Možná psaní není pro mě, jako spíš je pro ty s těžšími srdci, krásnějšími myšlenkami a grandióznějšími životy.
Možná melancholie k umění nestačí.
Přesto se to však zdá být tím jediným, co mám, a používám často, častěji, než je zdrávo pro zlepšení mého života.

A tak píšu něčím, co se snad dá nazývat krví mé duše.

***

Město ve tmě

Čtvrtek v 22:31 | darksoul |  In dark mind
Co je ta věc na tmě, že všechno naprosto změní? Co je ta věc na tmě, že k ní přistupujete tak opatrně, zdráhavě, ale přesto se do ní chcete ponořit, ztratit se v ní a být probuzená v něčem jiném, než je realita?

Dlouho už jsem nebyla ve tmě venku, ne tímhle způsobem, jen pro účel estetiky a nočního vzduchu. Řekla bych, že mi chyběla cigareta, ale to říct nemůžu, protože estetické cigarety bez bolesti na srdci jsou prázdné a zneuctěné. Pustila jsem si hudbu, všech 800 songů, aby se míchal rock s instrumentální a indie a metalcorem, přesně jak mé srdce vypadá pod vším tím nervózním bušením.


Park, schody, těžké dýchání pro mě přehlušené screamy ze sluchátek, pár lidí a aut. Náměstí je, co se týče pohledu na architekturu, skvostem. Ne na úrovni dalekých, evropských metropolí kultury, ale takovým malým osobním skvostem. Staré pouliční lampy, takové ty co jste o nich dříve slýchávali a zakopáváte o ně na starých hřbitovech, se elegantně vzpínají v ulicích, jejich menší provedení jsou připevněná ve stěnách starých domů s barokními doplňky. A při procházení úzkých uliček a pohledů do temných, náhle stromy končících zákoutí a placů patřících k divadlům, cítím se jako vrah ve Foglarově románu - možná proto že zabíjím jeho šlechetné představy o dobře vychované mládeži, možná protože o něm přemýšlím s piercingem ve rtu a kožené bundě. Ale dýchám a připadám si horší v tom dobrém smyslu. Horší tak, že si představuju jak někoho rýpám klíčem po obličeji, když se mě snaží okrást na jedné z ulic, horší tak, že nevypadám jako svatá, ale spíš jako známá individuí, co se motají v nočních ulicích s odřenými klouby a myšlenkami zamlženými trávou a čistou vodkou. To druhé mi je trochu proti srsti, proti prvnímu tolik námitek nemám, ale horší je i lepší, protože myslím na všechny ty krásné věci a na zvláštnost okolo mě a pak myslím na svou budoucnost, ale jen tak na okraji mysli, těsně přes racionálním myšlením, abych mohla být bezpečně ve svých snech o Anglii a vysoké a Norsku.

Spočívám pohledem na lavičce, kde mi dívka ukazovala knihu a při každém otočení stránky svoje prsty otřela o ty moje, a kde se moje nohy dotýkaly jejích, a kde se kouř z načich cigaret míchal do sebe v divoké symfonii, v jaké jsme my později utíkaly před deštěm a s opatrným smíchem si nadávaly. Přemýšlím, jestli o ní mám přemýšlet, ale bude lepší když si nechám hlavu prázdnou.


Na prázdných místech je osobitá ta kapka nervózního strachu, která odkapává zezadu do centra mého myšlení jako "Kap, zavřou tě tu," "kap, tma a tma a otevírací doba končí za chvíli". A je to tak iracionální, že kvůli tomu do toho liduprázdného parku jdu. A když říkám liduprázdný, myslím tím tak prázdný, že si říkáte, jestli už není dávno opuštěný a vy jste se jen ztratili v čase. Všechno je sice stále dokonale upravené, zastřižené, ale jde úzkostný pocit ze dvou prázdných lahví od piva precizně srovnaných na lavičce, z růže pohozené uprostřed cesty a ptačích křídel zděšeně pleskajících ve větru v tichu mezi dvěma písničkami. Spěchej se zdá jako velmi urgentní slovo, ale líbí se mi to, protože vím, jak mi lže, a tak nespěchám (možná jen trošku), pozoruji stromy, keře a nekonečný záhon, který vede k dokonale konečnému východu. "Otevírací doba 08:00 - 21:00" hlásá uvítací tabule, když se na ni v 20:31 dívám. Stejně ze mě opadne "zavřou-mě-tady" pocit až zde, při pohledu na bránu z venčí.

Rozhoduji se, že půjdu ještě kousek, abych viděla tajemné modrý nádech prosvitující za zakrytými okny prázdného hokejového stadionu, a pak přešla přes most a znovu se vědomě znepokojila.
Dřevěný svatý mě vítal na mostě ze železa, jako by se snažil někoho uklidnit. Je už rituálem, že se koukám dolů, skrz mezery mezi kovovými destičkami, přímo na zvlněný tok řeky. Pod konstrukcí jsou reflektory, u nichž si nejsem jistá, jestli mají pomáhat při snadné cestě ve tmě, působit jako upozornění na samotný most, nebo (tomu názoru fandím) osvětlovat hustě spletené pavučiny, které tak jen září a je nemožné si jich nevšimnout.
Díváš se dolů, skrze ty pavučiny a halogenové světlo na vodu, bolestně vnímáš své kroky, vnímáš a přitom si musíš zachovat tu nepřítomnost ducha, aby to s tebou trochu hrklo, aby ti "spadnu!" pohnulo vnitřnostmi, když se most láme ke klesání u druhého břehu, a ty máš nohu ve vzduchu o trochu déle, akorát na to aby se ti zdálo že padáš do prázdna, než tvrdě došlápneš na poklesnutou konstrukci. A pak jdeš dál.


U univerzity o kousek dál pozoruji ježka přímo přede mnou, jako bych něco takového nevídala každý druhý den na trávníku za intrem, kam vede okno mého pokoje. Okolo mě prochází osoba s pláštěm přes ramena. Dívá se na mě, já na něj, zdá se to podobné nějakému druhu němého pozdravu jako "asi poslouchám jednu stejnou skupinu jako ty, pak se rozdělujeme, ale potkávám tě raději než popfans". Je asi přesně to, co si představíte pod osobou s pláštěm: kanady, triko Metallica, rukavice s ostny a dlouhé vlasy svázené do culíku, ne hezký, ale zvláští. Mám ráda zvláštní lidi. Mám ráda jiné lidi.

Stejně si nemyslím, že lidé okolo mě rozumí tomu, co jsou noční procházky. Jak dutí musí uvnitř být?

 

Slytherin sky.

Čtvrtek v 17:43 | darksoul |  Poems
Na instagram sdílím většinou slova jiných lidí, pečlivě ohraničená uvozovkami. Pokud píšu něco svého, bývá to většinou nicneříkající prázdný text nebo pár slov, kterým stejně nikdo neporozumí.
Našla se ve mě však inspirace; spojení "slytherin sky" je asi nejvyšší level mé kreativity, protože můžu říct, že na to jsem pyšná. Dvě slova z mé mysli mne dělají pyšnou - možná nejsem tak složitý člověk, jak jsem myslela.
Každopádně jsem tedy jednou ke své fotografii sdílela něco hluboce mého, ne geniálního, ne ani nijak neobyčejně dobrého, jen klidný, příjemný rým, který nikomu neubližuje, nikomu o mně nic moc neprozrazuje, a přesto říká: "Tohle je ona, osoba pod povrchem."

***

And the slytherin sky rose above me,
I felt its cold grip onto my spine.
And I was sad,
and I was calm.
And the sky,
the suffocating sky,
will always know why...

(/the worlds above me
are the worlds bellow my feet/)


rimbaud, rimbaud (Citáty z knih)

19. září 2017 v 20:26 | darksoul |  Citáty z knih
Jsem zpět s Rimbaudem. S ním a jeho slovy, která jsou pořád stejně emocionální jako téměř před rokem, kdy jsem se rozhodla jít na divadelní hru o něm, před rokem, kdy jsem četla opilý koráb a jeho dopisy.

Není takovou tou otevřenou motivací, jako když vám někdo říká "Musíš teď něco napsat," ani tím hlasem uvtitř hlavy, co naléhavě šeptá "Jak si to říkáš, když jsi nenapsala ani řádek za tento týden, za tento měsíc."
Rimbaudovy řádky, a taky řádky těch ostatních, mi doporučují psát. "Najdeš se v tom, probudí tě to, budeš tak znát něco, co nikdo nevysvětlí." A s tím můžu někdy psát i ne-špatné řádky.



Přebral jsem:- Ale, drahý Satane, zapřísahám vás, mějte zřítelnici trochu méně vytřeštěnou! Než nastane těch několik malých zpozdilých zbabělostí, vím, který máte rád, když spisovatel nejeví deskriptivní ani instruktivní vlohy, vám nabízím těch několik ošklivých listů ze svého zápisníku zatracence.

Pohřbívám mrtvé ve svých útrobách. - zlá krev

A myslete na mne. Proto tak málo lituji světla. Mám štěstí, že už netrpím. Můj život byl jen samé sladké šílenství, je to k politování. - noc v pekle

Měl bych mít svoje peklo pro zlost,svoje peklo pro pýchu - a peklo pohlazení; pekelný koncert. - noc v pekle

Lásku je třeba znovu vynalézt, jak známo. - třeštění

Poslouchám jej, jak dělá z hanby slávu, z krutosti kouzlo. - třeštění

Kolik nočních hodin jsem probděla vedle toho drahého spícího těla a přemýšlela, proč chce tolik uniknout ze skutečnosti. Nikdy nikdo po ničem podobném netoužil. Uznávala jsem - aniž jsem měla o něj obavy - že může být vážným nebezpečím pro společnost. - Možná, že zná tajemství, jak změnit život? Ne, jenom hledá, odpovídala jsem si. - třeštění

Zdálo se mi, že ke každé bytosti náleží několik jiných životů. Ten pán neví, co dělá: je to anděl. - třeštění

Ó časy, ó hrady! Čí duše je bez vady? - třeštění

Už neumím mluvit! - ráno


ILUMINACE

Můžeme se uvádět do vytržení při ničení, mládnout krutostí! Lid nehlesnul. - pohádka

Naší touze schází dokonalá hudba. - pohádka

Moje moudrost je ve stejném opovržení jako chaos. Čím je moje nicota oproti úžasu, který vás čeká? - životy

A sen vychladne. - bdění

Valit se únavným povětřím a přes moře k ranám, tichem vražedných vod a vzduchu k utrpení; příšerně rozbouřený tichem k mučení, které se směje. - úzkost

Zahajme znovu hledání za hluku ničivého díla, které se shromažďuje a stoupá v masách. - mládí

Pokud jde o svět, až odejdeš, co se s ním stane? V každém případě nic z dnešní podoby. - mládí

Utopíme v krvi logické vzpoury. - demokratická


DOPISY VIDOUCÍHO

Já se nyní nořím do bláta co nejhlouběji. Proč? Chci být básníkem a pracuji na tom, abych se stal vidoucím: vy to nikdy nepochopíte a já bych to ani nedokázal vysvětlit.

JÁ je někdo jiný.

Moje smutné srdce slintá na přídi…

Takže básník je vlastně zloděj ohně.

Žena nalezne neznámo. Budou její myšlenkové světy odlišné od našich? - Nalezne podivné, neprozkoumané, odpudivé i rozkošné věci; a my je uchopíme a pochopíme.


 


y N e O s | poezie

14. září 2017 v 19:23 | darksoul |  Poems
"A proč vlastně ne?"

A proč vlastně ano?
Stejně shnijeme na stejné půdě,
kde jsme vzkvétali,
z těla hnilobou nám srdce bude rváno.

To, štěstí, které jsme tak hledali,
se ukáže jako satanův klam,
láska a hněv a závislost
vyplují z těla tisícem ran.

Snažit se zvěčnit a ukázat svou krásu,
děkuji nechci, neholduji jasu,
skryju se ve stínech, poslouchajíc vlastní stíny,
vykoupu se v odrazech své vlastní vnitřní špíny.

.
.
.

Dnes jsem objala déšť,
vsakoval se do mých tváří,
a já neskláněla pohled
v hrdlu horko, jako bych pojedla
tisíce sluncí.

"A proč vlastně ne?"
Protože kdyby ano,
rozkládala bych se svými hříchy.


Love and other not-feelings.

14. září 2017 v 19:04 | darksoul |  In dark mind
Dlouho jsem nepsala. Ani ne tak z pohledu času, jako spíš z pohledu událostí, a nedokážu si přesně obmotat moji mysl okolo správného důvodu.
Možná jsem neměla tolik volného času, se vším tím stěhováním zpátky na intr a mluvení a mluvení a mluvení se spolužáky, spolubydlícími nebo hodinovými hovory s kamarádkou, která asi není jen tak obyčejná "kamarádka" pokud víte, jaký myšlenkový pochod se vám snažím podsunout.
V hlavě mám bordel, totální a chaotický, i když se zdá že si sedí ve svém koutku a nechává mě normálně fungovat, což budí zdání (kterým se klamu i sama), že je všechno vlastně při starém.

A ono není.


Dostávat pozornost a být považována za důležitou, jsou kvality, kterými nejsem zvyklá být označována. Upřímně to někdy sakra bolí. Ty rozhovory o tom, že cítí víc než přátelství, a jejím životě, který hraje v každém slově, co promluvíme, enormní roli. Všechny ty "mám tě ráda", "záleží mi na tobě", "nechám tě rozhodnout"... já jsem rozhodnutá, ale pořád mi nehoří srdce, jak se o tom vypráví, pořád nad ní nepřemýšlím hodiny denně a pořád cítím, že se celá nacházím mimo to rozpětí zvané láska, do kterého by mé i její pocity měly zapadat dohromady, abych si mohla být jistá, že na sebe jen nehraju hru, že nechci přijímat její "víc než přátelství" jen proto, že jsem to jednoduše nikdy neměla. Nejistota mě sžírá, protože i přes její nejviditelněji skrytá potvrzení, která od ní stále a stále tiše požaduji, protože jejím citům vůči mě nevěřím (hurá mému sebeznehodnocujícímu se já), nemůžu dát jí ani sobě nic jiného než "nechci, aby to skončilo". Vím, že jsem cítila to malinké, příjemné zastavení srdce kdykoli jsme se omylem (nebo naschvál) dotkly rukama, vím, že se jí často nevědomky dívám na rty a občas, opravdu jen občas si představuji, jak ji líbám, vím tohle všechno, ale není to elektřina a poezie, kterou očekávám jakkoli naivně to může znít, já totiž jinak netoxickou lásku odnikud neznám.


Připadám si hloupě, protože si pamatuji na dny, na léta, kdy jsem láskou opovrhovala, byla si jistá, že neexistuje, či že je jen slabým odvarem oproti hněvu, který zasahuje srdce každé lidské bytosti ve větší míře než láska. A dnes, i přestože stále nacházím velkou pravdu v Rimbaudově "Láska neexistuje, je třeba ji znovu objevit", sedím tady a přemýšlím o lásce. O lásce, o lásce, a jak ji cítit. Protože... můžu ji vůbec cítit? Jsem téměř dospělá a ještě mi nikdy nehořelo srdce nákloností. A teď, když se to nabízí, ignoruji všechno, co se mi mé vnitřnosti snaží říct (jde to lehce když mají většinou tak prázdné hlasy a slyším jen krev, krev, krev, proudící mými žilami), abych náhodou neslyšela nějaký šepot, potvrzení lásky nebo chladnosti.

Možná na tom ani nebude záležet, ona je dalším z těch lidí, kteří ke mě asi byli neviditelnou silou přitaženi, protože vycítili, jak vyhledávám jejich příběhy. A ten její stojí za to. Nebo spíš za nic, je to noční můra. Představte si žít v noční můře a svěřovat se s tím člověku, ve kterém hledáte oporu. A já se tak snažím jí poskytnout - jen jsem někdy moc sobecká a příliš emocionálně uzavřená, abych něco dokázala. Fuck, a tím to můžu všechno zničit. Sebou můžu zničit všechno dobré, co jsem pro ni vymyslela.
Takže ji nemusím mít. Jen ať zůstane naživu a v pořádku, to je šťastný konec jejího příběhu.

Naživu a v pořádku.


Observer of lifes.

27. srpna 2017 v 13:31 | -DarkSoul |  In dark mind
Pokaždé, když se mám mizerně, a pozorování světa je cítit jako tisíc jehliček propichujících mi kůži akorát tak hluboko, aby netekla krev, ale dost hluboko, abych to nedokázala ignorovat, přemýšlím nad lidmi co znám a přemýšlím nad těmi, co znají mě. A nemyslím na ně, abych utlumila tu nepříjemnou bolest, spíš naopak, protože ať mi přináší přízeň mých přátel jakékoli upokojení, v koutku mé mysli pořád škrábe to přesvědčení, že jednou všichni odejdou. Ty tady: posouváš se za hranice mého chápání; ty tam: tvůj život je peklo, které nikdy nepochopím; vy tam někde v dálce: co si vůbec myslíte, stahovat mě do vašeho "silného jádra", když jste jenom známí pro zasmání?


Neznám mnoho lidí, většina lidí nezná mě, a na jednu stranu je to tak dobře, protože po pár dnech psaní a dlouhých telefonátů jsem...vyčerpaná z lidí. Můj život nezávisí kompletně na ostatních lidech. Přežila bych, i když jen sama se sebou a dlouhou nocí, slovy a melancholií. Bylo by to osamělé a dusilo by mě to častěji, než bych si zvládla přiznat, ale dokázala bych to.
K mému smyslu života, jakéhosi ospravedlnění že žiji i přes nepořádek v hlavě, přibyly (nebo tam vždy byly) střípky, které skládám pro ostatní lidi. Sice trávím dny s "chladná, chladná, chladná" proletující mi hlavou, a ano, nezdá se že bych cítila nějaké hluboké propojení s kýmkoli, žádnou lásku jako z poezie nebo jak mi jí popisují ostatní, při větě "nejsem si jistá, jak moc k tobě cítím", větě která se žene za jakýmsi nápadem, že možná víc než přátelství z pohledu jiné osoby - tedy myšlenka pro mě naprosto cizí, stejně jako prohlášení, že mě "chtěla poznat blíž už od začátku, protože na mně něco bylo" - mi jen buší srdce, ale klidně bych se mohla od toho pocitu odtrhnout (což si nemyslím, že je možné u lásky). Ale trávím hodiny rozhovory o pocitech a o problémech, poslouchám příběhy těchto přátel dlouho do noci, a to není chladné, k mému uspokojení....nechci nikoho opustit s jejich démony v mysli.


Jejich příběhy se mnou nemají nic společného, kromě toho že jsem posluchačem, a někdy mě to znervózňuje, protože proč ne já, já jim chci pomoct převzetím kousku té bolesti co cítí, ale také chci ty krásné chvíle s propojenými prsty a tajemnými úsměvy, co mají. Ale to nejsem já, že? Já jsem vypravěč a posluchač a pozorovatel, beru co se mi dává, hledám slova a předávám je dál, doufajíc že najdou to jediné, malé místečko v duši člověka, kde by mohly pomoci. A bez jejich příběhů jsem ničím.

I have somehow became part of a story much bigger than me, than my whole life. But i have also managed to not get myself to far into it; I am suffering it just as an observer, a contact for a specific person in need, whos story is dark, darker than anything i've ever seen in real life. Hurt and pain and agony and lost. Deep shit. And I am observing, I'm offering words, but that is all I can offer. This is a real test. The test to find out if words can indeed change persons world.

artsykeren: “We all feel like worthless trash ”

idk, a chaos of words

27. srpna 2017 v 1:03 | -DarkSoul |  Poems
Mraky prosvícené modrou elektrickou clonou,
žádný déšť,... ticho,... tón.
Myslím, že obloha se zbláznila,
zvenku cítím kouř.
A uvnitř mě - chaos slov.


Svoje smýšlení o sobě už považuji za smrtící zbraň,
jako bubny dunící mi ušima
všechno se škrábe ven, a zubama se drží uvnitř
a já už nevím, co jsem já a co ne.
Je všechna ta krev vůbec moje?



Zkulturni se, dítě zmaru,
neměla bych brečet ani cítit v srdci bolest,
ale jsem marná, a jsem trochu víc já než kdokoli jiný
nebudu se zasypávat tunami hlíny jen pro pocit viny
asi budu z duše odkopávat kameny.


Nevím, vždycky tu a tam brečím,
minutu nebo dvě se s vlhkýma očima dívám do tmy z okna,
a slzy se vsakují do polštáře,
a pak náhle konec,
přestaň na to myslet, dost,
zpět k rozptýlení zvanému internet.

Pain that is not mine

20. srpna 2017 v 2:52 | -DarkSoul |  In dark mind
Nejsem dobrý člověk na sledování tolika příběhů. Filmy a knihy a seriály a anime. Děj důležitý, ale ne tak důležitý jako postavy. A ano, nad tímto přemýšlím v 3AM tmě...

Díky sledování tolika lidí s tolika příběhy a tolika pocity, jsem se naučila hodně o lidských srdcích a motivech, dokážu lépe porozumět ostatním a z tolika slov, která mi proudila ušima předtím, mám možnost sestavit svůj názor a představit ho ve vyvinuté podobě.
S přispěním tolika různých postav a smyšlených srdcí, můžu změnit pohledy jiných lidí a nabídnout pár rad a slov, která by mi nešla vyjmout z hlavy, kdybych se už tolikrát nepoučila životy jiných, přestože smyšlených charakterů.


To je dobrá stránka tohoto zabijáka času.
Byla bych prázdná a bezhlasná, protože můj minimální kontakt s reálnou společností by mi nedal ani špetku zkušeností, které potřebuji znát k emocionální komunikaci s druhými. Kromě požírače času a sociálního života to má však i jinou nevýhodu, která si pomalu uždibuje kousky mojí duše a příčetnosti.Stala jsem se tak empatickou vůči postavám, které vidím a o kterých čtu, že jejich nálady a příběhy přímo ovlivňují moji náladu.
K mojí smůle je tam vždycky ta postava, z jejíchž očí můžete už od začátku vycítit temný příběh, ta tajemná a tvrdá tragická postava., která mě zhypnotizuje. A já jsem totálně fucked, protože tyhle mě ovlivní. Nemyslím tím, že začnu ze soucitu brečet nebo s nimi soucítit, je to jako bych byla ten šílenec co se potřebuje pomstít, jako kdybych se já sama psychicky hroutila, jako bych já potřebovala pomoct. Negativní, negativní, negativní, a pokud je tam náhodou někdo šťastný a probouzí se ráno vedle lásky svého života, brečím, protože...protože nic takového jednoduše nemám.
A trochu mě to vždycky zničí.

Možná je to můj způsob, jak na chvíli ztratit rozum, a myslet si, že jsem víc, než co jsem, že můj příběh je plnější a mé vzpomínky temnější a můj život víc tragický. Možná je to můj způsob jak se na konci dne cítit hrozně, protože jsem doopravdy jen člověk s nezajímavým okolím a cítím se kvůli tomu provinile.

Jaký normální člověk si vědomě vnucuje skleslé, tíživé pocity?


Deep Tumblr Quotes XV.

11. srpna 2017 v 13:10 | -DarkSoul |  DTQ
At some point after your death, someone will unknowingly make the last mention of you, and then you will never be mentioned ever again.
V nějakém bodě po tvé smrti, někdo nevědomky naposledy zmíní tvé jméno, a pak už nikdy víc zmíněna nebudeš.

I really thought the society I was a part of was ridiculous and it was full of shit and everyone was awful, and yet I wanted to fit in.
Vážně jsem si myslel, že společnost, které jsem byl součástí, je směšná a plná sraček a všichni jsou příšerní, přesto jsem chtěl zapadnout. /Bret Easton Ellis/

I hate most people. And I don't want to, it's an awful way to be. But the human race gives me no comfort. I find myself turning to books and films for comfort still. It's repulsive, because one's life consists of people, not things.
Nenávidím většinu lidí. A přitom to nechci, je to příšerný stav bytí. Ale lidská rasa mi nepřináší žádné uspokojení. Místo toho se obracím pro stálé uspokojení na knihy a filmy. Je to odporné, protože život člověka je tvořen lidmi, ne věcmi.

I think I'm greedy, but I'm not greedy for money - I think that can be a burden - I'm greedy for an exciting life.
Myslím, že jsem chamtivý, ale nejsem chamtivý pro peníze - myslím, že to může být břemenem - jsem chamtivý pro vzrušující život. /David Hockney/

I'm almost never serious, and I'm always too serious. Too deep, too shallow. Too sensitive, too cold-hearted. I'm like a collection of paradoxes.
Nejsem vážný téměř nikdy, a jsem vážný pořád. Moc hluboký, moc povrchní. Moc citlivý, moc chladnokrevný. Jsem jako kolekce paradoxů. /Ferdinand de Saussure/

The purpose of art is mystery.
Smyslem umění je záhada. /Rene Magritte/


I think people go crazy when they spend too much time alone because they find the parts of themselves they didn't want to know existed.
Myslím, že lidé zešílí, když stráví moc času o samotě, protože v sobě najdou části, o jejichž existenci nikdy nevěděli. /Sandra Lidell/

I have a deeply hidden and inarticulate desire for something beyond the daily life.
Mám hluboce schovanou a nevyslovitelnou touhu po něčem větším, než je normální život. /Virginia Woolf/

My painting is not violent, it's life that is violent. Even within the most beautiful landscape, in the trees, under the leaves, the insects are eating each other; violence is a part of life. We are born with a scream; we come into life with a scream and maybe love is a mosquito net between the fear of living and the fear of death.
Moje malování není násilné, to život je násilný. I v těch nejkrásnějších krajinách, ve stromech, pod listy, hmyz požírá jeden druhého; násilí je část života. Rodíme se s křikem; přicházíme na svět s křikem a možná je láska moskytiéra mezi strachem ze života a strachem ze smrti. /Francis Bacon/

In the end, I embraced the horns. Like an angel who fell to earth I became a devil, one last time.
Nakonec jsem rohy přijal. Jako anděl, který spadl na zem a stal se naposledy ďáblem. /Ig Perris, Horns/

People say you should always do the right thing, but sometimes there is no right thing. And then, you just have to pick the sin you can live with.
Lidé říkají, že bys měl vždy udělat tu správnou věc, ale někdy neexistuje žádná správná věc. A pak si musíš jen vybrat hřích, se kterým budeš moci žít.

I'm not used to being loved. I wouldn't know what to do.
Nejsem zvyklý být milován. Nevěděl bych, co dělat. /F. Scott Fitzgerald/


Z prázných dnů melancholika pt.6

8. srpna 2017 v 13:20 | -DarkSoul |  In dark mind
Znovu píšu pod tímto názvem, podivně brzy, než jak je u mě zvykem. Hádám, že volné letní dny mi přináší alespoň trochu příběhů.
Jako blázen do malých, esteticky krásných okamžiků, které se zdají být tím jediným, pro co šťastně dýchám, zažila jsem další dvě noci, které musím sepsat do slov, snad abych na ně nezapomněla a v budoucnu se mohla podivovat, jak uspokojivé pro mě byly takové detaily:


n i g h t v i s i t

Říká se, že introverti nenávidí neočekávané návštěvy. To můžu potvrdit, pokud však mám jít já neočekávaně o pár desítek metrů níž po ulici a být tam s člověkem, kterého opravdu chci vidět, není nad čím přemýšlet.
Chtěla jsem tvrdit, že jsem se s T. už nějakou chvíli neviděla, ale uvědomila jsem si, že to je asi jen v našem pojetí času, protože jsem s ní pila kafe v mém pokoji jen před několika málo dny. Byly jsme zvyklé spolu trávit každý den na základní škole, ve stejné třídě, ve stejné lavici, takže není snad tak podivné, že si máme vždycky co říct, jakkoli často se vidíme.

V šedých kalhotech, které jsem si ustřihla po kolena (neptejte se), černou mikinou a morkými vlasy ze sprchy čekám před restaurací, ve které pracuje, v podvečerním vánku studenějším, než bylo v posledních dnech zvykem. Za chvíli už jdeme vedle sebe, za našimi zády doznívají poslední barvy sytého západu, fialová a rudá a oranžová.

U ní doma puštěné album, které bych nikdy neposlouchala, ale u ní se to už stalo zvykem, tenhle typ songů, a já proti tomu nic nenamítám. Nějakým způsobem mě to s ní stimuluje, ladí to k atmosféře a všechno zapadá do sebe. Sklenička vaječného koňaku tady, levné víno tam, podivný oříškový alkohol, jehož jméno už neznám. Všeho málo, abychom skoro nic necítili, ale měli co připíjet k rozhovoru.

"Mohli bysme si jít zakouřit do vany."
Nevím, co to je za nápad, ale rodiče nejsou doma, tak jsou ve vaně polštáře, střešní okno je otevřené a dovnitř proniká temný noční vzduch, na kraji vany pár svíček a hrníček jako popelník. Je okolo 11 a my kouříme ve vaně, posloucháme ticho a vedeme přerušovaný šeptaný rozhovor. Jak bizardní představa to je?

Nechala jsem si u ní mikinu. Zdá se, že teď pořád něco u někoho nechávám.


m o o n & n i g h t f a l l

Upřímně, ať se snažím, jak chci, na zatmění Měsíce každý rok zapomenu nebo ho nestihnu. Not today. Nadšeně jsem vyšla ven s hrnkem kávy, mobilem k puštění indie playlistu, naprosto připravená strávit krásnou hodinu posloucháním, upíjením a pozorováním. Až na to, že Měsíc nebyl vidět přes stromy. kill me please.

Nečekaně se z toho vytvořilo mnohem víc, než jsem myslela. V jednom ze vzácných okamžiků, kdy komunikuji se svými rodiči (spíš z viny mojí uzavřenosti než z čehokoli, co by mohla být jejich vina), mě táta vzal na kopec, ze kterého byl Měsíc s vykrojeným kusem dokonale vidět. Seděla jsem za ním na motorce a pozorovala oblohu celou cestu do vedlejšího města, znovu byl čas západu slunce a všechno se zdálo oranžové a idylické, v zrcátku jsem pozorovala svoje vlasy a klikatou cestu obklopenou lesem.

To však nebylo nic oproti pohledu, který se zjevil při cestě zpět z města. V životě jsem neviděla takovou oblohu. Letěli jsme po hlavní silnici, z očí mi stékaly slzy, které tam nemilosrdně vehnal vítr. A tam - za malými kopci a stromy a polem - směs zelené a fialové a modré jako řeka i nejtemnější oceán, a černá pokrytá hvězdami.
Vidět prolínající se zelenomodrou oblohu mě přimělo cítit se malá. A všechno okolo mě bylo obrovské. A ta barva mě, přísahám, okouzlovala a vtahovala do sebe. A já se chtěla dívat déle a déle. Ale pak jsme projeli kolem hřbitova, pár svíček jsem pochytila zapálených, a byli jsme zpět.

Kdy se cítíte malí vy?

Výsledek obrázku pro green sunset

20. Obraz // Let us be (sempiternal)

5. srpna 2017 v 19:06 | darksoul |  Stories
Konečně je to dopsáno, ani nevíte, jak dlouho to bylo v konceptech. Nedá se tomu říkat příběh, snad ani nijak jinak. Je to próza, lyrická, estetická. Jediné, co můžete udělat, je pokusit se vcítit do atmosféry a nechat slova plynout vaší hlavou. Pokud se budete na konci cítit dobře, a možná oceníte výběr několika slovíček, budu poctěna.

Také tam nejsou jména. Dělá to všechno těžším a nesrozumitelnějším: ano. Proč jsem to teda udělala: představivost, přátelé. A taky: Nechci tyhle postavy definovat jmény, jsou totiž jedny z těch, které vznikly podle živých modelů. Při mé exkurzi do Itálie byli oni jedni z mála, kteří mě zaujali. Stáli u vchodu do metra a sdíleli sluchátka s hudbou. Proto jsem jim přidělila příběh.

***

Noční Koloseum osvětlené reflektory (Měsíc počítán jako největší z nich), je jeden z těch pohledů, na jaké člověk nikdy nezapomene a bude se chtít dívat celou noc, ignorovat pouliční prodejce a provoz na silnici, chlad a propocené triko z celodenní obchůzky Říma... tedy pokud to není pohled, který máte možnost vidět každý den. Pak se stanete stejně lhostejnými jako zmiňovaný pouliční prodejce, řidič auta projíždějícího kolem nebo ženy, která přes ulici zalévá květiny. Můžete však být lhostejní také jiným způsobem; jako manželé, kteří se přestěhovali do města nedávno, každou noc se okolo Kolosea prochází, neupozorňují na něj, ale stále z něj cítí majestátní uspokojení; jako stará babička, která považovala stavbu za jednu z nejobyčejnějších a nejstálejších věcí jejího světa, dokud si nezačala všímat maličkostí a krás života, dík uvědomění času, který jí na zemi měl ještě zbývat. Nebo můžete Koloseum vnímat jako skupina dospívajících, kteří okolo něj právě prochází ke stanici metra. Jak ho vnímají oni? Vnímají ho jako antiku, něco starého a zničeného, avšak stále stojícího, jako místo, kde pro zábavu umírali. Cítí krev rozlitou po písku přímo z hrdla gladiátorova, představují si pach arény místo pachu škodlivých vzplodin aut.
Nedá se říct, že by to byl typický pohled všech adolescentních občanů procházejících po ulici, avšak ani oni sami nejsou typickými, tudíž svět stále stojí, utvořen touto souhrou zvláštnosti.

Do této společnosti volně smýšlejících lidí patří také tři chlapci,dívka a podivný druh ptáka, snad vrána, která se drží v jejich blízkosti. Nezvyklá skupina prochází okolo Kolosea každý večer, těsně před stmíváním, někdy si sedají na lavičku skrytou na kopci mezi stromy, tak akorát, aby unikla očím turistů i dlouholetých obyvatel této oblasti.
Mezi trávou zesychající odpoledními nápory veder tam existují, a někdy i něco víc.

Dnes, hodinu před západem Slunce, tři chlapci sebevědomě kráčí po chodníku, cílevědomí, jako by jim cestu značila světelná čára z dálničních tunelů, vrána sedí nejstaršímu z nich na rameni, viditelně zarývá své pařáty do poničené kožené bundy. Už jen ze vzdáleného pozorování ucítíte jistotu, že tenhle kus oblečení je se svým vlastníkem tak dlouho, že by dokázal převyprávět příběh jeho života; všechny skvrny, mírný pach cigaret, na několikrát opravovaný zip, díry ledabyle zašité černou nití nebo překryté záplatami s nápisy vzbouřených mladých myslí.
Někdy bývá oblečení víc než oblečení, a když se podíváte na tohoto muže, vidíte revoltu, ostrost a ohnivý charakter smíšený s hloubkou nebo spíš melancholickým pohledem, jakým uctívá jen pár vyjímečných věcí.
Jeho společníci jsou přes teplé podnebí také oblečeni do nepřirozeně tmavých barev, sloučenina vzdoru a potrhaných kalhot, každý podobné kožené náramky okolo zápěstí a přímé, vzdálené pohledy, pokud si kdo dokáže tuto kombinaci představit. Přesto se zdá, jako by byli blízkým okolím naprosto ignorováni, ať už úmyslně pro jejich podivínství, či neúmyslně, protože lidé nechtějí doopravdy vidět někoho, kdo se vymyká.
Bílé vlasy sestřižené do krátka po stranách, bílé triko překryté černou mikinou, nohy bosé a špinavé od zaprášené země; tento člen jako první náhle zatáčí a následován ostatními se proplétá ztenčujícími se davy do útrob stanice metra. Lístky, přechod přes turnikety, opovržlivý pohled směřovaný na vojáka na hlídce, který jim vždycky rád dělá problémy. Člověk nemusí být ani tak vynalézavý, aby vytvořil imaginární problémy očividným outsiderům.
Možná si chlapci celou dobu povídali, možná jen tak plácali nesmysly, nebo byli úplně zticha, na tom moc nezáleží. Stoupli si do prázdného prostoru u stěny, oči se jim setkali, teď už jistě navázali na jakousi starou, nezávaznou konverzaci, přičemž nejnenápadnější člen s havranními vlasy pečlivě rozházenými do obličeje vytáhl z batohu sluchátka, zapojil je do telefonu a prozatím je nasadil okolo krku. Piercing ve rtu, úsměv jako reakce na probíhající diskuzi. Napadlo ho postěžovat si na vydýchaný vzduch, ale nechal to být.

Na druhé straně nástupiště mezitím zastavilo metro a desítky lidí se ve spěchu vyhrnuli ven. Jako jedna z posledních vystoupila i dívka, tak nenápadná svou nápadností, proplétala se mezi lidmi, snažila se nenavázat jakoukoli formu fyzického kontaktu, spíš jen pro pocit než pro nějaké závažné nutkání. Bylo téměř jasné, k jaké skupině lidí se vydá, dívka oblečená jako člen rockové skupiny vůbec nezapadala do stereotypu ostatních, vzory devdesátých let posedlých vrstevnic.
"Dejte mi zimu, nebo to nepřežiju" řekla směrem k lidem stojícím u stěny.
"Nic jiného ti nezbývá," bělovlasý ji s úsměvem přivítal. "...na," studená lahev ji trefila do hrudi, jen tak tak ji zachytila, ale ani se neopovážila stěžovat si na způsob předání, jen si studený povrch přiložila na čelo a zhluboka vydechla. Lidé, co většinu léta tráví toužením po dešti by neměli žít v Itálii, pomyslela si ironicky ve své situaci.
"Neumírej ještě, na deprese bude dost času večer."
"A smrt horkem...tak bys přece nechtěla odejít."
"Moc vtipný," okomentovala poznámky svých přátel s lehkým úsměvem na rtech, "zůstaneme tady nebo jdeme jinam?"
"Jdeme ke mně," nejstarší člen skupiny ukázal do tunelu, který vedl k další lince metra "akorát to stihneme."
Zdálo se, že Italové přesně vědí, kde mohou tvořit umění, a kde je to etikou zakázáno. Zatímco mládež se opravdu vyhýbala vandalizaci starověkých památek, tady v podzemí byly bílé stěny posprejovány čárami a barvami a obrazci. Ať to zní jak chce, v této době, přímo tady, to bylo umění. Skupinka se proplétala mezi kolemjdoucími, držela se při tom u stěny, aby byli schopni zabočit hned jak se tunel začne rozdělovat. S několika dalšími se pak oddělili od hlavního proudu, zrychlili, aby přímo na čas vstoupili do otevírajících se dveří metra. Lidé se mačkali, přestože se metro zdálo být nekonečně, tisíce kol a tyčí a sedaček, nebylo možné dohlédnout na konec. Mírné trhnutí a skupinka v tichosti sledovala temnotu za okny, přerušovanou světly označující nouzové východy, kam se jednou v noci vydali, pečlivě plánovali, aby je nepřekvapil žádný spoj, a prozkoumali zaprášené chodby a podivné východy, tajnými uličkami se nechali vyvést na špinavou ulici patřící k těm turistům naprosto tabu oblastem. Trvalo jim několik hodin, než se každý dostal v pořádku domů, jen aby si hodili na záda batoh a rozešli se do svých škol či prací. Ze všech čtyř pracovali dva - vraní mladík kvůli zřejmým výhodám, které to poskytovalo, pracoval ve zverimexu, a dívka milovala čas, který strávuje prodáváním knih ve svém malém, zašoupnutém antikvariátu. Neobyčejné práce, pro neobyčejné lidi.
Metro sebou poněkolikáté mírně trhlo a lidé se začali cpát ven.
"Vezmeme to tudy?" poklepal ve spěchu nejmladší na koženou bundu a dočkal se lhostejného přikývnutí. Otočili se ve směru, kterým předtím mladík ukazoval a vymotávali se ze záplav. Všem se jim z lidí dělalo špatně.
Postavili se na roh ulice, do stínu, kde však bylo vidět na oranžovo-rudý západ slunce. Chlapec s vránou poskakující mu nedočkavě na rameni vytáhl balíček cigaret a každému jednu nabídl. Všichni přijali. Jedna symbolická cigareta při rozhovoru s osobami, které jim jsou nejbližší. To se neodmítá.
Kouř se rozplýval do teplého stmívání a ti, co ho posílali ze svých úst vnímali své okolí každou částečkou jejich těla, jakoby snad viděli něco víc, víc, víc, než co to doopravdy je. A možná opravdu viděli za ten závoj reality, možná viděli galaxie. Byli snílci. To oni dělají.
Teď půjdou do bytu jednoho z nich, pustí si hudbu, polehají si na gauče a postele, někdo uvaří večeři a rozhovor se povede až do pozdní noci.
O čem je už jejich soukromá věc. Bude v tom hodně vášně, smíchu a nadávek, to je jisté. Bude to krásné, jako vždy, když se sejdou.

i-am-weis: “ “There was something living about the night.” -The Raven King, Maggie Stiefvater (a commission from trk for @misplacedstraightjacket) available here ”

Jako film někoho jiného.

3. srpna 2017 v 20:13 | -DarkSoul |  In dark mind

Zahrada se noří do tmy.
Noční život se probouzí a zpívá zpola kompletnímu Měsíci.
Káva, a horký vzduch, a podivný pocit u srdce.

"Co tady děláš?" ptá se hlas v mé hlavě.
"Nevím, je to tu hezké," odpoví mé myšlenky.
Cítím, jak se nad tím hlas zamyslel,
jako by si toho doteď nevšiml a musel se rozhlédnout okolo sebe,
"Ano, hádám že to je pravda."
"Víš, připadám si tady jako ve filmu,"
třeba pochopí mé vnímání,
které mě nutí být smutná, ale melancholicky obdivovat osamocenou noc,
"Ve filmu, kde jsem já hlavní postava.
Ne jako obyčejně, kdy se cítím jen jako vedlejší charakter
v příběhu někoho jiného."




And if nothing else / poetry (en)

24. července 2017 v 23:00 | -DarkSoul |  Poems
When I'd have to forget everything
about me, and you, and people in general
I would fight and fight and fight
to keep some of the memories in my mind

*

...and if nothing else
I will never forget
you resting friendly on my bare chest
and me calmly stroking your tangled hair
I will never forget
smoking cigarettes under the sky
and the secret kisses in the dark
and all the messages we sent to each other
and the letters exchanged on New Year's day
the breaths we shared
the monster we scared
the memories we made
and if nothing else
I will never forget us
because our friendship is eternal.


/shit mám tolik gay obrázků, který by se sem tak hodily...ale ona je best friend. takže vlastně nehodily. fml but in a funny way/

Z prázných dnů melancholika pt.5

15. července 2017 v 18:57 | darksoul |  In dark mind
"I hide because there's more to me than what you see and I'm not sure you'd like the rest. I know that sometimes, I don't like the rest."
- Iain Thomas


Kdybyste se ještě před chvílí zeptali, řekla bych vám o svém přesvědčení, o svém nezájmu o názor ostatních a zájmu vytrhat nervy v mém mozku, které mě nenávidí, o mém plánu ořezat sebe a myšlenky, které snad nepatří do hlavy "spokojeného člověka". Teď se dívám na sebe, i do sebe, a utápím se v hanbě. Neořezávám,...přibírám.

To jsou myšlenky, které mi poletují hlavou jednoho pozdního odpoledne, kdy oblečení nesedí jak by mělo, v teniskách jsou potrhané díry, a zdá se že já sama jsem poškozená, mé tělo mi jako obvykle nesedí, a přemýšlím nad poznámkou "Těla nemají duše, duše mají těla," kterou jsem viděla v hlubinách internetu. Kéžby má duše byla alespoň o něco méně nevkusná než mé tělo.
Celkově, můj zevnějšek i vnitřek si je až podivně podobný: spousta nepěknosti zabalená a zakrytá ochranným obalem, oblečením, sarkasmem, odváděním pozornosti, vše, co má skrývat hluboké opovržení, které cítím vůči sobě. Dny, kdy se sama sobě líbím ve svém oblečení jsou stejné jako dny, kdy se mám ráda za své zájmy - tedy nikdy nejde o mě samotnou, jen o cizí věci, které chovám v oblibě.


Nebudeme však o tom mluvit, obloha se zatahuje, slyším bouřku, ano, prší. To je pouze čas k melancholii, ne k nepříjemným rozmluvám o tématech, která jsou široké společnosti tabu.
S přicházejícím deštěm se cítím zklidněná - na mě vlastně vůbec nezáleží. Potřebuji jen trochu dospět, odpoutat se od stereotypních názorů.
Čaj na klíně, černý a hodně slazený, otevřené okno, za kterým potichu proudí prameny deště, kaluže občas zbořené koly projíždějících aut, kromě deště je slyšet klidný, instrumentální playlist, několik hodin dlouhý, a konečně hlavní předmět mého zájmu - tlustá, hutná kniha položená na posteli přede mnou, Hra o trůny, se všemi jejími liniemi a postavami a skvěle stavěnými odstavci. Nenacházím dnes nic moc lepšího než čtení, kapitoly Jon - Tyrion - Daenerys za sebou mi přináší podivné uspokojení.


Je to v pořádku, tak jak to v lidském životě může být v pořádku, ne úplně, ale dostatečně.
Ve větším pořádku to je, když jdu pod bílou, jemnými mraky zataženou oblohou s nejbližší kamarádkou, mluvíme vážně i sarkasticky, přesto trochu vážněji než v minulosti a já si uvědomuji, že jsme možná opravdu dospěly, ona těžším způsobem než já - bolavými zkušenostmi, ale procházíme se stále při sobě se slovy v ústech a žádným zámkem, který by je násilně strážil nevyslovená. Sedíme na lavičce, pod námi rozlehlé louky a pole, mezi nimi se skrývá malá vesnička, ale za nimi jsou silnice a davy a města, a já jsem ráda, že odsud je nevidíme.
U rtů cigareta, a z úst se valí kouř a slova "Mám tebe, to mi stačí." pronesená jen napůl sarkasticky: nejsou naprostou pravdou, protože jsme lidé, a těm nikdy nestačí co mají, ale tak pravdivě, že mají význam. Cestou zpátky opět začíná pršet, cítím jiný pocit, než radost z chvílí, kdy jsem ukryta doma a déšť je představením, ne součástí příběhu mé kůže, přesto na něj nejsem naštvaná.
Je to přeci jen v pořádku.


Not enough poetry in my blood.

2. července 2017 v 22:40 | -DarkSoul |  Poems
Někdo je dobrým spisovatelem,
položí prsty na klávesnici,
pero k papíru a prýští slova,
kličkuje, nutí vaše srdce skákat
a žaludek se stahovat.

Někdo se rodí se slovy s prstech.

Jak však nazvat smůlu takového člověka,
který chodí každý den po ulici se slovy v mysli,
hluboko,
hluboko v mysli,
napadají ho při těch nejbizardnějších příležitostech,
spojení, jaká svět nezná,
ale jeho prsty jsou mrtvé,
odumřelé...


Jak nazvat smůlu člověka,
jenž nemůže psát romány, protože dokáže snít o světech
a potkávat slova,
ale nikdy tyto dvě schopnosti nedokáže sloučit dohromady?

Takoví lidé se utápí v sebelítosti,
hledí na své rukopisy, na svá slova,
která vyzní víc uměle než upřímně,
takoví lidé nejsou šťastní,
protože by se chtěli milovat za něco,
co skutečně umí,
ne nenávidět za schopnost,
kterou si přisuzují,
ale nedokáží ji ovládnout.
.
.
.
Jak smutné pro člověka,
přiznat si, že nemá dost magie ve své krvi,
a tím se stává bezcenným.


Jen člověk.

2. července 2017 v 11:50 | darksoul |  In dark mind
I saw a girl under the tree,
big branch over her head.
"How would it be,"
I thought to myself,
"if I saw her hanging there dead."

***

Jsem tragéd, co byste čekali, jediné, co vidím po smrti, je peklo. Jediné, co vidím před sebou, je smrt. Jediné, čeho si nevšímám, je štěstí.

Včera jsem se propadala a přemýšlela, last night I cried přesněji řečeno, I cried slowly and not even painfully, just quietly. Přemýšlela jsem, kolik lidí v životě mám, kolik spokojenosti se snaží pohltit moji nevděčnou duši. Znáte ten pocit, když je vám dobře, ale vy stále nenasytně žadoníte o víc? Říkáte si, kéžby tahle kamarádka měla ráda mou hudbu, kéžby se tamta kamarádka nezměnila tak bolestivě, kéžby se se mnou tihle lidé víc bavili.
Přací věty jsou nechutné, zoufalé a naivní.


Ale lidé jsou složité věci se složitějšími pocity, lidé jsou poezie, kterou se neodvážím psát, a její čtení mi přijde pomalé a těžké, neporozumnění mě potápí jak kámen na dno oceánu.


A já zjišťuji, že nejsem monstrózním nástrojem vnitřních pohnutek, nejsem ovládaná temnotou, a je mi to někdy až líto, protože jsem jen člověk, jen člověk, jen obyčejný člověk, s chybami a odporem a složitostí, kterou se snažím přetvořit do něčeho temnějšího, aby to dávalo tajemnější smysl, abych byla více mystickou bytostí než jen pochybným člověkem. Drápu si vnitřnosti a hledám v tom smysl, ale zákony společnosti jsou na mě moc silné, než abych se komukoli přímo postavila.



"If you asked me now who I am, the only answer I could give with any certainty would be my name. For the rest: my loves, my hates, down even to my deepest desires, I can no longer say whether these emotions are my own, or stolen from those I once so desperately wished to be."



Hole in my body | poetry

22. června 2017 v 22:07 | -DarkSoul |  Poems
Cítíš, co mám uvnitř,
za ohyzdnou schránkou
mého bytí?
Cítíš, co mám uvnitř,
a jak se to ztrácí?

Husí kůže, potlačené slzy,
uvnitř těla prázdná díra,
snad po kulce,
snad tam vždycky byla.

Srdce, kde je? Kde?
Asi se zadusím, bolí to,
smutek mě škrtí,
myslím, že mě zabije.

Nádech. Nádech.



Aestheticly pleasing metalcore music videos

15. června 2017 v 21:04 | -DarkSoul |  Music Therapy
Většina "obyčejné" populace by si nikdy nedokázala metalcore či jiné skupiny z žánrů punk-rock-metal ztotožnit s přírodou, pohledy na nebe a estetickými, umělecky vyobrazenými scenériemi. "Banda lidí oblečených do černého, co skáčou do davu, bezhlavě běhají po stage a pravděpodobně v průběhu videa někomu ublíží," to je obecný názor, který platil možná tak v určitých sub-žánrech jako dědictví zvyku.
Na tom není nic špatného, osobně to považuji za lepší než elektro-popová videa, kde se svíjí polonahé ženy (upřímně obě varianty mohou být umělecky cenné, pokud jsou dobře zpracovány).

V poslední době se však k mému hlubokému uspokojení objevuje hodně skupin, které mají obrovský smysl pro estetiku. Pokud si to shrneme: jejich texty utváří příběh, jejich hlasy zní upřímně (přece jen si vyřvávají duši z plic), jejich videa jsou samy o sobě uměním... a lidé se stejně zaměřují jen na stereotypní brutalitu a "špatný příklad mládeži." To není zrovna to, co si umělci zaslouží.

Mou hudbu už považuji a součást svého životního stylu, oblékám se, myslím a vidím svět jako pár individuí, kteří uznávají stejné hodnoty, patřím do této skupiny lidí, se kterou cítím propojení - slovy, uměleckým zaměřením, vizí světa, melancholickými myšlenkami a spoustou dalších věcí. Tak by se o tom dalo přemýšlet, a tak chci, abyste o tom na chvíli zapřemýšleli i vy v ukázkách níže. Lidé tam si vyřvávají hlasivky, rozdírají prsty o struny, dělají co mají rádi, jsou to citliví, světem zklamaní, často různými způsoby zlomení umělci, kteří mají, co říct.










Nebo se pletu? Čekali by jste tuto kombinaci?
Let me know!

Chill n' weed.

6. června 2017 v 16:12 | -DarkSoul |  In dark mind
Píšu se vzpomínkou na jemné kouřové opojení, na vánek ve vlasech a lidi po mém boku.

Včerejší den byl testy, byl stres, byl knihy a byl procházkami po parcích.
Sedmičlenná skupina spolužaček sedících v autobuse, smích a vzpomínky na předešlé zážitky, a u mě příjemný pocit v srdci. To jsou oni, lidi, se kterými se můžu bavit. Po další messenger konverzaci, kde jsem T. přiznávala, jak moc sama se vlastně cítím, mi tento obyčejný zážitek dost pomohl.

Včerejší den byl ale také něco dalšího, temnějšího, avšak stejně stimujícího a povzbuzujícího můj život.
Nákup v obchodě se spolubydlícími, oběd nad profláklými "popravdě-tohle-není-můj-styl" popovými písničkami, a pak už elektronka s mírně škrábavou příchutí, sezení na lavičce, historky z dětství o líbání s jinými dívkami, tráva rozdělená do dvou pytlíčků. Já, spolubydlící a známá z jiného pokoje hledáme zapalovač, balíme brko, "Musíš to potáhnout několikrát, držet to v plicích a až po chvíli vyfouknout kouř," zaučování, shot a roztažené zorničky.
Několik hodin na to jsme se ve stejné sestavě šli projít znovu, do parku s růžemi, upravenými stromy a velkými záhony, už se připozdívá, Slunce se stahuje k západu a my se rozsadíme do velké kruhové houpačky. Už teď víme, že nás budou bolet nohy, ale co z toho. Sedět v kroužku a posílat si trávu, povídat si o životě,... bylo mi strašně příjemně. Nastavovala jsem vlasy jemnému větru, poslouchala, občas mluvila a plulo mi hlavou, že něco jako tohle jsem chtěla zažít. Nebylo to přesně ono, bylo v tom moc vitality a málo intelektuality, trochu (ale ne úplně) špatní lidé, aby to bylo přesně z mého přání, ale stačilo to.

Bylo to správně, i přes tu trávu, na kterou si rozhodně navykat nechci, pokud vás tahle otázka napadla.
Bylo to fajn.
A teď padá déšť a mě je fajn, melancholicky fajn.


Citáty z beletrie III.

4. června 2017 v 13:52 | -DarkSoul |  Citáty z knih
Stehlík; Donna Tartt

"Rád si namlouvám (jako nejspíš každý), že jsem vnímavý člověk, a když to teď celé sepisuju, mám nutkání přikreslit do té scény stín, který se nad námi zatahoval. Ale ve skutečnosti jsem byl vůči budoucnosti slepý a hluchý,..."

"[...] Ale někdy, zcela nečekaně, mě zavalila taková vlna zármutku, že mi to málem vyrazilo dech; a když ta vlna opadla, zjistil jsem, že hledím přes vyvržené trosky, zalité světlem tak ostrým, deprimujícím a prázdným, že jsem si pomalu nedokázal vzpomenout, jestli svět někdy býval jiný než mrtvý."

"Stejně jsem poslouchal jen díky tomu deštivému světlu, bílému stromu za oknem, díky hromům, díky ní."

"Moje vidění už působilo tak filmově - všechno strohé a uměle nasvícené -, že se ztratila veškerá podoba s realitou; byli jsme neutralizovaní, odlidštění, zploštělí; moje zorné pole rámoval černý obdélník; dole běžely titulky s tím, co Boris říkal."

"Jenže depka nebylo to pravé slovo. Tohle byl pád zahrnující smutek a nevolnost daleko za hranicí všeho osobního; odporné všeprostupující znechucení celým lidstvem a veškerým lidským konáním od počátku věků. Ten svíjející se hnus biologického pořádku. Stáří, nemoc, smrt. Nikdo tomu neunikne."

"Kdo by to byl řekl, že taky dokážu někomu přinést štěstí? Nebo že bych jednou mohl být šťastný já sám?"

"[...] - veškeré lidské konání mi připadalo marné, nepochopitelné, jakési černotou se hemžící mraveniště kdesi v divočině, nikde ani stopa světla, ať jsem se podíval kamkoli,..."

" 'Jasně, taky jsem nadělal spoustu blbostí. Větších než ty! Jenže já...' vysvětloval a pohrával si u toho v prstech s cigaretou, 'mně šlo o to užít si trochu srandy. Ty jsi chtěl umřít. To je rozdíl."

***
Metro 2033; Dmitry Glukhovsky

"Dosud prožíval život jako ryzí chaos, řetěz náhod beze smyslu a souvislostí. Ačkoli ho to skličovalo a cítil velké pokušení uvěřit v nějakou jednoduchou pravdu, která by jeho životu dala smysl, považoval by to za projev malomyslnosti. Proti všem bolestem a pochybnostem mu určitou oporu poskytovala myšlenka, že jeho život není - tedy kromě něho samotného - nikomu užitečný. Každý živý tvor musí čelit nesmyslnosti a chaosu bytí sám."

"Ne, nebyl žádný důvod ke snění. Ve zdejšm světě stál každý krok neuvěřitelnou námahu a způsoboval palčivou bolest. Minulost neodvolatelně pominula. Onen zázračný nádherný svět byl mrtvý, přestal existovat. A nemělo smysl kvůli němu celý život protruchlit.
Musí na její hrob plivnout a nesmí se nikdy ohlédnout."

"Pocítil jakousi radostnou beznaděj. Vypadalo to, že se proti němu spiknul celý svět. [...] Nepřátelský vztah světa k jeho záležitosti ho naplnil zatvrzelým vztekem, který se mu přenesl do svalů, v pohaslých očích se rozhořel buřičský oheň, který dokázal potlačit jakýkoli strach, cit pro nebezpečí i rozumovou pohnutku."

***
Hromoklín; E. E. Knight

" 'Pověz mi, ctěný Davide, může v šachu pěšec zabít krále nepřítele? '
'Ano.'
'Tak ty jsi takový pěšec.' "

" 'Čtete mi myšlenky,' řekl Valentin.
'To bych byl rád. Tvůj otec byl, jak tomu říkáte?, otevřená kniha. Ty si necháváš víc pro sebe, zamčené na závoru. Bojíš se toho, co je uvnitř?' "

"Nikdo není krásnější než ten, kdo umí ulevit od bolesti."


Kam dál