Možná psaní není pro mě, jako spíš je pro ty s těžšími srdci, krásnějšími myšlenkami a grandióznějšími životy.
Možná melancholie k umění nestačí.
Přesto se to však zdá být tím jediným, co mám, a používám často, častěji, než je zdrávo pro zlepšení mého života.

A tak píšu něčím, co se snad dá nazývat krví mé duše.

***

Deep Tumblr Quotes XV.

Pátek v 13:10 | -DarkSoul |  DTQ
At some point after your death, someone will unknowingly make the last mention of you, and then you will never be mentioned ever again.
V nějakém bodě po tvé smrti, někdo nevědomky naposledy zmíní tvé jméno, a pak už nikdy víc zmíněna nebudeš.

I really thought the society I was a part of was ridiculous and it was full of shit and everyone was awful, and yet I wanted to fit in.
Vážně jsem si myslel, že společnost, které jsem byl součástí, je směšná a plná sraček a všichni jsou příšerní, přesto jsem chtěl zapadnout. /Bret Easton Ellis/

I hate most people. And I don't want to, it's an awful way to be. But the human race gives me no comfort. I find myself turning to books and films for comfort still. It's repulsive, because one's life consists of people, not things.
Nenávidím většinu lidí. A přitom to nechci, je to příšerný stav bytí. Ale lidská rasa mi nepřináší žádné uspokojení. Místo toho se obracím pro stálé uspokojení na knihy a filmy. Je to odporné, protože život člověka je tvořen lidmi, ne věcmi.

I think I'm greedy, but I'm not greedy for money - I think that can be a burden - I'm greedy for an exciting life.
Myslím, že jsem chamtivý, ale nejsem chamtivý pro peníze - myslím, že to může být břemenem - jsem chamtivý pro vzrušující život. /David Hockney/

I'm almost never serious, and I'm always too serious. Too deep, too shallow. Too sensitive, too cold-hearted. I'm like a collection of paradoxes.
Nejsem vážný téměř nikdy, a jsem vážný pořád. Moc hluboký, moc povrchní. Moc citlivý, moc chladnokrevný. Jsem jako kolekce paradoxů. /Ferdinand de Saussure/

The purpose of art is mystery.
Smyslem umění je záhada. /Rene Magritte/


I think people go crazy when they spend too much time alone because they find the parts of themselves they didn't want to know existed.
Myslím, že lidé zešílí, když stráví moc času o samotě, protože v sobě najdou části, o jejichž existenci nikdy nevěděli. /Sandra Lidell/

I have a deeply hidden and inarticulate desire for something beyond the daily life.
Mám hluboce schovanou a nevyslovitelnou touhu po něčem větším, než je normální život. /Virginia Woolf/

My painting is not violent, it's life that is violent. Even within the most beautiful landscape, in the trees, under the leaves, the insects are eating each other; violence is a part of life. We are born with a scream; we come into life with a scream and maybe love is a mosquito net between the fear of living and the fear of death.
Moje malování není násilné, to život je násilný. I v těch nejkrásnějších krajinách, ve stromech, pod listy, hmyz požírá jeden druhého; násilí je část života. Rodíme se s křikem; přicházíme na svět s křikem a možná je láska moskytiéra mezi strachem ze života a strachem ze smrti. /Francis Bacon/

In the end, I embraced the horns. Like an angel who fell to earth I became a devil, one last time.
Nakonec jsem rohy přijal. Jako anděl, který spadl na zem a stal se naposledy ďáblem. /Ig Perris, Horns/

People say you should always do the right thing, but sometimes there is no right thing. And then, you just have to pick the sin you can live with.
Lidé říkají, že bys měl vždy udělat tu správnou věc, ale někdy neexistuje žádná správná věc. A pak si musíš jen vybrat hřích, se kterým budeš moci žít.

I'm not used to being loved. I wouldn't know what to do.
Nejsem zvyklý být milován. Nevěděl bych, co dělat. /F. Scott Fitzgerald/

 

Z prázných dnů melancholika pt.6

8. srpna 2017 v 13:20 | -DarkSoul |  In dark mind
Znovu píšu pod tímto názvem, podivně brzy, než jak je u mě zvykem. Hádám, že volné letní dny mi přináší alespoň trochu příběhů.
Jako blázen do malých, esteticky krásných okamžiků, které se zdají být tím jediným, pro co šťastně dýchám, zažila jsem další dvě noci, které musím sepsat do slov, snad abych na ně nezapomněla a v budoucnu se mohla podivovat, jak uspokojivé pro mě byly takové detaily:


n i g h t v i s i t

Říká se, že introverti nenávidí neočekávané návštěvy. To můžu potvrdit, pokud však mám jít já neočekávaně o pár desítek metrů níž po ulici a být tam s člověkem, kterého opravdu chci vidět, není nad čím přemýšlet.
Chtěla jsem tvrdit, že jsem se s T. už nějakou chvíli neviděla, ale uvědomila jsem si, že to je asi jen v našem pojetí času, protože jsem s ní pila kafe v mém pokoji jen před několika málo dny. Byly jsme zvyklé spolu trávit každý den na základní škole, ve stejné třídě, ve stejné lavici, takže není snad tak podivné, že si máme vždycky co říct, jakkoli často se vidíme.

V šedých kalhotech, které jsem si ustřihla po kolena (neptejte se), černou mikinou a morkými vlasy ze sprchy čekám před restaurací, ve které pracuje, v podvečerním vánku studenějším, než bylo v posledních dnech zvykem. Za chvíli už jdeme vedle sebe, za našimi zády doznívají poslední barvy sytého západu, fialová a rudá a oranžová.

U ní doma puštěné album, které bych nikdy neposlouchala, ale u ní se to už stalo zvykem, tenhle typ songů, a já proti tomu nic nenamítám. Nějakým způsobem mě to s ní stimuluje, ladí to k atmosféře a všechno zapadá do sebe. Sklenička vaječného koňaku tady, levné víno tam, podivný oříškový alkohol, jehož jméno už neznám. Všeho málo, abychom skoro nic necítili, ale měli co připíjet k rozhovoru.

"Mohli bysme si jít zakouřit do vany."
Nevím, co to je za nápad, ale rodiče nejsou doma, tak jsou ve vaně polštáře, střešní okno je otevřené a dovnitř proniká temný noční vzduch, na kraji vany pár svíček a hrníček jako popelník. Je okolo 11 a my kouříme ve vaně, posloucháme ticho a vedeme přerušovaný šeptaný rozhovor. Jak bizardní představa to je?

Nechala jsem si u ní mikinu. Zdá se, že teď pořád něco u někoho nechávám.


m o o n & n i g h t f a l l

Upřímně, ať se snažím, jak chci, na zatmění Měsíce každý rok zapomenu nebo ho nestihnu. Not today. Nadšeně jsem vyšla ven s hrnkem kávy, mobilem k puštění indie playlistu, naprosto připravená strávit krásnou hodinu posloucháním, upíjením a pozorováním. Až na to, že Měsíc nebyl vidět přes stromy. kill me please.

Nečekaně se z toho vytvořilo mnohem víc, než jsem myslela. V jednom ze vzácných okamžiků, kdy komunikuji se svými rodiči (spíš z viny mojí uzavřenosti než z čehokoli, co by mohla být jejich vina), mě táta vzal na kopec, ze kterého byl Měsíc s vykrojeným kusem dokonale vidět. Seděla jsem za ním na motorce a pozorovala oblohu celou cestu do vedlejšího města, znovu byl čas západu slunce a všechno se zdálo oranžové a idylické, v zrcátku jsem pozorovala svoje vlasy a klikatou cestu obklopenou lesem.

To však nebylo nic oproti pohledu, který se zjevil při cestě zpět z města. V životě jsem neviděla takovou oblohu. Letěli jsme po hlavní silnici, z očí mi stékaly slzy, které tam nemilosrdně vehnal vítr. A tam - za malými kopci a stromy a polem - směs zelené a fialové a modré jako řeka i nejtemnější oceán, a černá pokrytá hvězdami.
Vidět prolínající se zelenomodrou oblohu mě přimělo cítit se malá. A všechno okolo mě bylo obrovské. A ta barva mě, přísahám, okouzlovala a vtahovala do sebe. A já se chtěla dívat déle a déle. Ale pak jsme projeli kolem hřbitova, pár svíček jsem pochytila zapálených, a byli jsme zpět.

Kdy se cítíte malí vy?

Výsledek obrázku pro green sunset

20. Obraz // Let us be (sempiternal)

5. srpna 2017 v 19:06 | darksoul |  Stories
Konečně je to dopsáno, ani nevíte, jak dlouho to bylo v konceptech. Nedá se tomu říkat příběh, snad ani nijak jinak. Je to próza, lyrická, estetická. Jediné, co můžete udělat, je pokusit se vcítit do atmosféry a nechat slova plynout vaší hlavou. Pokud se budete na konci cítit dobře, a možná oceníte výběr několika slovíček, budu poctěna.

Také tam nejsou jména. Dělá to všechno těžším a nesrozumitelnějším: ano. Proč jsem to teda udělala: představivost, přátelé. A taky: Nechci tyhle postavy definovat jmény, jsou totiž jedny z těch, které vznikly podle živých modelů. Při mé exkurzi do Itálie byli oni jedni z mála, kteří mě zaujali. Stáli u vchodu do metra a sdíleli sluchátka s hudbou. Proto jsem jim přidělila příběh.

***

Noční Koloseum osvětlené reflektory (Měsíc počítán jako největší z nich), je jeden z těch pohledů, na jaké člověk nikdy nezapomene a bude se chtít dívat celou noc, ignorovat pouliční prodejce a provoz na silnici, chlad a propocené triko z celodenní obchůzky Říma... tedy pokud to není pohled, který máte možnost vidět každý den. Pak se stanete stejně lhostejnými jako zmiňovaný pouliční prodejce, řidič auta projíždějícího kolem nebo ženy, která přes ulici zalévá květiny. Můžete však být lhostejní také jiným způsobem; jako manželé, kteří se přestěhovali do města nedávno, každou noc se okolo Kolosea prochází, neupozorňují na něj, ale stále z něj cítí majestátní uspokojení; jako stará babička, která považovala stavbu za jednu z nejobyčejnějších a nejstálejších věcí jejího světa, dokud si nezačala všímat maličkostí a krás života, dík uvědomění času, který jí na zemi měl ještě zbývat. Nebo můžete Koloseum vnímat jako skupina dospívajících, kteří okolo něj právě prochází ke stanici metra. Jak ho vnímají oni? Vnímají ho jako antiku, něco starého a zničeného, avšak stále stojícího, jako místo, kde pro zábavu umírali. Cítí krev rozlitou po písku přímo z hrdla gladiátorova, představují si pach arény místo pachu škodlivých vzplodin aut.
Nedá se říct, že by to byl typický pohled všech adolescentních občanů procházejících po ulici, avšak ani oni sami nejsou typickými, tudíž svět stále stojí, utvořen touto souhrou zvláštnosti.

Do této společnosti volně smýšlejících lidí patří také tři chlapci,dívka a podivný druh ptáka, snad vrána, která se drží v jejich blízkosti. Nezvyklá skupina prochází okolo Kolosea každý večer, těsně před stmíváním, někdy si sedají na lavičku skrytou na kopci mezi stromy, tak akorát, aby unikla očím turistů i dlouholetých obyvatel této oblasti.
Mezi trávou zesychající odpoledními nápory veder tam existují, a někdy i něco víc.

Dnes, hodinu před západem Slunce, tři chlapci sebevědomě kráčí po chodníku, cílevědomí, jako by jim cestu značila světelná čára z dálničních tunelů, vrána sedí nejstaršímu z nich na rameni, viditelně zarývá své pařáty do poničené kožené bundy. Už jen ze vzdáleného pozorování ucítíte jistotu, že tenhle kus oblečení je se svým vlastníkem tak dlouho, že by dokázal převyprávět příběh jeho života; všechny skvrny, mírný pach cigaret, na několikrát opravovaný zip, díry ledabyle zašité černou nití nebo překryté záplatami s nápisy vzbouřených mladých myslí.
Někdy bývá oblečení víc než oblečení, a když se podíváte na tohoto muže, vidíte revoltu, ostrost a ohnivý charakter smíšený s hloubkou nebo spíš melancholickým pohledem, jakým uctívá jen pár vyjímečných věcí.
Jeho společníci jsou přes teplé podnebí také oblečeni do nepřirozeně tmavých barev, sloučenina vzdoru a potrhaných kalhot, každý podobné kožené náramky okolo zápěstí a přímé, vzdálené pohledy, pokud si kdo dokáže tuto kombinaci představit. Přesto se zdá, jako by byli blízkým okolím naprosto ignorováni, ať už úmyslně pro jejich podivínství, či neúmyslně, protože lidé nechtějí doopravdy vidět někoho, kdo se vymyká.
Bílé vlasy sestřižené do krátka po stranách, bílé triko překryté černou mikinou, nohy bosé a špinavé od zaprášené země; tento člen jako první náhle zatáčí a následován ostatními se proplétá ztenčujícími se davy do útrob stanice metra. Lístky, přechod přes turnikety, opovržlivý pohled směřovaný na vojáka na hlídce, který jim vždycky rád dělá problémy. Člověk nemusí být ani tak vynalézavý, aby vytvořil imaginární problémy očividným outsiderům.
Možná si chlapci celou dobu povídali, možná jen tak plácali nesmysly, nebo byli úplně zticha, na tom moc nezáleží. Stoupli si do prázdného prostoru u stěny, oči se jim setkali, teď už jistě navázali na jakousi starou, nezávaznou konverzaci, přičemž nejnenápadnější člen s havranními vlasy pečlivě rozházenými do obličeje vytáhl z batohu sluchátka, zapojil je do telefonu a prozatím je nasadil okolo krku. Piercing ve rtu, úsměv jako reakce na probíhající diskuzi. Napadlo ho postěžovat si na vydýchaný vzduch, ale nechal to být.

Na druhé straně nástupiště mezitím zastavilo metro a desítky lidí se ve spěchu vyhrnuli ven. Jako jedna z posledních vystoupila i dívka, tak nenápadná svou nápadností, proplétala se mezi lidmi, snažila se nenavázat jakoukoli formu fyzického kontaktu, spíš jen pro pocit než pro nějaké závažné nutkání. Bylo téměř jasné, k jaké skupině lidí se vydá, dívka oblečená jako člen rockové skupiny vůbec nezapadala do stereotypu ostatních, vzory devdesátých let posedlých vrstevnic.
"Dejte mi zimu, nebo to nepřežiju" řekla směrem k lidem stojícím u stěny.
"Nic jiného ti nezbývá," bělovlasý ji s úsměvem přivítal. "...na," studená lahev ji trefila do hrudi, jen tak tak ji zachytila, ale ani se neopovážila stěžovat si na způsob předání, jen si studený povrch přiložila na čelo a zhluboka vydechla. Lidé, co většinu léta tráví toužením po dešti by neměli žít v Itálii, pomyslela si ironicky ve své situaci.
"Neumírej ještě, na deprese bude dost času večer."
"A smrt horkem...tak bys přece nechtěla odejít."
"Moc vtipný," okomentovala poznámky svých přátel s lehkým úsměvem na rtech, "zůstaneme tady nebo jdeme jinam?"
"Jdeme ke mně," nejstarší člen skupiny ukázal do tunelu, který vedl k další lince metra "akorát to stihneme."
Zdálo se, že Italové přesně vědí, kde mohou tvořit umění, a kde je to etikou zakázáno. Zatímco mládež se opravdu vyhýbala vandalizaci starověkých památek, tady v podzemí byly bílé stěny posprejovány čárami a barvami a obrazci. Ať to zní jak chce, v této době, přímo tady, to bylo umění. Skupinka se proplétala mezi kolemjdoucími, držela se při tom u stěny, aby byli schopni zabočit hned jak se tunel začne rozdělovat. S několika dalšími se pak oddělili od hlavního proudu, zrychlili, aby přímo na čas vstoupili do otevírajících se dveří metra. Lidé se mačkali, přestože se metro zdálo být nekonečně, tisíce kol a tyčí a sedaček, nebylo možné dohlédnout na konec. Mírné trhnutí a skupinka v tichosti sledovala temnotu za okny, přerušovanou světly označující nouzové východy, kam se jednou v noci vydali, pečlivě plánovali, aby je nepřekvapil žádný spoj, a prozkoumali zaprášené chodby a podivné východy, tajnými uličkami se nechali vyvést na špinavou ulici patřící k těm turistům naprosto tabu oblastem. Trvalo jim několik hodin, než se každý dostal v pořádku domů, jen aby si hodili na záda batoh a rozešli se do svých škol či prací. Ze všech čtyř pracovali dva - vraní mladík kvůli zřejmým výhodám, které to poskytovalo, pracoval ve zverimexu, a dívka milovala čas, který strávuje prodáváním knih ve svém malém, zašoupnutém antikvariátu. Neobyčejné práce, pro neobyčejné lidi.
Metro sebou poněkolikáté mírně trhlo a lidé se začali cpát ven.
"Vezmeme to tudy?" poklepal ve spěchu nejmladší na koženou bundu a dočkal se lhostejného přikývnutí. Otočili se ve směru, kterým předtím mladík ukazoval a vymotávali se ze záplav. Všem se jim z lidí dělalo špatně.
Postavili se na roh ulice, do stínu, kde však bylo vidět na oranžovo-rudý západ slunce. Chlapec s vránou poskakující mu nedočkavě na rameni vytáhl balíček cigaret a každému jednu nabídl. Všichni přijali. Jedna symbolická cigareta při rozhovoru s osobami, které jim jsou nejbližší. To se neodmítá.
Kouř se rozplýval do teplého stmívání a ti, co ho posílali ze svých úst vnímali své okolí každou částečkou jejich těla, jakoby snad viděli něco víc, víc, víc, než co to doopravdy je. A možná opravdu viděli za ten závoj reality, možná viděli galaxie. Byli snílci. To oni dělají.
Teď půjdou do bytu jednoho z nich, pustí si hudbu, polehají si na gauče a postele, někdo uvaří večeři a rozhovor se povede až do pozdní noci.
O čem je už jejich soukromá věc. Bude v tom hodně vášně, smíchu a nadávek, to je jisté. Bude to krásné, jako vždy, když se sejdou.

i-am-weis: “ “There was something living about the night.” -The Raven King, Maggie Stiefvater (a commission from trk for @misplacedstraightjacket) available here ”
 


Jako film někoho jiného.

3. srpna 2017 v 20:13 | -DarkSoul |  In dark mind

Zahrada se noří do tmy.
Noční život se probouzí a zpívá zpola kompletnímu Měsíci.
Káva, a horký vzduch, a podivný pocit u srdce.

"Co tady děláš?" ptá se hlas v mé hlavě.
"Nevím, je to tu hezké," odpoví mé myšlenky.
Cítím, jak se nad tím hlas zamyslel,
jako by si toho doteď nevšiml a musel se rozhlédnout okolo sebe,
"Ano, hádám že to je pravda."
"Víš, připadám si tady jako ve filmu,"
třeba pochopí mé vnímání,
které mě nutí být smutná, ale melancholicky obdivovat osamocenou noc,
"Ve filmu, kde jsem já hlavní postava.
Ne jako obyčejně, kdy se cítím jen jako vedlejší charakter
v příběhu někoho jiného."




And if nothing else / poetry (en)

24. července 2017 v 23:00 | -DarkSoul |  Poems
When I'd have to forget everything
about me, and you, and people in general
I would fight and fight and fight
to keep some of the memories in my mind

*

...and if nothing else
I will never forget
you resting friendly on my bare chest
and me calmly stroking your tangled hair
I will never forget
smoking cigarettes under the sky
and the secret kisses in the dark
and all the messages we sent to each other
and the letters exchanged on New Year's day
the breaths we shared
the monster we scared
the memories we made
and if nothing else
I will never forget us
because our friendship is eternal.


/shit mám tolik gay obrázků, který by se sem tak hodily...ale ona je best friend. takže vlastně nehodily. fml but in a funny way/

Z prázných dnů melancholika pt.5

15. července 2017 v 18:57 | darksoul |  In dark mind
"I hide because there's more to me than what you see and I'm not sure you'd like the rest. I know that sometimes, I don't like the rest."
- Iain Thomas


Kdybyste se ještě před chvílí zeptali, řekla bych vám o svém přesvědčení, o svém nezájmu o názor ostatních a zájmu vytrhat nervy v mém mozku, které mě nenávidí, o mém plánu ořezat sebe a myšlenky, které snad nepatří do hlavy "spokojeného člověka". Teď se dívám na sebe, i do sebe, a utápím se v hanbě. Neořezávám,...přibírám.

To jsou myšlenky, které mi poletují hlavou jednoho pozdního odpoledne, kdy oblečení nesedí jak by mělo, v teniskách jsou potrhané díry, a zdá se že já sama jsem poškozená, mé tělo mi jako obvykle nesedí, a přemýšlím nad poznámkou "Těla nemají duše, duše mají těla," kterou jsem viděla v hlubinách internetu. Kéžby má duše byla alespoň o něco méně nevkusná než mé tělo.
Celkově, můj zevnějšek i vnitřek si je až podivně podobný: spousta nepěknosti zabalená a zakrytá ochranným obalem, oblečením, sarkasmem, odváděním pozornosti, vše, co má skrývat hluboké opovržení, které cítím vůči sobě. Dny, kdy se sama sobě líbím ve svém oblečení jsou stejné jako dny, kdy se mám ráda za své zájmy - tedy nikdy nejde o mě samotnou, jen o cizí věci, které chovám v oblibě.


Nebudeme však o tom mluvit, obloha se zatahuje, slyším bouřku, ano, prší. To je pouze čas k melancholii, ne k nepříjemným rozmluvám o tématech, která jsou široké společnosti tabu.
S přicházejícím deštěm se cítím zklidněná - na mě vlastně vůbec nezáleží. Potřebuji jen trochu dospět, odpoutat se od stereotypních názorů.
Čaj na klíně, černý a hodně slazený, otevřené okno, za kterým potichu proudí prameny deště, kaluže občas zbořené koly projíždějících aut, kromě deště je slyšet klidný, instrumentální playlist, několik hodin dlouhý, a konečně hlavní předmět mého zájmu - tlustá, hutná kniha položená na posteli přede mnou, Hra o trůny, se všemi jejími liniemi a postavami a skvěle stavěnými odstavci. Nenacházím dnes nic moc lepšího než čtení, kapitoly Jon - Tyrion - Daenerys za sebou mi přináší podivné uspokojení.


Je to v pořádku, tak jak to v lidském životě může být v pořádku, ne úplně, ale dostatečně.
Ve větším pořádku to je, když jdu pod bílou, jemnými mraky zataženou oblohou s nejbližší kamarádkou, mluvíme vážně i sarkasticky, přesto trochu vážněji než v minulosti a já si uvědomuji, že jsme možná opravdu dospěly, ona těžším způsobem než já - bolavými zkušenostmi, ale procházíme se stále při sobě se slovy v ústech a žádným zámkem, který by je násilně strážil nevyslovená. Sedíme na lavičce, pod námi rozlehlé louky a pole, mezi nimi se skrývá malá vesnička, ale za nimi jsou silnice a davy a města, a já jsem ráda, že odsud je nevidíme.
U rtů cigareta, a z úst se valí kouř a slova "Mám tebe, to mi stačí." pronesená jen napůl sarkasticky: nejsou naprostou pravdou, protože jsme lidé, a těm nikdy nestačí co mají, ale tak pravdivě, že mají význam. Cestou zpátky opět začíná pršet, cítím jiný pocit, než radost z chvílí, kdy jsem ukryta doma a déšť je představením, ne součástí příběhu mé kůže, přesto na něj nejsem naštvaná.
Je to přeci jen v pořádku.


Not enough poetry in my blood.

2. července 2017 v 22:40 | -DarkSoul |  Poems
Někdo je dobrým spisovatelem,
položí prsty na klávesnici,
pero k papíru a prýští slova,
kličkuje, nutí vaše srdce skákat
a žaludek se stahovat.

Někdo se rodí se slovy s prstech.

Jak však nazvat smůlu takového člověka,
který chodí každý den po ulici se slovy v mysli,
hluboko,
hluboko v mysli,
napadají ho při těch nejbizardnějších příležitostech,
spojení, jaká svět nezná,
ale jeho prsty jsou mrtvé,
odumřelé...


Jak nazvat smůlu člověka,
jenž nemůže psát romány, protože dokáže snít o světech
a potkávat slova,
ale nikdy tyto dvě schopnosti nedokáže sloučit dohromady?

Takoví lidé se utápí v sebelítosti,
hledí na své rukopisy, na svá slova,
která vyzní víc uměle než upřímně,
takoví lidé nejsou šťastní,
protože by se chtěli milovat za něco,
co skutečně umí,
ne nenávidět za schopnost,
kterou si přisuzují,
ale nedokáží ji ovládnout.
.
.
.
Jak smutné pro člověka,
přiznat si, že nemá dost magie ve své krvi,
a tím se stává bezcenným.


Jen člověk.

2. července 2017 v 11:50 | darksoul |  In dark mind
I saw a girl under the tree,
big branch over her head.
"How would it be,"
I thought to myself,
"if I saw her hanging there dead."

***

Jsem tragéd, co byste čekali, jediné, co vidím po smrti, je peklo. Jediné, co vidím před sebou, je smrt. Jediné, čeho si nevšímám, je štěstí.

Včera jsem se propadala a přemýšlela, last night I cried přesněji řečeno, I cried slowly and not even painfully, just quietly. Přemýšlela jsem, kolik lidí v životě mám, kolik spokojenosti se snaží pohltit moji nevděčnou duši. Znáte ten pocit, když je vám dobře, ale vy stále nenasytně žadoníte o víc? Říkáte si, kéžby tahle kamarádka měla ráda mou hudbu, kéžby se tamta kamarádka nezměnila tak bolestivě, kéžby se se mnou tihle lidé víc bavili.
Přací věty jsou nechutné, zoufalé a naivní.


Ale lidé jsou složité věci se složitějšími pocity, lidé jsou poezie, kterou se neodvážím psát, a její čtení mi přijde pomalé a těžké, neporozumnění mě potápí jak kámen na dno oceánu.


A já zjišťuji, že nejsem monstrózním nástrojem vnitřních pohnutek, nejsem ovládaná temnotou, a je mi to někdy až líto, protože jsem jen člověk, jen člověk, jen obyčejný člověk, s chybami a odporem a složitostí, kterou se snažím přetvořit do něčeho temnějšího, aby to dávalo tajemnější smysl, abych byla více mystickou bytostí než jen pochybným člověkem. Drápu si vnitřnosti a hledám v tom smysl, ale zákony společnosti jsou na mě moc silné, než abych se komukoli přímo postavila.



"If you asked me now who I am, the only answer I could give with any certainty would be my name. For the rest: my loves, my hates, down even to my deepest desires, I can no longer say whether these emotions are my own, or stolen from those I once so desperately wished to be."



Hole in my body | poetry

22. června 2017 v 22:07 | -DarkSoul |  Poems
Cítíš, co mám uvnitř,
za ohyzdnou schránkou
mého bytí?
Cítíš, co mám uvnitř,
a jak se to ztrácí?

Husí kůže, potlačené slzy,
uvnitř těla prázdná díra,
snad po kulce,
snad tam vždycky byla.

Srdce, kde je? Kde?
Asi se zadusím, bolí to,
smutek mě škrtí,
myslím, že mě zabije.

Nádech. Nádech.



Aestheticly pleasing metalcore music videos

15. června 2017 v 21:04 | -DarkSoul |  Music Therapy
Většina "obyčejné" populace by si nikdy nedokázala metalcore či jiné skupiny z žánrů punk-rock-metal ztotožnit s přírodou, pohledy na nebe a estetickými, umělecky vyobrazenými scenériemi. "Banda lidí oblečených do černého, co skáčou do davu, bezhlavě běhají po stage a pravděpodobně v průběhu videa někomu ublíží," to je obecný názor, který platil možná tak v určitých sub-žánrech jako dědictví zvyku.
Na tom není nic špatného, osobně to považuji za lepší než elektro-popová videa, kde se svíjí polonahé ženy (upřímně obě varianty mohou být umělecky cenné, pokud jsou dobře zpracovány).

V poslední době se však k mému hlubokému uspokojení objevuje hodně skupin, které mají obrovský smysl pro estetiku. Pokud si to shrneme: jejich texty utváří příběh, jejich hlasy zní upřímně (přece jen si vyřvávají duši z plic), jejich videa jsou samy o sobě uměním... a lidé se stejně zaměřují jen na stereotypní brutalitu a "špatný příklad mládeži." To není zrovna to, co si umělci zaslouží.

Mou hudbu už považuji a součást svého životního stylu, oblékám se, myslím a vidím svět jako pár individuí, kteří uznávají stejné hodnoty, patřím do této skupiny lidí, se kterou cítím propojení - slovy, uměleckým zaměřením, vizí světa, melancholickými myšlenkami a spoustou dalších věcí. Tak by se o tom dalo přemýšlet, a tak chci, abyste o tom na chvíli zapřemýšleli i vy v ukázkách níže. Lidé tam si vyřvávají hlasivky, rozdírají prsty o struny, dělají co mají rádi, jsou to citliví, světem zklamaní, často různými způsoby zlomení umělci, kteří mají, co říct.










Nebo se pletu? Čekali by jste tuto kombinaci?
Let me know!

Chill n' weed.

6. června 2017 v 16:12 | -DarkSoul |  In dark mind
Píšu se vzpomínkou na jemné kouřové opojení, na vánek ve vlasech a lidi po mém boku.

Včerejší den byl testy, byl stres, byl knihy a byl procházkami po parcích.
Sedmičlenná skupina spolužaček sedících v autobuse, smích a vzpomínky na předešlé zážitky, a u mě příjemný pocit v srdci. To jsou oni, lidi, se kterými se můžu bavit. Po další messenger konverzaci, kde jsem T. přiznávala, jak moc sama se vlastně cítím, mi tento obyčejný zážitek dost pomohl.

Včerejší den byl ale také něco dalšího, temnějšího, avšak stejně stimujícího a povzbuzujícího můj život.
Nákup v obchodě se spolubydlícími, oběd nad profláklými "popravdě-tohle-není-můj-styl" popovými písničkami, a pak už elektronka s mírně škrábavou příchutí, sezení na lavičce, historky z dětství o líbání s jinými dívkami, tráva rozdělená do dvou pytlíčků. Já, spolubydlící a známá z jiného pokoje hledáme zapalovač, balíme brko, "Musíš to potáhnout několikrát, držet to v plicích a až po chvíli vyfouknout kouř," zaučování, shot a roztažené zorničky.
Několik hodin na to jsme se ve stejné sestavě šli projít znovu, do parku s růžemi, upravenými stromy a velkými záhony, už se připozdívá, Slunce se stahuje k západu a my se rozsadíme do velké kruhové houpačky. Už teď víme, že nás budou bolet nohy, ale co z toho. Sedět v kroužku a posílat si trávu, povídat si o životě,... bylo mi strašně příjemně. Nastavovala jsem vlasy jemnému větru, poslouchala, občas mluvila a plulo mi hlavou, že něco jako tohle jsem chtěla zažít. Nebylo to přesně ono, bylo v tom moc vitality a málo intelektuality, trochu (ale ne úplně) špatní lidé, aby to bylo přesně z mého přání, ale stačilo to.

Bylo to správně, i přes tu trávu, na kterou si rozhodně navykat nechci, pokud vás tahle otázka napadla.
Bylo to fajn.
A teď padá déšť a mě je fajn, melancholicky fajn.


Citáty z beletrie III.

4. června 2017 v 13:52 | -DarkSoul |  Citáty z knih
Stehlík; Donna Tartt

"Rád si namlouvám (jako nejspíš každý), že jsem vnímavý člověk, a když to teď celé sepisuju, mám nutkání přikreslit do té scény stín, který se nad námi zatahoval. Ale ve skutečnosti jsem byl vůči budoucnosti slepý a hluchý,..."

"[...] Ale někdy, zcela nečekaně, mě zavalila taková vlna zármutku, že mi to málem vyrazilo dech; a když ta vlna opadla, zjistil jsem, že hledím přes vyvržené trosky, zalité světlem tak ostrým, deprimujícím a prázdným, že jsem si pomalu nedokázal vzpomenout, jestli svět někdy býval jiný než mrtvý."

"Stejně jsem poslouchal jen díky tomu deštivému světlu, bílému stromu za oknem, díky hromům, díky ní."

"Moje vidění už působilo tak filmově - všechno strohé a uměle nasvícené -, že se ztratila veškerá podoba s realitou; byli jsme neutralizovaní, odlidštění, zploštělí; moje zorné pole rámoval černý obdélník; dole běžely titulky s tím, co Boris říkal."

"Jenže depka nebylo to pravé slovo. Tohle byl pád zahrnující smutek a nevolnost daleko za hranicí všeho osobního; odporné všeprostupující znechucení celým lidstvem a veškerým lidským konáním od počátku věků. Ten svíjející se hnus biologického pořádku. Stáří, nemoc, smrt. Nikdo tomu neunikne."

"Kdo by to byl řekl, že taky dokážu někomu přinést štěstí? Nebo že bych jednou mohl být šťastný já sám?"

"[...] - veškeré lidské konání mi připadalo marné, nepochopitelné, jakési černotou se hemžící mraveniště kdesi v divočině, nikde ani stopa světla, ať jsem se podíval kamkoli,..."

" 'Jasně, taky jsem nadělal spoustu blbostí. Větších než ty! Jenže já...' vysvětloval a pohrával si u toho v prstech s cigaretou, 'mně šlo o to užít si trochu srandy. Ty jsi chtěl umřít. To je rozdíl."

***
Metro 2033; Dmitry Glukhovsky

"Dosud prožíval život jako ryzí chaos, řetěz náhod beze smyslu a souvislostí. Ačkoli ho to skličovalo a cítil velké pokušení uvěřit v nějakou jednoduchou pravdu, která by jeho životu dala smysl, považoval by to za projev malomyslnosti. Proti všem bolestem a pochybnostem mu určitou oporu poskytovala myšlenka, že jeho život není - tedy kromě něho samotného - nikomu užitečný. Každý živý tvor musí čelit nesmyslnosti a chaosu bytí sám."

"Ne, nebyl žádný důvod ke snění. Ve zdejšm světě stál každý krok neuvěřitelnou námahu a způsoboval palčivou bolest. Minulost neodvolatelně pominula. Onen zázračný nádherný svět byl mrtvý, přestal existovat. A nemělo smysl kvůli němu celý život protruchlit.
Musí na její hrob plivnout a nesmí se nikdy ohlédnout."

"Pocítil jakousi radostnou beznaděj. Vypadalo to, že se proti němu spiknul celý svět. [...] Nepřátelský vztah světa k jeho záležitosti ho naplnil zatvrzelým vztekem, který se mu přenesl do svalů, v pohaslých očích se rozhořel buřičský oheň, který dokázal potlačit jakýkoli strach, cit pro nebezpečí i rozumovou pohnutku."

***
Hromoklín; E. E. Knight

" 'Pověz mi, ctěný Davide, může v šachu pěšec zabít krále nepřítele? '
'Ano.'
'Tak ty jsi takový pěšec.' "

" 'Čtete mi myšlenky,' řekl Valentin.
'To bych byl rád. Tvůj otec byl, jak tomu říkáte?, otevřená kniha. Ty si necháváš víc pro sebe, zamčené na závoru. Bojíš se toho, co je uvnitř?' "

"Nikdo není krásnější než ten, kdo umí ulevit od bolesti."


Deep Tumblr Quotes XIV.

1. června 2017 v 19:31 | -DarkSoul |  DTQ
(Dívala jsem se na ostatní články z této série a jsem celkem nespokojená s celým jejím uspořádáním, proto ho už nebudu tak věrně následovat. Překládám na tichou žádost z ankety a překládám, co se dotkne mého srdce, téma neomezeno. Mám taky nutkání odstranit to "deep" z názvu, ale nechme šestnáct článků dlouhou tradici přežít...)

***

I'm sorry you were not truly loved and that it made you cruel.
Je mi líto, že jsi nebyla doopravdy milována, a že tě to udělalo krutou. /Warsan Shire/

I have wanted to kill myself a hundred times, but somehow I am still in love with life.
Chtěl jsem se zabít asi stokrát, ale nějak jsem stále zamilován do života. /Voltaire/

Why does tragedy exist? Because you are full of rage. Why are you full of rage? Because you are full of grief.
Proč existuje tragédie? Protože jsi plný vzteku. Proč jsi plný vzteku? Protože jsi plný žalu. /Anne Carson/

The world's full of wonder," he said. "Or at least horror that looks wondrous from afar."
"Svět je plný zázraků," řekl. "Nebo alespoň hrůz, které vypadají zázračně z povzdálí." /Luke Scull/

'You're a storyteller. Dream up something wild and improbable,' she pleaded. 'Something beautiful and full of monsters.'
'Beautiful and full of monsters?'
'All the best stories are.'
'Jsi vypravěč. Vysni něco divokého a nepravděpodobného,' prosila. 'Něco krásného a plného děsu.'
'Něco krásného a plného děsu?'
'Všechny nejlepší příhěhy jsou takové.'
/Laini Taylor/

But why is it so quiet? Why am I always waiting for something? It scares me that I need a tragedy.That maybe I always will.
Ale proč je takové ticho? Proč na něco vždy čekám? Děsí mě, že potřebuji tragédii. Že možná vždy budu. /Caitlyn Siehl/

Some people feel like they don't deserve love. They walk away quietly into empty spaces, trying to close the gaps of the past.
Někteří lidé si myslí, že si nezaslouží lásku. Tiše odcházejí do prázdných prostorů, snaží se uzavřít mezery minulosti.

I would rather hurt myself than be hurt by someone else, and so I took up this practice with a sense of purpose and without remorse.
Raději bych ublížila sama sobě, než to nechat udělat někoho jiného, takže jsem se zhostila tohoto úkolu cílevědomě a bez výčitek. /Alice Hoffman/


Proč se oblékám do černé.

26. května 2017 v 17:14 | -DarkSoul |  Poems
Je to ta touha jít a být viděna, nebát se posměšků,
nebo se zahalit do temna a oddělit je zdí zdánlivé arogance.
Je to ta touha jít a nebýt viděna, nebát se samoty,
nebo se otevřít světu a nechat svět ignorovat všechny moje city.

Předpokládám, že světlo a barvy a štěstí jsou pilíři úsměvů na vašich tvářích,
a Bůh, a andělé, a milenci dávají vám vitální nápoj uspokojení.
No, hádejte, já od sebe dostávám soudy a prázdné ruce, odpor k pokání a
srdce plné zoufalosti, temnotu a prach z kostí dávno zvětralých.

S hlavou zvedlou k blankytným oblakům,
trpíte a strádáte a překonáváte,
jenže mezi slabostí a smutkem je oceán sebejistoty,
škála slabost - moře, a smutek - skála.

A ta touha, vyhnout se slabosti, uniknout rozbouřenému moři,
ve kterém ani dravec nedokáže předvídat svou další myšlenku,
člověk má možnost brodit se, lkát a nebo zahnat ten strach,
zlostí, tichou rebelií a neprostupnou tmou.

Oblékám se do černé, abych si nepřipadala slabá.

Protože černá je temnější než srdce lidí a úmysly škodolibých.
Je silnější než já a směruje mou nenávist ven místo dovnitř.
Dává mi do očí jiskru jistoty a žádný panický strach.

Tak, že si až říkám, jestli tenhle vnitřní démon
není vlastně mnou.
Moje nenávist je obranným mechanismem
proti vnějším světům,
který jen kradou duše, a lžou, a řvou.


Feelings update.

21. května 2017 v 2:26 | -DarkSoul |  In dark mind
Myslím, že je důležité pro člověka a jeho život pochopit, kdo je, poznat své motivy a vášně, rozmýšlet o svých snech, vytvořit si ambice, následovat ten hlas, který rozhoduje o osudu.
Ale ve stejnou chvíli vím naprosto jistě, že nejdůležitější je přijmout sama sebe a nesmlouvat o svém bytí s ostatními.
Jsem tady, vypadám takhle, projevuji city, mluvím, píšu a přemýšlím a chci být víc, než jsem, a chci být lepší, a jsem já. Jsem já. Jsem já. Jsem já.
Lidé touží vypálit díru kyselinou do někoho jako jsem já. Nevím přesně proč, možná chtějí lidé ničit ostatní jen z principu nadřazeného žití, protože i já bych vyvražďovala tisíce, měla bych-li dost nenávisti v srdci. Možná si o to říkám, když vidí moji nejistotu a neforemnou duši.
Každopádně: do pekla s toxickými lidmi. Už mě nebaví podřizovat se očekávání většiny. Musím, musím eliminovat sebenenávist.


V poslední době jsem už nespočetněkrát začala psát a nedopsala, což je neobvyklé, vzhledem k tomu, jak se stavím ke slovům, která napíšu - jako k něčemu nepěknému ale nutnému k zachování klidu mé duše. Nerada mažu svoje slova. Ale udělala jsem tak, protože ta slova byla z té strany mě, která snad ani nemůže být vystavena ničemu jinému, než rozlehlým prostorům mé mysli. Čekala jsem a čekala, až mě napadne něco tvořivého, co není jen nesourodým dialogem mezi mnou a sebepohrdáním. Nic tvořivého nejsem schopná vymyslet a dospěla jsem k názoru, že to je znamení, abych začala přetvářet sebe. Ujasnit si priority, ne měnit něco na svých nezměnitelných pocitech a vnitřních rozepřích.

Přála bych si být víc než jsem teď. Víc než jen prázdná schránka s bezcenným příběhem. Víc než jen troska, která očekává od světa, že jí určí směr.

Vidět naprosto neznámé lidi šťastné mě skoro rozbrečí...ze závisti. A když vidím mé blízké trpět, chce se mi brečet taky. Popravdě chce se mi brečet, když vidím sama sebe v zrcadle. Chce se mi brečet pořád. Vyplakat tu prázdnotu. Ne, ne, vlastně bych ji chtěla vyřvat. Pochopit ji? Smazat ji? Naplnit. Ráda bych ji naplnila. Ale není kým.
Proto je tak těžké se přijmout. Když mě nechce přijmout nikdo jiný. V jednu chvíli jsem v míru se svou samotou, ve druhé mi přijde, že bez lásky jiného člověka vlastně nežiji - děsím se myšlenky, že jsem nikdy nežila. Když jakákoli osoba existuje na tomto světě, s tolika lidmi, a nenajde se ani jedna osoba, která by se otočila zaujetím, zahořknete. Buď do fáze, ve které nenávidíte lidi nebo do té, kdy nenávidíte sami sebe.

"It's awful not to be loved. It's the worst thing in the world…It makes you mean, and violent, and cruel."
- John Steinbeck


Skličuje mě smutek, déle a intenzivněji, než kdy předtím, a přestože to není destruktivní smutek, bolí na úplně jiné úrovni, protože pochází ze mě, je kvůli mě, odehrává se ve mě a ne a ne vyprchat, protože tu není žádný zázračný ventil na myšlenky, které mám zakořeněné ve své podstatě. Přesto mě až udivuje, jak velká část mě je závislá na názorech ostatních. Hnusí se mi to. Toxičtí lidé s kyselinou, obyčejní lidé, důležití lidé, lidé v mém životě neexistující, proč na jejich pohledech tak lpím?

Myslím, že se přijmu ve chvíli, kdy mě plně přijmou ostatní, a to je můj hlavní problém. Nikdy nebudu přijata ostatními. Ať už kvůli mému vzhledu, stylu, názorům, zálibám či humoru. A to je v pořádku, lidé mi nemůžou rozleptat duši, pokud neví, kde se nachází, pokud nejsou nikde poblíž. Fuck people, man.

Tohle není o uzavření se, o skrývání a vyhýbání a chození stíny. Je to o existenci mě a ne představy ostatních. Je to o odkrytí a odpovídání "Mě vlastně vůbec nezajímá, jak to vidíš ty," nebo "Buď mě přijmi takovou nebo mě nepřijímej vůbec" na poznámky o mé osobnosti. Je to o bojování za to, kdo jsem. Není tady žádná správná cesta. Je moje cesta, je cesta každého z nás. Je tichá, a složitá a nekonečná a strašně uštvává. A kdoví, kde je sakra ten správný cíl...


○ tahy imaginárního štěstí ○

5. května 2017 v 19:51 | -DarkSoul |  In dark mind
Myslím, že se jako lidé příliš spoléháme na štěstí.
"Když dosáhnu štěstí, nebude už bolest", "Až budu šťastná, můj život bude mít smysl", "Milovat a být šťastná - to je vše, co od života chci", ale kdy to tak ve skutečnosti je?
City a nálady koexistují, jedna přes druhou, zamíchané do sebe jako barvy na plátně abstraktního malíře, nepřehledně, špinavě, přesto se zvláštní přirozeností, s jakou se dá vyjádřit i život.
Když jsi šťastný, můžeš plakat. Když jsi šťastný, můžeš být sám. Když jsi šťastný, můžeš umírat.
Nikdo však už tak štěstí nedefinuje.
Já osobně...osobně myslím, že štěstí neexistuje. Alespoň ne pro mě. Alespoň ne takhle.
Jsem dekadentní malíř, detailně nechávající prolínat tmavé, temné barvy, zakrývajíc pečlivě každé bílé místečko plátna.

Na mém plátně je přesto mnoho bílých míst, snad protože nežiji dost dlouho, možná protože nežiji dost silně.
Mé bílo nepatří do abstrakce, mé bílo je jednoduše bílo.
Nicota čekající na konec, pak můj štětec přejede po prázdnu čarou, nereálnou, imaginativní, snovou čarou, další tmavý tah, rozpínající se mimo realitu, ve které se nic neděje.


Člověk by řekl, že je to špatné, představovat si svůj příběh, ale kdybych neměla svoje snění, co bych vlastně malovala, čím?

Hledám něco ve tmě.

Možná z toho bude příběh, který stojí za to vyprávět.


otevřenost k lidem

29. dubna 2017 v 14:03 | -DarkSoul |  In dark mind


Nevím, s čím do tohoto článku jdu. Vím jen, že k tomu potřebuji něco napsat. Protože být trochu jinde, než ostatní, stavět si okolo sebe zeď ("bublinu" jestli to tak chcete nazývat) je něco, co dobře znám, předpokládám.


Poslední dobou jsem si s okolím blíž, než kdy předtím.
To znamená ironická prohlášení o mých chybách před rodiči, která nechám vyznít vtipně, aby si nevšimli, jak jsou reálná; sarkastické, trochu morbidní vtipy směřované k mým spolužákům, aby se soutředili na mě: člověka zajímavě humorného a ne na mě: tlustou divnou holku; mluvení, smích, grimasy, úsměvné vzpomínky, radost a spokojenost a správnost věcí, které dělám. A pocit, že lžu.
A nejsem já, ale přitom jsem což je tak, tak stresující.
Jsem ráda spokojená, jsem ráda ta zvláštní holka, která se trochu vymyká, ale proto se s ní ostatní rádi baví, říká překvapivé věci, často lidi donutí k smíchu hloupými věcmi, které nedávají smysl. A jsem ráda zamyšlená, jsem ráda ta zvláštní holka, co čte a dívá se na seriály místo polykání alkoholu s lidmi, píše příběhy a básně a ostatní jí říkají, že by měla zkusit psát profesionálně, přestože slyšeli jen útržky, a poslouchá raději screamy ve sluchátkách než techno na párty.
Částečně jsem oběma těmito osobami, částečně jinou, částečně žádnou. Matoucí? Povídejte mi o tom.


Rozdíl mezi mnou nyní a mnou v minulosti je, že podstatně víc lidí zná obě tyto mé stránky. Vůbec ne kompletně plně, ale trochu, kousky. A musí vědět, že buď mě takovou přijmou nebo mě nechají samotnou. V minulosti to platilo jinak. Byla jsem napodobeninou sama sebe a toho, co ode mě ostatní očekávali. Byla jsem veselá a praštěná z donucení (svého i okolního), byla jsem osamotě dramatická a slabá, protože jsem ty pocity neventilovala. Nenáviděla jsem se vždycky, každou minutu, proto jsem upadala místy do nepříjemného ticha, které ostatní brali jako hloupý výmysl pozornosti-se-dožadující holky, která nemůže být milována. Tak moc toho bylo uvnitř mě, a tak málo na povrchu (zajímá mě, jak mě vidí lidé teď). A bolelo to tak, že jsem si ani neuvědomovala, že to bolí. Schovávala jsem se před sebou, před rodinou, před lidmi, a nikdy jsem z toho nic neměla. Byla jsem jen smutná a patetická. Jsem i teď...ale méně. Víc přijatelně.

Nemá cenu psát o všech svých insecurities znova a znova. Jednoduše se někdy všeho okolo mě děsím, někdy to nenávidím, miluji a často to nevnímám. To jsem já. Tady žiju. Pořád zavřená, pořád v černo-šedém spektru, pořád se světy v duši a nevím nic, nic o tom, jak to vyjádřit.

hellish-b0y: “Shameless ”

JSTE SNAD VY SPOKOJENÍ S TÍM, KÝM JSTE?

Mizerný člověk (já).

24. dubna 2017 v 23:52 | -DarkSoul |  Poems

Jsem melancholik.

Honím se za přízraky,
stojím na místě,
pláču v mysli,
umírám v životě.

Nejsem pro lidi dost dobrá.
Nejsem dost.
Nic víc než povrchně kamarádská.

Něco postrádám a něco mi chybí, ale to je v pořádku.
Trápí mě to, ale to je v pořádku.

Oni pro mě také nejsou dost.


Jsem ponurý člověk.

Odmítání společnosti,
toužení po přátelích,
strach z otevřenosti,
zmatek myšlenek mých.


Prý jsem nespokojená,
zasmušilá a truchlivá,
že se směji, ale všichni vidí zakalenost,
zakalenost duše a srdce a všeho mého,
a prý je tam temno,
tam uvnitř mě,
kam nedosáhne světlo.

Zářím a chladnu a nevím co dělat.
Mají pravdu.
Já nemám potřebu tomu vzdorovat.


Jsem misantrop.

Pohrdám.
Čekám.
Nenávidím.
Chřadnu.


Byla tu dívka,
co měla zničit svět,
a ona zničila sebe
přesto se nikdy
nevyškrábe do nebe.

Byl tu bůh,
co býval ateistou
zabíjí, zabíjí, zabíjí,
a všichni se cítí živí.


Jsem nihilista.

Chutnám krev,
pod prsty cítím chlad,
modré žíly
a mrtvý, mrtvolný ten hlad.

Po všech těch letech,
je to stále žij nebo zabij.
A já nevím jak žít.
Jen jak snít, snít, snít.

Cítím, dýchám a prožívám,
tu posvátnou atmosféru kostela.
Biju, lkám a rozřezávám,
všechny lidi shlížející anděla.

y o u . d o n t . n e e d . g o d

A přesto všechno
Jsem zbabělcem.







* Není to moc dobré. To je jedno.




Květy zla - Charles Baudelaire [rozbor]

22. dubna 2017 v 20:48 | -DarkSoul |  Rozbory povinné četby

KVĚTY ZLA

Charles Baudelaire
Celek B
1. AUTOR
- 1821 - 1867
- Francouz (zřídka opouští Paříž kromě 1 cesty do Indie)
- prokletý básník
- období romantismu a symbolismu, dekadence (= hledání krásy v ošklivosti)
- překlad díla E. A. Poea
- cynický pohled na svět
- Květy zla jsou celoživotním dílem
- díla společností nepřijata
- vliv na Rimbauda a Verlaina
- Témata vyskytující se v dílech: popis bolesti, utrpení, nejistoty, obdiv i nenávist k ženám
- Současníci: Arthur Rimbaud, Paul Verlaine
- Jiná díla: Umělé ráje (esej), Estetické zajímavosti

2. OBECNÉ INFORMACE O DÍLE
- lyrická poezie
- 126 básní
- překlad Vítězslav Nezval (vydáno r. 2013) + doplnění překlady jiných autorů
- originálně vydána r. 1861
- Název díla v originále: Fleurs de Mal
- za báseň "Zdechlina" byl soudně pronásledován
- rozmezí tradiční a moderní poezie
- Příklady básní: Kočky, Splín, Chuť prázdnoty, Litanie k Satanovi

3. JAZYKOVÁ STRÁNKA DÍLA
- každá báseň vlastní stopáž (někdy i volný verš)
- často sonety
- otevřený erotismus
- originálně 6 oddílů: Splín a ideál, Pařížské obrazy, Víno, Květy zla, Revolta , Smrt
- metafory (často morbidní)
- symbolismus, oxymóron, parnasismus (= vytříbené umění), kontrast (krása x smrt, krev), personifikace, v některých básních refrén, inverze

4. CHARAKTERISTIKA HLAVNÍCH POSTAV
- Charles Baudelaire: lyrický subjekt básně (do většiny básní se sám autor prolíná)
- mnoho postav, především jeho lásky

5. DĚJ
Splín a ideál: kontrastní výstavba (snění o kráse x ohavnost, nihilismus), smutek, bolest, melancholie
- báseň Zdechlina: morbidita, naturalistický popis mrtvoly, kterou přirovnává k ženě, střídavý verš, inverze
Pařížské obrazy: popis života v Paříži, marná snaha o zapůsobení na soudobé umělce, sociální motivy
Víno: milenky, alkoholismus, nereálnost
Květy zla: popisují autorův rozpolcený vztah k ženám, pesimismus, beznaděj
Revolta: oslovování Satana, myšlenky na peklo, pobouření
Smrt: konec, zánik, nová naděje

6. TÉMA A MYŠLENKA DÍLA
- Téma: rezignuje na líčení ideálů, neschopnost člověka najít štěstí v obyčejných věcech, ale najde ho ve zlých a odporných věcech
- Myšlenka: snaha pobouřit a vyburcovat společnost, vyjádření obdivu a nenávisti k ženám

7. VLASTNÍ NÁZOR
- Věc se má tak, že obecně nemám ráda eroticky či jinak intimně laděné básně, proto mi většina sbírky (především oddíl Splín a ideál) nepřinesl nic chtěného. Vzhledem k tomu, že se mi dostala do ruky sbírka přeložená Vrchlickým (který se soustředil především na překlad Splínu a ideálu), musela jsem si zbylé oddíly dohledávat. S básněmi o bezmoci a úzkosti jsem se ovšem velmi sžila, velmi se mi líbí celá dekadentní myšlenka hledání krásy v ošklivosti.


Výsledek obrázku pro květy zla

Den: Hrdost a vztek.

21. dubna 2017 v 17:23 | -DarkSoul |  In dark mind

"I am a different person to different people. Annoying to one. Talented to another. Quiet to a few. Unknown to a lot. But who am I, to me?"


Budík mi zvoní už 40 minut vkuse, ale já se probudím, až když mi do boku narazí bota vržená spolubydlící. Zaspala jsem a při rychlé snídani mě napadne - píšeme ze zeměpisu, na který jsem se vůbec neučila --- jo, tohle bude krásný den.

***

"Nějaká smutná, ne?" zazní přede mnou hlas spolužačky, když sedím v lavici a hledím do prázdna.
"Ale ne," úsměv.
"Ty jsi naštvaná?" jiný hlas o něco později.
"Já a naštvaná," prohodím sarkasticky "co tě to napadá..."
S k v ě l ý d e n.
***

7 minut na to nechat se inspirovat od Rimbaudovy básně Samohlásky a stvořit podle ní nějakou svojí. Moje skupina, sestávající se ze 4 lidí, zajásá. Prý mají mě, proto to budeme mít dobré.
Nejsem zvyklá na komplimenty.
Co však někdo dokáže vytvořit za 7 mizerných minut času? Nic, dopadlo to špatně...tedy alespoň z mého pohledu.
Po uplynutí času vyzvala učitelka skupiny, aby přečetly své výtvory.

"A jako auto, E jako Everest, I jako iglů,..."

Aha...tak to šlo vytvořit za pár minut. Nadávala jsem si za své přehnané nároky na své psaní. Něco takového bych klidně mohla splácat také, a bylo by to.
Naši skupinu vyvolala jako poslední. Pocit nervozity se mi rozplazil po celém těle jako vždy, když mám předčítat něco svého. To, co jsem stvořila znělo asi takto:

"A křik, S had plazící se po trávě,
E odpor, O myšlenky plující v hlavě.
C chmurný pocit při chůzi temnou ulicí,
a pak Z, nicota. Nic. Nic. Nic.

G, rudá barva kapající z prochladlých rukou,
P mouchy poletující nad zdechlinou,
B kousek oblohy, její světlo i stín,
N, horká voda pálící můj klín.

A X.
X: Konec.
To, a
možná víc."

Nehledě na to, že jsem použila i souhlásky (ups), tyhle slova létají v nesmyslných rýmech, u kterých nevím, jak se mám cítit. Ale když jsem dočetla... potlesk. p o t l e s k. Lidi....tleskali tomu, co za shit jsem to napsala? Nevím, jak se k tomu mám postavit. Cítím se hrdá, to ano, když si uvědomím, že to umím ještě líp. Bouchlo mě u srdce pokaždé, když pak po hodině přišlo směrem k mé lavici pár poznámek o tom, jak to bylo úžasné, že bych měla jít na spisovatelku.
Možná mi něco opravdu trochu jde.

***
thenationalyrics: “ My head is a buzzing three star hotel Lights VI: The Spa (1974), Micheal Andrews / Blank Slate (2008), The National ”

Když sejdeme z cesty vyšlápnuté tímto článkem, dostaneme se k jádru mého dne: emocím.

Pardon, ale když strávíte hodiny svého času rozhovorem přes mobil se zlomeným, na kousky emočně rozcupovaným člověkem, který padá a padá a vy jste jediná, jediná, kdo o tom ví, začnete se ptát světa co je s ním kurva špatně. Už před nějakou dobou jsem se s touto osobou spřátelila - dá se říct - a na to, že já si neumím dělat nové přátele, kteří by nebyli jen povrchními náhražkami z potřeby zapadnutí do společnosti, ona se dostala do mé mysli tak hluboko, jako jen málo před ní. Ne v tom smyslu, že bych na ní stále myslela, to ne, spíš že toho o mě moc ví, a já jí začínám důvěřovat, čemuž bych nikdy v životě nevěřila, a já toho vím hodně o ní. Jako opravdu hodně. Proto ty telefonáty, proto ten včerejší, ve kterém jsem byla jediným svědkem jejího zlomení a pak chladnosti. Tolik emocí, že je musela naprosto uzavřít, její hlas se tím změnil k nepoznání. Pokořující na tom je, že na tuhle reakci má právo.
A já nemůžu nic dělat kromě poslouchání. Jako vždy.

***

Na jednu stranu mi situace ostatních stále připomínají, jak nevděčná jsem za to, co sama vlastním...na druhou mě vrhají hlouběji do beznaděje a nedůvěry ke světu a lidem. Někdy jsou chvíle, kdy to tu nenávidím. Představuji si, jak krvácím jen žitím svého bezcenného života. Život, smrt, z čeho se vůbec cítím víc nesvá?
Lidi mám ráda určitě o moc víc než si jsem schopná přiznat...jinak bych s nimi přeci neztrácela čas, nesnažila bych se tak. Chci aby žili, chci abych žila já. Ale něco postrádám. A to něco si vynahrazuji negativními emocemi. Vztek, nenávist, otrávení, ten svíravý pocit v srdci, který říká, že přesně teď jsem k ničemu. Pocit, že bych měla být šílená, ale nejsem. Nejsem, nejsem, nejsem. Přemýšlím, jestli by to udělalo všechno snažším.

Ta... bolest co ostatní cítí; dokázala bych ji vůbec cítit snést taky?


Kam dál