Možná psaní není pro mě, jako spíš je pro ty s těžšími srdci, krásnějšími myšlenkami a grandióznějšími životy.
Možná melancholie k umění nestačí.
Přesto se to však zdá být tím jediným, co mám, a používám často, častěji, než je zdrávo pro zlepšení mého života.

A tak píšu něčím, co se snad dá nazývat krví mé duše.

***

je veux essayer

12. července 2018 v 21:10 | -DarkSoul |  In dark mind
Chci být šílený vědec uzavřený ve své laboratoři, s pekelným smíchem bouchat do nových výtvorů.

Chci být bohém a volnomyšlenkář a ztrácet se ve světě, vidět zlo a přehlížet dobro, a tím omlouvat své nálady.

Chci být rozumný umělec, co pečlivě vybírá slova pro svou poezii.

Chci být rezervovaná a tajemná osoba, kterou máš chuť oslovit, ale zdržuje tě její aura jemného nepřátelství.

Chci být smíchem v nočních ulicích a odhazovat prázdné lahve alkoholu vedle košů, řvát a tančit ve znaku neřesti.

Chci být neznámá a známá jen lidem co vidí dovnitř srdcí.

Chci oslovit každého svými slovy, řádky a verši.

Chci se změnit a být stejná, lepší a horší, světlejší a tmavší, zobrazovat všechny protiklady, co jsou si tak podobné.

Chci žít nebo strádat ve svém štěstí, znát a učit se a psát.

Chci dokončit nehotové a začít něco velkého.


A tyhle řádky po sobě, přísahám, teď nebudu číst, ať ted hrubý výjev vejde do světa.
 

Blood that stains my soul.

1. července 2018 v 3:02 | darksoul |  Poems
I usually don't go around
cutting my stomach and
showing my insides to everyone
like "hey this is my coal black lung
and I love when there's smoke
running through it
and I despise it at the same time"

I usually don't go around
with blood splashed over my face
like a warpaint or a declaration
I don't scream "Me. This. Is. Me."
to everybody's face

But I too often vomit pieces of my personality
I too often cut my fingers
just to put someone else's on their place
and hope, hope they'll become my own
I too often share feelings which should be only mine
and I am too secretive
and too talkative
that I simply cannot know the difference
between being too much
or too little

That's how I live



Loneliness - my own disease

30. června 2018 v 0:32 | darksoul |  In dark mind
Už nevím, jak o tom mám mluvit (nemluvím o tom), už nevím, jak o tom mám psát (napsala jsem už moc), ale nechci kvůli tomu brečet, nechci se kvůli tomu stranit ostatním - těm, které mám.
Nemyslím si, že je něco špatně se mnou nebo s mou duší, mozkem nebo srdcem, když mi vadí samota, když strádám, když cítím tu díru někde uvnitř mě, která nejde vyplnit. Není to jen rozmar. Není to jen stesk po vztahu. Je to nedostatek v životě. A s každým dnem, s každým dalším rozhovorem o někom jiném se učím, že se bez citu neobejdu. Že je to nějak naprosto důležité pro mě jako pro osobu, pro živou dýchající osobu. Potřebuji to vidět, cítit všemi smysly. Nejsem bezcenná...nebo snad ano?


Neměla jsem příležitost o tom do teď mluvit, ale před nějakou dobou jsem byla s kamarádkou na promítání dokumentu (Human, mimochodem, sakra doporučuji). Většinou se nehrnu do sdílení s ostatními osobami - nedělá mi to dobře, i přes můj smysl pro sebeanalýzu a rozebírání všech mých pocitů - Neměla bych o tom mluvit, když je to tak nepodstatné ve srovnání s tím, jaké to mají ostatní - každopádně se v tomto ohledu zlepšuji, často to zesměšňuji, ale víc přátel ví o mých komplexech a pochmurných náladách. Specificky tato osoba, kterou jsem oslovila s návrhem jít se na daný dokument podívat, ví překvapivě mnoho, přestože se s ní osamotě nikdy nestýkám. Sedíme spolu na hodinách francoužštiny a je v kroužku mých stálých školních přátel, čtyři oči jsme však málokdy. Ten den jsme si však povídali o mnoha věcech. O vážných věcech - o problémech společnosti, o problémech přátel a o našich problémech překvapivě také, přestože na sdílení takových pocitů máme stejný názor - jsme posluchači, nevyprávíme. Došlo mi, že v mnoha věcech jsme si podobné a mluví se mi s ní o vážných věcech líp, než s kýmkoli jiným - možná protože mě jinak ani nezná a snad také z dalších, nevysvětlitelných důvodů.



V jedné ze zpovědí dokumentu starý pán uvedl, že nikdy neměl milenku. Prý se snažil, chodil na párty, ale nakonec to vzdal. Nikdy nikoho neměl. A mě v té temné místnosti, se svou kamarádkou po boku, tiše stekla slza. A pak další. Nutila jsem se ke kontrole, protože s každým dalším dnem je víc a víc možné, že tak skončím taky. Sama. A jestli mě to uvnitř trochu nezabíjí, tak už nevím, co by mohlo.

 


Self hatred ruins everything.

28. června 2018 v 13:51 | darksoul |  In dark mind
Cesta od ní. Zastávku po zastávce slyším umělý ženský hlas vyhlašovat jména ulic a míst. Tady bych mohla vystoupit, tady taky, a přesto dál sedím a pozoruji zamlžené, kapkami poseté okno. Pálí mě oči, jako bych se dívala dlouhou dobu do ohně, tak dlouho, až teplo projde celými mými zorničkami a bolí až v mozku. Sebenenávist není atraktivní. Je to vlastnost, která ničí všechno, co ve vás budují ostatní. Pocit lásky a přátelství a příjemné doteky štěstí přestávají existovat. Najednou je to zase jenom to prázdno, to hladovění uvnitř těla, ta díra okolo srdce, která vydechuje a vdechuje místo plic. Jediné, co se dá dělat je brečet nebo si z toho dělat legraci.

"Haha, už je to zase v prdeli, to je great.."


Chtěla mě vidět. To by mi mělo udělat radost. Nebo by mě to mělo nechat chladnou a rezervovanou potom, co jsem ji včera náhodou potkala v autobuse a ona mě (ať říká cokoliv) přecházela pohledem. Ale co, mám být její tajná kamarádka, blízká její duši a nikdo o tom nemá vědět. Takže je to možná moje vina, že jsem ji vůbec pozdravila a nedržela hubu, ne?
Takže mi naprosto jistě netlouklo srdce jak splašené. Ne. Proč by mělo, že? Jen mě chce na chvíli vidět, než jí přijede odvoz domů. Moje srdce tedy musí bít v klasických intervalech, moje oči musí působit znuděně a musím přemýšlet o nepodstatných věcech, jako když jedu naproti jakékoli holce ze školy. Zastavuji a vidím ji, všechno bude v pohodě.

Ale není horší pocit, než ji vidět a fyzicky cítit, jak odplouvá po pásech dešťové vody všechno, co mezi námi kdy bylo. Prázdná konverzace, ve které není nic z blízkosti, kterou si tak detailně pamatuji z rok starých telefonátů. Nic z důležitých slov. Jen prázdný, ničemný small talk. Nenávidím to. Je to jako když natáhnu ruku a city mi protékají mezi prsty. Nevím co říct, jaké zaklínadlo, abych z nich vytvořila misku a držela všechno v ní, co nejdéle to půjde. Neumím nic než proměnit vodu v lepkavý rozpálený olej, abych pro sebe ještě znásobila tu klidnou, tichou a nevyhnutelnou ztrátu, co se právě děje. Čas ji jednou po rozbouřené řece odnese pryč, protože si jí neumím udržet u sebe, protože mi už nemá co důležitého říct, protože má ve svém životě mnoho rodin z přátel, co jí nevědomky pomáhají vylézt z propasti, jako jsem to kdysi dělala já. Asi jsem svoji úlohu splnila - jednou jsem jí nešikovnými slovy zachránila život. Teď, když odchází, mi to musí stačit.


Pamatuji si na jeden náš rozhovor, který jsme měli asi před měsícem. Většinou bývám při hovorech s ní smutná kvůli jejímu životu. Kvůli tomu, čím si prochází. A dnes tomu nebylo chvíli jinak, ale protože není tak dole, jak už bývala v minulosti, červ se mi vkradl do hlavy a já začala litovat sebe, svou nedostatečnost, svou samotu, všechno (tedy to jedno), co nemám. Měla něco s dívkou, s její kamarádkou, a rozhodla se mít náladu popsat mi to do přesných, intimních detailů. A já se snažila, a stále snažím, odpoutat se od toho, ubránit se té silné závisti nad tím, jak snadno jí to jde, držet se toho, že měla krásnou noc a soucítit s tím, jak se to nakonec trochu zkazilo (nebudeme zacházet do detailů), ale nejde to. Při tom popisu jsem ležela schoulená v rohu postele, mobil volně položený na uchu, a s pevně zavřenýma očima jsem se přesvědčovala, že mi to nevadí. Že vůbec není rozdíl v tom jestli mi povídá o klucích nebo o holkách, pořád jí to přeju nebo s ní soucítím, ale nikdy, nikdy do toho netahám svůj prázdný život. Tohle jedno specifické štěstí jiných mě bolí až do morku kostí. A kvůli tomuhle štěstí mě může pomalu přestat potřebovat.

Lhala bych, kdybych tvrdila, že mi to ani trochu nevadí. Ale já jsem já a jen si přeju, aby si neubližovala a aby jí neubližovali ostatní. A pokud mě přestane potřebovat, i když si to asi sama ještě neuvědomuje, může mě nechat jít. Může mě nechat samotnou. Protože sebenenávist mi nedovolí o její pozornost bojovat. Kdo jsem já - nikdo.


Úryvky z povinné četby IV.

8. června 2018 v 15:41 | darksoul |  Citáty z knih
Na západní frontě klid; Erich Maria Remarque

"Jsme zaražení, každý ví, oč jde, takže není třeba mnoha slov. Moc nechybělo a dnes jsme tady v těch almarách neseděli. Bylo to s námi zatraceně nahnuté. A proto je všechno nové a silné - rudý mák a dobré jídlo, cigarety a letní vítr."

"Žádnému z nás není víc než dvacet. Ale mládí? Mládí? Tomu už je dávno. Jsme staří lidé."

"Staří lidé jsou pevně spojeni s tím, co bylo dřív, mají pevnou půdu pod nohama, mají ženy, děti, povolání a zájmy, které už jsou tak pevné, že je válka nemůže přervat. My dvacetiletí však máme jenom rodiče a někteří mají děvče. […] Ještě jsme nezapustili kořeny. Válka nás odplavila."

"Celý svět bychom měli vodit kolem toho lůžka a říkat: Tohle je František Kemmerich, stár devatenáct a půl roku: nechce umřít. Nenechte ho umřít."

"Žal světa, muka tvorstva, divoká, hrůzná bolest úpí z toho křiku. Jsme bledí."

"Všechno je monotónní; jízda, volání i déšť. Monotónně teče na naše hlavy i na hlavy mrtvých tam vpředu, teče na tělo mladého rekruta s ránou, která je příliš velká pro jeho bok, teče na Kemmerichův hrob, teče na naše srdce."

"Nejsme dobří k ničemu. Válka nás pro všecko dobré zkazila."

"Tuhé vězení by byl sklep. Dříve nás také uvazovali ke stromu, ale to je teď zakázané. Někdy s námi už zacházejí jako s lidmi."

"Nohy už nechtějí sloužit, ruce se třesou, tělo už není než šílenství těžko potlačované a tenkou kůží potažené, než bezbřehý, nekonečný řev, jenž může každou chvíli propuknout."

"A i kdyby nám jej vrátili, ten kraj našeho mládí, už bychom sotva věděli, co si s ním počít."

"Jsme opuštění jako děti a zkušení jako staří lidé, jsme suroví a smutní a povrchní - myslím, že jsme ztraceni."


"Míjejí týdny - měsíce - léta? Jsou to jen dny. Čas, který kolem nás mizí, vidíme ve tvářích umírajících, házíme do sebe žvance potravy, utíkáme, hážeme, střílíme, zabíjíme, poleháváme, jsme slabí a tupí, a jen to nás drží, že mezi námi jsou ještě slabší, ještě tupější, ještě bezmocnější, co se vyjevenýma očima dívají na nás jako na bohy, kteří občas dokážou uniknout smrti."

"Pokud musíme být zde, v poli, tak frontovní dny, jakmile pominuly, v nás klesají ke dnu jako kameny, protože jsou příliš těžké, než abychom o nich mohli hned přemýšlet. Kdybychom nad nimi hloubali, zabily by nás ještě dodatečně, neboť, na to jsem už přišel: děs lze snést, pokud se člověk prostě přikrčí; - ale usmrcuje, jestli o něm přemýšlíte."

"Jsem to patrně já, kdo se změnil. Mezi dneškem a tehdejškem je propast."

"Hrozný pocit nicoty ve mně náhle stoupá. Nenalézám cestu zpátky, jsem vyloučený; ať prosím, ať se namáhám seč jsem, nic se nehne, netečně a smutně tu sedím jak odsouzenec a minulost se odvrací."

"Tělo je tiché, naprosto tiché, teď bez jediného hlesu, chroptění ustalo, ale oči křičí, řvou, v nich je shromážděn všechen život, soustředěný k nepředstavitelné námaze utéct, soustředěný v děsivou hrůzu před smrtí, přede mnou."

"Teprve teď vidím, že jsi člověk jako já. Myslel jsem na tvé ruční granáty, tvůj bodák, na tvé zbraně - teď vidím tvou ženu a tvou tvář a to, co máme společné. Odpusť mi kamaráde. Vidím to vždycky příliš pozdě."

"Jsem mladý, je mi dvacet let; ale ze života neznám než zoufalství, smrt, strach a spojitost nejnesmyslnější povrchnosti s propastí utrpení. Vidím, že národy jsou hnány proti sobě a že se mlčky, zaostale, pošetile, poslušně, nevinně zabíjejí. Vidím, že nejchytřejší mozky světa vynakládají zbraně a slova, aby to všechno bylo ještě rafinovanější a trvalo to ještě déle. A stejně jako já to vidí všichni lidé mého věku, zde i tam na druhé straně, na celém světě, se mnou to prožívá moje generace."

"Toto léto 1918 je nejkrvavější a nejtěžší. Dny stojí nepochopitelně jako andělé zlatí a modří nad ringem zkázy. Každý zde ví, že válku prohráváme."


"Kdybychom se vrátili domů v roce šestnáctém, rozpoutali bychom z bolesti a síly našich prožitků vichřici. Vrátéme-li se nyní, vrátíme se unavení, rozpadlí, vyhořelí, z kořenů vyvrácení a bez naděje. Už se nedokážeme vpravit do života. Vyznat se v životě."

"Jsme plamínky tenkými stěnami chabě chráněné před vichřicí konce a nesmyslnosti, v níž plápoláme a někdy toneme."


Na západní frontě klid - Erich Maria Remarque [rozbor]

7. června 2018 v 19:16 | -DarkSoul |  Rozbory povinné četby

Na západní frontě klid

Erich Maria Remarque

1. AUTOR
- 1898 - 1970
- německý spisovatel
- podle nacistické propagandy skutečné jméno Paul Kramer (Remarque pozpátku)
- nacisty popřena jeho účast ve válce, označen za Žida a literárního zrádce
- Témata vyskytující se v dílech: nechuť k válce, nesmyslnost války
- Současníci: Ernest Hemingway, F. S. Fitzgerald
- Další autorova díla: Tři kamarádi, Miluj bližního svého

2. OBECNÉ INFORMACE O DÍLE
- dějiště: Francie a Německo - Západní fronta
- realismus
- spisovatel ztracené generace (=generace, která zažila válku; problémy s opětovným zařazením do společnosti)
- Dílo poprvé vydáno v roce 1928, v České republice roku 1967
- Originální název: Im Westen nichts Neues
- název symbolizuje nedůležitost jednotlivců ve válce
- zfilmováno 1930 (film obdržel Oscara)

3. JAZYKOVÁ STRÁNKA DÍLA
- originálně psána v němčině
- 20. století, 1. světová válka
- epika, válečný román
- slang mezi vojáky, gradace textu, archaismy, vulgarismy
- kompozice chronologická (+ retrospektivní vracení ve vzpomínkách), 12. kapitol
- spisovný jazyk, úvahové prvky
- ich-forma (po smrti hrdiny er-forma)

4. CHARAKTERISTIKA HLAVNÍCH POSTAV
- Pavel Baumer- hlavní postava, hrdina z nemajetné rodiny, středoškolský student
- Tjaden, Muller, Leer, Kemmerich (umírá jako první)
- Kropp- jsou s Pavlem v klášteru, amputují mu nohu a on vzdává život
- Katczinsky- Pavlův nejlepší přítel
→ Pavlovi přátelé, vojáky, jediní lidé, kteří mu rozuměli, a kterým mohl důvěřovat
- Himmelstoss - desátník, který šikanuje vojáky, Pavel s přáteli mu to později oplácí, zbabělec, v civilu listonoš

5. DĚJ
Je rok 1916 a s ním i První světová válka. Příběh vypráví o studentech gymnázia, které vlastenecký učitel, svými názory doslova donutí jít do války a pomoct tak německé armádě za každou cenu. Studenti mají zkreslenou představu o tom, co je čeká. Nicméně skupina spolužáků z jedné školy se přihlásí k armádě a podstupují krátký vojenský výcvik, předtím než budou posláni na frontu. Už tam poznávají omezenou povahu jejich velitele (Himmelstossem), který je při každé možné příležitosti šikanuje. Pavel se ale brzy nakrátko vrací domů, kde má nemocnou matku. Začíná si uvědomovat věci, které předtím nevnímal a neviděl. Jeho přátelé začínají umírat, dokonce přímo v jeho náručí. Pavel umírá ztrápený a nešťastný, uvědomuje si chybu, které se dopustili, umírá v den, kde je na Západní frontě vyhlášen KLID. (děj použit ze stránky zde)

6. TÉMA A MYŠLENKA DÍLA
- Vykresnení společnosti zkažené nesmysluplnou ideologií
- Mladí lidé jsou přesvědčováni, že válka jít do války je pocta
- Generace byla zničena válkou, a to i když unikne jejím granátů


7. VLASTNÍ NÁZOR

Nemyslím si, že vůbec dokážu pár slovy vyjádřit, jak hluboce se mě tato kniha, naprosto neočekávaně dotkla. I přes to století, které dělí mě a samotného autora, dokážu cítit všechny ty emoce a každá myšlenka zůstává nedotčená časem, názory a atmosféra jsou až moc nebezpečně podobné současnosti - válka je náboženstvím lidstva. Nikdy jsem si nemyslela, že bych mohla mít něco z povinné četby tak moc ráda a upřímně si to užívat, a věřím, že tuhle laťku už jen tak některá kniha ze seznamu nepřekoná. V Remarquovi jsem cítila víc bolesti a vášně než v Rimbaudovi, a to už je opravdu co říct. Tleskám, tleskám přes moře času, a cítím se ztracenou generací. Možná, že díky nim se jednou budeme schopni najít my.


Související obrázek

mostly just the end.

22. května 2018 v 16:47 | darksoul |  Poems
I had a dream yesterday,
a dream without beginning.

I felt my death in it,
and it was quiet but raw -

I fell into a volcano,
and not a soul saw.

A strange sensation
came running down my spine,

as if I expected this
for a long, long time.

I shook and shivered
in endless anticipation,

of what's to come
and how will it go.

Then, huray,
it has finally been satisfied:

I died, I died, I died.


Citáty z beletrie VI.

10. května 2018 v 22:02 | darksoul |  Citáty z knih
Už je to tak, období čtení knih je zpět a chci, aby nikdy neskončilo.

Tvorba Carlose Ruize Zafóna

Španělský autor, který si získal moje srdce. Spolu s Donnou Tartt mě dokáže přímět cítit se úplně oddělená od reality. Vtáhne mě do příběhu, a já nechci pryč. Jsem plná té atmosféry, postav, i příběhu, který bych pravděpodobně ani tak nehltala, pokud by nebyl napsaný tím dokonalým způsobem, který nutí mé srdce být rychleji a můj mozek přemýšlet více a vyvolávat nádherné obrazy a ideje. Nedostižitelná inspirace - tak bych popsala jeho způsob psaní.
Asi nikdy mě nepřestane udivovat, jakým způsobem Zafón píše, jaká slova vkládá do úst svým postavám, jak líčí atmosféru tajemna, což dělá Barcelonu a všechna ostatní místa milionkrát nádhernější a přitažlivější, než se můžou zdát. Nikdy jsem se moc nezajímala o Barcelonu...teď se usmívám už jen při myšlence na to, že ji v říjnu budu moci navštívit.
Nikdy mě neomrzí, jak popisuje smrt a samotu. Jak slovy dokáže vytvořit tu neskutečně emotivní tragédii, která je přesto tichá a klidná, jako mnoho dalších zasněných pohledů a scén, kterými nás Zafón obdarovává.
Čtěte, pokud se chcete ztratit.


Tady je jen malá ukázka jeho slov ze dvou románů, které můžu po týdnu vrátit do knihovny, protože jsou už přečtené:

Marina

"Nikdy jsem nikomu popravdě nevyložil, co se tenkrát stalo. Tehdy jsem netušil, že oceán času, do kterého jsme pohřbili své vzpomínky, nám je dříve nebo později vyvrhne zpátky." str. 10

"Koncem sedmdesátých let byla Barcelona přeludem ulic a uliček, kterými se člověk mohl vrátit v čase o třicet nebo o čtyřicet roků zpátky. Stačilo jen překročit práh některého domu či kavárny. Čas a paměť, dějiny a fikce, vše se v tom okouzlujícím městě prolínalo jako vodové barvy na akvarelu v dešti." str. 11

"Zmítal jsem se mezi chorobnou fascinací, s jakou mě to zapomenuté místo uchvátilo, a tím, co mi říkal zdravý rozum." str. 14

"Prohra v tichosti víc vyzní." str. 37

"Vždycky říkával, že lidé nechávají plynout život, jako by měli žít věčně a že právě v tom spočívá jejich zatracení. Vysmíval se životu i smrti, všemu božskému i lidskému." str. 59

"Malovat znamená psát světlem." str. 59

"'Mohl bych malovat třeba i tisíc let,' mumlal Salvat na smrtelné posteli, 'a barbarství, nevědomost a bestialitu lidí bych nezměnil ani o ždibíček. Krása je jako fouknutí proti větru reality. Moje umění nemá smysl.''' str. 60

"Světlo v jeho nitru navždy umlklo." str. 65

"Měl jsem dojem, jako bych se ocitl v nějaké hrobce. Šlo o jednu ze stovek přízračných budov, díky nimž historické jádro Barcelony získalo nádech zakletého města." str. 73

"Ostrá slova mi dala pocítit, že jsem cizí člověk v cizím domě. Jako by mi chtěla naznačit, že to není moje rodina ani můj domov, ani moje starosti, a i kdybych se snažil sebevíc vytvářet si takovou iluzi, nic se na věci nezmění." str. 153

"Zadíval jsem se do tmy, jako bych čekal, že na tom místě najdu vysvětlení všeho, co se dělo. Viděl jsem však jen smrt a ticho." str. 154

"Ocitli jsme se v zakleté Barceloně, v labyrintu duchů, v němž ulice měly mytická jména a kde nám za zády chodili skřítci." str. 167

"...život připraví každému z nás několik málo okamžiků opravdového štěstí. Někdy jde o několik dní nebo týdnů. Někdy o pár let. Všechno záleží na našem osudu. Vzpomínka na tyto chvíle nás pak navždy provází a vytváří v naší paměti místo, kam se po celý život snažíme vrátit, ačkoli se nám to nepodaří." str. 194

"Něco se zlomilo a já jsem nevěděl co, cítil jsem však, že jsem tam navíc." str. 231

"Potřeba její přítomnosti ve mně vyvolávala fyzickou bolest. Spalovala mi nitro a nikdo a nic mi nemohlo přinést úlevu. Stala se ze mě šedivá postava bloudící chodbami. Můj stín splýval se stěnou. Dny míjely jako opadané listí." str. 233

"Na okamžik jsem měl pocit, že jsem se pomátl. Že by se to všechno nacházelo jen v mých představách?" str. 234

"Barcelona mého dětství už neexistuje." str. 254


Zářijová světla

"Samota je podivný labyrint." str. 81

" 'Je to moje soukromá svatyně.'
' Daleko od celého světa, že jo? '
' Tak daleko, jak jen to jde.'
' Ty nemáš moc rád lidi, co? '
' Záleží na tom, jaké lidi,' odpověděl s úsměvem Ismael. "str. 95

"Zvuk hlasů stoupal až k jeho oknu jako kouř ze špatně uhašené cigarety, klikatě a vrtkavě, a nešlo si ho nevšímat." str. 131

"Procházet se po Cravenmoore bylo jako procházet se v opojném, ale děsivém snu." str. 135

"Ve světě světel a stínů si každý člověk musí najít svou vlastní cestu." str. 226


I - so imperfect, so weak, so unspeakably lonely

30. dubna 2018 v 21:24 | darksoul |  In dark mind
"Dark: (adj.) 1. A thousand knives of solitude in the chest. Devoid of company. Devoid of light."


Cítím se jako velmi osamělá osoba, když na Čarodějnice, svátek požárů a připitých ožralů, kdy se máte sejít s přáteli a dělat pořádné průsery, ležím na posteli, dívám se na seriály a čtu.

Ani vám nejsem schopná říct, jak moc mi to samo o sobě vadí. Jistě, ráda bych si připadala, že někam patřím, ráda bych odpověděla na dotazy "A kam se chystáš na Čarodky?" něco jiného než neurčité "Nevím," nebo se cítila jako naprostý outsider a chudák bez přátel, když vidím lítostné pohledy těch, kterým jsem odpověděla, že se nikam nechystám. Ráda bych se opila, přiznávám, ráda bych poslouchala dobrou muziku a ráda bych se smála.

Euforie takových věcí se mi ale už nějakou tu chvíli vyhýbá. Častěji se utápím v samotě, chodím na klidná setkání s jednou nebo dvěma kamarádkami - sednout si do kavárny, projít se po městě a tak podobně - ale moc nepiju (alkohol je pro mě zaručený startér nevhodných depresivních myšlenek), spíš kouřím (také startér depresivních myšlenek, já vím), mluvím a myslím na nepodstatné věci.


Sotva si už pamatuji, jaké to je, cítít se chtěná a oblíbená a šťastná, že jsem s mnoha lidmi, a to to není ani měsíc od doby, co jsem to zažila naposledy. Pořád se jen cítím špatně, protože nemám ten druh přátel, ten druh blízkých vztahů, jaké nacházím u lidí v knihách. Jsem hodně naivní, já vím, protože mi opravdu nedává smysl, jak nemůže existovat něco nereálného. Ale já vím, že to existuje, pro určitý druh šťastných, vyvolených lidí. Takoví lidé v určité době najdou skupinu, se kterou jsou si nejblíž, ale většinou je to také skupina, ve které jim je nejhůř. Myslím, že jen smutné, něčím trochu zlomené osoby se dokážou tak blízce spojit s někým jiným. Štěstí bez tragédie není nikdy tak silné. Možná proto já, která nepoznala opravdovou bolest, nemůžu nic podobného najít.

Říkala jsem milionkrát jak se cítím, kdo si myslím že jsem, sebeanalyzuji se, rozebírám se, trhám se tak trochu pro svoje nitro a netrhám se dost pro ostatní. Nebaví mě nudit všechny pořád těmi samými myšlenkami, trápit se nezměnitelným a přijímat osud. Musím se sama sobě smát, když si uvědomím, že bych chtěla, aby o mě svět smýšlel jako o rebelovi, o přitažlivém nebezpečí, o zajímavé holce ukrývající se za maskou. Jsem jenom směšná. Smějte se mi.



Ha.

Ha.

Fucking Ha.


Citáty z beletrie V.

27. dubna 2018 v 17:54 | darksoul |  Citáty z knih
Plavec; Joakim Zander

Výsledek obrázku pro joakim zander swimmer

"Díváš se na mě, oči čisté jako příslib deště, a já vím, že víš. Víš to stejně dlouho jako já. Že tě zradím. Právě teď je zrada tak blízko, že oba cítíme její páchnoucí dech i nepravidelné bušení srdce."


"Otočil jsem se a chtěl se vydat zpátky k autu. Moje stopy mezitím zavál sníh. Jako by mě na to molo někdo spustil ze vzduchu, jako by má přítomnost postrádala kontext, souvislost, příčinu."

"Možná přemýšlí jako já. Říká si, že vyvažujeme zlo zlem. To je naše rovnice. Ať žije relativita."

"Není nic, čeho bych nelitoval"

"Moje minulost je tak falešná a vykonstruovaná, že dokonce ani vzpomínky na tmu neodpovídají skutečnosti."

"Georgova naděje se rázem rozplynula. Ani se ji nesnažil zadržet. Nahradila ji ochromující bezmoc. Ale zároveň i něco nového. Hněv. Strašlivý hněv, stejně nečekaný jako osvobozující."

"Nikdo toho o smutku neví tolik jako já."

"Hlas mám dutý, bublavý, tak plný krve a smti, že ho téměř nepoznávám. On je však na doznání umírajích zvyklý."

"Ve hře je tolik vyšších cílů, že při tom zapomínáme na hodnotu lidí. Jako by jedinec nic neznamenal."

"Kolem zazníval hluk velkoměsta. Hukot aut, vzdálené sirény. Klara se předklonila a naplnila plíce letním vzduchem. Teď.
"Jaký byl?" zeptala se.
Nejdřív se zdálo, jako by Susan otázku neslyšela. Potom se pomalu otočila. Oči měla šedé jako skály v moři, jako popel, jako žiletky.
"Rád plaval," odpověděla."


Kdo chci být (monolog hněvu)

23. dubna 2018 v 19:17 | darksoul |  In dark mind


Můj dnešní příspěvek na Instagramu byl můj obličej (to se nestává často).
Napsala jsem k němu, že chci být černou dírou v prázdném vesmíru, ale odpuzovat Slunce.
Tak si říkám, jestli je to vůbec pravda.

Někdy si připadám jako velký lhář, lhář lidem, lhář sobě. Namlouvám si iluze o svém stylu života, o svých přátelích, o rodině, o traumatech, o štěstí, o své inteligenci, o mně.
Je to někdy ponižující.
Cítím v sobě takový hněv, na lidi a na sebe, ale jakoby nevycházel ze srdce ani z hlavy, kde se tvoří nejvíce lidských emocí.
Cítím hněv v konečcích prstů, na plicích, když vdechuji cigaretový kouř.
Nenávidím se za to, že kouřím. Nenávidím se za to, jak vypadám pod tím vším oblečením. Nenávidím se za to, že jsem tolik osob v jednom těle - kdo má mít převahu? Koho mám pustit - snílka a spisovatele, zodpovědného a pilného studenta nebo snad zamyšlenou, volnou duši, tu stvořenou k hrubé, melodické muzice a tolik obdivující tu vidinu punk životního stylu?

Nemůžu takhle fungovat napořád, v sobě nastřádané miliony otázek, miliony možností a žádnou z nich plně nevyužít.
Nejdou mi ani psát příběhy, nejde mi psát poezie, nejde mi číst, protože jsem stále tak stažená do svých vlastních myšlenek nebo rozptýlená smíchem a jinými stimulanty.
Hledám se a ztrácím se, frustruje mě to.
Zabíjí mě to, protože nemůžu žít.

Možná, že jsem kuřák a kouřím naschvál v tom vědomí, že mě to může zabít. Snad každý chce střípkem svojí osobnosti zemřít a pak náhle zas žít navěky. Ráda bych žila navěky, s bolestí a zkušenostmi a s pocitem, že stojí za to, vidět svět umírat.
Teď sleduji jedině tak své vlastní stárnutí, svou vlastní nudu, tu jednotvárnost mých dní, tu rovnou čáru mých pravidelně se střídajících pocitů:

Koukej, ani se nedokážeš dívat, jak vypadáš.

Hele, a teď jsi šťastná.

Jíš. Už zase jíš.

Pro tuhle písničku stojí za to žít.

Dneska už máš pátou cigateru. Přeju ti ať tě zabijou.

Kamarádi sou to nejkrásnější, co mám.

Je tohle deprese nebo si zase vymýšlím?

Jo, pro tuhle knížku taky stojí za to žít.

Nežiješ, přiznej si to.

No a co, že kouřím. Punk life let's go.

Pro nikoho nejsi dost dobrá.

Nikdo tě nemiluje. Co je to za život.

Nikoho nemiluješ. Co je to za život.

Chci žít navěky.

Chci vás vidět všechny šťastné.

Umřete.



On friends (a další střípky o mé nekompetentnosti k životu)

17. dubna 2018 v 19:53 | darksoul |  In dark mind
"The most terrible poverty is loneliness, and the feeling of being unloved."

16:34 Falešné hloubky

Prokrastinuji. Ať už co se týče učení, přátel nebo života. Nevnímám a padám do svých myšlenek, a přesto se směju a někdy si připadám ošklivá ale veselá. Střádám v sobě víc a víc malinkých zážitků a věcí, o kterých by normálnímu člověku ani nestálo za to mluvit, natož psát. A já tu sedím u otevřeného okna, v jedné z nyní velmi ojedinělých chvílí samoty, sleduji déšť a vzpomínám si na ten vzdálený den, kdy jsem v mrazu, chvilku po rozbalování vánočních dárků, chodila po sídlištích v našem malém městě a natahovala do plic trávu, mluvila a hodně přemýšlela o podivných, nesouvislých konceptech.

Vzpomínám na těch milion věcí, o kterých bych chtěla psát, ale nedostává se mi těch správných impulzů, jako bych nikdy necítila tu správnou atmosféru a slova nevypadala tak přitažlivě jako ve chvílích, kdy jezdím hromadnou dopravou nebo jsem na jakémkoli jiném místě, kde psát nemůžu. Snad v sobě nacházím hloubky, které jsou až falešné.


16:50 Přátelé

Důvod, proč zase zírám do deště a klávesnice mi klape zase jednou pod prsty, jsou ti maličcí tvorové zvaní přátelé. Drží vás pod vodou i nad vodou, znáte je a učíte se o nich, je jich hodně a pak najednou málo.
Odháním své přátele. Zaháním je, přestávám s nimi mluvit a nemám tu sílu udržet s nimi vztah déle než se snaží oni. Chtějí se ode mě odstřihnout? Nebojuji.
Nedávno jsem se snažila navázat nové přátelství, napsala jsem jako první - což je u mě nevídaný jev - zahájila jsem konverzaci, dostala jsem se do osobnostních témat, o kterých má sebeanalytická povaha chce mluvit a taky se o nich už nikdy nezmínit. V naprosto neukončené konverzaci jsem se zastavila a slíbila jsem si, že se k tomu vrátím později - potom se stal internet (tedy spíš se nestal, protože nefungoval) a já teď jednoduše žiju s dalším načatým ničím, z čeho mohla být alespoň trošku dlouhodobější zajímavá konverzace - známost, pro nedostatek lepších slov. Na pozdravy jiných potencionálích přátel neodpovídám, zdržuji se snahy; někdy si říkám proč. Není to o tom, že bych snad přátele nechtěla, v hlavě mám sny a touhy a děsivou potřebu mít lidi, kterým na mně záleží. Chci tu blízkost, ty zážitky, ten pocit, že o někom vím víc než ostatní. Možná si nepřipadám dost dobrá, možná mě baví se trápit.
Vtipné.

Nechci tím říct, že nemám přátele, jen chci pořád něco víc, něco silnějšího, reálnějšího a nepřetrhnutelného. Něco, na co nikdy nezapomenu.

17:16 Samota

Cítím se sama. Hodně sama. Poslední dobou více sama, než kdy předtím (a to jsem byla v mé pubertě hodně depresivní). Nechci shazovat vinu na ostatní, ale je to asi tím, jak jsou okolo mě všichni ve vztahu, po vztahu, těsně před vztahem, a jak úplně všichni už mají alespoň mírnou představu, jak je cítit ta mysteriózní láska - ta nepopsatelná, nedefinovatelná, smrt překonávající emoce. Co to je? Jak si můžou být lidi někdy tak blízcí? Jak k tomu vůbec dospějí? A nakonec dětinské Proč to neznám já? Proč Ne Já?


17:22 Smrt z plic

Asi jsem kuřák. Ne extrémní, ale občasný, přičemž občas už je několikrát týdně. Možná mě to začne zabíjet a já si začnu stěžovat na opravdové problémy kromě samoty (Kdoví, jestli to bude bolet víc?) a možná umřu předtím, než budu tak stará, že si na mě začnou ukazovat jako na starou pannu. Může člověk vůbec žít, aniž by potkal lásku, zájem o lásku, neopětovanou lásku, cokoli lásku?

17:26 Asi nežiju

A, prosímvás, když už jsem v těch naivních otázkách - je těžší nebýt nikdy milována a nikdy nemilovat nebo mít zlomené srdce? Já slýchám o zlomených srdcích. Mnoho a mnoho hodin plných bolestných slov, při kterém se děje se srdcem něco i mně, ale z toho, jak se někdy cítím, když nestimuluji mozek seriály a knihami, si opravdu nejsem jistá. O co asi přicházím? Slyšela jsem, že se zlomeným srdcem si lidi připadají, jako by už zemřeli a teď už jen čekají na smrt těla. Pokud ale nemiluji, přicházím o život. Tak nežiju. Co byste si vybrali - nežití...nebo smrt.

Závist a nenávist bílého prášku před ní

30. března 2018 v 21:24 | darksoul |  Poems

Závidět
trávu a čáru bílého prášku před ní,
Závidět
volnost a hloubku a jinost jejích myšlenek,
Závidět
jak její temná realita vystihuje moje snění,
Závidět
ten styl života, přátele a jak se chová navenek.

Vždycky jsem také chtěla být tak jiná,
odporovat moralitě a zákonům společnosti,
žít hodně, uznat že svět je samá špína,
a nechat to bolet až do morku mých kostí.

Nenávidět
jí v ohrožení závislosti,
Nenávidět
nebezpečí a hloubku jejích myšlenek,
Nenávidět
jak pálí lidi, sebe a všechny stabilní mosty,
Nenávidět
všechny její slzy na dně prázdných sklenek.

Vždycky jsem chtěla, aby byla šťastná,
aby žila a smála se bez té spousty přetvářky,
nechat ji milovat a vidět, že zem je taky krásná,
nevidět ji nejíst a tlumit její nářky.

***

"Všechno je v pohodě,"
no to kurva není,
tohle nebyla část mého snění.
Já jsem ta co měla žít v tragédii,
co chtěla zažít něco, co dost možná nepřežiji,
co chtěla sedět s přáteli na špinavých místech
a z nich vidět vesmír
a jeho ohavnosti psát na politých listech.
Nic jinýho než bolest jiných tady ale není
ty zasraný hvězdy
náš osud prostě změní.


Citáty z beletrie IV.

25. března 2018 v 21:49 | darksoul |  Citáty z knih
To; Stephen King

"Město Derry dovedlo umění zapomenout na tragédii a neštěstí téměř k dokonalosti."

"Pokud by se někdy měly fikce a politika stát navzájem zaměnitelnými, tak se zabiji, protože nevím, co bych dělal. Politika se totiž stále mění. Příběhy nikdy."

"Mluvíš o něčem reálném, Billy, nebo prostě mluvíš jako spisovatel?"

"Byl přesvědčen o tom, že tlustí chlapci mohou milovat hezké dívky jen vnitřně. Kdyby někomu řekl, co cítí (stejně neexistoval nikdo, komu by to mohl říci), tak by se ta osoba určitě rozchechtala tak, až by z toho měla mrtvici."

"Byla to nádherná představa. Chtěl, aby se vytratila. Chtěl, aby nikdy, nikdy nevybledla."

"Rozjařenost se nedala vysvětlit tak snadno. Byl to takový osamělý pocit - trochu melancholický. Byl venku, nesený křídly větru, a nikdo z těch lidí, co jsou v bezpečí za těmi jasně ozářenými čtverci svých oken, ho nevidí. Jsou uvnitř, ve světle a teple. Nevědí, že kolem nich prochází, to ví jen on. Je to jeho tajemství."

"Nejlépe lžeme, když lžeme sami sobě."

"Za Deweye bych položil život, kdyby chtěl, a i když nikdo úplně nezná srdce druhého člověka, jsem přesvědčen, že on by také položil svůj život za můj, kdyby na to přišlo."

"To jsem si myslel, že už bude konec, že těmi posledními slzami jsme završili jeho pohřbívání. Ale kdo ví, jak dlouho takový zármutek vlastně trvá? Copak není možné, aby i po třiceti nebo čtyřiceti letech od smrti dítěte, bratra nebo sestry člověk nepomyslel na tu osobu se stejnými pocity prázdnoty, s pomyšlením na ta másta, jež už nikdy nebudou navštívena… snad ani smrtí?"

"Točí-li se kola vesmíru správně, pak je dobro vždy kompenzováno zlem - ale i dobro může být strašné jako zlo."

"Myslím, že to je v Pánu prstenů, jedna postava říká něco jako "cesta tě přivede k cestě"; že můžeš vykročit tenkou pěšinkou, co nevede nikam a dopadneš líp, než když od hlavního schodiště svého domu sestoupíš na široký chodník a dostaneš se… nu, kamkoliv. A stejné to je s příběhy. Jeden vede ke druhému a ten zase k dalšímu, snad se vinou směrem, kterým chcete, snad jdou úplně někam jinam. Nakonec možná je zajímavější ten hlas, která vypráví, než vyprávění samo."

"Tvé vlasy jsou záblesky zimního ohně
jak v lednu řeřavé uhlíky.
Spalují tím ohněm i srdce mé."

"Prostě neustíle žila s jeho tváří v srdci, s mámivou a slastnou bolestí. Položila by za něj život."

"Ta hudba měla svoji moc, spravedlivě patřila všem hubeným dětem, tlustým dětem, ošklivým dětem, zakřiknutým dětem - zkrátka všem smolařům na světě. Cítíl v ní šílené a nádherné napětí, které je schopné zabíjet i povznášet."

"Tlačí pěstmi na ty sloupy, a přesto tvrdí, že vidí duchy."

"Bill se podíval z Mika na Richieho, Richie mu pohlédl do očí. A Bill jako by v ten okamžik téměř zaslechl cvaknutí - jaky kdyby poslední součástka zapadla na své místo do stroje neznámého určení. Pocítil mrazení v zádech. Teď už jsme všichni pohromadě."

"Některé věci se prostě musí udělat, i když v tom je určité riziko. To je první důležitá věc, na kterou jsem přišel sám a kterou nemám od matky."

"Prostě výraz použil, jako mají spisovatelé sar používat správná slova na správných místech, dar z onoho jiného světa, odkud někdy správná slova přicházejí."

"Neuvědomoval si, že na něj Richie zadumaně hledí - nedívá se na něj jako jedno dítě na druhé, ale - na krátký moment - jako se na dítě dívá dospělý."

"Možná, pomyslel si, ani něco takového jako dobří a špatná kamarádi neexistuje - možná existují prostě jen kamarádi, lidé, kteří za vámi stojí, když je vám nejhůř, a kteří vám pomáhají překonávat samotu. A kvůli nim asi stojí za to mít strach, doufat, a žít. A možná také i za ně zemřít, když je to třeba. Žádní dobří kamarádi. Žádní špatní kamarádi. Jen lidé, které chcete, s nimiž potřebujete být; lidé, kteří se zabydlí ve vašem srdci."

"Myslím, že tenkrát to byla první opravdová bolest, jakou jsem kdy v životě pocítil, říkal ostatním. A vůbec nebyla taková, jakou jsem si ji představoval. Nijak mne jako člověka nezdeptala. Spíš si myslím, že mi dala určitý základ pro srovnání, dala mi poznání, že člověk může existovat dál i v bolesti, i přes bolest."

"Stáli tu na dešti v úzkém kroužku, navzájem se objímali a poslouchali šumění lijáku na listech větvích keřů. A to si pamatovala nejlépe: šumění deště, vzájemně sdílené ticho a trochu nejasnou lítost."

"Někdy mě pobaví, když si pomyslím, jak dlouho bych asi tak mohl existovat od chvíle, kdy bych opravdu publikoval něco z toho, co tu po nocích píši."

"Ale někdy se může stát, že když člověk prožije svůj život v nedůvěře a osamělosti (nebo ve smůle), ať už z vlastního rozhodnutí nebo v důsledku toho, jaký si na něj udělá názor společnost, najde si přítele nebo milence a pro tu osobu pak žije, na tu se upne jako pes na svého pána."

"Zavřel oči, rozmýšleje si, jak tu větu dokončit, a zatímco si to stále ještě rozmýšlel, zemřel."
"Realita je vysoce nespolehlivá koncepce, nic solidního."
Výsledek obrázku pro it stephen king

Vesmír pro sny nadějných

16. března 2018 v 15:03 | darksoul


Všimli jste si někdy, jak se temnota třpytí?
Jak ve vesmíru, kde není ani stín lidský,
se temnota odráží a pohlcuje sama sebe,
dýchá nicotu, září do dálky tisíci malých světel,
jako dírky v černém plášti, kterými prosakuje
světlo dnešního dne, a zítřka, a budoucnosti?

Pohlcujeme i my sami své vlastní světlo,
každý člověk sám pro sebe černou dírou?
Tvoříme my pro sebe na Zemi peklo,
hazardujem se svou sílou, a honíme nekonečno?

Můžem být světlem a tmou a nadějí do dalších dní,
většina z nás tu však hnije a zaplétá svůj příběh života,
ale možná, možná tu je někdo, kdo ještě sní,
o pláštích černých dam a o světýlkách budoucnosti.





weak cars and strong hearts

15. března 2018 v 0:25 | darksoul |  In dark mind

Přátelství je…podivná věc. Silná, když si to dnes uvědomuji, opravdová a důležitá. V jednu chvíli tvrdím, že mám jen jednu opravdovou kamarádku, a v další, shrnutou v jednom odpoledni, vím, naprosto jistě vím, jak jsem kamarádství podceňovala - a že já, zrovna já, mám těch opravdových, upřímných přátelství víc. Sedm blízkých přátel. Lidi, kteří stojí přede mnou a říkají "Já se postarám, abychom se drželi pohromadě" a slovy si vyjadřujeme, že si budeme pomáhat, že se budeme o sebe starat a nebudeme se bát si nic říct. "Budeme si věřit," říkáme a v tu chvíli, na tom nočním nádraží pokrytém strachem, cigaretovým kouřem a náklonností, tomu doopravdy srdečně věřím a jsem vděčná, protože v mé budoucnosti jsem žádné blízké přátelství, kromě jednoho, rozhodně neviděla.

Já jsem snílek, co vidí skupiny naprosto sobě oddaných lidí, co o nic čte a pozoruje je v seriálech, ale nikdy si neuvědomí, že to nemusí být sen. Nemusí to být perfektní, nejsme tu v knize, ale pokud je to opravdové, má to váhu. Neviděla jsem to, ale teď to cítím, a je to krásný, osvobozující pocit. Přehlížela jsem to moc dlouho, protože je zodpovědnost zajímat se a starat se o životy dalších lidí, a já si často nepřijdu dost důležitá na to, abych okolo sebe měla lidi, kterým na mě záleží.

A jak jsem se dohrabala k poznání, že mám víc přátel, než jen hlubokou, snad nezničitelnou náklonnost k dívce, kterou znám od dětství, a pak holku z akce, se kterou vedu bolavé konverzace o životě a pětihodinové rozhovory přes mobil?


Pití, bouračka a nádraží.
Přesně v tomhle pořadí.

Věděla jsem totiž, že jsou mými kamarádkami. To je slovo, kterému nepřikládám tak velký důraz - bavíme se ve škole, občas nějam zajdeme, ale nikdy to nejde zrovna dohromady, nikdy mě to neprobije, i když mě to často udělá šťastnou.

S nimi, se šesti spolužačkami, z nichž jednu ještě do svého nynějšího, aktualizovaného kruhu přátel nepočítám, protože si k ní stále hledám cestu (nevím, jestli to bude teď lehčí nebo těžší, když ona byla řidičkou), jsem dnes strávila celé odpoledne.
Bowling byl skvělej (Piña Colada ještě lepší), byl tam smích a třetí kolo se skládalo z nepřekvapivě nízkých výkonů způsobených sníženou rovnováhou. Vyšli jsme na střechu obchodního centra a dusily se radostnou náladou, pozdravily jsme spolužáka ve Starbucks, dlouho se rozmýšlely, jestli ze sebe udělat klasickou mírně opilou mládež a vozit se na parkovišti v nákupních vozících…z toho nakonec sešlo a my šly k autu, ve kterém jsme měly být odvezeny k parku, kde bychom pokračovali ve stínu podvečera v rozhovoru a alkoholu.
No, nedojely jsme, co víc mám říct.
Vlastně, znáte mě, samozřejmě, že něco řeknu.



Řeknu křižovatka, řeknu, že řidičák dostala před pár týdny, řeknu hloupá chyba, řeknu zmatek, moc lidí v autě, jásání a vtipy o smrti a "hlavně bacha, ať nás nevybouráš" "…kdyžtak řekni a my se zklidníme".

Nic se nezpomalilo. Nic nenasvědčovalo ničemu než jízdě. A pak, když už u sebe byly auta moc blízko, někdo z nás řekl "pozor," ale se pomalu jelo dál. Kdo má přednost? Kdo ví. A trhlo to s námi, a vteřinu bylo ticho, a pak jedna z nás, ta samostatná a strašně zodpovědná, začala organizovat, začala se starat a my některé z nás šly na příkaz pryč. Chodily jsme v okolí a bylo to roztržité a provinilé. Čekaly jsme, nenápadně jsem byla vyslána k místu a já (ne tolik nenápadně, jak bylo plánováno) jsem zjišťovala situaci. Čekaly jsme dál, a byla zima a obloha je už tmavá. Všichni probírají, co se stalo a já jsem pohroužena do divného ticha, s monologem v hlavě ("Kurva, kurva, kurva, dala bych si cígo, kurva, co teď, kurva, kurva,…").



Nikdo nebyl zraněný, vyšlo to asi nejlíp, jak mohlo.
A my, po dlouhém čase stráveném potloukáním a mluvením v blízkosti osudného místa, se rozdělily a jely po skupinkách domů nebo na nádraží. Koupila jsem cigarety, čímž jsem porušila svoji abstinenci (dala jsem to 14 dní), ve které jsem si chtěla dokázat, že nejsem závislá, a při cestě nočním městem jsme je vypotřebovaly skoro všechny. Ale probíraly jsme to, už jsme se zas smály a rozhovory se najednou točily v takové intimnější, bližší rovině, jako kdyby se to stalo, abychom se nebály mluvit o jiných než všedních věcech. Mluvily jsme o svém strachu, o obavách a o špatných chvilkách, o dobrých věcech a o tom, co je v životě vlastně opravdu důležité. Možná trochu o depresi, to bylo už jen mezi čtyřma očima, z nichž pár byl můj.



A po tom všem…cítím se spokojená. Prostě a jednoduše spokojená. Všechno zlé je asi stejně pro něco dobré. Dnes to byly otevřené oči, pootevřené srdce a mírný úsměv, kvůli kterému jsem nemohla ani pořádně přemýšlet o tom, že jsem, pokud bychom jeli rychleji, pokud bych seděla jinak, mohla skončit v nemocnici.

Not even me.

8. března 2018 v 15:25 | darksoul |  Poems
Co bych o sobě napsala v roce 2014 (ano, byla bych ještě víc patetická a směšná než teď):



Jen se podívej, na toho démona,
na toho co ti nedá spát,
na toho co tě v noci budí,
a ty ho nevidíš,
nevidíš,
nevidíš.

Ostatní ho vidí v tobě,
v tvých pohledech,
a z toho jak ze svého těla děláš skrýš,
jak se zahrabáváš do sebe
a cítíš se tak odhalená,
že si ryješ do břicha,
do nohou,
snažíš se otočit na ruby,
vysypat všechno to smětí,
co dusí tvoje vnitřnosti,
až od všeho budeš
kompletně oddělená.

"City tam, mozek támhle,
do tvé hlavy trochu táhne,"
směje se ti srdce
a z očí ti krvácí,
nemiluješ a nebudeš milována,
to je bolest, co ti je dána,
jak by řekl někdo jiný
před několika lety,
kdo nosil stejné jméno
a v hlavě stejné smetí.

Smutný den,
smutný sen,
a slzy vzácné jak diamanty
se ti hrnou do očí,
míchají se z krví
a vytváří obraz,
umění.

Protože co jiného
by bylo utrpení?



What’s up with me and house parties

13. února 2018 v 1:17 | darksoul |  In dark mind
To, co jsem na house parties (tady spíše "cabin-parties) vždy obdivovala, jsou všechny ty náhodné události, malé rozhovory, setkání a celkově všechny ty naprosto spontánní, nečekané věci, které se na nich stávají. Naprosto mě učarovává stání ve tmě před domem s člověkem, kterého skoro neznám a vedení rozhovoru, nebo když někdo v kuchyni tiše namíchá drink ostatním, a ten smích, ta radost, to naprosté "teď je všechno v pořádku, i když za chvíli budu ležet s bolestí hlavy tam na tom stole."

Tak jsem se ve svých osmnácti konečně něčeho takového stala součástí.


Mým problémem je, že mi naprosto uniká to umění mluvit s lidmi, začleňovat se do skupinek a nepřipadat si navíc. Nikdy mi to nešlo, a tak se stávalo, že jsem v té chatě uprostřed lesa často seděla sama u malých kamen, na židli u stolu jsem přemýšlela jestli mám hlad, za rohem chaty jsem vnímala tlumenou hudbu zevnitř. Stává se to na většině akcí, je to asi už v pořádku, měla bych si zvyknout, když nad tím tak přemýšlím. Lidi mě vnímali jako tichou a povzbudovali mě k hovoru (pro upřesnění - protože většina z nich byli mými bývalými spolužáky, zas tak cizí to všechno nebylo) a za mými zády si pak šeptali, že jsem pořád zvláštní, že pořád dost nezapadám, a já jim vduchu odpovídala, jak vím, že bych si to měla o moc víc užívat, ale že na mě alkohol prostě nepůsobí vůbec stejně jako na ně. Oni jsou z něj šťastní a já jsem z něj zamyšlená, ponořená do sebe, chcete-li.

Takže, dlouhé tiché a osamocené chvíle vynechány, co jsem vlastně viděla, s kým jsem byla, a cítila jsem tu neurčitou jiskru života v alkoholové estetice jako je to v indie filmech?

Asi ano. A to je důvod, proč jsem ráda, že jsem šla.


***

Začátek byl plný zkoumání a vítání, radostného pokřiku a nalévání prvních drinků - první dvě hodiny byly bezchybné. První joint, alkohol, začíná mi být špatně (tady začíná ta spousta vysedávání). Zvracela jsem? M-hm. Ale pomohlo to.

Při druhém jointu, mi kluk, který ho balil, podal bundu, s tím, že jde dovnitř ubalit další. Moje zanedbaná mysl to pochopila jako "Dík, že mě bereš jako věšák," a on jen "To je pro tebe, aby ti nebyla zima." A ta bunda byla sakra příjemná, a mně bylo teplo.

Později jsem v té zimě, s cigárem (a ve svojí vlastní kožené bundě) probírala zážitky ze školy.

Ve tmě mi kluk zabalený do dětské deky s hvězdičkami vyprávěl své black-out příběhy.


Několikrát jsem si šťastně plácla s klukem, co měl dokonale podobný vkus na songy (bum, bum).

A později jsem stála sama v kuchyni, opřená o stůl jsem přemítala kdoví o čem, osamocené beaty z beden mi bily sem tam do uší, a tenhle kluk přišel, v tichu si namíchal drink, pobrukoval si u toho, podíval se na mě a se slovy: "Jo, to by šlo," odešel. S mou příjemně se motající hlavou to působilo mnohem hlouběji, než teď, když to tak formuluji.

Ztratila jsem z očí osobu, kvůli které jsem tam vlastně byla. Vídala jsem ji celou dobu, ale teď se už někam na víc než hodinu vypařila. Všichni voláme. Nezvedá to. Vrátila se později, nemuseli jsme se vůbec bát (tenhle soukromý vtip mě nutí se smát. Je v pořádku, že na něm není nic očividně vtipného.)

Nakonec tu byl ten viking. Ten kluk, co našel ve skříni kožešinu jezevce, přehodil si ji před záda, do ruky si vzal násadu z již zlomeného koštěte, do druhé poklici z ohromného hliníkového hrnce, a doslova celý večer tam takto oblečený
chodil….Později jsme spolu vedli dlouhou diskuzi o seriálech (ehm, Vikings).

***

Spala jsem na uzoučkém, krátkém křesle, nohy zaháknuté o nohu stolu, abych nepadala, kapuci přes hlavu a v hlavě pomotané myšlenky. Nechtělo se mi brečet. To je úspěch na to, co se mnou alkohol dělá.

Bylo to krásné a bolestně trapné, pocity, které se proplétají celým mým tichým životem.


There's a girl...

5. února 2018 v 10:08 | darksoul |  In dark mind
Je tu dívka.

A jako někdo, kdo má pořád hlavu v pesimistickém "I'll never be loved," jako osoba žijící ve stejném přesvědčení a odpírající si byť jen pocit naděje ve vztah, cítím, že bych o ní měla mluvit, i když jsem se o ní už potichu několikrát zmínila (x).

Většina opravdových vztahů, které mám není jednoduchá. Snad je to protože nehledám obyčejné lidi. A dva nejdůležitější z nich, tedy dvě stejnojmenné osoby, které jsem potkala v různých stádiích mého života, jsou ty nejneuvěřitelnější a nejsložitější, přesto oba neskutečně důležité.


Tahle dívka, o které mluvím, mě oslovila na mé první akci v klubu více než před rokem. Byla jsem tam se spolužačkami i přes můj odpor ke klubům, pak sama, a najednou tam byla ona, kupovala mi pití a stála se mnou na téměř opuštěném parketu.
Od té doby se toho o mě dozvěděla hodně a troufnu si říct, že i já o ní - věci, které nikdo jiný neví. Ta myšlenka, že se mi někdo svěří s něčím, s čím nevěří nikomu jinému, vždy donutí mé srdce bít hlouběji.

Takže je tu, v mém životě, několikrát přemýšlím (přirozeně s jistotou, že jsou to jen fantazie) jaké by to bylo jí třeba políbit, protože přeci jen je jedním z mála lidí, co mě, zdá se, doopravdy chtějí poznat.
Nevídáme se často, voláme si a píšeme. Někdy to je těžké. Ona je těžká na vstřebání, protože její život se odehrává v děsivě dramatickém, realitou jakoby jen mírně podpořeném filmu. Jsem z ní často nervózní - já nemívám kamarády. Ne takhle blízko.


A pak, jedné letní, hluboké noci, s měsícem zářícím vysoko na obloze, se dostaneme k určitému tématu, kdy mi napíše "Nevím, co k tobě cítím," a myslím, že se mi zastavilo srdce a já se dívala na ten měsíc, na ten ohavně obrovský měsíc, minuty dlouhé jako roky. Pak byla konverzace samé "nevím, nejsem si jistá, opravdu, já taky nevím,..."

To měl být příběh o tom, jak jsem se poprvé zamilovala. Jak se někdo poprvé zamiloval do mě. A jak jsem, ve svých 17, konečně cítila něco k jinému člověku.

Jokes on me.


Už to asi není otázka "Will I ever be loved?" spíš jako "Will I ever love?"
Necítím lásku. A když jsem si měla vybrat, jestli s ní být a nic necítit, nebo jí odmítnout, měla jsem alespoň tolik slušnosti, abych jí nelhala.
Jako bych si to dělala sama, jako bych byla přesvědčená, že si to nezasloužím, že nemůžu mít jiného člověka. Je to celkem smutné, když si uvědomím, jak moc na tom nenaplněném pocitu lpím.
Toužím po tom, ale odmítnu to, když je to nabízeno. Nevím, jestli to je ukázka velkého sebeovládání a morálních principů (této variantě moc nevěřím) nebo ochromujícího strachu z vlastní nedostatečnosti.


Jednou jsem jí objala, hodněkrát jsme o tom mluvily (více či méně vážně), několikrát jsme o sebe zavadily prsty (ne zcela omylem), jednou mi položila hlavu na rameno (a obě dvě jsme cítily, že to neslo větší význam, než mělo).
A nic není ukončeno.

Myslím, že to je horší než kdybych byla ta zamilovaná já. Věděla bych, že nemám šanci, přenesla bych se přes to...ale takhle, takhle působím bolest.


the one i don't really like

4. února 2018 v 18:31 | darksoul |  In dark mind
"Ty se nemáš moc ráda, co?"

Čekám, až se na tu špatně skrývanou pravdu někdo zeptá narovinu,

a já jen pokrčím rameny, usměju se a řeknu jim:

"Na světě je hodně věcí, co mám ráda.
A je pravda, že sebe mezi ně nepočítám, to ano."

Mít někoho ráda je těžké, když jsem taková.

A pak je, ať je to kdokoli, nechám,
ať mě po mě přejedou tím zkoumavým pohledem,
který se bude divit a přitom potvrzovat jejich myšlenky.

Bude to jako otevřít dveře, které by měly být zavřené,
protože na svoje pocity nesmím myslet.

Přeleje se přese mne vlna slané vody,
budu se dusit pravdou, ale budu si říkat,
jak moc to mohlo být horší.

Oheň tak trochu nenápadně napadne můj žaludek,
a začne mi spalovat zdravý úsudek,
je dost možné, že led v očích roztaje,
slzy se mi vyplaví z očí.

Zachvátí mne hurikán pocitů,
jako se to sem a tam stává za temných nocí,
kdy jen pozoruji svou ruku,
jak se proplétá pouličním světlem rozděleným žaluziemi,
oči mě budou pálit,
kapky přetékat přes kořen nosu.

Zarazím je dlaní, nyní ponořenou do stínu,
otočím se,
a zapomenu, na mě -

na tu, co nemám zrovna ráda.


Kam dál