pocitech a o problémech, poslouchám příběhy těchto přátel dlouho do noci, a to není chladné, k mému uspokojení....nechci nikoho opustit s jejich démony v mysli.


Jejich příběhy se mnou nemají nic společného, kromě toho že jsem posluchačem, a někdy mě to znervózňuje, protože proč ne já, já jim chci pomoct převzetím kousku té bolesti co cítí, ale také chci ty krásné chvíle s propojenými prsty a tajemnými úsměvy, co mají. Ale to nejsem já, že? Já jsem vypravěč a posluchač a pozorovatel, beru co se mi dává, hledám slova a předávám je dál, doufajíc že najdou to jediné, malé místečko v duši člověka, kde by mohly pomoci. A bez jejich příběhů jsem ničím.

I have somehow became part of a story much bigger than me, than my whole life. But i have also managed to not get myself to far into it; I am suffering it just as an observer, a contact for a specific person in need, whos story is dark, darker than anything i've ever seen in real life. Hurt and pain and agony and lost. Deep shit. And I am observing, I'm offering words, but that is all I can offer. This is a real test. The test to find out if words can indeed change persons world.

artsykeren: “We all feel like worthless trash ”

idk, a chaos of words

27. srpna 2017 v 1:03 | -DarkSoul |  Poems
Mraky prosvícené modrou elektrickou clonou,
žádný déšť,... ticho,... tón.
Myslím, že obloha se zbláznila,
zvenku cítím kouř.
A uvnitř mě - chaos slov.


Svoje smýšlení o sobě už považuji za smrtící zbraň,
jako bubny dunící mi ušima
všechno se škrábe ven, a zubama se drží uvnitř
a já už nevím, co jsem já a co ne.
Je všechna ta krev vůbec moje?



Zkulturni se, dítě zmaru,
neměla bych brečet ani cítit v srdci bolest,
ale jsem marná, a jsem trochu víc já než kdokoli jiný
nebudu se zasypávat tunami hlíny jen pro pocit viny
asi budu z duše odkopávat kameny.


Nevím, vždycky tu a tam brečím,
minutu nebo dvě se s vlhkýma očima dívám do tmy z okna,
a slzy se vsakují do polštáře,
a pak náhle konec,
přestaň na to myslet, dost,
zpět k rozptýlení zvanému internet.

Pain that is not mine

20. srpna 2017 v 2:52 | -DarkSoul |  In dark mind
Nejsem dobrý člověk na sledování tolika příběhů. Filmy a knihy a seriály a anime. Děj důležitý, ale ne tak důležitý jako postavy. A ano, nad tímto přemýšlím v 3AM tmě...

Díky sledování tolika lidí s tolika příběhy a tolika pocity, jsem se naučila hodně o lidských srdcích a motivech, dokážu lépe porozumět ostatním a z tolika slov, která mi proudila ušima předtím, mám možnost sestavit svůj názor a představit ho ve vyvinuté podobě.
S přispěním tolika různých postav a smyšlených srdcí, můžu změnit pohledy jiných lidí a nabídnout pár rad a slov, která by mi nešla vyjmout z hlavy, kdybych se už tolikrát nepoučila životy jiných, přestože smyšlených charakterů.


To je dobrá stránka tohoto zabijáka času.
Byla bych prázdná a bezhlasná, protože můj minimální kontakt s reálnou společností by mi nedal ani špetku zkušeností, které potřebuji znát k emocionální komunikaci s druhými. Kromě požírače času a sociálního života to má však i jinou nevýhodu, která si pomalu uždibuje kousky mojí duše a příčetnosti.Stala jsem se tak empatickou vůči postavám, které vidím a o kterých čtu, že jejich nálady a příběhy přímo ovlivňují moji náladu.
K mojí smůle je tam vždycky ta postava, z jejíchž očí můžete už od začátku vycítit temný příběh, ta tajemná a tvrdá tragická postava., která mě zhypnotizuje. A já jsem totálně fucked, protože tyhle mě ovlivní. Nemyslím tím, že začnu ze soucitu brečet nebo s nimi soucítit, je to jako bych byla ten šílenec co se potřebuje pomstít, jako kdybych se já sama psychicky hroutila, jako bych já potřebovala pomoct. Negativní, negativní, negativní, a pokud je tam náhodou někdo šťastný a probouzí se ráno vedle lásky svého života, brečím, protože...protože nic takového jednoduše nemám.
A trochu mě to vždycky zničí.

Možná je to můj způsob, jak na chvíli ztratit rozum, a myslet si, že jsem víc, než co jsem, že můj příběh je plnější a mé vzpomínky temnější a můj život víc tragický. Možná je to můj způsob jak se na konci dne cítit hrozně, protože jsem doopravdy jen člověk s nezajímavým okolím a cítím se kvůli tomu provinile.

Jaký normální člověk si vědomě vnucuje skleslé, tíživé pocity?


Deep Tumblr Quotes XV.

11. srpna 2017 v 13:10 | -DarkSoul |  DTQ
At some point after your death, someone will unknowingly make the last mention of you, and then you will never be mentioned ever again.
V nějakém bodě po tvé smrti, někdo nevědomky naposledy zmíní tvé jméno, a pak už nikdy víc zmíněna nebudeš.

I really thought the society I was a part of was ridiculous and it was full of shit and everyone was awful, and yet I wanted to fit in.
Vážně jsem si myslel, že společnost, které jsem byl součástí, je směšná a plná sraček a všichni jsou příšerní, přesto jsem chtěl zapadnout. /Bret Easton Ellis/

I hate most people. And I don't want to, it's an awful way to be. But the human race gives me no comfort. I find myself turning to books and films for comfort still. It's repulsive, because one's life consists of people, not things.
Nenávidím většinu lidí. A přitom to nechci, je to příšerný stav bytí. Ale lidská rasa mi nepřináší žádné uspokojení. Místo toho se obracím pro stálé uspokojení na knihy a filmy. Je to odporné, protože život člověka je tvořen lidmi, ne věcmi.

I think I'm greedy, but I'm not greedy for money - I think that can be a burden - I'm greedy for an exciting life.
Myslím, že jsem chamtivý, ale nejsem chamtivý pro peníze - myslím, že to může být břemenem - jsem chamtivý pro vzrušující život. /David Hockney/

I'm almost never serious, and I'm always too serious. Too deep, too shallow. Too sensitive, too cold-hearted. I'm like a collection of paradoxes.
Nejsem vážný téměř nikdy, a jsem vážný pořád. Moc hluboký, moc povrchní. Moc citlivý, moc chladnokrevný. Jsem jako kolekce paradoxů. /Ferdinand de Saussure/

The purpose of art is mystery.
Smyslem umění je záhada. /Rene Magritte/


I think people go crazy when they spend too much time alone because they find the parts of themselves they didn't want to know existed.
Myslím, že lidé zešílí, když stráví moc času o samotě, protože v sobě najdou části, o jejichž existenci nikdy nevěděli. /Sandra Lidell/

I have a deeply hidden and inarticulate desire for something beyond the daily life.
Mám hluboce schovanou a nevyslovitelnou touhu po něčem větším, než je normální život. /Virginia Woolf/

My painting is not violent, it's life that is violent. Even within the most beautiful landscape, in the trees, under the leaves, the insects are eating each other; violence is a part of life. We are born with a scream; we come into life with a scream and maybe love is a mosquito net between the fear of living and the fear of death.
Moje malování není násilné, to život je násilný. I v těch nejkrásnějších krajinách, ve stromech, pod listy, hmyz požírá jeden druhého; násilí je část života. Rodíme se s křikem; přicházíme na svět s křikem a možná je láska moskytiéra mezi strachem ze života a strachem ze smrti. /Francis Bacon/

In the end, I embraced the horns. Like an angel who fell to earth I became a devil, one last time.
Nakonec jsem rohy přijal. Jako anděl, který spadl na zem a stal se naposledy ďáblem. /Ig Perris, Horns/

People say you should always do the right thing, but sometimes there is no right thing. And then, you just have to pick the sin you can live with.
Lidé říkají, že bys měl vždy udělat tu správnou věc, ale někdy neexistuje žádná správná věc. A pak si musíš jen vybrat hřích, se kterým budeš moci žít.

I'm not used to being loved. I wouldn't know what to do.
Nejsem zvyklý být milován. Nevěděl bych, co dělat. /F. Scott Fitzgerald/


Z prázných dnů melancholika pt.6

8. srpna 2017 v 13:20 | -DarkSoul |  In dark mind
Znovu píšu pod tímto názvem, podivně brzy, než jak je u mě zvykem. Hádám, že volné letní dny mi přináší alespoň trochu příběhů.
Jako blázen do malých, esteticky krásných okamžiků, které se zdají být tím jediným, pro co šťastně dýchám, zažila jsem další dvě noci, které musím sepsat do slov, snad abych na ně nezapomněla a v budoucnu se mohla podivovat, jak uspokojivé pro mě byly takové detaily:


n i g h t v i s i t

Říká se, že introverti nenávidí neočekávané návštěvy. To můžu potvrdit, pokud však mám jít já neočekávaně o pár desítek metrů níž po ulici a být tam s člověkem, kterého opravdu chci vidět, není nad čím přemýšlet.
Chtěla jsem tvrdit, že jsem se s T. už nějakou chvíli neviděla, ale uvědomila jsem si, že to je asi jen v našem pojetí času, protože jsem s ní pila kafe v mém pokoji jen před několika málo dny. Byly jsme zvyklé spolu trávit každý den na základní škole, ve stejné třídě, ve stejné lavici, takže není snad tak podivné, že si máme vždycky co říct, jakkoli často se vidíme.

V šedých kalhotech, které jsem si ustřihla po kolena (neptejte se), černou mikinou a morkými vlasy ze sprchy čekám před restaurací, ve které pracuje, v podvečerním vánku studenějším, než bylo v posledních dnech zvykem. Za chvíli už jdeme vedle sebe, za našimi zády doznívají poslední barvy sytého západu, fialová a rudá a oranžová.

U ní doma puštěné album, které bych nikdy neposlouchala, ale u ní se to už stalo zvykem, tenhle typ songů, a já proti tomu nic nenamítám. Nějakým způsobem mě to s ní stimuluje, ladí to k atmosféře a všechno zapadá do sebe. Sklenička vaječného koňaku tady, levné víno tam, podivný oříškový alkohol, jehož jméno už neznám. Všeho málo, abychom skoro nic necítili, ale měli co připíjet k rozhovoru.

"Mohli bysme si jít zakouřit do vany."
Nevím, co to je za nápad, ale rodiče nejsou doma, tak jsou ve vaně polštáře, střešní okno je otevřené a dovnitř proniká temný noční vzduch, na kraji vany pár svíček a hrníček jako popelník. Je okolo 11 a my kouříme ve vaně, posloucháme ticho a vedeme přerušovaný šeptaný rozhovor. Jak bizardní představa to je?

Nechala jsem si u ní mikinu. Zdá se, že teď pořád něco u někoho nechávám.


m o o n & n i g h t f a l l

Upřímně, ať se snažím, jak chci, na zatmění Měsíce každý rok zapomenu nebo ho nestihnu. Not today. Nadšeně jsem vyšla ven s hrnkem kávy, mobilem k puštění indie playlistu, naprosto připravená strávit krásnou hodinu posloucháním, upíjením a pozorováním. Až na to, že Měsíc nebyl vidět přes stromy. kill me please.

Nečekaně se z toho vytvořilo mnohem víc, než jsem myslela. V jednom ze vzácných okamžiků, kdy komunikuji se svými rodiči (spíš z viny mojí uzavřenosti než z čehokoli, co by mohla být jejich vina), mě táta vzal na kopec, ze kterého byl Měsíc s vykrojeným kusem dokonale vidět. Seděla jsem za ním na motorce a pozorovala oblohu celou cestu do vedlejšího města, znovu byl čas západu slunce a všechno se zdálo oranžové a idylické, v zrcátku jsem pozorovala svoje vlasy a klikatou cestu obklopenou lesem.

To však nebylo nic oproti pohledu, který se zjevil při cestě zpět z města. V životě jsem neviděla takovou oblohu. Letěli jsme po hlavní silnici, z očí mi stékaly slzy, které tam nemilosrdně vehnal vítr. A tam - za malými kopci a stromy a polem - směs zelené a fialové a modré jako řeka i nejtemnější oceán, a černá pokrytá hvězdami.
Vidět prolínající se zelenomodrou oblohu mě přimělo cítit se malá. A všechno okolo mě bylo obrovské. A ta barva mě, přísahám, okouzlovala a vtahovala do sebe. A já se chtěla dívat déle a déle. Ale pak jsme projeli kolem hřbitova, pár svíček jsem pochytila zapálených, a byli jsme zpět.

Kdy se cítíte malí vy?

Výsledek obrázku pro green sunset

20. Obraz // Let us be (sempiternal)

5. srpna 2017 v 19:06 | darksoul |  Stories
Konečně je to dopsáno, ani nevíte, jak dlouho to bylo v konceptech. Nedá se tomu říkat příběh, snad ani nijak jinak. Je to próza, lyrická, estetická. Jediné, co můžete udělat, je pokusit se vcítit do atmosféry a nechat slova plynout vaší hlavou. Pokud se budete na konci cítit dobře, a možná oceníte výběr několika slovíček, budu poctěna.

Také tam nejsou jména. Dělá to všechno těžším a nesrozumitelnějším: ano. Proč jsem to teda udělala: představivost, přátelé. A taky: Nechci tyhle postavy definovat jmény, jsou totiž jedny z těch, které vznikly podle živých modelů. Při mé exkurzi do Itálie byli oni jedni z mála, kteří mě zaujali. Stáli u vchodu do metra a sdíleli sluchátka s hudbou. Proto jsem jim přidělila příběh.

***

Noční Koloseum osvětlené reflektory (Měsíc počítán jako největší z nich), je jeden z těch pohledů, na jaké člověk nikdy nezapomene a bude se chtít dívat celou noc, ignorovat pouliční prodejce a provoz na silnici, chlad a propocené triko z celodenní obchůzky Říma... tedy pokud to není pohled, který máte možnost vidět každý den. Pak se stanete stejně lhostejnými jako zmiňovaný pouliční prodejce, řidič auta projíždějícího kolem nebo ženy, která přes ulici zalévá květiny. Můžete však být lhostejní také jiným způsobem; jako manželé, kteří se přestěhovali do města nedávno, každou noc se okolo Kolosea prochází, neupozorňují na něj, ale stále z něj cítí majestátní uspokojení; jako stará babička, která považovala stavbu za jednu z nejobyčejnějších a nejstálejších věcí jejího světa, dokud si nezačala všímat maličkostí a krás života, dík uvědomění času, který jí na zemi měl ještě zbývat. Nebo můžete Koloseum vnímat jako skupina dospívajících, kteří okolo něj právě prochází ke stanici metra. Jak ho vnímají oni? Vnímají ho jako antiku, něco starého a zničeného, avšak stále stojícího, jako místo, kde pro zábavu umírali. Cítí krev rozlitou po písku přímo z hrdla gladiátorova, představují si pach arény místo pachu škodlivých vzplodin aut.
Nedá se říct, že by to byl typický pohled všech adolescentních občanů procházejících po ulici, avšak ani oni sami nejsou typickými, tudíž svět stále stojí, utvořen touto souhrou zvláštnosti.

Do této společnosti volně smýšlejících lidí patří také tři chlapci,dívka a podivný druh ptáka, snad vrána, která se drží v jejich blízkosti. Nezvyklá skupina prochází okolo Kolosea každý večer, těsně před stmíváním, někdy si sedají na lavičku skrytou na kopci mezi stromy, tak akorát, aby unikla očím turistů i dlouholetých obyvatel této oblasti.
Mezi trávou zesychající odpoledními nápory veder tam existují, a někdy i něco víc.

Dnes, hodinu před západem Slunce, tři chlapci sebevědomě kráčí po chodníku, cílevědomí, jako by jim cestu značila světelná čára z dálničních tunelů, vrána sedí nejstaršímu z nich na rameni, viditelně zarývá své pařáty do poničené kožené bundy. Už jen ze vzdáleného pozorování ucítíte jistotu, že tenhle kus oblečení je se svým vlastníkem tak dlouho, že by dokázal převyprávět příběh jeho života; všechny skvrny, mírný pach cigaret, na několikrát opravovaný zip, díry ledabyle zašité černou nití nebo překryté záplatami s nápisy vzbouřených mladých myslí.
Někdy bývá oblečení víc než oblečení, a když se podíváte na tohoto muže, vidíte revoltu, ostrost a ohnivý charakter smíšený s hloubkou nebo spíš melancholickým pohledem, jakým uctívá jen pár vyjímečných věcí.
Jeho společníci jsou přes teplé podnebí také oblečeni do nepřirozeně tmavých barev, sloučenina vzdoru a potrhaných kalhot, každý podobné kožené náramky okolo zápěstí a přímé, vzdálené pohledy, pokud si kdo dokáže tuto kombinaci představit. Přesto se zdá, jako by byli blízkým okolím naprosto ignorováni, ať už úmyslně pro jejich podivínství, či neúmyslně, protože lidé nechtějí doopravdy vidět někoho, kdo se vymyká.
Bílé vlasy sestřižené do krátka po stranách, bílé triko překryté černou mikinou, nohy bosé a špinavé od zaprášené země; tento člen jako první náhle zatáčí a následován ostatními se proplétá ztenčujícími se davy do útrob stanice metra. Lístky, přechod přes turnikety, opovržlivý pohled směřovaný na vojáka na hlídce, který jim vždycky rád dělá problémy. Člověk nemusí být ani tak vynalézavý, aby vytvořil imaginární problémy očividným outsiderům.
Možná si chlapci celou dobu povídali, možná jen tak plácali nesmysly, nebo byli úplně zticha, na tom moc nezáleží. Stoupli si do prázdného prostoru u stěny, oči se jim setkali, teď už jistě navázali na jakousi starou, nezávaznou konverzaci, přičemž nejnenápadnější člen s havranními vlasy pečlivě rozházenými do obličeje vytáhl z batohu sluchátka, zapojil je do telefonu a prozatím je nasadil okolo krku. Piercing ve rtu, úsměv jako reakce na probíhající diskuzi. Napadlo ho postěžovat si na vydýchaný vzduch, ale nechal to být.

Na druhé straně nástupiště mezitím zastavilo metro a desítky lidí se ve spěchu vyhrnuli ven. Jako jedna z posledních vystoupila i dívka, tak nenápadná svou nápadností, proplétala se mezi lidmi, snažila se nenavázat jakoukoli formu fyzického kontaktu, spíš jen pro pocit než pro nějaké závažné nutkání. Bylo téměř jasné, k jaké skupině lidí se vydá, dívka oblečená jako člen rockové skupiny vůbec nezapadala do stereotypu ostatních, vzory devdesátých let posedlých vrstevnic.
"Dejte mi zimu, nebo to nepřežiju" řekla směrem k lidem stojícím u stěny.
"Nic jiného ti nezbývá," bělovlasý ji s úsměvem přivítal. "...na," studená lahev ji trefila do hrudi, jen tak tak ji zachytila, ale ani se neopovážila stěžovat si na způsob předání, jen si studený povrch přiložila na čelo a zhluboka vydechla. Lidé, co většinu léta tráví toužením po dešti by neměli žít v Itálii, pomyslela si ironicky ve své situaci.
"Neumírej ještě, na deprese bude dost času večer."
"A smrt horkem...tak bys přece nechtěla odejít."
"Moc vtipný," okomentovala poznámky svých přátel s lehkým úsměvem na rtech, "zůstaneme tady nebo jdeme jinam?"
"Jdeme ke mně," nejstarší člen skupiny ukázal do tunelu, který vedl k další lince metra "akorát to stihneme."
Zdálo se, že Italové přesně vědí, kde mohou tvořit umění, a kde je to etikou zakázáno. Zatímco mládež se opravdu vyhýbala vandalizaci starověkých památek, tady v podzemí byly bílé stěny posprejovány čárami a barvami a obrazci. Ať to zní jak chce, v této době, přímo tady, to bylo umění. Skupinka se proplétala mezi kolemjdoucími, držela se při tom u stěny, aby byli schopni zabočit hned jak se tunel začne rozdělovat. S několika dalšími se pak oddělili od hlavního proudu, zrychlili, aby přímo na čas vstoupili do otevírajících se dveří metra. Lidé se mačkali, přestože se metro zdálo být nekonečně, tisíce kol a tyčí a sedaček, nebylo možné dohlédnout na konec. Mírné trhnutí a skupinka v tichosti sledovala temnotu za okny, přerušovanou světly označující nouzové východy, kam se jednou v noci vydali, pečlivě plánovali, aby je nepřekvapil žádný spoj, a prozkoumali zaprášené chodby a podivné východy, tajnými uličkami se nechali vyvést na špinavou ulici patřící k těm turistům naprosto tabu oblastem. Trvalo jim několik hodin, než se každý dostal v pořádku domů, jen aby si hodili na záda batoh a rozešli se do svých škol či prací. Ze všech čtyř pracovali dva - vraní mladík kvůli zřejmým výhodám, které to poskytovalo, pracoval ve zverimexu, a dívka milovala čas, který strávuje prodáváním knih ve svém malém, zašoupnutém antikvariátu. Neobyčejné práce, pro neobyčejné lidi.
Metro sebou poněkolikáté mírně trhlo a lidé se začali cpát ven.
"Vezmeme to tudy?" poklepal ve spěchu nejmladší na koženou bundu a dočkal se lhostejného přikývnutí. Otočili se ve směru, kterým předtím mladík ukazoval a vymotávali se ze záplav. Všem se jim z lidí dělalo špatně.
Postavili se na roh ulice, do stínu, kde však bylo vidět na oranžovo-rudý západ slunce. Chlapec s vránou poskakující mu nedočkavě na rameni vytáhl balíček cigaret a každému jednu nabídl. Všichni přijali. Jedna symbolická cigareta při rozhovoru s osobami, které jim jsou nejbližší. To se neodmítá.
Kouř se rozplýval do teplého stmívání a ti, co ho posílali ze svých úst vnímali své okolí každou částečkou jejich těla, jakoby snad viděli něco víc, víc, víc, než co to doopravdy je. A možná opravdu viděli za ten závoj reality, možná viděli galaxie. Byli snílci. To oni dělají.
Teď půjdou do bytu jednoho z nich, pustí si hudbu, polehají si na gauče a postele, někdo uvaří večeři a rozhovor se povede až do pozdní noci.
O čem je už jejich soukromá věc. Bude v tom hodně vášně, smíchu a nadávek, to je jisté. Bude to krásné, jako vždy, když se sejdou.

i-am-weis: “ “There was something living about the night.” -The Raven King, Maggie Stiefvater (a commission from trk for @misplacedstraightjacket) available here ”

Jako film někoho jiného.

3. srpna 2017 v 20:13 | -DarkSoul |  In dark mind

Zahrada se noří do tmy.
Noční život se probouzí a zpívá zpola kompletnímu Měsíci.
Káva, a horký vzduch, a podivný pocit u srdce.

"Co tady děláš?" ptá se hlas v mé hlavě.
"Nevím, je to tu hezké," odpoví mé myšlenky.
Cítím, jak se nad tím hlas zamyslel,
jako by si toho doteď nevšiml a musel se rozhlédnout okolo sebe,
"Ano, hádám že to je pravda."
"Víš, připadám si tady jako ve filmu,"
třeba pochopí mé vnímání,
které mě nutí být smutná, ale melancholicky obdivovat osamocenou noc,
"Ve filmu, kde jsem já hlavní postava.
Ne jako obyčejně, kdy se cítím jen jako vedlejší charakter
v příběhu někoho jiného."




Kam dál