Možná psaní není pro mě, jako spíš je pro ty s těžšími srdci, krásnějšími myšlenkami a grandióznějšími životy.
Možná melancholie k umění nestačí.
Přesto se to však zdá být tím jediným, co mám, a používám často, častěji, než je zdrávo pro zlepšení mého života.

A tak píšu něčím, co se snad dá nazývat krví mé duše.

***

Sharp things (and how unloved refuse love)

Pátek v 19:51 | darksoul |  In dark mind
Mé oči, které se vpíjí do těch tvých,
a přesto dál a ještě dál,
hledí do oceánu a středu země,
hledají smysl a naději
a jsou tak jasné,
že jsou téměř hvězdami;
pak stačí jeden výdech
a všechno jemné je pryč,
jsou tu jen hrany, tvrdost,
vnucená krutost a žádný smích.

Tvoje ruce, které jednou,
jen jednou,
ležely na těch mých,
a moje srdce tlouklo,
ale nebyla to láska,
jen pocit, paniky a neznáma.
A tvoje prsty - jemné, dlouhé -
se pohly a uhnuly pryč,
protože já jsem nemohla dýchat,
zbyly jen ostré prsteny s prázdnem
a já nikdy nebudu vědět
jaké to je ty ruce svírat.

A to nejostřejší, špičaté a zrádné,
je jak k těm detailům cítím moc
a k osobě, jíž patří, jsem necítíla dost.

How am I supposed to be loved
when I don't have love to offer.

 

pathetic

9. ledna 2018 v 17:29 | darksoul |  In dark mind
Nikdy jsem si nemyslela, že se dostanu do téhle fáze. Do téhle otravné, smutné, naivní fáze života, kdy se celá moje mysl nezmůže na nic lepšího než výkřiky hloupých tužeb.
Nelíbí se mi, nad čím přemýšlím, a jak to bolí.


Nedávala jsem si žádné předsevzetí do nového roku. Asi poprvé, co si pamatuju, protože vždycky jsem skončila s nějakými nerealistickými představami zachycenými na kuse zmuchlaného papíru, který se pak vytratil někam do neznáma, stejně jako všechno, co na něm bylo. Tentokrát tedy nic.
A přesto, když jsem vyšla po půlnoci ven a sledovala ze silnice u našeho domu na kopci přehlídku ohnostrojů náhodně roztroušených po celém mém zorném poli, přistihla jsem se při opakování jedné věty: "Ať je něco jinak, prosím. Ať je něco jinak." A nemyslela jsem při tom na to, jestli to bude dobré nebo špatné, jen se jednoduše už chci někam dostat. Cítít se živá.
S tímto přáním, kdovíjak bláhovým, přišel stisňující pocit. Všechno totiž bude tak, jak to je právě teď. Blok v mé hlavě toho moc jiného neumožní. Jsem omezována sama sebou, a jaká to je ironie, vzhledem k tomu jak moc básním o důležitosti svobody.


Možná se tedy nic nezmění, ale jsem ujištěna, že se něco zesílilo; tím něčím myšlena tužba zmíněná na prvních řádcích. Ta příšerná směšnost, kterou jsem dřív opovrhovala, které jsem dřív nevěřila, a už vůbec jsem nedůvěřovala ani jejím vzdáleným příslibům stější.
Jen lidi ničí. To vím. Vím to, viděla jsem to, dívala jsem se na lidi okolo sebe, šťastné a pak zničené. Ale vzhledem k tomu, že už se cítím tak vyčleněná, že bych trochu toho ničení i uvítala jen pro tu změnu, kterou by to přineslo, jsem se teď mentálně trochu zbláznila.

Because of fucking love.


how my mind (not)works

9. ledna 2018 v 17:24 | darksoul |  In dark mind
I hated high school. I don't trust anybody who looks back on the years from 14 to 18 with any enjoyment. 
If you liked being a teenager, there's something wrong with you.

- Stephen King
 
Jsem doslova spisovatel bez inspirace, bez múzy, která je pro psaní prostě povinná. Necítím dost na psaní, které se lidem zaboří do mozku. Žádná láska a žádná tragédie. Co chcete vůbec ve slovech cítit pokud ne něco z těchto dvou věcí? Jediné, co dávám, jsou střípky samoty, kousky zlosti a sebenenávist (té už je víc, to je pravda). Tragédii - tu beru od jiných lidí, protože lásku od nich převzít nedokážu. Neříkám to s žádnou vděčností nebo závistí, prostě jen poslouchám a vidím tragédie všech okolo. Nechám je, aby se vlily do mě a teprve tehdy se dá tvořit. Lásku, kterou cítí oni, cítit nemůžu - snad na to nemám právo.
Ale nestačí to, pokud to není má bolest, moje pocity, je jasné, že to nestačí. Proto nemůžu psát víc poezie, proto nemůžu psát častěji povídky se skrytými významy, proto nikdy nenapíšu opravdovou knihu. To, co cítím, není dost pro něco tak plného citů, jako knihy (...dobré knihy, nechte mě se opravit).


Často mi srdce těžkne závistí, když na to pomyslím, stydím se za to, ale je to pravda. Úporně závidím každou částečku přátelství, štěstí a popravdě čehokoli emotivního, epického v v tom pravém slova smyslu, nejde to zastavit. Můj pohled na lidi okolo mě, na literaturu, na seriály, je úplně jiný. Bez jakékoli hyperboly: brečím, když vidím ten specifický druh štěstí, který tak moc chci. A jsem nenasytná. Chci a chci a chci, nedokážu se pro to změnit, nedokážu vybočit ze svého myšlenkového proudu, který ze snů a nápadů dělá jen pouhou fikci, něco nereálného, co nestojí za pokusy a omyly v reálném světě, a tak to zůstává jen v mé hlavě.

Pomalu si uvědomuji, jak moc mi začínají lézt na nervy lidé, se kterými nechci mluvit. Jak se chci odstřihnout od všech těch zbytečných rozhovorů a vaří se mi krev (jakkoli přehnaná reakce to je), kdykoli se mnou někdo setrvává v hovoru, přestože je naprosto jasné, že nemám zájem. Zdá se, že určití lidé musí opravdu milovat svůj hlas, když tak urputně setrvávají ve svých vlastních, osobních monolozích, které směřují na mě, přestože tam duchem vůbec nejsem.


Nezáleží mi na škole...ne, to vlastně není pravda, na škole mi stále záleží, z nějakého absurdního vrozeného pudu a výchově, která mi byla dodána. Jen už v tom nevidím tolik smyslu, kolik jsem se v tom nutila vidět. Pro vyloučení mylných představ: nejsem typ, co proskakuje střední školou s jedničkami. Jsem lepší průměr. Ale proč se učit matematiku, když už se jí dokážu jen v hodinách zoufale smát, abych se nerozbrečela? Proč se učit celkově cokoli, co mě nebaví? Jak bylo poznamenáno "Záleží na maturitě. Nikdo se tě nebude ptát, co jsi měla za vysvědčení."
Nějaký vnitřní komplex tuhle informaci dává dohromady s tou touhou být alespoň ve vědomostech lepší než ostatní talentovaní spolužáci, a vzniká z toho bizardní sloučenina trémy, stresu a nezájmu. Šedá zóna, která má sice být neutrální, ale je spíš ještě víc demotivující v dalším důležitějším aspektu mého života, tedy mých zájmů. Protože nezájem se promítá i do mých zájmů, se kterými nikdy nenajdu ten správný poměr trpělivosti, soudnosti a snahy.


Co tím chci říct je asi poměrně jednoduché: mohla bych se mít líp. A je to asi i poměrně složité: jsem na akceptovatelném místě v životě, nepropadám, mám pár přátel, dobrou rodinu, ale...ale nestačí mi to. Moje mysl je zaplněná zidealizovanými scénáři seriálů a estetickými ději knih, že chci stále něco vyjímečného, přestože sama vyjímečná nejsem.
 


Úryvky z povinné četby III.

6. ledna 2018 v 17:02 | darksoul |  Citáty z knih
Velký Gatsby; Francis Scott Fitzgerald

"Takhle citlivá vnímavost neměla nic společného s onou otřelou přístupností dojmům, která se skrývá pod důstojným pojmem "tvůrčí povahy" - bylo to mimořádné nadání doufat, romantická schopnost být neustále v očekávání, jakou jsem u nikoho jiného nikdy nenašel a jakou asi už stěží někdy najdu."

"Něco v jeho ledabylých pohybech a v tom, jak stál pevně rozkročen na trávníku, dávalo tušit, že je to sám pan Gatsby, který si vyšel, aby zjistil, jaký podíl z našeho místního nebe patří jemu."

"Usmál se a najednou se zdálo, že být mezi posledními, kteří odcházejí, je příjemné a významné, jako by si to byl celý čas přál."

"Na okamžik jsem myslel, že ji miluji. Ale myslí mi to pomalu a jsem plný vniřních zísad, které působí na mé touhy jako brzdy, a věděl jsem, že se nejdřív musím doma nadobro dostat z toho zmatku."

"Každý podezírá sám sebe alespoň z jedné základní ctnosti, a moje je: jsem jedním z mála počestných lidí, jaké jsem kdy znal."

"Jsou pouze pronásledovaní a pronásledující, uhonění a příliš unavení."


"Nic nemůže být tak ohnivé a tak svěží jako to, co člověk dokáže nahromadit v příšeří svého srdce."

"Když hodiny tikaly na umyvadle a měsíc smáčel mokrým světlem jeho zmuchlané šaty na podlaze, rozpřádal se mu v hlavě celý obrovský svět."

"Ze začátku mě to překvapilo a zmátlo; potom, když už ležel ve svém domě a nehýbal se, nedýchal ani nemluvil, vzrůstal ve mně každou hodinou pocit, že jsem za to zodpovědný já, protože nikdo jiný se o to nezajímal - to jest nezajímal tím intenzivním osobním zájmem, na nějž má na konci života každý nějaké neurčité právo."

"Slyšel jsem nejasně, že někdo šeptá 'blahoslavení mrtví, na které padá déšť,' a potom člověk se sovími brýlemi řekl odhodlaným hlasem 'amen'.

"Vidím dnes, že to přece jen byl příběh ze Západu - Tom a Gatsby, Daisy a Jordan a já jsme všichni byli Zápaďané a snad jsme měli nějakou společnou vadu, která zavinila, že jsme se životu na Východě nějak nemohli přizpůsobit."

"Byli to bezohlední lidé, Tom a Daisy - rozbíjeli věci a bytosti, a potom se stáhli zpátky do svých peněz nebo do své nekonečné bezohlednosti nebo co to bylo, co je drželo pohromadě, a nechali ostatní, aby dali do pořádku zmatek, který oni natropili..."

"A tak sebou zmítáme dál, lodě deroucí se proti proudu, bez přestání unášení zpátky do minulosti."


Velký Gatsby - Francis Scott Fitzgerald [rozbor]

6. ledna 2018 v 16:34 | darksoul |  Rozbory povinné četby

Velký Gatsby

Francis Scott Fitzgerald

1. AUTOR
- 1896 - 1940
- americký spisovatel, scénárista
- představitel Ztracené generace (= mládež, která byla v 1. světové válce, zkouší se dívat na věci dívat jiným pohledem, píší o traumatech války)
- autor tzv. jazzového věku (= po r. 1920, v Americe množství nových vynálezů, zájem o alkohol, prohlubování rozdílu mezi vrstvami společnosti)
- dluhy, užíval kokain
- Témata vyskytující se v dílech: význam života, válka, láska, vztah ke společnosti a konvencím, americký sen
- Současníci: Ernest Hemingway, John Steinbeck
- Další autorova díla: Něžná je noc, Poslední magnát (nedokončeno)

2. OBECNÉ INFORMACE O DÍLE
- epický milostný román
- literatura 1. poloviny 20. století
- Dílo poprvé vydáno v roce 1925
- Originální název: The Great Gatsby
- za života autora nebylo dílo moc přijímáno, skoro zapomenuto, obnovení v 50. letech → obliba po celém světě
- reakce na 1. světovou válku
- několikrát zfilmováno

3. JAZYKOVÁ STRÁNKA DÍLA
- originálně psaná v angličtině
- odehrává se v New Yorku (Long Island) - 1922
- ich-forma (vypravěč Nick Carraway)
- spisovný jazyk
- kompozice retrospektivní
- detailní popisy Gatsbyho majetku, přirovnání, filosofické úvahy vypravěče
- atmosféra 20. let
- 150 stran, 9. kapitol

4. CHARAKTERISTIKA HLAVNÍCH POSTAV
- Nick Carraway - vypravěč celého příběhu, často si protiřečí ve svém vztahu ke Gatsbymu, otevřený
- Jay Gatsby (James Gatz) - neupřímný, optimista, ambiciózní, zamilovaný do Daisy, tajemná minulost, osamělý
- Daisy- Nickova sestřenice, krásná, povrchní, přetváří se, láska Gatsbyho (inspirována autorovou manželkou)
- Tom Buchanan- manžel Daisy, arogantní a bohatý, rasistické a sexistické názory

5. DĚJ
Gatsby pořádá velkolepé večírky, aby se seznámil s Daisy. Celý svůj majetek nashromáždil kvůli ní a za jakoukoliv cenu. Nick Daisy zná a proto domluví jejich setkání. Po konfrontaci Toma s Gatsbym přejede Daisy nešťastnou náhodou v Gatsbyho autě Myrtle. Gatsby je rozhodnutý vzít vinu na sebe a Daisy souhlasí. Příští den dorazí k Tomovu domu vztekem šílený Wilson. Neví o tom, že milencem jeho ženy byl právě Tom. Ten zase neví, že ve skutečnosti řídila Daisy a pošle Wilsona na Gatsbyho. Potom s Daisy odjíždí neznámo kam. Wilson zastřelí Gatsbyho a potom sebe. Na Gatsbyho večírky chodily stovky lidí, ale najednou jakoby ho nikdo neznal. Nick se tak nakonec stává jeho jediným přítelem. Na Gatsbyho pohřeb dorazí včetně Nicka a Gatsbyho otce jen tři lidé. Nick poté odjíždí znechucen zpět na Středozápad. (zdroj)

6. TÉMA A MYŠLENKA DÍLA
Téma: rozdíly mezi třídami, dopad minulosti na budoucnost, plnění amerického snu
Myšlenka: snaha o získání bohatství za jakoukoli cenu, splnění snů, ve světě vyšší společnosti není nic opravdové (Gatsbyho falešní přátelé, kteří nakonec ani nepřišli na pohřeb)



Výsledek obrázku pro the great gatsby

Má hvězda mi bije místo srdce.

29. prosince 2017 v 23:37 | darksoul |  Poems

Má hvězda září,
povznesena nad bytí,
a podřazena smutku,
klouže po ledu osobnosti,
pálí se v lávě citu,
dýchá do melodie hudby,
a pak se ztrácí,
ztrácí se ve vzduchoprázdnu.

Má hvězda je meteor.
Rozžhavený kus kamene,
který, pokud má štěstí,
proletí atmosférou a umře v moři,
a pokud je jen meteorem,
rozdrtí ho jiní,
nebo zchladne sám;
rozdrolen v nekonečnu.

Má hvězda je sama,
protože jak by se mohla jen přiblížit
k soustavám planet a k životu,
v ničem, v rozlehlém prostoru
si zvyká na sadu orgánů,
a životních postojů.

Vstoupí do vesmíru,
ve kterém žije,
to,
co jí udělá kompletní?


Finále srdce.

25. prosince 2017 v 23:51 | darksoul |  Poems
Buch buch. Buch buch.

V hrudi mi duní na poplach,
ten hrozný rámus mi ani nedá spát,
podléhám agónii, sténá mi srdce...

buch buch. buch buch.

Jako zákeřný porotce,
příboji, spečetí můj osud,
pomalu a sladce,
bolestně a hořce.

buch - buch. buch

Kde mám plíce? Jak se dýchá?
Proč mi moře přetéká přes oči?
Ukaž zuby, hlubin vládce,
ještě chvíli nenech mne se ponořit.

buch...buch

Jak zemře sen, jak se potopí,
co provede řeka s mojí duší?
Jak uchopí tělo, kam ho odnese?
...Už téměř slyším melodii v uších:
vlny, kámen, a tak zvuk láme se.

buch.

Končí, končí srdce secese.

heyanadia: ““ “ “ this a real human heart after heartbreak. so sad :( ” that is a pomegranate. ” no this is a human heart after heartbreak can’t you read ” ”

That same old pity-me poem again.

10. prosince 2017 v 1:06 | darksoul |  Poems
Sometimes,
I feel like I don't have a right to be depressed,
like I'm too real and to not-pretty for it,
like I dress in darkness so I cannot be weak.

But I am. I am I so fucking much am.

Sometimes,
I'm being crashed down by the world,
like it finally realized how heavy I am,
like I answer to different physics laws,

But I'm gonna break, break, it won't take long.

Sometimes,
I know in my head I couldn't live with a guy
like girls are much more pleasant to be around,
like guys are too harsh and dubious,

But I, as I've known for a long time,
I don't know who I am at all.

♠♠♠

And I am not depressed, just weak
And I am not crashed, just fat
And I am not
making
sense.

Everything this picture is,
I am not

Mess that I am.

3. prosince 2017 v 23:42 | darksoul |  In dark mind
Každým dnem jsem víc a víc naštvaná na to, kým jsem.
Jakou realitu můj mozek přijal, co se stalo mým ideálem.
Jen myšlenky a to úporné "tohle není přesně to, čím chci být" vrtající mi do hlavy. Už je to jako konstantní šum televize, který po chvíli ignoruji, takže neslyším, že tam je. A to není dobře, protože...protože kdybych ho cítila, kdybych ho nenáviděla, přimělo by mě to opravdu něco dělat.

Tohle je všechno, co mám.
Tenhle život, tohle tělo, tahle hlava a lidé okolo mě.
Je to děsivé, ale světu, do kterého patříte, se prostě musíte podřídit - nebo se zabít. A jakkoli překvapivě by to lidem mohlo znít, já opravdu nechci umřít. A to, že mě představa nesmrtelnosti byť jen okrajově láká, je možná ta nejrozsáhlejší forma ambicí, jakou můžu cítit v mé nesoutěživé, podřadné představivosti.


Říkám si pořád dokola, co bych měla být.
A ne to mít jen jako masku, ale opravdu tím být.
A většinou to není nic tak jednoduchého jako hodná nebo zlá. Jsou to šedé cesty napůl ve tmě, napůl ve slunci, což dělá vše ještě těžší.
Není to něco, o čem bych byla oprávněna přemýšlet - nejsem na špatném místě, nejsem na znevýhodněné pozici. Ale chci stále něco víc, a když mám víc, tak chci méně. Chci lásku a utrpení, emoce a necitelnost, chci cítit stříbrný nůž v teplé krvi a vidět scenérie, co jsou očividnými zázraky, které se vnímají jako normální jen omylem,... jen protože jsou reálné.


Už znovu to provlékám jako korálky přes nitě v mém mozku: já nejsem já - tedy jsem realitou mne, ale nepřibližuji se k tomu ideálu mne, který bych mohla mít ráda.
Ani se nedivím, proč mnou tiše zmítá nenávist. Sebe-nenávist, ohavné a reálné slovo.
Kdoví, jestli někdy zmizí.


Slezské písně - Petr Bezruč [rozbor]

30. listopadu 2017 v 16:53 | darksoul |  Rozbory povinné četby

SLEZSKÉ PÍSNĚ

Petr Bezruč
Celek D
1. AUTOR
- 1867-1958
- vlastním jménem Vladimír Vašek (pečlivě skrýval své autorství)
- český básník a prozaik
- období anarchistických buřičů (19./20.stol)
- básně zasílal do magazínu Čas
- za 1. světové války zatčen pro domnělé autorství protirakouské básně
- Současníci: Viktor Dyk, František Gellner, S. K. Neumann
- Další autorova díla: Studie z Kafé Lustig, Stužkonoska Modrá

2. OBECNÉ INFORMACE O DÍLE
- 1928, 1948 - definitivní podoba
- 81 básní
- básnická sbírka
- odehrává se v 19.-20. století na území Slezska (Těšín, Opava, Ostrava)

3. JAZYKOVÁ STRÁNKA DÍLA
- 81 básní
- intimní básně- Červený květ, Jen jedenkrát
- sociální básně- Maryčka Magdonova, Ostrava
- národnostní básně- Kantor Halfar, Bernard Žár
- téma antiky- Leonidas, Caesarova smrt
- rytmický verš - daktyl
- většinou střídavý rým
- ich-forma, dialektismus, hovorové výrazy, anafory
- makaronismus (=úmyslné smíšení dvou jazyků) (Dlo Boga svientego, začal jsem klít)
- hyperbola (sto roků v šachtě žil, mlčel jsem, sto roků kopal jsem uhlí), apostrofa = oslovená nepřítomné osoby

4. CHARAKTERISTIKA HLAVNÍCH POSTAV
- různé postavy
- autor si říká "bard"
- postavy vykořisťovatelů (krčmáři, lichváři) x prostý lid (havíři, horalé, ovdovělé ženy)
- opakuje se záporná postava Markýze Géra

5. DĚJ
- Básně utváří obraz národního a sociálního útisku slezského lidu, který je potlačován Němci a Poláky. Autor naráží na úpadek češtiny a poněmčování škol. Básně jsou většinou velmi smutné, autor touží po svobodě, vyzdvihuje vlastenectví, ale vykresluje špatné konce buřičů (většinou sebevražda). Kritizuje Slezany bojící se postavit útisku, v některých básních motivy lásky. Nabádá Slezany ke vzpouře a věří v naději na její úspěch.

BÁSNĚ
Kantor Halfar - chce učit česky, čímž se vzpírá germanizované množině → nemá stále místo a i dívka, kterou měl rád na něj nepočkala a vdala se → alkoholismus → končí oběšením na jabloni (ironie - Halfar dostal na hřbitově trvalé místo)
70 000 - autor popisuje kolik lidí už bylo poněmčených či popolštěných → zbylo pouze 70 000 Čechů ve Slezsku → autor přemítá, zda smí vůbec žít, když už je česky mluvících tak málo → volá markýze Géra, aby dal lidem 70 000 beček, aby se všichni opili, než zahynou
Ostrava - obžaloba utiskovatelů → postava chudého dělníka, který vypráví o své těžké práci, o těžkých podmínkách atd. → popis sociálních rozdílů mezi horníky a šlechtou → dělník odmítá nadále mlčet a chce něco změnit, za což si zaslouží pouze výsměch či rázné potlačení → vyjádření naděje, že jednou se vše zlepší → autor vyzývá ke vzpouře
Jen jedenkrát - převyprávění pověsti o smutném údolí, na které nikdy nesvítí slunce → když slunce jednou vysvitne, lidé se ho leknou a volají zpět temnotu → Bůh se urazil a už nikdy na údolí nesvítil → lidé jsou ještě smutnější, protože si uvědomí, jak krásné Slunce bylo → metafora lásky, kterou zapudil ze strachu z neznáma
Labutinka - nešťastná láska → autor se zamiloval do krásné ženy "Labutinky" → její rodiče ho žádají, aby se svatbou počkal → on se po dvou letech vrací, aby zjistil, že z Labutinky je prostitutka
Červený květ - symbol červeného květu z kaktusu jako něčeho nového + kaktus je drsný jako některé duše → cizí básník raději obdivuje rudou růži než nepochopený kaktus
Maryčka Magdonova - rodina Magdonova (otec zahynul u hospody, matku zabil vůz s uhlím) ze které zůstalo 5 strádajících dětí → Maryčka se vydává do lesa pro chrastí na oheň → potká ji hajný a posílá ji s četníkem na stanici jako zlodějku → dívka neunesla hanbu → sebevražda skokem do řeky, místo na hřbitově jako sebevrah nedostala
Bernard Žár - zbohatlík se snaží zapomenout na své chudé české předky (stydí se za ně) → onemocní a zemře, jeho přátelé ho opoušří a u jeho hrobu se modlí jen matka - česky.

6. TÉMA A MYŠLENKA DÍLA
- Téma: útisk slezského lidu, germanizace, naděje ve zlepšení
- Myšlenka: vyvolat v lidech vzpouru, aby si ostatní konečně uvědomili bídné podmínky, ve kterých žije slezský lid

7. VLASTNÍ NÁZOR
- Většina básní pro mne byla moc…no moc česká. Nazývám to tak, protože českou literaturu zrovna v oblibě nedržím a často pro ni nemám ani to nejmenší pochopení. Po chvíli přemýšlení nad Bezručovými básněmi jsem sice dokázala přijít na jejich význam, avšak některé z nich se mi zdají dost podobné. Na druhou stranu oceňuji autorovu snahu dostat se přes poezii k lidem a otevřít jim tak oči vůči situaci ve Slezsku.
Většina básní se mi tedy nelíbila, zaujala mne však jedna zvaná Jen jedenkrát, jejíž čtení jsem si opravdu užila. Blízké mi byly i ty s antickou tematikou.

Související obrázek

Vztek | kapitola druhá - MY, za branou.

25. listopadu 2017 v 12:13 | -DarkSoul |  Stories


Kalum měl ten den zase šichtu u brány. Nejnudnější práce ze všech. Chudák kluk, celý den tam stojí jako idiot a dívá se na ruch všude kolem, bez sebemenší možnosti se připojit. Každé ráno zavře, každý večer otevře a to je vše. Někdy má po celodenním stání všeho tak plné zuby, že večer vybíhá ven jako první a ani já bych nechtěl být člověkem, kterého potká jako prvního.

Sledoval jsem, jak tam tak bezmocně stojí, na svět se dívá nepřítomným, nudou vyhlazeným pohledem, zatímco já si brousím svoji dýku. Co nevidět bude čas na otevření brány a mě vždycky baví sledovat tu divokost, s jakou se všichni vyhrnou ven, vidina ubližování je pro ně - pro nás všechny - příliš lákavá, než abychom se zdržovali zdvořilostmi či morálními zásadami. Tam venku pro nás pravidla neplatí, tam venku si pravidla vytváříme sami.
Už jen dvanáct minut a budeme volní. Příslib cizí krve na mém oblečení i kloubů odřených od cizích čelistí mi vhání adrenalin do těla, třesu se nedočkavostí stejně jako několik desítek společníků, kteří tu čekali se mnou.
Deset minut. Na nádvoří se přišouralo několik dalších lidí, kterým bych měl oficiálně říkat spolužáci, ale divoká zvířata, jaká se z nás tam venku stanou, nemají v hlavě žádné vzdělání kromě přesné anatomie člověka, která se velmi hodí, když nechcete všechny outsidery zabít, ale jen zmrzačit a ponechat na příště. Kromě tohoto kousku lidskosti jsme vskutku jen zvířata, posedlá krví a uchvácená bojem. Jsem si celkem jistý, že kdybychom nechodili ven, díky našim povahám bychom se tu všichni navzájem pozabíjeli už po několika týdnech. Zvláštní, že takto tu můžeme žít roky a dokonce si i utvořit jakási přátelská pouta.
Čtyři minuty. Za rameno mě pevně chytá čísi ruka a okolo mě se shromáždí malá skupina.
"No konečně," prohodím k nim nezaujatě, hledíc pouze na bránu, která se co nevidět otevře, "dneska vám to trvalo."
"Jo, Alex se minutu zdržela s nějakým nováčkem z pustiny, kterej jí chtěl vyznat svou náklonnost."
Ušklíbl jsem se. "Idiot. Jak mohlo někoho něco takovýho napadnout?" Dloubnul jsem při tom prstem do dívky po mé levici, která mi to oplatila relativně jemným bouchnutím do ramene.
"Ha, ha," okomentovala moji poznámku ironicky.
Tři minuty. Čtyři mí přátelé se přitiskli blíže ke mně, aby mohli udělat prostor všem zbývajícím obyvatelům univerzity, kteří už toužili vyrazit.
"Zatracenej Kalum, proč musí bejt vždycky tak přesnej?" zavrčel podrážděně Zender a dral se před nás, protože každá vteřina, každý metr tu znamená víc kořisti. Víc volnosti. Nikdo z nás mu neřekl, ať se uklidní, nikoho z nás by to ani nenapadlo, protože někde uvnitř jsme byli stejně nedočkaví jako on.
Třicet vteřin. "Kurva, tak pohni!" zařval někdo zezadu, ale Kalum se jen podrážděně zadíval do zadní části masy, která se tlačila na sebe tak, že nebylo téměř poznat, kde začíná jedno tělo a končí druhé. Pak přešel k ovládacímu panelu, zkontroloval hodinky, vyplivnul mentolovou žvýkačku a konečně stiskl tlačítko. Brána se tlumeně začala otevírat a my se připravovali k rozběhu. Jakmile však bylo vidět skrz, někteří z nás měli v sobě ještě dostatek příčetnosti a všimli si osoby stojící kousíček za prahem.
"Outsider," zašeptal Bellamy vedle mého ucha.

Holka se na nás vyděšeně dívala a já ji za to nemůžu vinit. Kdo ví, co viděla, protože jsme se v tu chvíli sotva podobali lidem. Připraveni vyběhnout ven s úmyslem ničit věci i osoby, jak bychom mohli vypadat jako lidé? Nikdo z nás se však ani přes tu touhu nemohl pohnout, protože už je to přeci jen nějaká chvíle od doby, kdy k nám poprvé přišel dobrovolně někdo z města. Z pustin možná: zoufalí, umírající kostlivci klidně prodají duši ďáblu jen pro vodu a lidskou společnost. Měli jsme tu však jen pár outsiderů, několik z nich jsem osobně znal, ale vždy leželi před bránou svázaní, bez vědomí, takže jsme je jednoduše udupali, a pokud byli po našem návratu ještě živí, vzali jsme je dovnitř a přinutili je stát se námi. Nutili jsme je tak dlouho, dokud se jim to nezalíbilo. Nebo dokud nezemřeli. Právě oni pak však bývají těmi nejkrutějšími při cestách do města. Ale nikdo, nikdo, by sem neměl chodit sám.

Chvíle překvapení pominula. Lidi si vzpomněli, že teď je čas na to být predátory, a Kalum stačil strhnout ztuhlou dívku na stranu těsně před tím, než se všichni vyvalili ven. I naše skupina se nechala ovlivnit davovým šílenstvím, protože teď jsme byli smečka, která se žene za kořistí. Kdo se zajímá o nějakou umouněnou holku, která byla tak blbá, že se postavila přímo před naší bránu? Ať si to s ní vyříkají mentoři. My jdeme ničit.
Zahlédl jsem už jen, jak Kalum odstranil dívku z cesty jedním mocným úderem pěstí a pak se vyhrnul z brány společně s námi.

Jde se.



Apokalypsa v mé hlavě

20. listopadu 2017 v 16:40 | darksoul |  In dark mind
Moc nepíšu…ne, spíš nepíšu moc. Ani ne tak proto, že bych měla duši bez nápadů, je to více jako prázdno svazující moje prsty, protože jsem přesvědčená, že není žádná cesta, jak dokonale vysvětlit moje imaginární obrazy. Nic se mi teď nezdá jako extrémně dobré.

Uvnitř mě to nikdy nehořelo, abychom si rozumněli, jakýkoli oheň však planul v mém srdci a v mých schopnostech, už snad jen doutná nebo ho můj nedostatek podnětné motivace dusí. It's better to burn out than to fade away --- je lepší shořet, než vyhasnout --- jo, Kurte, to je možná pravda, ale já cítím jako by mé doutnající ostatky ještě k něčemu mohly být jako by tu byla možnost k něčemu většímu, jen stačí objevit tu věc, ten pocit, který to znovu něco zažehne - pokud něco takového existuje.
Teď jsem jako pustá planina, jako návrh zobrazení poslední uložené kopie při nechtěném zavření rozdělané práce v editoru. Jsem to, co jsem byla. A chci hořet, hořet jako nikdy předtím, hořet a dokázat si, že život nemusí být nutně pomalé vyhasínání malinkého plamínku, ale víc může být hašením požáru. Spontánní samovznícení.

A to prázdno, co jsem uvnitř, ta zdemolovaná mozková tkáň a planiny těžko vysvětlitelných věcí, to vidím teď okolo mě.




Vlhký vzduch typický pro podzimní počasí je promíchaný s odstíny, které uvolnil z věcí nedávný déšť. Tráva a hniloba, jehličí a tupý odér benzínu pomalu kapajícího pod jedno z aut. Cítím, jak mi pod několikrát opravovanými černými botami čvachtá bláto, a já se snažím vyhýbat všem kalužím v nerovném povrchu. Všechna auta vypadají staře, neudržovaně a většina z nich je hustě zablácená.
Čas přímo definuje dopoledne.
Všude je prázdno a nezvyklé ticho, jen v dálce zlověstně a nepřetržitě bije zvon. Je to jako varování a přiznám to jen jednou: srdce mi začalo tlouct rychleji. Nervozita? Vzrušení? Trocha od obojího pravděpodobně - vždy jsem obdivovala pochmurná místa a přemýšlela o životě po katastrofě, a tohle bylo jako vyjíměčně přesná ukázka atmosféry po apokalypse.
Výdech studeného vzduchu přede mnou vytvoří obláček.

Z kapsy kožené bundy vytáhnu pomačkanou cigaretu, která vypadá, jako bych si ji tam snad ustaraně šetřila už měsíce, i když jsem ji tam vložila z krabičky teprve před méně než hodinou. Zapálím si, pořádně potáhnu, i když mi vůbec nechutná, a to možná jen posílí pocit prázdna a nereálnosti. Na rukách černé rukavice s podomácku ustřiženými prsty, držím cigaretu a šlapu po shnilém listí. V mé představivosti tu chodím sama už měsíce, prodírám se zetlelým listím a občas zakopávám o napůl sežrané nebo úplně obrané mršiny drobných hlodavců, koček a psů. Z muže venčícího malého jezevčíka, kterého jsem koutkem oka zahlédla, se stal stařec v potrhaných šatech, vlečící před sebou nákupní košík plný k přežití nutných věcí. Z jemného vánku se stala vichřice.

A v realitě: moje oči začaly pálit.

Teď prší. A já si říkám, jaké by to bylo kdyby se moje představy propletly se vším skutečným.


Pozdní večer samoty. |poezie

14. listopadu 2017 v 18:53 | -DarkSoul |  Poems

Kouř v hlavě a v ústech,
hnilobou načichlá duše a ulice,
tma v srdci a na tajných místech,
kudy procházím: rázně a tiše.

Dítě křičící mezi stromy parku,
déšť kapající z oblaků,
sluchátka hlasitě znějící v uších,
večer z děsů i zázraků.

Samota plíží se za mnou,
stín tmavne a houstne,
myšlenky žijí a hynou,
a pochybení s úzkostí roste.

Káva na stole chladne,
věty z knihy přebírají nadvládu,
možná, možná si má mysl odpočine,
od démonů šeptajících zezadu.

Kvanta a necitnost bijí mi do lebky,
a básně uvnitř mučeny,
tajeny,
kradeny.


Vztek | kapitola první - JÁ, před branou.

1. listopadu 2017 v 19:30 | -DarkSoul |  Stories
V rámci tématu týdne mě napadlo zveřejnit něco, co jsem napsala už před nějakou chvíli, ale nikdy jsem se nedostala ke zveřejnění. Stále jsem si říkala, že tuhle povídku musím nejprve dopsat, musím ji promyslet a umínit si její dokončení, přesto zatím leží v hlubinách notebooku, odsuzuje mě svým nedomyšleným názvem i námětem kdykoli na ni narazím. Jsem několik kapitol v úvodní fázi, nemám ponětí, co dělám nebo o kom to vlastně píšu (asi by to chtělo si konečně vytvořit pár propracovaných popisů postav) ani kam to směřuje, kromě dystopického stylu, který se však bude obloukem vyhýbat stereotypnímu "jsem drsná dívka, která miluje tohohle kluka, ale i tohohle bad boye...a mimochodem zachráním svět".
Pokud mi alespoň někdo poskytne v komentářích nějaký názor: to psaní se zlepší, přísahám, jen jsem před rokem ještě neuměla uvádět do děje, a stejně jako před rokem, i teď jsem příliš pohodlná na přepsávání celých kapitol...


Stojím tu před branou, která pro mě vždy symbolizovala vstup do pekla odkud není návratu, do mučírny a do sídla samotného zla, které vychází každou noc do ulic a ničí vše, na čem jim oko spočine. Peklo, tak to místo tiše nazývají všichni obyvatelé našeho města, třesou se strachy a vypráví si o něm příběhy: "Tu školu zla založil neznámý přistěhovalec, silný a krutý, aby se zdejšímu obyvatelstvu pomstil za jeho nepohostinnost." Vytvořil díky svým neomezeným šlechtickým fondům obrovitý komplex plný tajných chodeb a tajemství, která často nedokážou odhalit ani studenti, kteří zde byli přinuceni studovat. Přinuceni studovat… těžko říci, jestli to je vážně pravda, ale tak to je alespoň dnes. Naše město jako by bylo odříznuté od celého okolního světa, uprostřed lesů a rozlehlých savan, už ani mx nevíme, kde přesně se nachází, ale už dlouho k nám žádný "člověk zvenčí" nezavítal. Jsme tu jen my- obyvatelé krčící se strachy před často sotva plnoletými studenty. Bizadrní.

Já tu však zde, před univerzitou, stojím jako odsouzecenec na smrt z určitého důvodu. Mohla jsem odejít do lesů, snažit se najít jiné město či civilizaci, do které bych mohla zapadnout, ale skončila jsem tady, protože studenti této školy mě děsí méně než naprostá izolace od jakéhokoli kontaktu. Tady alespoň vím, co čekat. Bolest. A na to se dokážu připravit víc než na to velké neznámo tam venku. Když se nad tím tak zamyslím, odsouzenec na smrt je poměrně přesné přirovnání.

V noci jsem nikdy nechodila ven. Nikdo nikdy nechodí ven v noci, to se v naší společnosti stalo nevysloveným pravidlem. Ať už měsíc osvětluje temnou oblohu, jak chce; ať se tráva zlověstně chvěje a všude je ticho jak v hrobě, nebo je naopak jedna z těch krásných klidných nocí jako stvořených k pozorování hvězd a k romantickým rozhovorům, nikdo nechodí ven. Protože noc je jejich. Nemají na ni žádné právo, ale všichni to vědí. Noc jim patří.

Pokud byste chtěli posuzovat podle obyčejných definic, jsou to jen studenti. Mladí, s nedokonalostmi, vadami a nutkáním začleňovat se do společnosti, vytvářet skupiny a party, dokazovat ostatním, že na něco mají. To je tu však ten obrovský rozdíl, který nás uzavřel do ochranné bubliny denního světla, kdy jen pomyšlení na toho, kdo možná zůstal tam někde venku, sám a ve tmě, nahání husí kůži i otrlým obyvatelům. Tím tak zásadním rozdílem je, že oni na to mají. Každou noc chodí do ulic, terorizují ostatní za účelem jejich osobních vtipů a dokazují, jak se jimi dáme všichni ovlivnit. 800 studentů na 9000 obyvatel. A to stačí. Mají nás v hrsti, nebudu vám lhát- se svými černými mikinami a děravými kalhotami, obarvenými vlasy a zlověstným tetováním plamene, který se všem do jednoho táhne od krku po spánek. My ostatní bychom se raději udusili svým vlastním zadrženým dechem, než abychom je upozornili na svou přítomnost byť jen kýchnutím. Ovládají nás, a my už ani nemáme sílu na odpor, na jakýkoli pocit zostuzení, že se necháváme ovládat dětmi. Jsou nebezpeční. Takže si jen zkuste pošetile zahrávat se svým štěstím, a nedopadne to s vámi dobře. Už jen pohled na ně ve vás prý probudí instinktivní strach, který jako by vyrážel přímo z vaší duše, je to ten typ strachu, který nemůžete ovládat, a nevíte o něm, dokud se neprodere na povrch a nepřinutí vás ztuhnout na místě. Ironií je, že strach je to jediné, co je dokáže rozesmát. Jediné, co dokáže uspokojit jejich vztek, i když ne na dlouho.
Když na ně teď myslím, přemýšlím nad strachem, nad krví a nad modřinami zohavujícími pleť všech obyvatel bez ohledu na věk, postavení, či původ. Myslím však i na respekt a tu auru tajemství, kterou si nosí s sebou každou temnou noc. Viděla jsem je jen několikrát a k jejich škole jsem se přiblížila pouze za slunečného poledne…až do dnes. Ale úzkostlivé pocity se přenáší z obyvatele na obyvatele bez rozdílu v míře či jakékoli jiné stupnici - všichni jsme nastaveni na frekvenci "zhrození".

Cítím na svých zádech poslední paprsky slunce, které nás už znovu opouští a nechává nás na pospas zrůdám číhajícím uvnitř těchto zdí. Opouští nás jako každý večer, a my už nemáme sílu to nikomu vyčítat. Jen se smiřujeme s osudem, kterým je prolití naší vlastní krve.

Takže co tu pořád dělám? Chci se nechat zabít? Tak zaprvé - domů už nemůžu. Kvůli…něčemu, co jsem udělala. Ale nechci tu být zabita, i když to od toho vlastně nemá daleko, ne, chci vejít do této brány pokryté plechy a nesrozumitelnými grafity, a stát se nějak součástí univerzity, součástí pekla, ať už jako student nebo jako další člověk, který se tam promění v mrtvolu. Protože mi připadá, že si to zasloužím. Být umučena nebo cokoli jiného, co mě tu čeká.
Čekám, až se brána otevře. Protože jsem ublížila. A jediný čin, jakým můžu dát věci zpět do rovnováhy, je vydat se těmto lidem.
Stvůrám s prázdným pohledem a srdcem, které plane, jen když způsobí bolest.





Související obrázek

Dream and tears and death.

29. října 2017 v 22:16 | -DarkSoul |  Poems

I no longer know what I carry in my heart


"And so being young
and dipped in folly,
i fell in love with
melancholy."

Temný autor psal;
Edgar Allan Poe
srdce ve mně přeřezal.
Rýhu prohloubil, díru zacpal,
do skulin prach z hvězd dýchal.
(Téměř se zadusil, přesto nepřestal)

Me-lan-cho-li-e,
jak slovo zrozené ze stínů
se ten pocit proplétá mi vlasy,
A hvězdy všech odstínů
se stávájí svědky mé
re-be-li-e

(Tiché, že téměř neexistuje.)

Výkřikem zabránit smyslu všeho,
proč píšu slova a proč říkám stále
že musím, musím se změnit
a začít nanovo
(Moje já není já; já existuji mimo)
řeknu vám důvod řádků a vět
řečených tak nevkusně nepřímo:

Už dlouho jsem nebrečela,
ne tak, abych nemohla dýchat
a ne déle než několik naivních minut,
navíc ze snů, které si nikdy nepamatuji,
(Nikdy ne sny, jen imaginace mě bolí.)
Přesto jsem noc prožila v jezerní strasti.

Ráno s očima slepenýma od slz,
jsem věděla, že to se nemělo stát,
snít o smrti, o chladné, kruté smti,
to se
nemělo
stát.

Moje smrt? Ne, to není až tak k pláči,
vždyť já se neuvidím, ponížená žitím,
Noční můra:
Ona, smrt, poslední den, ten nestačí.
A konec jak zemřela mi v náručí.

I'd no longer know how alive I could be if she's dead.


Z prázdných dnů melancholika pt.7

16. října 2017 v 22:01 | darksoul |  In dark mind
Některý dny jsou prostě beznadějně smutný.

Zaspíte budík, který si nastavíte naschvál dřív (jako by už bylo povědomí jasné, jaký den mě čeká), druhý budík vypnete s otrávením rozlezlým po celém těle.

Nepřítomně proplouvám dopolednem, snídaně a seriály až do půl desáté, kdy v pondělí vycházím do školy. Zvláštní, jak najednou nemám potřebu mluvit. Většinou to dopadá tak, že mě spolužáci rozmluví, přinutí mne se smát bizardním věcem nebo ničemu ani tak konrétnímu. Teď jsem jenom mlčela, poslouchala písničky a prázdným pohledem sledovala, jak mě oznámkované písemky nutí přehodnocovat můj studentský výkon z "občasné trojkařky" na "těch trojek je už nějak moc na to, že sis myslela, jak to umíš, ne?" a já si nejsem jistá, do jaké míry mě to trápí - do nějaké určitě, ale ptám se, jak moc by mělo.

Studený oběď na intru, seriál, hlava plná songů a zpátky do školy.


Při cestě přemýšlím o všech těch velkých/malých věcech, které se staly v mém nezáživném životě, o té jedné osobě, které jsem asi udělala něco se srdcem a ona mě s hlavou. Samozvané "klidné rozmluvy" o tom jak je všechno jinak nám plynou z prstů do chatu a já nevím, nevím, co mám psát, aby to nepůsobilo příliš kýčovitě, stereotypně nebo možná příliš obyčejně.

A jak přebíhám silnici (a auto zase troubí, jako by skoro nestačilo zastavit - a to může být pravda), je najednou noc a já ležím v tmavém pokoji, nosem (a vlastně i skoro vším ostatním) se dotýkám jiné osoby a přitom stejně nejsem schopná zahlédnout ani nejmenší obrys jejího obličeje, najednou "jsi si jistá" a tak se líbám s druhou osobou za svůj život, a tak jsem stále v jedné skupině, která snad navenek potrzuje moji sexuální orientaci, ale rozhodně ji nedefinuje, protože to bylo jiné než oheň a jsem zmatená, zmatená jako bych nikdy předtím ani nebyla.
Nemyslím, že bych se o tom dřív zmiňovala na to, jak důležitá věc to v mém měřítku je (alespoň by měla být), ale nevěděla jsem jak to napsat - a tenhle odstavec neznamená, že jsem na to přišla, jen že už to asi potřebovalo být napsáno.

Související obrázek

Vcházím mezi upravené stromy malého parku, všude listí, ohavná modrá obloha (God, give me rainy autumn please, is it so much to ask?), a mně zaskočí dech při tom řádku, která kdysi napsala:


"Jestli umřu dřív než ty, o čemž zrovna teď ani nepochybuju..."

a skoro mě to zase rozbrečí, protože nic víc nebolí, než ta myšlenka na to. Ze všeho přemýšlení, tohle je to, co do mě udělá díru, ironie vzhledem k tomu, že se právě s ní nejupřímněji směju - věta přítomného času.

"...ty seš někdo, kdo o mně ví všechno, seš někdo, kdo by všem řekl, jak mi doopravdy bylo a je. Nikdo nikdy nebude vědět víc."

"A vážím si každý chvilky s tebou
Protože pro mě znamenáš víc než kdokoli jinej"


Ještě jedna věc, než dojdu do školy, kterou bych jistě mohla jindy popsat kreativněji a snadněji, ale tohle je už tak prázdné psaní o smutném dni, tak proč nepřidat ten zbytek sebeznehodnocení, desítky lidí tančících s hlavami plnými hudby a tmu.

Nevím ani jak se to stalo, ale při procházce podvečerem jsem souhlasila s T., že půjdu na místní akci. . A myslela jsem, přísahám, myslela jsem, že to půjde, že už žádné "budu předstírat tady v koutě zdrogovanou, protože tu nikoho neznám a nechci obtěžovat T., která tu zná snad všechny". Na téhle konkrétní lokální akci mělo být dost spolužáků ze základy (aneb lidí, se kterými jsem už 3 roky nekomunikovala - což se ukázalo později jako celkem zásadní fakt). Věřila jsem, že to zvládnu, jestli někdo dokáže pochopit, jak tohle musela být situace, kterou bych musela zvládat.
Přišli jsme, měli jsme cigaretu a já se za ní držela při misi Jdu pozdravit všechny známé, kterých bylo v jejím případě hodně. Bylo hezký vědět, že zná tolik lidí, že se má s kým bavit (žárlivá já ji samozřejmě chce jen pro sebe, ale jen moje jsou její nejhlubší zákoutí, s čímž si vystačím), ale co mám říct, byla jsem navíc, a ne její vinou, protože se mě do všeho snažila zapojit. Já jsem jen...ztuhla. Lidi, co znám, ale přitom si s nimi nemám už co říct, jsou ještě horší než cizinci. A já se najednou nechtěla smát, protože jsem si připadala nepatřičně, nechtěla jsem pořád chodit za ní - protože vím, kdy někomu kazím zábavu svojí..nezábavností ve společenských situacích - a tak jsem pila alkohol a chodila ven a zpět dovnitř, kde jsem se vyhýbala utlačujícím davům. Bylo mi nepříjemně, a jakkoli mi to bylo líto, musela jsem odejít.
Je tu ta věc: se známými ze třídy jsou podobné události v pořádku. Přecházím od jedné k druhé, vždycky zůstáváme pohromadě a užíváme si to i tak. A to, že jsem konstantně s někým známým mě drží v klidu. Pokud tohle není ten případ - panikařím a stává se ze mě znovu skvělý případ sociální fóbie a nervózních tiků, kdy si musím neustále sahat na krk a snažit ze zakrýt zděšení nezájmem.
To, že je mi ona nejbližším člověkem na světě neznamená, že s ní můžu dělat všechno, jakkoli tohle prohlášení bolí, protože pak navzájem přemýšlíme "ta druhá si užívá víc, když není se mnou" a to trochu chytne za srdce.

A tak skončím na cestě s jednou cigaretou v tašce, kterou si tak chci zapálit, ale nemám zapalovač, uprostřed lesa v naprosté tmě a hvězdami nad hlavou. I v takových situacích v sobě, samozřejmě, mám trochu toho zvláštního umělce, když sedím na lavičce na hranici lesa a polí, poslouchám tenhle song, dívám se na hvězdy a téměř brečím z té méněcennosti. Proč jsem taková a proč je tak těžké prostě s někým mluvit, sakra.


Jsem ve škole. Když jsem to tak sepsala, už se ani nedivím, proč jsou nějaký dny smutný. Den vyprázdněnej vzpomínkama.
Sebeobranný mechanismus: rozptyl se knihou a seriály.
Miluju, že to funguje.

Iluminace - Arthur Rimbaud [rozbor]

14. října 2017 v 14:13 | darksoul |  Rozbory povinné četby

ILUMINACE

Arthur Rimbaud
Celek B
1. AUTOR
- 1854 - 1891 (zemřel na rakovinu v pravém koleni)
- Francouz
- prokletý básník
- celá tvorba v 15 - 19 letech
- utekl z domova od matky žít bohémský život v Paříži
- milostný vztah s Paulem Verlainem
- díla základem moderní poezie
- Témata vyskytující se v dílech: subjektivní prožitky, odpor k měšťákům a náboženství, obdiv k revoluci, záměrná provokace
- Současníci: Paul Verlaine, Jules Verne, Charles Baudelaire
- Další autorova díla: Opilý koráb, Sezóna v Pekle

2. OBECNÉ INFORMACE O DÍLE
- sbírka básní
- 40 básní v próze + 2 ve volném verši
- pozitivní postoj k revoluci a změně ve společnosti
- citáty z díla [zde]

3. JAZYKOVÁ STRÁNKA DÍLA
- původní název díla: Illuminations
- zvláštní slovní spojení
- někdy věty, jindy jen výčet obrazů, v některých odborné výrazy a řečnické otázky, básnické přívlastky
- básně jsou někdy cítit jako halucinace, nesrozumitelné a těžko pochopitelné - autor možná ani nezamýšlel, abychom je pochopili

4. CHARAKTERISTIKA HLAVNÍCH POSTAV
- nedá se přesně určit, básně samozřejmě velmi závisí na náladách samotného autora

5. DĚJ
- Básně nemají přímo děj, jsou to velmi impresionisticky laděné, prozaické vásně. Poskytují spíše jakýsi experimentálné pohled na svět. Často se zdá, jako by byly jakousi halucinací, či spíš jako by nám autor otvíral dveře do říše svých snů. V některých básních je patrný vliv vzpomínek z dětství, připomínky rodného kraje a míst, která navštívil při svých cestách. Symbolisticky popisuje také svůj vztah s Verlainem.

6. TÉMA A MYŠLENKA DÍLA
- Téma: kritika společnosti a civilizace, vzpomínky, krása, asociace s antikou, impresionistické vidění krajiny, vztah s Verlainem
- Myšlenka: autor se nám podvědomě snažil říci něco o sobě, o jeho vidině světa a nechat nás, aby na nás jeho zdánlivě neuspořádané myšlenky působily, podle Verlaina název značí "coulored plates", autor měl možná potřebu něco zachytit a nechat svět, aby si prohlédl něco, co do té doby nikdo neznal - alespoň ne v takovém podání

7. VLASTNÍ NÁZOR

- K porozumění tomuto dílu si musíte uvědomit, že mu neporozumíte, nemáte na to právo. Kdoví, jestli mu sám Rimbaud rozuměl, či jen psal cokoliv mu přišlo na mysl. Každopádně to je zmatené, těžké dílo, protkané mlhou a symbolismem, vidinami a vzpomínkami. Nemáme mu porozumět, jen - pokud jste na to ten správný člověk - máte ho cítit a představit si, že ho psala mysl na úplně jiné úrovni, než je pravděpodobně ta vaše. Někdy mě frustrovalo, že tomu nerozumím, připadám si pak hloupě a nekvalifikovaně na to, abych mohla říci, že mám ráda všechno o Arthurovi Rimbaudovi. Ale to je ta věc - on byl vidící. My nejsme, a tady nám to nějak podivně ukazuje.

Illuminations

What a naive future helds...

13. října 2017 v 18:24 | darksoul |  In dark mind

Vím, že nikdo neshledává potěšení ze čtení mých naivních nároků na budoucnost, přesto se mě křečovitě drží vize let, co přijdou. Nejsou to ty násilné a tragické představy, které okupují moji mysl při cestách do školy, ani smutné, depresivní myšlenky před tím, než se v zákrytu noci ponořím do spánku. Svou naivně dokonalou budoucnost vídám při procházkách lesem, sledováním zlatavých podzimních krajin - pohledy přinášející naději tmavému srdci ležícímu v mých útrobách. Přesto ve všech těchto situacích mě mají mé myšlenky zastrašit od života, ať už mě přesvědčují o tom, že díky nim jsem necitelná a chladná, nehezká a bezcenná, či neschopná získat cokoli z mých tužeb. I při psaní těchto slov se sama chci vyhýbat porozumění, nutkání přeskočit do anglického jazyka je velké.
Tady to ale je, ty kousky naděje, které povznáší mou mysl při procházení vysokou trávou; monolog doprovázený zpíváním ptáků a ideálně zesílený zvuky přicházející bouře...


Předtím, než se ponořím do budoucnosti s klidným, itrovertním obsahem, chci chvíli žít. Otázkou jaký život stojí za žití se zaobírám už dlouho a pravidelně, první co mě napadne je sdílet svůj život s někým, žít s někým, ale moje hlava už považuje tuhle představu za tak nerealistickou (a že si kvůli této myšlence vybrečím mozkové spoje hodně často), že si vnucuji na první místo cestování. Vidět pár míst, ne všechny, ale něco málo z těch, které mám zakořeněná v hlavě; Anglie, Norsko, Kanada, Řecko. Po maturitě sbalit těch pár úspor a vyrazit. Rok se potulovat, a potom se přihlásit na vysokou. Nechme pryč úvahy o lenosti vracet se k učení, o přijímacích zkouškách a čemkoli jiném.

Tohle je sen, let me dream fuckers.



Jsem třeťák. Pak maturita. Rok volna. Vysoká škola - filozofická se zaměřením na překladatelství a literaturu. Vlastní byt někde poblíž, malý a můj.

Mám už v hlavě vytvořený plán o pobytu v Aglii, ve svém volném roce si sbalit a odjet někam poblíž Londýna, či do jakéhokoli města u chladného moře, najít si brigádu a vydělávat, mluvit s lidmi, dívat se a poznávat.
Když o tom někdy přemýšlím opravdu realisticky - jak by to mělo asi být vždycky - najednou se mi to zdá jako nekonečně neuskutečnitelná myšlenka. Přesto cítím, jako bych to měla na dosah ruky - stačí si za tím jít a něco pro to udělat. Jenomže nevím, jestli jsem vůbec takový typ člověka, nevím nakolik se introverce a překonaná sociální fobie vypořádá s takovou samostatností a zodpovědností. Děsí mě to, ale je to jedna z těch věcí, za které chci opravdu sama přes sebe bojovat.


Už se mi i zdá o bytě, do kterého pozvu své přátele z rodné země, o místě, kde si při troše štěstí najdu i jiné lidi, se kterými mluvit (o tom se mi sní poněkud hůř, protože se znám, a bojím se mých sociálních schopností), přestavuji si, jak ukážu mojí mámě moře, ke kterému se chtěla vždycky podívat, a jak se bratr bude ve svých budoucích 14 letech vytahovat, jak skvěle rozumí všemu, co se okolo něj řekne anglicky - a bude to pravda -, nebo tátovo upřímné tiše pyšné zaujetí. A já obyčejně ve spánku nevnímám nic vysoce propojeného s realitou - natož ještě logického - takže tohle už musí nést nějakou váhu.

Nevím, jak to udělám, avšak po roce stráveném v Anglii - a ideálně také několika dnech v Norsku zaplacených z našetřených peněz - se chci vrátit do našeho malebného státu a nějakým způsobem mně neznámým složit přijimací zkoušky na vysokou školu v Olomouci, kam se chci prokousat se svojí snad z Anglie vyvinutější angličtinou na obor jako je anlistika a literatura, překladatelství a dodatečně možná filozofie (ale v tom směru jsem hodně ovlivněná knihami ...ehm...the secret history by Donna Tartt ruined my life...ehm...), a ideálně ji také vystudovat.


Pak už je to rozmazané, možná překladatelka, možná práce v nakladatelství/vydavatelství (jaké jsou tam vlastně platy?), ale na druhou stranu...
no, to je jedno. To už je skvrna v dálce, nebudu se snažit rozluštit surreálnou budoucnost.

Okolo mě a ve mě teď poletuje jen to maličké slůvko "prosím", které nakonec nebude mít ani žádný výsledek v realitě než můj zamyšlený výraz a lehké zklamání, pokud to všechno skončí hůř a špatně a nelogicky nešťastně.

Milovala bych být v téhle situaci optimistou, ale to že o tom sním neznamená, že nemám tuny pochyb - to bych jinak nebyla já.
Je tu jenom to prosím. A z toho musím vytvořit něco reálného.


exposed

6. října 2017 v 21:58 | darksoul |  In dark mind
(Jestli to čteš, tohle je to největší "napiš o mě" co asi dostaneš)

Snažím se polykat svoje slova, střežit je před souzením, ochránit se před pohledy dalšího člověka, který zná mě: v realitě a nyní i mě: zde.
Upřímně to nenávidím. Moje myšlenky jsou přeci jen velmi střežené věci, obávající se dotknout světla světa, a přesto here I am, mluvím a mluvím o sobě až řeknu i věci, které měly být pouze moje. Je těžké udržet tajemství, když je jen moje, jen o mě, a když se je často já sama snažím vyzradit, abych byla pochopena, abych nebyla brána jen jako schránka, jako prázdný obal bytí s podivným humorem na etiketě. S každým tímhle slovem myslím na to, že už nejsem tak neznámá. Že to co píšu může mít několikanásobný dopad na můj vztah s okolím. Když se tohle stalo předtím, s výčitkami, ale i odhodláním, jsem blogy mazala, přesouvala články a už nikdy se nevracela na staré adresy, a to bez vyjímky. Jenomže já už to nechci dělat. Jsem mnou, a jsem mnou ještě víc od té doby, co jsem na střední, a nebudu se schovávat.

Abyste vůbec pochopili: moji přátelé a kamarádi, nejsou zdaleka těmi osobnostmi, se kterými bych si představovala svou konverzaci. Už dlouho mám v hlavě dokonalou představu o lidech, se kterými chci trávit čas, do podrobností propracované osobnosti, které by naplňovaly všechno, čím jsem. Nejnaivnější okamžiky mého života jsou ty, kdy věřím, že bych kohokoli alespoň částečně podobného mým vnitřním obrazům, mohla najít. Zvlášť po přečtení určitých knížek mám nesmyslně vysoké nároky na své přátele: ty hrdiny, kteří se hledají, až se najdou a to, co mají, je nejvzácnější a nejtajemnější dokonalost, jaká může mezi skupinou lidí zaznít - oni se, logicky, ani nepřibližují ke splnění věcí v mé choré hlavě.


...Jsem vděčná za to, že nějaké přátele vůbec mám, to bez pochyby. Mám jich víc a jsem s nimi semknutější, než jsem kdy čekala, "silné jádro", se kterým chodím do kaváren, na akce, popíjím s nimi a už se ani příliš dlouho nepozastavuji nad tím, co bych měla říct, a co by snad bylo lepší si nechat pro sebe (což je pro mě v normální situaci skoro všechno).
Stejně to však není ono.
Nejsou to přátelé, které si moje zoufalá mysl představuje. Nejsou to chladná rána a důležité rozhovory a názory na svět a bolest, taková ta příjemná, hrozná bolest, která se dá sdílet - melancholie. Nejsou to umělci. Možná jsou lepší než já (hodně lidí je), možná mají zajímavější životy než já (hodně lidí má), ale ne v tom smyslu, který hledám. Nejsou to tragici zahledění do krásy pro krásu, do smrti pro smrt, do života pro nádech a výdech a noční ulice. Nevidí ve světě to, co já, a neukazují mi víc - to mi na tom vadí asi nejvíc. Vidím tak málo, a hledám někoho, kdo mi ukáže víc.
Jsem vězněm svých snů. Odpusťte mi všichni, kdo se také stali zajatci zklamanými z toho, jak prázdná jsem vůči jejich zájmu.
Ujišťuji vás, že tak prázdná nejsem. Každé "Mám tě ráda", "Ty jsi lepší, než jsem myslela", "Strašně dobře se mi s tebou mluví", "Je na tobě něco speciálního, co jsem chtěla poznat". A ty malé věci, které vidím a cítím, že to není jen iluze a někdo mě má v oblibě jen pro mě, někdo ke mě chová city... Bouří mi to se srdcem.

Možná proto si někdy i říkám, že jsem sakra šťastná. A to je ten nejpodivnější, nejvzdálenější pocit, který se blíží k nereálnosti lásky.

demiiwhiffin: “this lowkey looks like the shape of the uk … poetic ”


Zamlžený obraz minulosti | poetry

1. října 2017 v 0:01 | darksoul |  Poems
Zuřivě jsem bouchala prsty do klávesnice,
tvoříc ty úvahy o své ohavnosti,
slova a nadávky a urážky mého těla,
mých myšlenek, tváře, osobnosti.

Moje minulost z krve.

O krvi,
která ani nebyla potřebná,
srdce se nesnažilo vypumpovat ji žilami,
nebyla chtěná,
nebyla chtěná,
jen z těch smyšlených pocitů
byla živá.

Moje minulost z imaginace.

Umírala jsem z pocitů,
jenž ani nebyly mé vlastní,
a plavala v mořích temnoty,
kde temnotou jsem byla,
a temnotu jsem jedla,
a temnotu jsem žila:
Mé vlastní vězení z prázdnoty.

Moje minulost ze lži.

Protože jsem měla být šťastná,
měla jsem být šťastná,
protože tu nebyl důvod ke smutku,
neměla jsem být prázdná,
protože mě nikdo nevytrhal vnitřnosti,

byla jsem slabá,
byla jsem slaba,
byla jsem slabá,

prosím,
než přijde čas,
tak nikdy víc.




// Dlouho jsem nepsala tímhle stylem, tak jsem si říkala, že je tohle dost temné téma na to zkusit to znovu. Poněkud abstraktní, asi ano, ale když se podíváte zblízka, tak v tom uvidíte těch pár věcí, které se staly a stát se neměly.

Kam dál