Možná psaní není pro mě, jako spíš je pro ty s těžšími srdci, krásnějšími myšlenkami a grandióznějšími životy.
Možná melancholie k umění nestačí.
Přesto se to však zdá být tím jediným, co mám, a používám často, častěji, než je zdrávo pro zlepšení mého života.

A tak píšu něčím, co se snad dá nazývat krví mé duše.

***

Hole in my body | poetry

Včera v 22:07 | -DarkSoul |  Poems
Cítíš, co mám uvnitř,
za ohyzdnou schránkou
mého bytí?
Cítíš, co mám uvnitř,
a jak se to ztrácí?

Husí kůže, potlačené slzy,
uvnitř těla prázdná díra,
snad po kulce,
snad tam vždycky byla.

Srdce, kde je? Kde?
Asi se zadusím, bolí to,
smutek mě škrtí,
myslím, že mě zabije.

Nádech. Nádech.


 

Aestheticly pleasing metalcore music videos

15. června 2017 v 21:04 | -DarkSoul |  Music Therapy
Většina "obyčejné" populace by si nikdy nedokázala metalcore či jiné skupiny z žánrů punk-rock-metal ztotožnit s přírodou, pohledy na nebe a estetickými, umělecky vyobrazenými scenériemi. "Banda lidí oblečených do černého, co skáčou do davu, bezhlavě běhají po stage a pravděpodobně v průběhu videa někomu ublíží," to je obecný názor, který platil možná tak v určitých sub-žánrech jako dědictví zvyku.
Na tom není nic špatného, osobně to považuji za lepší než elektro-popová videa, kde se svíjí polonahé ženy (upřímně obě varianty mohou být umělecky cenné, pokud jsou dobře zpracovány).

V poslední době se však k mému hlubokému uspokojení objevuje hodně skupin, které mají obrovský smysl pro estetiku. Pokud si to shrneme: jejich texty utváří příběh, jejich hlasy zní upřímně (přece jen si vyřvávají duši z plic), jejich videa jsou samy o sobě uměním... a lidé se stejně zaměřují jen na stereotypní brutalitu a "špatný příklad mládeži." To není zrovna to, co si umělci zaslouží.

Mou hudbu už považuji a součást svého životního stylu, oblékám se, myslím a vidím svět jako pár individuí, kteří uznávají stejné hodnoty, patřím do této skupiny lidí, se kterou cítím propojení - slovy, uměleckým zaměřením, vizí světa, melancholickými myšlenkami a spoustou dalších věcí. Tak by se o tom dalo přemýšlet, a tak chci, abyste o tom na chvíli zapřemýšleli i vy v ukázkách níže. Lidé tam si vyřvávají hlasivky, rozdírají prsty o struny, dělají co mají rádi, jsou to citliví, světem zklamaní, často různými způsoby zlomení umělci, kteří mají, co říct.










Nebo se pletu? Čekali by jste tuto kombinaci?
Let me know!

Chill n' weed.

6. června 2017 v 16:12 | -DarkSoul |  In dark mind
Píšu se vzpomínkou na jemné kouřové opojení, na vánek ve vlasech a lidi po mém boku.

Včerejší den byl testy, byl stres, byl knihy a byl procházkami po parcích.
Sedmičlenná skupina spolužaček sedících v autobuse, smích a vzpomínky na předešlé zážitky, a u mě příjemný pocit v srdci. To jsou oni, lidi, se kterými se můžu bavit. Po další messenger konverzaci, kde jsem T. přiznávala, jak moc sama se vlastně cítím, mi tento obyčejný zážitek dost pomohl.

Včerejší den byl ale také něco dalšího, temnějšího, avšak stejně stimujícího a povzbuzujícího můj život.
Nákup v obchodě se spolubydlícími, oběd nad profláklými "popravdě-tohle-není-můj-styl" popovými písničkami, a pak už elektronka s mírně škrábavou příchutí, sezení na lavičce, historky z dětství o líbání s jinými dívkami, tráva rozdělená do dvou pytlíčků. Já, spolubydlící a známá z jiného pokoje hledáme zapalovač, balíme brko, "Musíš to potáhnout několikrát, držet to v plicích a až po chvíli vyfouknout kouř," zaučování, shot a roztažené zorničky.
Několik hodin na to jsme se ve stejné sestavě šli projít znovu, do parku s růžemi, upravenými stromy a velkými záhony, už se připozdívá, Slunce se stahuje k západu a my se rozsadíme do velké kruhové houpačky. Už teď víme, že nás budou bolet nohy, ale co z toho. Sedět v kroužku a posílat si trávu, povídat si o životě,... bylo mi strašně příjemně. Nastavovala jsem vlasy jemnému větru, poslouchala, občas mluvila a plulo mi hlavou, že něco jako tohle jsem chtěla zažít. Nebylo to přesně ono, bylo v tom moc vitality a málo intelektuality, trochu (ale ne úplně) špatní lidé, aby to bylo přesně z mého přání, ale stačilo to.

Bylo to správně, i přes tu trávu, na kterou si rozhodně navykat nechci, pokud vás tahle otázka napadla.
Bylo to fajn.
A teď padá déšť a mě je fajn, melancholicky fajn.

 


Citáty z beletrie III.

4. června 2017 v 13:52 | -DarkSoul |  Citáty z knih
Stehlík; Donna Tartt

"Rád si namlouvám (jako nejspíš každý), že jsem vnímavý člověk, a když to teď celé sepisuju, mám nutkání přikreslit do té scény stín, který se nad námi zatahoval. Ale ve skutečnosti jsem byl vůči budoucnosti slepý a hluchý,..."

"[...] Ale někdy, zcela nečekaně, mě zavalila taková vlna zármutku, že mi to málem vyrazilo dech; a když ta vlna opadla, zjistil jsem, že hledím přes vyvržené trosky, zalité světlem tak ostrým, deprimujícím a prázdným, že jsem si pomalu nedokázal vzpomenout, jestli svět někdy býval jiný než mrtvý."

"Stejně jsem poslouchal jen díky tomu deštivému světlu, bílému stromu za oknem, díky hromům, díky ní."

"Moje vidění už působilo tak filmově - všechno strohé a uměle nasvícené -, že se ztratila veškerá podoba s realitou; byli jsme neutralizovaní, odlidštění, zploštělí; moje zorné pole rámoval černý obdélník; dole běžely titulky s tím, co Boris říkal."

"Jenže depka nebylo to pravé slovo. Tohle byl pád zahrnující smutek a nevolnost daleko za hranicí všeho osobního; odporné všeprostupující znechucení celým lidstvem a veškerým lidským konáním od počátku věků. Ten svíjející se hnus biologického pořádku. Stáří, nemoc, smrt. Nikdo tomu neunikne."

"Kdo by to byl řekl, že taky dokážu někomu přinést štěstí? Nebo že bych jednou mohl být šťastný já sám?"

"[...] - veškeré lidské konání mi připadalo marné, nepochopitelné, jakési černotou se hemžící mraveniště kdesi v divočině, nikde ani stopa světla, ať jsem se podíval kamkoli,..."

" 'Jasně, taky jsem nadělal spoustu blbostí. Větších než ty! Jenže já...' vysvětloval a pohrával si u toho v prstech s cigaretou, 'mně šlo o to užít si trochu srandy. Ty jsi chtěl umřít. To je rozdíl."

***
Metro 2033; Dmitry Glukhovsky

"Dosud prožíval život jako ryzí chaos, řetěz náhod beze smyslu a souvislostí. Ačkoli ho to skličovalo a cítil velké pokušení uvěřit v nějakou jednoduchou pravdu, která by jeho životu dala smysl, považoval by to za projev malomyslnosti. Proti všem bolestem a pochybnostem mu určitou oporu poskytovala myšlenka, že jeho život není - tedy kromě něho samotného - nikomu užitečný. Každý živý tvor musí čelit nesmyslnosti a chaosu bytí sám."

"Ne, nebyl žádný důvod ke snění. Ve zdejšm světě stál každý krok neuvěřitelnou námahu a způsoboval palčivou bolest. Minulost neodvolatelně pominula. Onen zázračný nádherný svět byl mrtvý, přestal existovat. A nemělo smysl kvůli němu celý život protruchlit.
Musí na její hrob plivnout a nesmí se nikdy ohlédnout."

"Pocítil jakousi radostnou beznaděj. Vypadalo to, že se proti němu spiknul celý svět. [...] Nepřátelský vztah světa k jeho záležitosti ho naplnil zatvrzelým vztekem, který se mu přenesl do svalů, v pohaslých očích se rozhořel buřičský oheň, který dokázal potlačit jakýkoli strach, cit pro nebezpečí i rozumovou pohnutku."

***
Hromoklín; E. E. Knight

" 'Pověz mi, ctěný Davide, může v šachu pěšec zabít krále nepřítele? '
'Ano.'
'Tak ty jsi takový pěšec.' "

" 'Čtete mi myšlenky,' řekl Valentin.
'To bych byl rád. Tvůj otec byl, jak tomu říkáte?, otevřená kniha. Ty si necháváš víc pro sebe, zamčené na závoru. Bojíš se toho, co je uvnitř?' "

"Nikdo není krásnější než ten, kdo umí ulevit od bolesti."


Deep Tumblr Quotes XIV.

1. června 2017 v 19:31 | -DarkSoul |  DTQ
(Dívala jsem se na ostatní články z této série a jsem celkem nespokojená s celým jejím uspořádáním, proto ho už nebudu tak věrně následovat. Překládám na tichou žádost z ankety a překládám, co se dotkne mého srdce, téma neomezeno. Mám taky nutkání odstranit to "deep" z názvu, ale nechme šestnáct článků dlouhou tradici přežít...)

***

I'm sorry you were not truly loved and that it made you cruel.
Je mi líto, že jsi nebyla doopravdy milována, a že tě to udělalo krutou. /Warsan Shire/

I have wanted to kill myself a hundred times, but somehow I am still in love with life.
Chtěl jsem se zabít asi stokrát, ale nějak jsem stále zamilován do života. /Voltaire/

Why does tragedy exist? Because you are full of rage. Why are you full of rage? Because you are full of grief.
Proč existuje tragédie? Protože jsi plný vzteku. Proč jsi plný vzteku? Protože jsi plný žalu. /Anne Carson/

The world's full of wonder," he said. "Or at least horror that looks wondrous from afar."
"Svět je plný zázraků," řekl. "Nebo alespoň hrůz, které vypadají zázračně z povzdálí." /Luke Scull/

'You're a storyteller. Dream up something wild and improbable,' she pleaded. 'Something beautiful and full of monsters.'
'Beautiful and full of monsters?'
'All the best stories are.'
'Jsi vypravěč. Vysni něco divokého a nepravděpodobného,' prosila. 'Něco krásného a plného děsu.'
'Něco krásného a plného děsu?'
'Všechny nejlepší příhěhy jsou takové.'
/Laini Taylor/

But why is it so quiet? Why am I always waiting for something? It scares me that I need a tragedy.That maybe I always will.
Ale proč je takové ticho? Proč na něco vždy čekám? Děsí mě, že potřebuji tragédii. Že možná vždy budu. /Caitlyn Siehl/

Some people feel like they don't deserve love. They walk away quietly into empty spaces, trying to close the gaps of the past.
Někteří lidé si myslí, že si nezaslouží lásku. Tiše odcházejí do prázdných prostorů, snaží se uzavřít mezery minulosti.

I would rather hurt myself than be hurt by someone else, and so I took up this practice with a sense of purpose and without remorse.
Raději bych ublížila sama sobě, než to nechat udělat někoho jiného, takže jsem se zhostila tohoto úkolu cílevědomě a bez výčitek. /Alice Hoffman/


Proč se oblékám do černé.

26. května 2017 v 17:14 | -DarkSoul |  Poems
Je to ta touha jít a být viděna, nebát se posměšků,
nebo se zahalit do temna a oddělit je zdí zdánlivé arogance.
Je to ta touha jít a nebýt viděna, nebát se samoty,
nebo se otevřít světu a nechat svět ignorovat všechny moje city.

Předpokládám, že světlo a barvy a štěstí jsou pilíři úsměvů na vašich tvářích,
a Bůh, a andělé, a milenci dávají vám vitální nápoj uspokojení.
No, hádejte, já od sebe dostávám soudy a prázdné ruce, odpor k pokání a
srdce plné zoufalosti, temnotu a prach z kostí dávno zvětralých.

S hlavou zvedlou k blankytným oblakům,
trpíte a strádáte a překonáváte,
jenže mezi slabostí a smutkem je oceán sebejistoty,
škála slabost - moře, a smutek - skála.

A ta touha, vyhnout se slabosti, uniknout rozbouřenému moři,
ve kterém ani dravec nedokáže předvídat svou další myšlenku,
člověk má možnost brodit se, lkát a nebo zahnat ten strach,
zlostí, tichou rebelií a neprostupnou tmou.

Oblékám se do černé, abych si nepřipadala slabá.

Protože černá je temnější než srdce lidí a úmysly škodolibých.
Je silnější než já a směruje mou nenávist ven místo dovnitř.
Dává mi do očí jiskru jistoty a žádný panický strach.

Tak, že si až říkám, jestli tenhle vnitřní démon
není vlastně mnou.
Moje nenávist je obranným mechanismem
proti vnějším světům,
který jen kradou duše, a lžou, a řvou.


Feelings update.

21. května 2017 v 2:26 | -DarkSoul |  In dark mind
Myslím, že je důležité pro člověka a jeho život pochopit, kdo je, poznat své motivy a vášně, rozmýšlet o svých snech, vytvořit si ambice, následovat ten hlas, který rozhoduje o osudu.
Ale ve stejnou chvíli vím naprosto jistě, že nejdůležitější je přijmout sama sebe a nesmlouvat o svém bytí s ostatními.
Jsem tady, vypadám takhle, projevuji city, mluvím, píšu a přemýšlím a chci být víc, než jsem, a chci být lepší, a jsem já. Jsem já. Jsem já. Jsem já.
Lidé touží vypálit díru kyselinou do někoho jako jsem já. Nevím přesně proč, možná chtějí lidé ničit ostatní jen z principu nadřazeného žití, protože i já bych vyvražďovala tisíce, měla bych-li dost nenávisti v srdci. Možná si o to říkám, když vidí moji nejistotu a neforemnou duši.
Každopádně: do pekla s toxickými lidmi. Už mě nebaví podřizovat se očekávání většiny. Musím, musím eliminovat sebenenávist.


V poslední době jsem už nespočetněkrát začala psát a nedopsala, což je neobvyklé, vzhledem k tomu, jak se stavím ke slovům, která napíšu - jako k něčemu nepěknému ale nutnému k zachování klidu mé duše. Nerada mažu svoje slova. Ale udělala jsem tak, protože ta slova byla z té strany mě, která snad ani nemůže být vystavena ničemu jinému, než rozlehlým prostorům mé mysli. Čekala jsem a čekala, až mě napadne něco tvořivého, co není jen nesourodým dialogem mezi mnou a sebepohrdáním. Nic tvořivého nejsem schopná vymyslet a dospěla jsem k názoru, že to je znamení, abych začala přetvářet sebe. Ujasnit si priority, ne měnit něco na svých nezměnitelných pocitech a vnitřních rozepřích.

Přála bych si být víc než jsem teď. Víc než jen prázdná schránka s bezcenným příběhem. Víc než jen troska, která očekává od světa, že jí určí směr.

Vidět naprosto neznámé lidi šťastné mě skoro rozbrečí...ze závisti. A když vidím mé blízké trpět, chce se mi brečet taky. Popravdě chce se mi brečet, když vidím sama sebe v zrcadle. Chce se mi brečet pořád. Vyplakat tu prázdnotu. Ne, ne, vlastně bych ji chtěla vyřvat. Pochopit ji? Smazat ji? Naplnit. Ráda bych ji naplnila. Ale není kým.
Proto je tak těžké se přijmout. Když mě nechce přijmout nikdo jiný. V jednu chvíli jsem v míru se svou samotou, ve druhé mi přijde, že bez lásky jiného člověka vlastně nežiji - děsím se myšlenky, že jsem nikdy nežila. Když jakákoli osoba existuje na tomto světě, s tolika lidmi, a nenajde se ani jedna osoba, která by se otočila zaujetím, zahořknete. Buď do fáze, ve které nenávidíte lidi nebo do té, kdy nenávidíte sami sebe.

"It's awful not to be loved. It's the worst thing in the world…It makes you mean, and violent, and cruel."
- John Steinbeck


Skličuje mě smutek, déle a intenzivněji, než kdy předtím, a přestože to není destruktivní smutek, bolí na úplně jiné úrovni, protože pochází ze mě, je kvůli mě, odehrává se ve mě a ne a ne vyprchat, protože tu není žádný zázračný ventil na myšlenky, které mám zakořeněné ve své podstatě. Přesto mě až udivuje, jak velká část mě je závislá na názorech ostatních. Hnusí se mi to. Toxičtí lidé s kyselinou, obyčejní lidé, důležití lidé, lidé v mém životě neexistující, proč na jejich pohledech tak lpím?

Myslím, že se přijmu ve chvíli, kdy mě plně přijmou ostatní, a to je můj hlavní problém. Nikdy nebudu přijata ostatními. Ať už kvůli mému vzhledu, stylu, názorům, zálibám či humoru. A to je v pořádku, lidé mi nemůžou rozleptat duši, pokud neví, kde se nachází, pokud nejsou nikde poblíž. Fuck people, man.

Tohle není o uzavření se, o skrývání a vyhýbání a chození stíny. Je to o existenci mě a ne představy ostatních. Je to o odkrytí a odpovídání "Mě vlastně vůbec nezajímá, jak to vidíš ty," nebo "Buď mě přijmi takovou nebo mě nepřijímej vůbec" na poznámky o mé osobnosti. Je to o bojování za to, kdo jsem. Není tady žádná správná cesta. Je moje cesta, je cesta každého z nás. Je tichá, a složitá a nekonečná a strašně uštvává. A kdoví, kde je sakra ten správný cíl...


○ tahy imaginárního štěstí ○

5. května 2017 v 19:51 | -DarkSoul |  In dark mind
Myslím, že se jako lidé příliš spoléháme na štěstí.
"Když dosáhnu štěstí, nebude už bolest", "Až budu šťastná, můj život bude mít smysl", "Milovat a být šťastná - to je vše, co od života chci", ale kdy to tak ve skutečnosti je?
City a nálady koexistují, jedna přes druhou, zamíchané do sebe jako barvy na plátně abstraktního malíře, nepřehledně, špinavě, přesto se zvláštní přirozeností, s jakou se dá vyjádřit i život.
Když jsi šťastný, můžeš plakat. Když jsi šťastný, můžeš být sám. Když jsi šťastný, můžeš umírat.
Nikdo však už tak štěstí nedefinuje.
Já osobně...osobně myslím, že štěstí neexistuje. Alespoň ne pro mě. Alespoň ne takhle.
Jsem dekadentní malíř, detailně nechávající prolínat tmavé, temné barvy, zakrývajíc pečlivě každé bílé místečko plátna.

Na mém plátně je přesto mnoho bílých míst, snad protože nežiji dost dlouho, možná protože nežiji dost silně.
Mé bílo nepatří do abstrakce, mé bílo je jednoduše bílo.
Nicota čekající na konec, pak můj štětec přejede po prázdnu čarou, nereálnou, imaginativní, snovou čarou, další tmavý tah, rozpínající se mimo realitu, ve které se nic neděje.


Člověk by řekl, že je to špatné, představovat si svůj příběh, ale kdybych neměla svoje snění, co bych vlastně malovala, čím?

Hledám něco ve tmě.

Možná z toho bude příběh, který stojí za to vyprávět.


otevřenost k lidem

29. dubna 2017 v 14:03 | -DarkSoul |  In dark mind


Nevím, s čím do tohoto článku jdu. Vím jen, že k tomu potřebuji něco napsat. Protože být trochu jinde, než ostatní, stavět si okolo sebe zeď ("bublinu" jestli to tak chcete nazývat) je něco, co dobře znám, předpokládám.


Poslední dobou jsem si s okolím blíž, než kdy předtím.
To znamená ironická prohlášení o mých chybách před rodiči, která nechám vyznít vtipně, aby si nevšimli, jak jsou reálná; sarkastické, trochu morbidní vtipy směřované k mým spolužákům, aby se soutředili na mě: člověka zajímavě humorného a ne na mě: tlustou divnou holku; mluvení, smích, grimasy, úsměvné vzpomínky, radost a spokojenost a správnost věcí, které dělám. A pocit, že lžu.
A nejsem já, ale přitom jsem což je tak, tak stresující.
Jsem ráda spokojená, jsem ráda ta zvláštní holka, která se trochu vymyká, ale proto se s ní ostatní rádi baví, říká překvapivé věci, často lidi donutí k smíchu hloupými věcmi, které nedávají smysl. A jsem ráda zamyšlená, jsem ráda ta zvláštní holka, co čte a dívá se na seriály místo polykání alkoholu s lidmi, píše příběhy a básně a ostatní jí říkají, že by měla zkusit psát profesionálně, přestože slyšeli jen útržky, a poslouchá raději screamy ve sluchátkách než techno na párty.
Částečně jsem oběma těmito osobami, částečně jinou, částečně žádnou. Matoucí? Povídejte mi o tom.


Rozdíl mezi mnou nyní a mnou v minulosti je, že podstatně víc lidí zná obě tyto mé stránky. Vůbec ne kompletně plně, ale trochu, kousky. A musí vědět, že buď mě takovou přijmou nebo mě nechají samotnou. V minulosti to platilo jinak. Byla jsem napodobeninou sama sebe a toho, co ode mě ostatní očekávali. Byla jsem veselá a praštěná z donucení (svého i okolního), byla jsem osamotě dramatická a slabá, protože jsem ty pocity neventilovala. Nenáviděla jsem se vždycky, každou minutu, proto jsem upadala místy do nepříjemného ticha, které ostatní brali jako hloupý výmysl pozornosti-se-dožadující holky, která nemůže být milována. Tak moc toho bylo uvnitř mě, a tak málo na povrchu (zajímá mě, jak mě vidí lidé teď). A bolelo to tak, že jsem si ani neuvědomovala, že to bolí. Schovávala jsem se před sebou, před rodinou, před lidmi, a nikdy jsem z toho nic neměla. Byla jsem jen smutná a patetická. Jsem i teď...ale méně. Víc přijatelně.

Nemá cenu psát o všech svých insecurities znova a znova. Jednoduše se někdy všeho okolo mě děsím, někdy to nenávidím, miluji a často to nevnímám. To jsem já. Tady žiju. Pořád zavřená, pořád v černo-šedém spektru, pořád se světy v duši a nevím nic, nic o tom, jak to vyjádřit.

hellish-b0y: “Shameless ”

JSTE SNAD VY SPOKOJENÍ S TÍM, KÝM JSTE?

Mizerný člověk (já).

24. dubna 2017 v 23:52 | -DarkSoul |  Poems

Jsem melancholik.

Honím se za přízraky,
stojím na místě,
pláču v mysli,
umírám v životě.

Nejsem pro lidi dost dobrá.
Nejsem dost.
Nic víc než povrchně kamarádská.

Něco postrádám a něco mi chybí, ale to je v pořádku.
Trápí mě to, ale to je v pořádku.

Oni pro mě také nejsou dost.


Jsem ponurý člověk.

Odmítání společnosti,
toužení po přátelích,
strach z otevřenosti,
zmatek myšlenek mých.


Prý jsem nespokojená,
zasmušilá a truchlivá,
že se směji, ale všichni vidí zakalenost,
zakalenost duše a srdce a všeho mého,
a prý je tam temno,
tam uvnitř mě,
kam nedosáhne světlo.

Zářím a chladnu a nevím co dělat.
Mají pravdu.
Já nemám potřebu tomu vzdorovat.


Jsem misantrop.

Pohrdám.
Čekám.
Nenávidím.
Chřadnu.


Byla tu dívka,
co měla zničit svět,
a ona zničila sebe
přesto se nikdy
nevyškrábe do nebe.

Byl tu bůh,
co býval ateistou
zabíjí, zabíjí, zabíjí,
a všichni se cítí živí.


Jsem nihilista.

Chutnám krev,
pod prsty cítím chlad,
modré žíly
a mrtvý, mrtvolný ten hlad.

Po všech těch letech,
je to stále žij nebo zabij.
A já nevím jak žít.
Jen jak snít, snít, snít.

Cítím, dýchám a prožívám,
tu posvátnou atmosféru kostela.
Biju, lkám a rozřezávám,
všechny lidi shlížející anděla.

y o u . d o n t . n e e d . g o d

A přesto všechno
Jsem zbabělcem.







* Není to moc dobré. To je jedno.




Květy zla - Charles Baudelaire [rozbor]

22. dubna 2017 v 20:48 | -DarkSoul |  Rozbory povinné četby

KVĚTY ZLA

Charles Baudelaire
Celek B
1. AUTOR
- 1821 - 1867
- Francouz (zřídka opouští Paříž kromě 1 cesty do Indie)
- prokletý básník
- období romantismu a symbolismu, dekadence (= hledání krásy v ošklivosti)
- překlad díla E. A. Poea
- cynický pohled na svět
- Květy zla jsou celoživotním dílem
- díla společností nepřijata
- vliv na Rimbauda a Verlaina
- Témata vyskytující se v dílech: popis bolesti, utrpení, nejistoty, obdiv i nenávist k ženám
- Současníci: Arthur Rimbaud, Paul Verlaine
- Jiná díla: Umělé ráje (esej), Estetické zajímavosti

2. OBECNÉ INFORMACE O DÍLE
- lyrická poezie
- 126 básní
- překlad Vítězslav Nezval (vydáno r. 2013) + doplnění překlady jiných autorů
- originálně vydána r. 1861
- Název díla v originále: Fleurs de Mal
- za báseň "Zdechlina" byl soudně pronásledován
- rozmezí tradiční a moderní poezie
- Příklady básní: Kočky, Splín, Chuť prázdnoty, Litanie k Satanovi

3. JAZYKOVÁ STRÁNKA DÍLA
- každá báseň vlastní stopáž (někdy i volný verš)
- často sonety
- otevřený erotismus
- originálně 6 oddílů: Splín a ideál, Pařížské obrazy, Víno, Květy zla, Revolta , Smrt
- metafory (často morbidní)
- symbolismus, oxymóron, parnasismus (= vytříbené umění), kontrast (krása x smrt, krev), personifikace, v některých básních refrén, inverze

4. CHARAKTERISTIKA HLAVNÍCH POSTAV
- Charles Baudelaire: lyrický subjekt básně (do většiny básní se sám autor prolíná)
- mnoho postav, především jeho lásky

5. DĚJ
Splín a ideál: kontrastní výstavba (snění o kráse x ohavnost, nihilismus), smutek, bolest, melancholie
- báseň Zdechlina: morbidita, naturalistický popis mrtvoly, kterou přirovnává k ženě, střídavý verš, inverze
Pařížské obrazy: popis života v Paříži, marná snaha o zapůsobení na soudobé umělce, sociální motivy
Víno: milenky, alkoholismus, nereálnost
Květy zla: popisují autorův rozpolcený vztah k ženám, pesimismus, beznaděj
Revolta: oslovování Satana, myšlenky na peklo, pobouření
Smrt: konec, zánik, nová naděje

6. TÉMA A MYŠLENKA DÍLA
- Téma: rezignuje na líčení ideálů, neschopnost člověka najít štěstí v obyčejných věcech, ale najde ho ve zlých a odporných věcech
- Myšlenka: snaha pobouřit a vyburcovat společnost, vyjádření obdivu a nenávisti k ženám

7. VLASTNÍ NÁZOR
- Věc se má tak, že obecně nemám ráda eroticky či jinak intimně laděné básně, proto mi většina sbírky (především oddíl Splín a ideál) nepřinesl nic chtěného. Vzhledem k tomu, že se mi dostala do ruky sbírka přeložená Vrchlickým (který se soustředil především na překlad Splínu a ideálu), musela jsem si zbylé oddíly dohledávat. S básněmi o bezmoci a úzkosti jsem se ovšem velmi sžila, velmi se mi líbí celá dekadentní myšlenka hledání krásy v ošklivosti.


Výsledek obrázku pro květy zla

Den: Hrdost a vztek.

21. dubna 2017 v 17:23 | -DarkSoul |  In dark mind

"I am a different person to different people. Annoying to one. Talented to another. Quiet to a few. Unknown to a lot. But who am I, to me?"


Budík mi zvoní už 40 minut vkuse, ale já se probudím, až když mi do boku narazí bota vržená spolubydlící. Zaspala jsem a při rychlé snídani mě napadne - píšeme ze zeměpisu, na který jsem se vůbec neučila --- jo, tohle bude krásný den.

***

"Nějaká smutná, ne?" zazní přede mnou hlas spolužačky, když sedím v lavici a hledím do prázdna.
"Ale ne," úsměv.
"Ty jsi naštvaná?" jiný hlas o něco později.
"Já a naštvaná," prohodím sarkasticky "co tě to napadá..."
S k v ě l ý d e n.
***

7 minut na to nechat se inspirovat od Rimbaudovy básně Samohlásky a stvořit podle ní nějakou svojí. Moje skupina, sestávající se ze 4 lidí, zajásá. Prý mají mě, proto to budeme mít dobré.
Nejsem zvyklá na komplimenty.
Co však někdo dokáže vytvořit za 7 mizerných minut času? Nic, dopadlo to špatně...tedy alespoň z mého pohledu.
Po uplynutí času vyzvala učitelka skupiny, aby přečetly své výtvory.

"A jako auto, E jako Everest, I jako iglů,..."

Aha...tak to šlo vytvořit za pár minut. Nadávala jsem si za své přehnané nároky na své psaní. Něco takového bych klidně mohla splácat také, a bylo by to.
Naši skupinu vyvolala jako poslední. Pocit nervozity se mi rozplazil po celém těle jako vždy, když mám předčítat něco svého. To, co jsem stvořila znělo asi takto:

"A křik, S had plazící se po trávě,
E odpor, O myšlenky plující v hlavě.
C chmurný pocit při chůzi temnou ulicí,
a pak Z, nicota. Nic. Nic. Nic.

G, rudá barva kapající z prochladlých rukou,
P mouchy poletující nad zdechlinou,
B kousek oblohy, její světlo i stín,
N, horká voda pálící můj klín.

A X.
X: Konec.
To, a
možná víc."

Nehledě na to, že jsem použila i souhlásky (ups), tyhle slova létají v nesmyslných rýmech, u kterých nevím, jak se mám cítit. Ale když jsem dočetla... potlesk. p o t l e s k. Lidi....tleskali tomu, co za shit jsem to napsala? Nevím, jak se k tomu mám postavit. Cítím se hrdá, to ano, když si uvědomím, že to umím ještě líp. Bouchlo mě u srdce pokaždé, když pak po hodině přišlo směrem k mé lavici pár poznámek o tom, jak to bylo úžasné, že bych měla jít na spisovatelku.
Možná mi něco opravdu trochu jde.

***
thenationalyrics: “ My head is a buzzing three star hotel Lights VI: The Spa (1974), Micheal Andrews / Blank Slate (2008), The National ”

Když sejdeme z cesty vyšlápnuté tímto článkem, dostaneme se k jádru mého dne: emocím.

Pardon, ale když strávíte hodiny svého času rozhovorem přes mobil se zlomeným, na kousky emočně rozcupovaným člověkem, který padá a padá a vy jste jediná, jediná, kdo o tom ví, začnete se ptát světa co je s ním kurva špatně. Už před nějakou dobou jsem se s touto osobou spřátelila - dá se říct - a na to, že já si neumím dělat nové přátele, kteří by nebyli jen povrchními náhražkami z potřeby zapadnutí do společnosti, ona se dostala do mé mysli tak hluboko, jako jen málo před ní. Ne v tom smyslu, že bych na ní stále myslela, to ne, spíš že toho o mě moc ví, a já jí začínám důvěřovat, čemuž bych nikdy v životě nevěřila, a já toho vím hodně o ní. Jako opravdu hodně. Proto ty telefonáty, proto ten včerejší, ve kterém jsem byla jediným svědkem jejího zlomení a pak chladnosti. Tolik emocí, že je musela naprosto uzavřít, její hlas se tím změnil k nepoznání. Pokořující na tom je, že na tuhle reakci má právo.
A já nemůžu nic dělat kromě poslouchání. Jako vždy.

***

Na jednu stranu mi situace ostatních stále připomínají, jak nevděčná jsem za to, co sama vlastním...na druhou mě vrhají hlouběji do beznaděje a nedůvěry ke světu a lidem. Někdy jsou chvíle, kdy to tu nenávidím. Představuji si, jak krvácím jen žitím svého bezcenného života. Život, smrt, z čeho se vůbec cítím víc nesvá?
Lidi mám ráda určitě o moc víc než si jsem schopná přiznat...jinak bych s nimi přeci neztrácela čas, nesnažila bych se tak. Chci aby žili, chci abych žila já. Ale něco postrádám. A to něco si vynahrazuji negativními emocemi. Vztek, nenávist, otrávení, ten svíravý pocit v srdci, který říká, že přesně teď jsem k ničemu. Pocit, že bych měla být šílená, ale nejsem. Nejsem, nejsem, nejsem. Přemýšlím, jestli by to udělalo všechno snažším.

Ta... bolest co ostatní cítí; dokázala bych ji vůbec cítit snést taky?


Estetické ráno (ve snech).

13. dubna 2017 v 13:32 | -DarkSoul |  Stories

Ticho a chlad, to bylo to, do čeho jsem se probudila. A nevím, jestli bylo víc ticha nebo chladu, vím jen, že má chodidla mrzla při prvním doteku s chladnou podlahou a má hlava bolela, jen co jsem se nadechla.

Shodila jsem ze sebe peřinu, chvíli držela ruku na zmrzlém nose a zkontrolovala mobil: 6:40.
Nevstávám tak brzy, rozhodně ne tady. Ale chlad, chlad, chlad. Přehodila jsem si přes hlavu teplý svetr, nadechla se a po měkkém koberci našlapovala do středu tichého stavení. Rukou jsem hladila dřevěnné stěny, kroužila kolem zarámovaných obrázků krajiny a osob, které jsem znala jen z mýtů. Stará paní sedící na lavičce, v klíně kočku; hnědovlasá dívka sledující západ Slunce za obrovskými horami; chlapec smějící se poskakujícímu štěněti; a pak jezeza a hory a sužující krása...
Ze stolku v místnosti, do které jsem přišla, jsem sebrala krabičku zápalek a v krbu narovnala hromádku dřeva na popel z ohně, který vyhasl během noci.
Papír, škrt, zhasnutí, nepoužitelná zápalka letí mezi dříví.
Ticho.
Znovu.
Papír, škrt, škrt, plamen, papír stlačený mezi polínka a třísky.
Teplo.
Konečně.

Chvíli jsem si ohřívala ruce, a když jsem si byla jistá, že plamen nepohasne, zvedla jsem se z kolenou a obešla pohovku s velkým křeslem a malým stolkem po cestě do protější místnosti. V kuchyni jsem rozhrnula tmavě rudé závěsy, které rušily výhled na první paprsky slunce prosvítající mezi hustými mraky. Dnes bude pršet. Udělalo mi to radost, protože v tom případě budu moci celý dnešní den strávit usazená v křesle u krbu. A proč také ne? Čas se tu zdál povolný a pomalý jako med stékající po lžičce do čaje.
Postavila jsem vodu na kávu, pustila si svůj typický ranní playlist, a připravila si snídani, kterou jsem pak společně se zalitou kávou položila na jídelní stůl kousek od sebe. Tam jsem za jemných tónů kytary a hlubokého hlasu indie zpěváka v poklidu jedla a sledovala, jak slunce bojuje se zamračenou oblohou, bylo to jako souboj na život a na smrt...já si nebyla jistá, komu přeji přežití více.

Když jsem vyšla ven na malé travnaté prostranství, které dělilo můj dům od jezera, utopila jsem se v mlze.
Vydechla jsem.
Přesně tohle jsem měla na mysli, když jsem se všem snažila vysvětlit lidem ty okamžiky samoty, šťasné, volné samoty, na které se dosmrti nedá zapomenout. Ty momenty před deštěm, obalené v neprostupném obalu voňavého bílého dýmu, bouřku v dálce, umírající slunce optimisticky věřící ve znovuzrození, zvuky nedalekého lesa a v ruce hrnek se zbytkem kávy. To. Bylo. Ono. Život samotáře.
Před začátkem deště, který jsem už viděla v dálce, jsem se rozhodla ke krátké projížďce po jezeře. U dřevěnného mola zvažujícího se po příkrém kamenitém srázu do jezera byly připoutány dvě loďky. Odvázala jsem tu na pravé straně a za kolébání nasedla. Jela jsem s dohledem na břech asi kilometr, když jsem se zaposlouchala do hromů, které bily pravidelně nyní v jen několikaminutových odmlkách. Čas vrátit se ke břehu. Loďku jsem nechala zajet do mělkých vod, po chvíli jsem podle očekávání objevila malou písčitou pláž, na kterou jsem ji vytáhla- vrátím se pro ni další den. Mé bosé nohy už vycítily ochlazení; odhrnula jsem větev a po úzké lesní cestě se opatrně rozběhla zpátky.
Déšť mě samozřejmě zastihl asi ve třech čtvrtinách cesty. Ne, že bych kvůli tomu byla nějak obzvlášť nahněvaná. Silné proudy mi bily do očí, nohy se mi bořily do bláta, svetr ztěžknul, jak násáknul dešťovou vodu a já s úsměvem běžela. Ano, běžela, já - jak nepředstavitelná myšlenka - a opravdu rychle a snadně a bez zábran jako nikdy. Když jsem dobíhala k chatě, zpomalila jsem a vydýchávala se do těžkého děšťového vzduchu. Zvedla jsem k obličej o obloze, zavřela oči, přemýšlela o nekonečnu. Ani nevím, jak takové přemýšlení o nekonečnu vypadá, ale vím, že právě to jsem v tu chvíli dělala. Byla jsem malá a svázaná. Na chvíli jsem se ale cítila jako bůh a ten pocit...ten pocit byl jako droga. Není dobré být závislá.

Před vchodem jsem si očistila nohy, abych nedělala po podlaze ošklivé šlápoty, a zamířila jsem přímo do koupelny, kde jsem na sebe ve sprše nechala spadat horkou vodu déle, než by se snad mohlo zdát rozumné. Kontrast mezi studenou a teplou mě zaplavil úlevou, a tak když jsem se osušila a vytáhla ze skříně další teplý svetr a kalhoty, vyfénovala si vlasy a nechala si je spadat na ramena, popadla jsem teplou deku a šla dělat přesně to, co jsem ráno předpovídala. I přes časné dopolední hodiny rozsvítila jsem lampu vedle křesla, přidala dřevo do krbu a usadila se s knihou, deku přehozenou přes nohy.
Tak strávím několik dalších hodin.


* Tohle není můj žánr. Jako...vůbec. Ale něco v tom mi připomíná atmosféru toho místa, toho pocitu, který cítím, když píšu o těch rozvahách o nekonečnu, o božském pocitu, závislosti...

Hele, nevím co tohle je, dobře? Je to jen něco, co mě napadlo, pár slov jako mlha, estetika, chata a jezero vyburcovaly tu reakci, ze které něco vzniklo. Tak vzniká téměř všechno, co napíšu: z náhlého popudu. V mé hlavě to vypadalo podstatně jinak. Možná jsem se s tímto zklamala, jen proto to však neodmítám publikovat. Je důležité dát světu i prázdné, nicneříkající řádky. Někdo si v nich může totiž domyslet smysl. A já si v nich mohu namlouvat, že mě samota nikdy nesužuje.

#firstworldproblems

9. dubna 2017 v 1:04 | -DarkSoul |  In dark mind
"(honestly, I am so disgusted with my mentality. I am not deep, I don't work, I revel and go lax with physical comforts. I am gone quite mad with the knowledge of accepting the overwhelming number of things I can never know, places I can never go, and people I can never be.)"
- Sylvia Plath; The Unabridged Journals; p. 169

***

Víte, že mám city?
Jsou schované tak hluboko a přitom létají všude okolo, až jsem si jistá, že je může vidět i slepec, může se mi za ně smát a plakat nad nimi s bíle mléčnýma očima a litovat mě a nechápat mě. A já můžu dělat to samé, protože vnímám svoje tělo, svoje hrozné, děsivé tělo, se vším svým nezájmem, starostí, sobectvím a falešností. Pravděpodobně něco ve mě nenávidí vidinu mého štěstí, když se mu neustále vyhýbám.
Myslím, že bych byla hrozný šťastný člověk.
A tak právě teď pokračuji ve své pouti bytí nikým zcela důležitým ani pro mě ani pro ostatní. Především tedy nebytím tím, kým mi má hlava vnucuje, že bych měla být. Ne šťastnou, ne. Bouří a strachem a uměním a respektem. Vládcem všeho uvnitř a okolo mne. Ne otrokem.

Každý den cítím, jakoby se něco mělo stát, jakoby se něco nepěkného muselo stát, aby se všechno mohlo změnit. Nenávidím to a přitom to očekávám bez odporu. Skoro se to dá nazvat toužením po té ohavné vnitřní bolesti, nutící mě zůstávat vzhůru po nocích a trávit čas proklínáním svých myšlenek a civění do prázdna, ticha, které se počítá ve dnech.
Je tohle opravdu to, co si myslím, že si zasloužím?
Což jsem tak klesla, že mám potřebu litovat se za mé představy?


Většina věcí je teď totiž dobrá. Průměrně. Rodina, škola, přátelé, mé vlastní chování, myšlenky a já, jako kus masa. Spokojenost, a přitom ne, protože se stále omílají ty samé problémy, se kterými se nedokážu smířit, které nemizí, ale jsou už tak zažrané v mé hlavě, že je už snad i přestávám cítit, pokud na ně nemyslím a oni nebolí.

Nic, co tu dělám, není šlechetné, správné, ani krásné či pozitivní. Snažím se pomáhat těm v bolestech - slovy, která jim může říci mnoho. Snažím se milovat a být milována - úkol nemožný, když nevím, jestli milovat dokážu. Snažím se žít - žiju... dá se říct. Ale ne dost. Ne tak, abych se za své žití mohla mít ráda.

Někdy si myslím, že bych měla ztichnout a nemluvit tak moc, nesmát se tak moc, ale mě samotnou překvapuje, jak snadné je smát se a mluvit s lidmi, co znám a co ode mě neočekávají, že budu kdy něco víc než spolužačka či spolubydlící, ta s tím sarkasmem a černým oblečením, ta, co se zdá jako by si neuměla vybrat, kdo je.
Kdo ví, možná jsem celou tuhle dobu sama sebou, jen si to nechci přiznat, protože je to snadné, je to dobré, svým způsobem. Možná jsem jen smutný tragéd, toužící po krutosti života, toužící nenávidět a proklínat a přemýšlet a cítit se ublíženě,...ubližovat.

A za to, za to bych si vystřelila mozek z hlavy, kdybych nebyla tak sobecká, kdybych tak nemilovala všechno to krásné a hnusné okolo mě, kdybych nechtěla tak moc žít, i přestože tak uboze.


Zhrouceni. | poezie

4. dubna 2017 v 19:01 | -DarkSoul

Vidíš, jak se hory změnily?
Jak prach usadil se na ramenech věčným bohům?
A jak malí, malí jsme oproti jejich velkým světům?

Spíme, nevnímáme,
necítíme, vadneme a umíráme,
to je život lidí vinných nejhoršími ze zločinů,

Bdíme, zříme, skáčeme
a bolestí ze srdce řveme,
proč jsme se obdařili silou poražených hrdinů?

Rimbaude, dej mi ochutnat ze tvé mysli,
dej mi hrst nadsvětových snů,
dej mi podržet bolesti, nenávisti,
hrej, hrej se mnou Satanovu hru.

Peklo na mě čeká,
.
.
.
počkáš taky?









Farma zvířat - George Orwell [rozbor]

2. dubna 2017 v 10:17 | -DarkSoul |  Rozbory povinné četby

Farma zvířat

George Orwell
Celek
1. AUTOR
- 1903-1950 (zemřel na tuberkulózu)
- britský novinář, esejista, spisovatel
- pravým jménem Eric Arthur Blair
- zakázaný autor v komunistickém Československu (vydávání povoleno až po Sametové revoluci)
- Témata vyskytující se v dílech: alegoricky podané politické názory, popisování mechanismu totalitních systémů
- Současníci: Karel Čapek, Ota Pavel, Ernest Hemingway
- Další autorova díla: Nadechnout se, 1984. Válečný deník

2. OBECNÉ INFORMACE O DÍLE
- epická próza
- antiutopický román/alegorická bajka
- literatura 20. století (prvky sci-fi)
- Dílo poprvé vydáno v roce 1945, v České republice roku 1946
- v Československu dílo zakázáno, podruhé vydáno až v roce 1991
- Originální název: Animal Farm
- proti totalitnímu režimu
- vydáno v době stalinismu
- animovaný film (1954), televizní film (1999)
- aktuální dílo (špatné poměry ve společnosti, manipulace lidí)

3. JAZYKOVÁ STRÁNKA DÍLA
- er-forma
- spisovný jazyk, odborné termíny
- kompozice chronologická
- přímá i nepřímá řeč
- slova se socialistickým zabarvením
- metafory, personifikace v celém díle
- vše popsáno naprosto přímočaře - snadné pochopení

4. CHARAKTERISTIKA HLAVNÍCH POSTAV
- Pan Jones - původní majitel farmy, alkoholik, vyhnán zvířaty
- Napoleon - prase, nejchytřejší, podvodník, moci chtivý a krutý (symbolizuje Stalina)
- Major - výstavní kanec (Lenin) - přes skonem vyzývá k revoluci
- Kuliš - čestné chytré prase, označeno za zrádce
- Pištík - vepř, manipulátor (propaganda), stoupenec Napoleona
- Boxer - kůň, největší dříč
- Psi = tajná policie
- Ovce = nepřemýšlející masa

5. DĚJ
- Místo: Panská farma, Anglie, 30. - 40. léta 20. století
- Děj: Zvířata na Panské farmě jsou nespokojena se zacházením majitele farmy - pana Jonese. Zorganizují povstání, při kterém lidi z farmy vyženou a začnou hospodařit sama - založení tzv. animalismu - stanoví si 7 přikázání a nějakou dobu žijí spokojeně. Prasata se jmenují dohlížiteli a poději vůdci.
Moci chtivý Napoleon se potřebuje zbavit svého oponenta Kuliše, přesvědčí tedy všechny, že je zrádce. Zvířata mají za úkol postavit větrný mlýn, který je však několikrát zničen, a tak zvířata musí pracovat se stále menším množstvím jídla. Napoleona všichni následují a věří mu, protože všechny své neúspěchy svaluje na Kuliše. Prasata si postupně zařizují větší privilegia, přetváří přikázání k jejich užitku. Kniha končí scénou, kdy zvířata pozorují prasata s lidmi v době a nedokážou je rozeznat.

6. TÉMA A MYŠLENKA DÍLA
- Téma: ovlivnění komunity pomocí snových idejí a přetváření individuálních názorů k vlastnímu prospěchu - manipulace. Kritika komunismu a Sovětského svazu
- Myšlenka: Dobrá myšlenka může mít naprosto opačný účinek, lidé (v knize zvířata - přesněji prasata) se mění podle moci, jakou mají nad ostatními (upravují si pravidla podle svého), tudíž ukončení jednoho zla nemusí nutně znamenat dobro, ale ještě větší zlo.
- "Všechna zvířata jsou si rovna, ale některá jsou si rovnější."



Why is that monsterous soul in my body? | EN poetry

27. března 2017 v 9:22 | -DarkSoul |  Poems
Remember when you told your mom it wasn't a phase?
Hating the world silently while being in a lonely corner.


What kind of girl just stands in an open field of possibilities
and instead of going somewhere, she just looks
and pities her great, great life?

What kind of person can she become when the blade in her chest
is scratching her soul, making her heart darker
as if the sun is no God any more?

What kind of creature can crave so much but feel so little,
fear so much but fight so weak,(she's too weak to believe)
has she ever had her Guardian angel?

What kind of monster
monster
monster
monster
sleeps in her very own brain, in her chest and heart and soul
and in every molecule of her body?
What is eating her alive
and why is she laughing so hard?


And I crave love,
And I fear love,
And I want love,
And I doubt love,

In fact,
Do I even believe in love?


Citáty z beletrie II.

24. března 2017 v 22:55 | -DarkSoul |  Citáty z knih


"Díval jsem se dál - za ospalé šedé oči, až tam, kde může pro Kala největšího nepřítele představovat on sám. Na místo, kam ukládá všechen strach, nepodložený pocit viny, vztek... zuřivost. Schovává je. Ze všech sil se pokouší na ně zapomenout."
- Přání smrti, Thurman Rob

"I když to netrvá déle než den dva, každý člověk se tak nějak cítí pánem svého světa jen proto, že maličké krůpěje vody zmrznou, jakmile dopadnou na zem."
- Chatrč, Paul Young

"Poprvé zabil. Jediné, co cítil, bylo zahanbení. Bylo to, jako by se něco důležitého v jeho nitru změnilo v popel. Dokonce i během dlouhých let nejistoty a zármutku, který v něm přetrvával od chvíle, kdy byl odvlečen z domova a prodán do otroctví, zůstával uvnitř nedotčený. Mohl truchlit a litovat, ale nic z toho ho nezlomilo. Teď se však podivoval, jak jen se mohl cítit uvnitř tak prázdný. Chtělo se mu vrátit zpět a požádat o navrácení toho, co ztratil, ale věděl, že je to nemožné."
- Vláda stínů, Deborah Chester


"Vlastně jsem se vůbec nepolepšil - jen jsem teď jiným druhem zrůdy."
- Delikátní Dexter, Jeff Lindsay

"Tážeš se, zda mi poslat mé knihy. Proboha tě prosím, příteli, nech mě s nimi na pokoji. Nechci už, aby mě cokoli vedlo, povzbuzovalo a rozdmychovalo, vždyť mé srdce je i bez měchu v plamenech."
- Utrpení mladého Werthera, Johann Wolfgang Goethe

"Ustrnulá, beze smyslů stojí nad propastí, a kolem ní je čirá temnota; naděje není, není útěchy, není sebemenší tuchy, neboť opustil ji ten, kým jedině žila. Nevidí širý svět, jenž leží před ní, nevidí množství těch, kdo by jí mohli nahradit, čeho pozbyla, cítí se sirá, velmi opuštěná - a slepě, sevřena strašlivou bídou svého srdce, vrhne se dolů, aby v smrti, objímající ze všech stran, udusila všechna svá muka."
- Utrpení mladého Werthera, Johann Wolfgang Goethe

"Jsou věci, které nechceš podstoupit, přísaháš si, že na ně ani nepomyslíš, ale potom se najednou stanou samy od sebe. Nestihneš si je ani promyslet, centrum myšlení tím zůstane zcela nedotčené, prostě k tomu dojde a tobě nezbývá nic jiného než udiveně pozorovat sám sebe a namlouvat si, že na tom neneseš žádnou vinu, protože se to odehrává bez tvého přičinění..."
- Metro 2033, Dmitry Glukhovsky



Culture and social life.

19. března 2017 v 13:09 | -DarkSoul |  In dark mind
Arthur Rimbaud. Rimbaud.

Rimbaud.

Převaluji jeho jméno ve svých ústech, šeptám ho do příjemného nočního vzduchu a dívám se za chůze na hvězdy, jako bych se mu snažila poslat zprávu.

Rimbaud.

Rimbaude, jestli mě slyšíš, cítíš jak je na tebe stále vzpomínáno? Cítíš se tak více živý?

Nechápejte mě špatně (nebo možná ano, chápejte mě jak nejhůř to jde), Arthur Rimbaud je člověk, jehož slova uctívám, moc málo na jejich znalost, moc málo abych je plně pochopila, ale dost abych v nich viděla to něco, čeho se jimi snažil dosáhnout.

Zkráceně: byla jsem v divadle. Poprvé sama, se snahou rozvinout můj fyzicky téměř neexistující kulturní život, na hře Úplné Zatmění, jejíž struktura byla inspirována filmem; jedním z těch, které mi přirostly k srdci. Nervozita, nadšení, emoční nátlak pobytu okolo hezky oblečených lidí. O přestávce jsem se cítila krajně nepříjemně, přeci jen dvacet minut stát v rohu místnosti, přičemž předstírat rozhovor na mobilu... ne zrovna statečné.

Ale vystoupení samo o sobě bylo skvělé, s klidem mohu říct to nejlepší, na jakém jsem kdy byla, protože jsem mnoho dobrých nikdy nenavštívila. Herec ztvárňující Rimbauda byl horší než jeho filmové ztvárnění (protože... Leo Di Caprio lidi, toho jen tak nepředčíte), naopak herec Verlaina mi byl o mnoho sympatičtější (především vzhledově, ano, tak jsem povrchní).

...A slza mi stekla tiše po tváři. Možná dvě, tři, ale více naštěstí ne.
Nebyla to ani tak smutná či šťastná chvíle, nebyla snad ani moc důležitá pro vývoj příběhu, přesto se mi zdála hluboce pocitově náročná. Sdílela jsem Arthurovu rozmrzelost nad jeho neuskutečněnou touhou vytvořit nové světy, nové příběhy, změnit lidi a stvořit nového Boha. Vše jen se slovy a neúspěšně. Možná nezměnil svět jako celek, ale pro individuální jedince byl opravdu někým naprosto výjimečným, hodným obdivu.

Tak jsem po skončení divadla vypadla na ulici, kožená bunda a kapuce na hlavě, a skončila jsem sedící na lavičce u řeky, popíjela jsem jahodový džus a snad si i trochu vymýšlela, že chutná jako alkohol, a dívala se na klidně tekoucí vodu, světla města... přemýšlela jsem o mé smrtelnosti a nejedinečnosti, která se nachází v mém životě. Všechno tak obyčejné, prázdné a neuspokojivé.


A dnes ráno? Dnes ráno jsem zklamána mým chováním. Protože jsem si vážně chtěla připadat dobře, chtěla jsem se bavit a cítit se jako normální, spontánně jednající teenager, hledající nové známosti na naprosto obyčejné akci.

Po predrinku, který mě ani zdaleka nepřivedl do jakkoli uvolněnější nálady, jsme s blízkou kamarádkou sedly na svoz a jely do klubu, čekala jsem, že se budu bavit, opravdu ano.
A místo toho jsem si připadala bolestivě střízlivá na to, abych se mohla nestarat o to, jak příšerně se pohybuju u tancování, jak se vnucuji do společnosti známých mé kamarádky, a jak nepříjemně se vlastně celkově cítím.
Snad proto jsem většinu času strávila opřená o stěny na různých místech za parketem, hrající hudba mi moc nepomáhala jako mi spíš drásala vnitřnosti. Kamarádku jsem nechávala bavit se, protože... kdo může vlastně za to, že to nedokážu taky?
Jsem divná, říkala jsem si.
Jsem divná, jsem divná, jsem divná, jsem divná.

S tím pocitem jsem strávila hodinu opřená čelem o roh místnosti, tak nějak spoléhající na to, že ostatní budou jen předpokládat jak jsem sjetá místo depresivních myšlenek, jaké jsem ve skutečnosti přemílala v hlavě tam a zpět. V podstatě jsem byla sjetá z vlastní mysli.

A jestli ještě někdy uvidím ty pohledy, které naprosto jasně předpokládají, že na tom jsem se svým životem dobře, a že nic z mého života není tak hrozný jako ze životů jejich...asi zabiju jejich myšlenky. Kdo jste, že si myslíte jak jsou vaše pocity víc vážný než ty moje? Bolest je individuální pocit, a já nemusím projít ztrátou lásky svého života, abych měla právo na to cítit se ublížená. A možná kvůli mým bolestem nepláču do vyčerpání, možná že svou bolest zakrývám rozptylujícími činostmi, možná na mém obličeji nevidíte ublíženost, ale možná, možná je to všechno uvnitř mě. A svět je kruté místo, kde nemá nikdo nárok na štěstí.

Z prázdných dnů melancholika pt.4

2. března 2017 v 17:06 | -DarkSoul |  In dark mind


Týden zapadající a přitom tak vybočující z obvyklých stereotypů mého života.
Taky tak by se to dalo popsat. Vzhledem k tomu, že jsem svůj týden strávila obklopená lidmi i samotou, myšlenkami i smícem, a stresem i klidem.

Můj týden je prozatím nazýván uspokojivým a... s ohledem na pár věcí také nevšedním.

/Jak je snad už u života na internátu zvykem, za počátek mého týdne už delší dobu považuji neděli a končím ho pátkem. Sobota je takovým tím pohodlným mezníkem mezi dvěma realitami, ve kterém je povoleno jít spát ve čtyři hodiny ráno a vstávat kolem poledního. /

Tedy v neděli jsem si za zpola nevítané pomoci kamarádky domluvila schůzku v čajovně s (jak mu říkat) chlapcem, kterého ani tak neznám, jako spíš s ním udržuji občasný kontakt a ještě častěji jeho zprávy ignoruji. Měl to zpočátku být takový ten nečekaný "metal friend", se kterým bych se bavila výhradně o hudbě - později se však ukázalo, že naše pojetí tohoto žánru se dost liší (ne, neposlouchám power metal...) - nyní je tedy kluk na příležitostné polodepresivní konverzace a ještě příležitostnější posílání memes. Každopádně podvečer s ním, ze kterého jsem byla tak nervózní, protože jsem si nebyla jistá, jestli ho chci ještě vidět, se vydařil celkem příjemně popravdě.
Ukazuje se, že stále nevím, jaký stupeň samoty je pro mě akorát.


Další den se nesl ve znaku stresu, přestože jsem totiž šla večer na brigádu, celý den jsem jinak zůstala na pokoji, kašlala na školu a jen napůl předstírala spalující migrénu. Nepodstatnost mého života a úspěchů mi pálily díru do hlavy, co víc k tomu říct.

Úterý večer.
Esteticky umírám.
Čajovna s blízkou kamarádkou. //
Spolubydlící sice jsou na pokoji, ale jen tiše hledí do mobilů, na uších sluchátka. A já, instrumentální hudba v povzdálí, dívám se z otevřeného okna na déšť a potemmnělého večera a čtu tlustou knihu.

Středa - škola, ticho, práce, písničky v uších, ticho, hluk (ten typ, kterého se i sama účastním, takže mi nevadí), seriál Černé zrcadlo, tlumený rozhovor.
Spí u nás kluk z jiného pokoje, jen spí, smířím se s tím a nevadí mi to tak jako obvykle.


A pak dnes.
Dnešní dnes. Dnes, kdy jsem opět vstala později, než bych měla a málem si zapomněla dojít do jídelny pro snídani (sloužila místo oběda). Dnes, kdy jsem pokazila test, ale kašlu na přemýšlení o mé méněcennosti (i když to možná později... večer při pohledu na hvězdy). Dnes, kdy jsem znovu šla ven s jiným, než jedním a tím samým člověkem. Jedna cigareta na cestu (Ještě teď cítím její chuť; nijak mě neoslňuje, ale nemám nic proti vzácným, občasným potahům; nehodlám z toho dělat zvyk, přesto jak by "se ke mně kouření hodilo" podle názoru okolí).
Otevřeli jsme dveře a vpluli do mnou často navštěvované čokoládovny. Myslím tím já a dvě mé spolužačky/pravděpodobně už možné kamarádky ( ? zvláštní říkat tak více než jedné osobě). Sáhnout do kapsy pro peníze a namlouvat si, že se nestarám, protože si už přeci vydělávám! a za smíchu se loučit a odcházet opačnou stranou, než kam mají namířeno ony. Nakonec se posadit na pokoji na židli a psát. Klidně, tiše psát, vcucávat každý okamžik pocitu samostatnosti, který mi dává prodnešek trvale prázdný pokoj.

Týden zapadající a přitom tak vybočující z obvyklých stereotypů mého života.


Kam dál